SANKCE ZÁPADU A OBRANYSCHOPNOST RUSKA

Vliv sankcí Západu na obranyschopnost Ruska

Ruské prameny obecně uvádějí, že zmrazení dodávek zbraní a vojenských technologií, zejména tzv. vysokých technologií (high-tech), uplatňované Západem vůči Ruské federaci (RF) v souvislosti s krizí na Ukrajině, obranyschopnost Ruska nenaruší. To, co Rusko nebude moci nakoupit na Západě, údajně nakoupí na Východě, nebo si vyrobí samo. Níže ukážeme, že s uvedeným tvrzením to vůbec není tak jednoduché, zejména v krátkodobém horizontu. V Rusku dlouhodobě probíhá široce založený, finančně a technologicky mimořádně náročný program přezbrojování ozbrojených sil moderními zbraněmi a vojenskou technikou, a hlavně ten je, v souvislosti s ukrajinskou krizí, hlavním terčem dopadu sankcí Západu ve vojenskotechnické oblasti.

Citlivost vojensko-průmyslového komplexu RF na sankce Západu

Ruské ministerstvo obrany (MO) oznámilo, že situace na Ukrajině a možnosti sankcí Západu, ve vztahu k ruskému vojensko-průmyslovému komplexu (VPK), nemohou narušit probíhající proces přezbrojování ozbrojených sil.

Představitelé a nadřízené orgány ruského obranného průmyslu jsou ve vyjádřeních k tomuto tématu mnohem zdrženlivější. V MO RF se uskutečňuje podrobná analýza rizik spojených s možnými sankcemi a nesplněnými dodávkami řady produktů tradičně pro Rusko vyráběných ukrajinskými podniky.

Zmrazování ruské vojenskotechnické spolupráce se státy Západu začalo dávno před krymskými událostmi, prakticky již od léta 2013. Samozřejmě se předpokládá, že určité problémy nastanou, soudí se však, že ztráty se bude dařit minimalizovat. Jsou i takové názory, že některé sankce ze strany Západu mohou být pro ruský VPK dokonce užitečné. Podle těchto názorů se v poslední době již vykonalo mnoho v oblasti záměny importu vlastní ruskou produkcí, což pomohlo znovuzrození řady oblastí činnosti VPK, které byla v minulosti utlumeny nebo zrušeny. Otázkou zůstává to, zda  Rusko stihne včas ucpat ty technické a výrobní “díry”, které se ve VPK vytvořily po rozpadu Sovětského svazu.

Některé příklady situace s velkými obchodními případy

Povyk kolem francouzských “Mistralů”

Hlavním důvodem rozruchu se sankcemi vůči Rusku v oblasti vojenskotechnické spolupráce se stalo oficiální prohlášení Paříže o tom, že v souvislosti s událostmi na Ukrajině může Francie anulovat kontrakt (ve výši 1,2 miliard €) na dodávku dvou mateřských vrtulníkových lodí “Mistral” Rusku. Brzy byla hrozba změkčena prohlášením, že pokud se bude kontrakt revidovat, nebude to dříve, než na podzim tr.  Předání prvního plavidla Rusku je totiž plánováno právě na říjen tr.

Německý program výstavby výcvikového centra pozemních sil RF v Mulinu

Druhou epizodou je rozhodnutí německé vlády o pozastavení kontraktu německého zbrojního koncernu Rheinmetall AG na výstavbu centra bojové přípravy útvarů ruských pozemních sil ve výcvikovém prostoru Mulino u Nižného Novgorodu. Výstavba tohoto centra v ceně 100 milionů € měla být ukončena v tomto roce a předpokládalo se, že na jeho území bude moci každoročně probíhat výcvik asi třiceti tisíc ruských vojáků.

Území výcvikového prostoru Mulino

Co přinese změna situace s uvedenými příklady?

Obě uvedené epizody údajně nepředstavují pro obranyschopnost ani národní ekonomiku Ruska žádné podstatné hrozby. Vybudování výcvikového polygonu v Mulinu je ruský resort obrany schopen zajistit i pomocí ruských společností. Co se týká “Mistralů”, je věc složitější.

