úterý 24. února 2015

UKRAJINA vs. RUSKO - EVROPA - SVĚT




Ukrajina vs. Rusko - Evropa - svět

Začátek nové, neblahé, epochy ve světové politice?

I když je náš kontinent - Evropa, spolu s ostatním Západem tak zvaným vítězem ve studené válce (nezapomínejme, že i díky odvaze a připravenosti ruského národa k velkému riziku při svržení sovětské diktatury jedné strany), je možné, že v období, které nyní prožíváme, začne ztrácet svět. Do nové fáze rozvoje mezinárodních vztahů Evropa vstupuje jako rozporuplná a oslabená, nacházející se na hranici konfrontace (jestli ne velkého ozbrojeného konfliktu s nepředvídatelným průběhem a koncem). Dřívější krásná hesla o ”společném evropském domě” (M. Gorbačov), o ”Evropě jednotné a svobodné” (G. Bush starší), či o nástupu “nové éry demokracie, míru a jednoty” (Pařížská charta pro novou Evropu z roku 1990) dnes jen vyvolávají smutný úsměv.

Výchozí pohled

K výše uvedenému lze doplnit to, že dnešní evropský vývoj probíhá na pozadí nevídané radikalizace islámu a bezpříkladné destabilizace Blízkého a Středního Východu, neřešení tradičních globálních výzev, chronicky velmi zranitelné mezinárodní finanční soustavy, výskytu nových ohnisek soupeření mezi Čínou a USA, deglobalizačních tendencí, faktického rozpadu dřívějšího systému mezinárodního soužití a práva, atd. Silný trend regionalizace světové politiky nevyhnutelně zasáhne i dřívější ostrov poměrné stability - Evropskou unii (EU), o to spíše, že k tomu dojde v podmínkách výrazného zpomalení ekonomického rozvoje v EU i v největší velmoci na kontinentě - Ruské federaci (RF).
Za tohoto stavu a při velkých problémech v řešení mimořádně závažných výzev dnešní doby se EU a RF ocitá na hraně civilizačního “rozvodu”. Samozřejmě, Západní Evropa se může, tak jako už tomu bylo dříve, uchýlit pod křídlo USA, a Rusko zase může dosáhnout strategického spojenectví s Čínou. Avšak jedno i druhé by znamenalo konec nadějí na společnou a jednotnou Evropu v otevřeném světě, což bylo cílem po ukončení studené války.
Po tomto šíře pojatém úvodu přejděme k žhavým aktuálním otázkám dneška.