Situace s plavidly třídy “Mistral” odráží celkový obraz exportu hotových vzorů výzbroje a vojenské techniky do Ruska. V sovětském vojenském námořnictvu takové lodě vůbec nebyly. Ruské ozbrojené síly původně neměly peníze na nákup jakékoli zahraniční techniky. A když se peníze objevily, tak dřívější vedení resortu MO, řízené prvním skutečně civilním ministrem Anatolijem Serdjukovem (později odstraněným pro korupční prostředí v MO), za ně stačilo nakoupit nějaké střelné zbraně, italské obrněné automobily společnosti Iveco (v Rusku se měla zahájit jejich licenční sériová výroba), a také čtyři “Mistraly”.

Přitom např. třicet rakouských odstřelovačských pušek Mannlicher (Steyr SSG-69), nakoupených pro výsadkáře, ukázalo svoje přednosti i před modernizovanou variantou sovětsko-ruské SVD (odstřelovačská puška Dragunov), pokud jde o dostřel, sbíhavost zásahů a přizpůsobivost individuálním anatomickým zvláštnostem střelce. Jsou však zcela nepřizpůsobivé ruským mrazům a reálným polním podmínkách, v kterých působí ruští výsadkáři. Proto se nové výsadkářské zbraně nyní vyvíjejí v ruských společnostech.

Odstřelovačské pušky (vlevo ruská, vpravo rakouská)

Bojových vozidel firmy Iveco (v Rusku pojmenované “Rys”) se v první etapě předpokládalo nakoupit z Itálie 1775 a pak jejich počet navýšit na 3000 obrněných automobilů. Zasáhl však nový ministr obrany RF Sergej Šojgu, který omezil počet na těch 358 vozidel, který byl uveden v pevné smlouvě. Namísto orientace ruských pozemních sil na vozidla Iveco LMV M65 rozvinul program ruských obrněných automobilů “Tigr” a “Volk” (ukázalo se, že “Rysy” od Iveca beznadějně vázly v ruském blátě a navíc, podle podmínek původního kontraktu byly ruské armádě dodávány bez záložních dílů, opravářské a servisní dokumentace). Program společné výroby vozidel se společností Iveco byl v Rusku zastaven.

Italský obrněný automobil Iveco LMV M65 (ruská verze “Rys”)

Situace s francouzskými bojovými plavidly třídy “Mistral” byla odlišná. Tyto lodě mohou dopravit na vzdálenost 20 000 mil (zhruba 32 200 km) 450 námořních výsadkářů a zajistit jejich výsadek na pobřeží šestnácti vrtulníky. A takové lodě Rusko nyní skutečně nemá. Paradox je v tom, že tyto lodě nezapadají do vojenské námořní doktríny RF.  Na rozdíl od Francie (nemluvě o USA) se Rusko nechystá vysazovat velké námořní výsadky do zahraničních zemí na vzdálenost přes 32 tisíc km od svých břehů. A i kdyby to bylo nutné, tak by se to dělo úplně jiným metodami, vypracovanými ještě v sovětských dobách.

Francouzská mateřská vrtulníková loď “Mistral”

Pro Rusko bude výhodné poděkovat Francouzům pokud upustí od kontraktu na “Mistraly”. Může lodě této třídy stavět samo a přitom s lepší výzbrojí. Potřeba lodí této třídy v ruském vojenském námořnictvu v současné době opravdu není a koncepce jejich bojového použití nezapadá do tradiční sestavy lodí jaké se v Rusku stavěly. Francouzi je postavili pro svoje expediční operace, např. pro námořní výsadky v Africe. Rusko žádná zámořská území nemá. Sice potřebuje výsadkové lodě, má však svoje projekty přizpůsobené jak své technice, tak i koncepci operačního použití.

Na použití lodí “Mistral” ve funkci plovoucích velitelských stanovišť pro operační svazy lodí, experti nepohlížejí jednoznačně. Vrtulníkové lodě se od Francouzů získávají s jejich bojovými informačními a řídicími systémy Zenith-9, a také starším systémem  automatizovaného velení a řízení svazu (flotily) SIC-21 (jinak instalovaném pouze na mateřské letadlové lodi “Charles de Gaulle”). Jak by se takové západní systémy velení a řízení, provozované na lodích “Mistral”, chovaly v reálných podmínkách bojového střetu ruské lodi s loděmi námořních sil jiných států při předem nepředpokládaných okolnostech v oblastech komunikací, elektronického boje apod., je dnes těžké soudit. A nakonec otevřeně provokující cena 600 milionů USD za jednu loď představuje dvakrát větší sumu, než je cena těch vrtulníkových lodí, které má v sestavě celé vojenské námořnictvo Francie.

Kontrakt na lodě třídy “Mistral” byl pro Rusko od samého začátku značně sporný z hlediska skutečné potřeby a možností použití daných lodí, a to kvůli existujícím omezením  jejich bojových charakteristik. Nyní je to dosti vážný zadržující faktor pro francouzskou vládu, aby nezaujímala radikální pozici a nepostupovala v “plavebním koridoru” politiky vnucované zpoza oceánu. Dnes v podstatě v Rusku po francouzských “Mistralech” nikdo neteskní. Kdyby to bylo pro ruské vojenské námořnictvo nutné, pak budou petrohradští stavitelé lodí připraveni pro ně takové lodě postavit. “Mistral” je loď postavená podle civilních postupů, o čemž svědčí mimo jiné i komfortní podmínky pro život a práci osádky, u bojových plavidel neobvyklé. V podstatě jde svým způsobem o určitou obdobu trajektů pro převážení automobilů. Získávat “nové technologie” použité při stavbě takových lodí pro průmysl země, která sama staví atomové mateřské letadlové lodě vojenského námořnictva, je poněkud zvláštní.

Soběstačnost VPK za Sovětského svazu a nyní v RF

Není však správné všechno zavrhovat a říkat, že západní sankce uplatňované ve vojensko-technické oblasti vůči Rusku je zanedbatelná drobnost. Jednou z hlavních předností sovětského VPK bylo to, že si absolutně vystačil sám. Veškerou výzbroj a vojenskou techniku sám vyvíjel, sám vyráběl a sám provozoval.  Byl to uzavřený systém, který fungoval, navíc se zdvojením důležitých článků. Například vývojem a výrobou plynových turbinových motorů pro letouny se zabývaly hned čtyři navzájem oddělené skupiny podniků, a to v Moskvě, Samaře, Permu a Ufě. Zajímavostí je to, že konkurzu na nový armádní samopal, vyhlášeném v SSSR hned po skončení druhé světové války, se zúčastnilo 16 (!) konstruktérů a konstrukčních skupin. Nakonec v něm zvítězil Michail T. Kalašnikov a jeho samopal AK-47, který s následnými modifikacemi proslavil Rusko v celém světě a je v různých modifikacích stále nejrozšířenější ruskou palebnou zbraní na světě.

Ruský samopal “Kalašnikov” AK-47

Na rozdíl od toho, jak tomu bylo v SSSR, si nyní Rusko ve výrobě zbraní a vojenské techniky nemůže vystačit samo.

V RF se, například, poměrně úspěšně přesunula výroba těžkého vojenského dopravního letounu z Taškentu do Uljanovsku, kde se rozjela výroba nejnovější verze tohoto stroje Il-476. Je však stále skutečností, že 35 položek hotových výrobků (komponent) pro tento letoun se vyrábí v závodech na Ukrajině. Ještě těžší situace je u letounů z vývoje konstrukční kanceláře “Antonova”, která v postsovětském prostoru zůstala na Ukrajině. Značnou část ruského vojenského letectva dosud tvoří letouny An-8, An-12, An-24, An-26, An-30, An-32, An-72, An-74 a An-124. Ty je nutné udržovat v provozuschopném stavu.

V nových letounech An-70, An-140 a An-148, které se sice v nevelkých dávkách, ale přesto vyrábí na území Ruska, přesahuje podíl ukrajinských komponent 50%. Ve výrobě An-148 z vývoje státního podniku “Antonov” se například používají technologie 126 ruských, 10 francouzských, 11 německých, 5 britských a 16 amerických podniků. Budeme-li uvažovat nosnou část letounu, pak ruská akciová společnost VASO ve Voroněži vyrábí ocasní část a trup, a “Antonov” na Ukrajině vyrábí křídla a příď. Nynější situace vede k nebezpečnému zpřetrhání vazeb mezi uvedenými subjekty.

V poslední době Rusko nastoupilo cestu buď záměny “antonovských” výrobků, anebo výroby letounů této značky bez účasti vývojové organizace. Bylo např. rozhodnuto zrychlit vývoj lehkých dopravních letounů Il-112V, které jsou v mnohém podobné letounům An-140. Letoun Il-476 může za daných podmínek nahradit An-70, jehož výroba v Rusku ještě nezačala (i když jde o dosti odlišné stroje). Obnovení výroby nejtěžších nákladních letounů An-124 “Ruslan” v Uljanovsku, bude zřejmě probíhat samostatně, nezávisle na “Antonovu”. Rusko vlastní veškerá práva na technickou dokumentaci An-124, a také jí disponuje.