Ukrajinská krize a vyvíjející se možnosti jejího řešení

Reálný pohled na situaci

I když se dosáhlo dohody o zastavení palby uzavřené 12. února tr. v Minsku, je k mírovému vyřešení konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny, ještě velmi daleko. Začněme skutečnou příhodou. Kolem 300 bojovníků ukrajinského dobrovolnického praporu “Ajdar” protestovalo necelý týden před dohodou před ministerstvem obrany v Kyjevě. Příslušníci tohoto praporu jsou nasazeni do bojové činnosti na východě země a svou akcí chtěli vyjádřit protest proti hrozícímu rozpuštění jejich jednotky. Organizace na ochranu lidských práv (jako Amnesty International) obviňují prapor “Ajdar”  (asi 5600 osob) z únosů lidí a vraždění zajatců.
Kyjevská vláda se však nechce zříci služeb této dobrovolnické jednotky, protože špatně placenou a dezorganizovanou ukrajinskou armádu již lze stěží označit za bojeschopnou. Jak známo, kolem osmi tisíc obklíčených ukrajinských vojáků opustilo město Debalceve (mezi Luganskem a Doněckem). Proruská povstalecká vojska mají obsazeny pozice v blízkosti průmyslového centra a přístavu Mariupol (s kolem půl milionu obyvatel). Válečná konfrontace mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a povstaleckými jednotkami se tam vyhrotila, neboť obě strany nehodlají plnit závazek o přerušení palby. Povstalcům se jimi kontrolované území zdá stále ještě malé a ukrajinská vláda se zase nechce vzdát tohoto krajního, průmyslově rozvinutého regionu svého státu.
V této situaci navíc působí radikální krok prezidenta P. Porošenka, který na podzim minulého roku zastavil vyplácení důchodů a sociálních dávek v oblastech bojů. Navíc, tamní nemocnice a dětská zařízení nyní nedostávají ani kopějku. A prezident Porošenko, ve svém projevu v Oděse to prezentoval slovy ”My budeme mít důchody a oni ne. U nás budou děti chodit do školy, a u nich budou sedět ve sklepech. Tak, a právě tak vyhrajeme válku.”
Tato strategie však musela zkrachovat a také zkrachovala. Taková zavedená blokáda ještě více postavila obyvatele povstaleckých oblastí proti Kyjevu a povstalečtí velitelé mají radost ze značných přírůstků jejich sil. Na kapitulaci povstalců kvůli hladu to vůbec nevypadá. Rusko tam poslalo již třináctý konvoj humanitární pomoci s potravinami a léky. Místní obyvatelé za to umějí být vděční.
Tak se stalo skutečností to, že většina obyvatelstva Donbasu spojuje své naděje do budoucna ne s Kyjevem, ale s Moskvou. Vyhlášené republiky Luganská a Doněcká, které plánují své sjednocení jako země pod ochranou Ruska, de-facto své pozice silně upevnily.
Propagandisté “lidových republik” ukazují poslání povstalců jako bojovníků proti moci oligarchů na Ukrajině. Tím cílí na nejslabší místo protivníka. Po celém roce od “revoluce” na Majdanu, totiž moc pochybných oligarchů a zkorumpovaných klanů v mnohých částech Ukrajiny stále trvá dál. K takovým oligarchům patří mimo jiné bankéř a gubernátor Dněpropetrovské oblasti Igor Kolomojskij, mimochodem, financující výše uvedený dobrovolnický prapor “Ajdar”. Soukromníky vydržovaných “vojenských” jednotek s žádnou, nebo velmi pochybnou podřízeností centrální vládě je více.
A samotní Ukrajinci nehodlají bojovat za zachování moci oligarchů. Probíhající ozbrojený konflikt v převážné míře nepovažují za svoji válku. Situace vzniklá na Ukrajině je předmětem stále sílící kritiky ze strany vládních vojáků a členů jejich rodin, o to více, že děti vysoce postavených ukrajinských činitelů v bojujících jednotkách samozřejmě neslouží (a všichni to vědí).