Další velká integrační nuance mezi Ruskem a Ukrajinou souvisí s výrobou motorů vojenských vrtulníků. Od dob SSSR jejich výrobu zajišťuje závod “Motor Sič” v ukrajinském Záporoží, a to v kooperaci s ruskými závody. Vrtulníky typu Mi-8, Mi-171, Mi-24, Mi-35, Mi-26, Mi-28, Ka-27, Ka-29, Ka-32, Ka-50 a Ka-52 - všechny uvedené typy létají s motory ukrajinské výroby i když je vyvíjel ruský “Klimov”. Také zde však již před několika léty ruská vláda rozhodla vybudovat vlastní závod pro sériovou výrobu motorů VK-2500, které jsou dalším rozvinutím motorů řady TVZ-117 v novém prostoru “Klimova” v Přímořské oblasti Petrohradu. Kocem roku 2012 byl v petrohradském závodě sestaven první motor VK-2500 výlučně z ruských komponent a v minulém roce jich mělo být vyrobeno kolem 50. Potřeby motorů pro ruské výrobce vrtulníků, včetně nejnovějších bojových strojů Mi-28, Ak-52 a Mi-35, však čítají stovky motorů za rok. Proto nikdo nechce odstoupit od kooperace se závodem “Motor Sič”.

Vrtulníkový motor VK-2500

Kromě uvedených dvou globálních kooperací jsou ruské a ukrajinské organizace obranného průmyslu spojeni desítkami dalších kooperačních vazeb. Například ruský “Roskosmos” téměř ztratil zájem o nosnou raketu “Zenit” vyráběnou závodem “Južmaš” v Dněpropetrovsku  (z vývoje proslulé konstrukční kanceláře “Južnoje”, kde byla vyvinuta téměř polovina mezikontinentálních balistických raket SSSR). Ve výzbroji RF např. dosud figuruje mezikontinentální balistická raketa RS-20 (v klasifikaci NATO SS-18 “Satan”) a ukrajinští odborníci dosud vykonávají autorský dozor a účastní se v pracích na prodloužení lhůty životnosti těchto raket. Je tomu tak navíc i proto, že počty ruských raket “Topol-M” a “Jars” stále nepostačují k tomu, aby se z výzbroje vyřadily všechny mezikontinentální balistické rakety předchozí generace.

A jestli Ukrajina pod nátlakem USA a EU přece jen zavede embargo na dodávky komponent  pro vojenské výrobky, bude to pro ruský VPK podstatná skutečnost. Podstatná, nikoli však smrtící, jelikož proces náhrady ukrajinských dodávek výrobky ruských podniků již započal (i když se odhaduje, že pro jeho zakončení bude potřeba ještě pět až šest roků).

Pro ruský VPK jsou však mnohem citlivější témata.

Kritická situace v oblasti ruské vojenské elektroniky

Součástková základna pro elektroniku

Základem jakékoli moderní složité vojenské techniky je dnes elektronika. Počítá, řídí, analyzuje, střílí a vykonává pro zajištění bojové činnosti mnohé další funkce. Proto je hlavní pohromou pro ruský obranný průmysl téměř naprostý nedostatek součástkové základny pro výrobu klíčových elektronických zařízení. Přesvědčit se o tom je možné v každém obchodě se spotřební elektronikou - ve všech televizorech, počítačích a dokonce i v elektronických dětských hračkách jsou znaky zahraničních výrobců elektronických součástek. I první ruský chytrý mobilní telefon (smartfon) “Yotaphone”, jehož vytvoření se zúčastnil jeden z “pilířů ruského obranného průmyslu - státní společnost “Rostech”, se vyrábí v Asii z elektronických součástek tamní produkce.

Taková situace nastala po rozpadu Sovětského svazu, kdy většina hlavních výrobců součástkové základy elektroniky zůstala za hranicemi Ruska (minský “Integral”, rižská “Alfa”, charkovský rádiový závod, taškentský “Foton”). Pod náporem západních a východních elektronických gigantů podniky rychle ztratily svoji pozici. Ruské odvětví elektroniky nebylo schopné vzniklou mezeru vyplnit.