Pokus o reálný pohled na další vývoj

Posuďme, co je možné očekávat od dohody “Minsk-2”. Jak jsme ukázali již výše, reálné šance na skutečné ukončení palby jsou stále pod velkým otazníkem, a týká se to obou znesvářených stran. Po tak vyhrocené situaci a pochybné míře bezpodmínečného a disciplinovaného podřizování se bojových jednotek obou stran vyšším stupňům velení, to snad ani jinak být nemůže.
Základní část podmínek minské dohody, včetně provedení ústavní reformy na Ukrajině a navrácení kontroly nad celou rusko-ukrajinskou hranicí Kyjevu, reálně vzato, nejspíš nebude nikdy splněna. Maximum toho, co by si nyní bylo možné přát je to, aby konflikt, jako vojenský, byl “zmrazen” (tak jako řada jiných ve světě), a na východě země přestali hynout ve válce lidé. Ani to se však nemusí reálně stát, o čemž svědčí to co se nyní denně na kritických územích odehrává.
Kdyby se příměří podařilo prosadit a reálně dodržet, bylo by toho poprvé dosaženo cestou jednání a dohodou v Evropě. Následkem toho by Rusko na východě zůstalo prakticky zcela osamocené a větší část Evropy by zřejmě podpořila Ukrajinu. Rozkol se však může prohloubit ještě více, budou-li boje na Donbasu pokračovat. Dokonce i kdyby ustaly, bude spolehlivé příměří dvou stran zatím nemožné. To ale znamená, že v dohledné budoucnosti nebude moci být na evropském kontinentu společný systém bezpečnosti, společné normy a jednotná pravidla chování. Světový chaos v podstatě dorazil i do Evropy - do nedávna uspořádané, nejstabilnější a umně řízené části naší planety.
Myšlenku spočívající v tom, že sankce Západu, ve spojení s nízkými cenami ropy, mohou vést ke změnám v politice Kremlu nebo vládnoucím mocenském složení Kremlu, fakta zatím nepotvrzují. V. Putin dál vystupuje rozhodně a sebevědomě, ruská elita se od něho neodvrátila, a jeho popularita mezi obyvatelstvem Ruska, nehledě na potíže, které na ně dolehly, zůstává na rekordně vysoké úrovni. Lidé jsou si vědomi nebezpečí, která s sebou nese pokračování konfliktu na východě Ukrajiny, vinu za to, však kladou na Kyjev, Washington a mnohé evropské politické lídry. Bez ohledu na to mají-li V. Putina za vojenského vůdce, nebo mírotvorce, pokládají jej za svého politického ochránce.
Na jednání v Minsku prezident Putin dosáhl svého minimálního cíle. Kyjev de-facto uznal bezvýslednost svých pokusů vojensky zvítězit nad povstalci Donbasu, kteří mají podporu Moskvy. Pokud se příměří bude dodržovat, “lidové republiky” budou v bezpečí a mohou zahájit přeměny na fungující subjekty, třeba s využitím modelu aplikovaného v Podněstří. Rusko jim bude muset poskytnout mnohem víc než výzbroj a humanitární pomoc což se v jeho životě negativně projeví už i bez toho omezenými zdroji, ale jiná varianta prostě neexistuje. Z hlediska V. Putina a většiny obyvatelstva Ruska, jsou rusky hovořící Ukrajinci “jejich lidé”.
Ale přesto, a to je velmi důležité, V. Putin v Minsku prohlásil, že Donbas musí zůstat v sestavě Ukrajiny. A to je jistě důležitý ústupek. Uvnitř formálně jednotné Ukrajiny, se Doněck a Lugansk stanou chráněnými centry odporu vůči politickému vedení v Kyjevě. Dovolí-li to situace na ostatních územích Ukrajiny, budou moci rozšířit zóny svého vlivu za hranice Donbasu a spojit se s těmi, kteří se po roce “triumfu” na Majdanu stačili rozčarovat novou vládou, která zahájila a vedla vojenské tažení (tanky, dělostřelectvem a letectvem) proti vlastnímu obyvatelstvu, je neschopna skoncovat s korupcí a zvýšit životní úroveň prostých Ukrajinců.
Takže, bude-li se na východě země vojenské příměří dodržovat, bude budoucnost Ukrajiny záviset na tom, jak se její nové mocenské orgány zhostí provedení životně důležitých reforem, a co udělají s kypící nespokojeností obyvatelstva.

Co se děje s postavením Ruska?