Následkem toho, podle údajů “Minpromtorgu”, zakoupily ruské společnosti v roce 2011 elektronické součástky za 55 miliard rublů (čistě součástky, žádná zařízení). Asi 10 miliard rublů z této sumy v tom roce představovaly nákupy ruských podniků obranného průmyslu. Je stále komu prodávat. Jen americká společnost Intel prodala v roce 2011 do celého světa své elektronické součástky za 54 miliard dolarů.

Je zřejmé, že v případě kdyby Západ uplatnil sankce na dodávky součástkové základny elektroniky v kategorii Military (pro využití ve vojenských systémech) a Space (součástky odolné proti záření pro kosmos), dostal by se ruský VPK do velice těžké situace.

K prvnímu “zvonění” došlo již v létě minulého roku. Poté co Rusko fakticky odmítlo vydat Spojeným státům bývalého pracovníka NSA Edwarda Snowdena (i když z hlediska jurisdikce v té době na území Ruska vlastně nebyl) zakázaly americké orgány dodat prvky součástkové základny pro výrobu ruského kosmického zařízení “Geo-IK-2, určeného pro geodetická měření zemského povrchu s vysokou přesností. Proto musela vývojová organizace této družice (Rešetněvova ISS) hledat jiná řešení. Někde se změnila systémová řešení, jinde se podařilo přejít na součástkovou základnu z jiných zemí. Stálo to mnoho času a projevilo se to v plánovaných termínech plnění příslušného programu.

Přesto však, budou-li sankce se zákazem dodávek elektronické součástkové základny do Ruska ze Západu zavedeny kvůli událostem na Ukrajině oficiálně, bude RF muset urychleně přejít na asijskou součástkovou základnu, nebo velmi rychle rozvíjet svoji. Krize v zajišťování  elektronické součástkové základny, může Rusku ukázat cestu jak z toho ven vlastními silami. O družicích ruského systému určování polohy “GLONASS-M” (obdobě amerického GPS) se říká, že je tam 75 až 80% západních součástek. Složitá situace je i u druhých systémů pro družice. Řešení se v Rusku vidí v zastavení výroby zastaralých družic a nasměrování finančních prostředků do vytvoření vlastní elektronické součástkové základny. I když zpočátku bude za západní součástkovou základnou zaostávat, bude to základ pro další rozvoj. Tím spíše, že finanční prostředky na rozvoj mikroelektroniky se vynakládají i tak, ale mnohé projekty uváznou v byrokratickém aparátu.

Čína už si svoji cestu vyrovnání se s americkými sankcemi na dodávky elektronické součástkové základny kategorií Military a Space prošlapala. Nyní se v jejích družicích a kosmických zařízeních údajně používá až 98% elektronických součástek vlastní výroby. Číňané jsou v současných podmínkách připraveni rozšířit vojenskotechnickou spolupráci s Ruskem ve všech směrech. Pro obě strany je výhodná čínská výroba s nízkými vlastními náklady a bohaté přírodní zdroje Ruska. Ve srovnání s rusko-ukrajinskými vztahy, které se extrémně zhoršují, se vztahy mezi Pekingem a Moskvou neustále zlepšují. Přesto však zůstává pro ruský obranný průmysl jedinou správnou a důstojnou cestou rozvoje vytvoření vlastní elektronické součástkové základny.

Obráběcí stroje a související technologie

V souvislosti s neexistující potřebnou elektronickou součástkovou základnou zhoršuje situaci ruského VPK ještě jedno bolavé místo - nedostatek moderních obráběcích strojů a dalších souvisejících technologií pro výrobu nové výzbroje a vojenské techniky. Paradoxní charakter situace je v tom, že bývalý SSSR měl silný průmysl vyrábějící obráběcí stroje, který již tehdy produkoval vysoce přesné stroje s digitálním programovatelným řízením na bázi vlastní součástkové základny. Prakticky se však nezachoval, a proto si v rámci modernizace VPK podniky obranného průmyslu nakupují moderní obráběcí stroje a další technologická zařízení v zahraničí. Bohatší podniky v Německu a jiných západních zemích, chudé třeba na Tchaj-wanu. To je však dosti riskantní, protože možné sankce Západu vůči Rusku, mohou dopadnout i na export strojů do Ruska. V současné situaci je to riskantní dvojnásobně, jelikož v elektronickém vybavení strojů mohou být součástky, které umožní, aby se v potřebném okamžiku stroje mohly skrytě ovládat zvenku. V lepším případě to může způsobit práci stroje v nestandardním režimu, v horším případě by mohly být důsledky mnohem škodlivější. Všelék, který by tomu zabránil dosud není vymyšlen, i když si ruská vláda dobře uvědomuje možné dopady tohoto problému a hledá způsoby jeho řešení.

“Režimový” radiotechnický závod “Signal” v Stavropolu, kde se vyrábějí prostředky elektronického boje pro perspektivní letouny a raketové komplexy, například během posledních dvanácti let, nakoupil a osvojil si řadu vysoce technologických obráběcích strojů. Jedná se o stroje z Rakouska, Izraele, USA, Tchaj-wanu, Švýcarska, Jižní Koreje, včetně mnoha strojů z Německa. Nejnovější stroje jsou s rokem výroby 2014. S velkými těžkostmi se Rusku podařilo ”vydobýt” z Japonska kombinovaný automat - soustruhující-frézovací stroj s digitálním programovým řízením (CNC), který je schopen obrábět součásti s mikronovou přesností.

Jestli se v zajišťování strojového parku v uvedeném závodu a v celém obranném průmyslu udržuje přijatelná situace, pak to nelze říci o ruském průmyslu mikroelektroniky, který v řadě oblastí silně zaostává za světovými konkurenty. je tomu tak např. v oblasti pěstování křemíkových monokrystalů pro výrobu čipů a výrobě tranzistorů pro velmi vysoké kmitočty. Podíl dovážené elektronické součástkové základny v ruských prostředcích elektronického boje je kolem 20%. Dodává se převážně z jihovýchodní Asie. Realizace plánů výroby ruských “chytrých zbraní” se nyní, po oznámení Washingtonu o nových sankcích vůči Rusku v souvislosti se situací na Ukrajině, značně zpomalí. Není sice úplně jasné, jak chce Bílý dům své hrozby uskutečňovat. Vždyť Rusko nenakupuje od USA kusové high-tech výrobky, ale svého druhu “zboží široké spotřeby”, i když jde o produkty vysokých technologií. Např. produkce kalifornské společnosti Xilinx ze San Jose, ve které je Rusko silně zainteresováno, zaujímá na trhu mikroelektroniky 51%.

Možné dopady sankcí na spolupráci Ruska se zahraničím

Je ještě další oblast na kterou mohou udeřit sankce ze strany USA a EU, kterou je vojenskotechnická spolupráce Ruska s jinými zeměmi. V posledních letech si RF spolehlivě drží po USA druhé místo na světovém zbrojním trhu.

Podle názoru expertů prestižního Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) činil podíl Ruska na světovém zbrojním trhu v posledních pěti letech 27%, což je prakticky srovnatelné s USA (29%). Podle SIPRI si “Rusko udržuje vysokou úroveň exportu výzbroje, bez ohledu na krizi jeho vojenského průmyslu, kterou lze pozorovat po skončení studené války ”.

Řada zahraničních zákazníků si přeje, aby na technických výrobcích ruské produkce byly západní bloky a součástky. Když se např. jedná o kondicionéry pro bojové vozidlo pěchoty BMP-3, je to jedna věc. Když se ale mají vybavit stíhací letouny Su-30 francouzskou avionikou, je to úplně jiný případ. je možné uvést příklad ruských tanků T-90S, které se  dodávají do Indie s francouzským termovizním zařízením.

V případě, že by byl vydán zákaz dodávek západních částí pro ruskou exportní vojenskou techniku, bude mít “Rosoboronexport” hodně velkou starost přesvědčit zahraniční zákazníky, aby kupovali složité produkty výzbroje v plně ruské kompletaci. Experti však předpokládají, že základní odběratelé ruské výzbroje nebudou uznávat postoj USA k sankcím. Bylo například zveřejněno, že indická vláda (Indie je jedním z největších zákazníků ruské vojenské techniky) nepodpoří sankce Západu proti Rusku kvůli Ukrajině. Připojili-li by se ovšem k mezinárodním sankcím základní zákazníci ruské výzbroje, jako jsou Indie, Vietnam, Malajsie a Alžír, mohlo by to vážně narušit zájmy ruských výrobců výzbroje a vojenské techniky. Je však málo pravděpodobné, že se to stane, jelikož tyto země uskutečňují obrannou politiku nezávisle na Západu a spoléhají na svoji obranyschopnost, která se po léta upevňovala právě díky ruským zbraním a vojenské technice.

Vezmeme-li takovou oblast jakou je kosmický výzkum, pak by se sankce USA mohly stát dvojsečnou zbraní. I když například USA zavedou úplný zákaz dodávek své elektronické součástkové základny do Ruska a přinutí k tomu i evropské spojence, nebudou se chtít zřeknout letů svých astronautů do kosmu. Minimálně do roku 2017 budou nuceny posílat je tam na mezinárodní vesmírnou stanici ISS společně s kosmonauty z jiných zemí na ruských raketách “Sojuz”.

Zavedení amerických sankcí na zařízení dovážená do Ruska, může vést k tomu, že Rusové zastaví dodávky svých raketových motorů RD-180 a NK-33 do USA. Ty jsou nyní pro americké kosmické programy kriticky důležité. Typ RD-180 se používá v sestavě nosné rakety “Atlas-V” (je pohonnou jednotkou prvního stupně rakety) a typ NK-33 např. v raketě “Antares”. Přitom raketa “Atlas-V”, mezi jinými druhy nákladu, vynáší na oběžnou dráhu i vojenské družice USA (zajišťuje společnost United Launch Alliance - ULA).  Proto se ještě před událostmi na Ukrajině v nejvyšších ruských orgánech vedla diskuse o tom, je-li nadále účelné zásobovat USA těmito motory. Rozhodlo se, že je to účelné, jelikož zisk z prodeje těchto motorů umožňuje, aby se vědecko-výrobní podnik“ Elektromaš” a sdružení “Kuzněcov” mohlo dále rozvíjet.

Ruský raketový motor RD-180

Za současného vývinu situace se však postoje revidují. V reakci na kroky amerického embarga vůči RF, činí Rusko protitah. Zakázalo USA používat výše uvedený raketový motor ke kosmickým letům pro vojenské účely (je otázkou zda to neovlivní i běžné lety). Ruský vicepremiér Dmitrij Rogozin oznámil podmíněný ruský zákaz exportu raketového motoru RD-180 a současně odmítnutí prodloužení společného projektu mezinárodní vesmírné stanice ISS do roku 2024. Výjimky ze zákazu dodávek motorů RD-180 jsou podmíněny zárukou, že motory nebudou využity na raketách vojenských programů Pentagonu. Do problémů se dostává i NASA. Vždyť raketa “Atlas-V” má pro kosmický výzkum NASA klíčový význam. Vynesla do kosmu například vozidlo “Curiosity” pro výzkum povrchu Marsu, nebo družici Maven, určenou rovněž pro výzkum Marsu.

Závěrem

Podle nedávné zprávy z poloviny května tr. požaduje ruský prezident Vladimir Putin od vlády, aby se zřekla kooperace se zahraničními partnery při výrobě zbraní a vojenské techniky, a aby tak přestala být závislá na dovozu v jakémkoli směru přezbrojování armády a námořnictva novými zbraňovými systémy. V. Putin to prohlásil na jednání o plnění plánu státních obranných zakázek, kde se řešily otázky náhrady importu ve VPK RF.

Prezident V. Putin k tomu řekl: “Již jsme to s vedením vlády posuzovali. Nehledě na to, že to bude spojeno s určitými doplňkovými prostředky, které bude nutno na náhradu importu vyčlenit, v konečném výsledku je to proces správný. Musíme udělat všechno pro to, aby se vše co se používá ve VPK a co vojensko-průmyslový komplex Ruska potřebuje, to vše, aby se vyrábělo na našem území a abychom nebyli na nikom závislí, a to ani v jednom ze směrů přezbrojování armády a námořnictva novými zbraňovými systémy”.

Vláda RF podle prezidenta musí spočítat kolik doplňkových zdrojů na uskutečnění programů náhrady importu bude potřeba a v jakých lhůtách budou moci být realizovány.

I když je objektivně takový krok vynucen vývinem současné situace a má svoji logiku, z druhé strany je politováníhodný. Když se dříve obchod ve vojenské oblasti a vojenskotechnická spolupráce Ruska se Západem nadějně a úspěšně rozvíjela, naplňovala se tím stará a moudrá pravda o tom, že “tam kde se obchoduje, tam se neválčí”.