Rusko ztratilo nejen Ukrajinu jako spojence, ale také (přinejmenším dočasně) své dřívější možnosti v Evropě. Nedávná společná návštěva německé kancléřky A. Merkelové a prezidenta Francie F. Hollanda v Moskvě, která připravila půdu pro provedení jednání v Minsku, je v poslední době řídkým případem návštěv západních lídrů v Rusku. Vztahům mezi Ruskem a Německem, které se staly hlavní oporou stability v Evropě po skončení studené války, hrozí vážné nebezpečí.
V podmínkách konfrontace a existence rozporů v používaných historických údajích vede letošní 70. výročí ukončení Druhé světové války k vzniku množství různic a sporů. Řada politiků v Polsku, baltských zemích a na Ukrajině se pokouší z ideologických pozic minimalizovat podíl Sovětského svazu na vítězství nad nacizmem a obviňuje ho z mnoha zločinů, aby tak rehabilitovala ty, kteří pomáhali Hitlerovi v boji proti Stalinovi. Na to jsou samozřejmě Rusové, kteří nesli největší břemeno války, položili nejvíc životů a byli nejvíc zatíženi poválečnou obnovou, velmi citliví. Tomu se není co divit.
Rozpory mezi Ruskem a EU se v důsledku ukrajinského konfliktu se staly značně širokými a hlubokými, navíc, dosud se stále zvětšují. Ruská vláda rozumí tomu, že sankce EU nebudou brzo zrušeny, a dokonce i kdyby je zrušili, byl by návrat k předchozím obchodním vztahům nesmírně složitý.
Putinovu ideu o ”velké Evropě od Dublinu po Vladivostok”, kterou razil v Evropě, zejména mezi představiteli německého byznysu ještě před pěti lety, nahradila reálná nutnost sblížení Ruska s Čínou a vytvoření toho, co by bylo možné nazvat “velkou Asií od Šanghaje po Petrohrad”. Již předem je zřejmé, že na vojenské přehlídce ke Dni vítězství 9. května se nejváženějším hostem stane prezident ČLR Si Ťin-Pching, jelikož Barack Obama a většina západních lídrů bude oslavy 70. výročí vítězství se vší pravděpodobností bojkotovat.
Rusko, prakticky již vyloučené z Velké Osmičky, které je ve stavu konfrontace s USA a přišlo o kontakty s větší částí Evropy, přesto nelze označit za zcela izolované. Kromě uvedené Číny se snaží upevnit své styky s Indií, která se v tomto roce připojila k Šanghajské organizaci pro spolupráci (ŠOS). Až bude V. Putin v červnu tr. v Ufě pořádat pořádat summity BRICS a ŠOS, stane se předsedou dvou nejsilnějších klubů nezápadního světa. Díky ekonomické a finanční síle Číny, a zkušenostem Ruska v mezinárodní politice, mají tyto kluby šanci přetvořit se na významné organizace schopné převzít velký podíl finančního i politického vedení ve světě.
Nejedná se o nějaká symbolická opatření. Rusko upustilo od hlavního projektu strategicky významné organizace Gazprom, tj. od výstavby plynovodu “Jižní proud”, ve prospěch plynovodu procházejícího územím Turecka k hranici Řecka. Do tohoto rámce zapadá i jednání V. Putina s V. Orbánem v Maďarsku. Turecko, které je členskou zemí NATO a spojencem USA, upevňuje ekonomické vztahy s Ruskem. Totéž dělá i Jižní Korea, další klíčový spojenec USA. Ministerský předseda Japonska Šinzó Abe se také nevzdává své ideje normálních a dynamických ekonomických vztahů s Ruskem.
Na Blízkém Východě Rusko upevnilo svoje vazby s Íránem a Egyptem, udržuje aktivní vazby s Izraelem a pokouší se vydobýt si místo v Sáudské Arábii, nehledě na její účast ve věcech Sýrie. Od Latinské Ameriky po Jihovýchodní Asii a Pákistán Rusko hledá klienty pro svůj posilující obranný průmysl.
Ukrajina není centrem geopolitického vesmíru, a ani Rusko neurčuje budoucnost planety. Nicméně Ukrajina a globální krize, která se kolem ní rozvinula, ukazuje na začátek nového období ve světové politice. Velké velmoci, Rusko otevřeně a Čína zaobaleně, vyjadřuje svůj zásadní nesouhlas se světovým řádem v jehož čele jsou USA. Nacionalizmus, jehož vzestup se projevuje v nejrůznějších zemích, od Turecka a Indie po Japonsko, vede k dalšímu bourání tohoto řádu. Pokusy oslabit a zničit Islámský stát válkou ze vzduchu, zatím přinesly jen částečné a dosti nestálé výsledky.
Teď, když Evropa ztratila Rusko jako partnera a k jejím vlastním problémům se přidávají dopadající nové závazky ve vztahu k Ukrajině, bude obtížně řešit co dělat dál. Německo sice částečně převzalo roli diplomatického lídra Evropy jako celku, avšak mnohem důležitější otázka jejích strategických cílů do budoucna, a způsobů jakými je bude možné dosáhnout, zůstává nevyřešená. Naše Evropa, která během posledního čtvrť století byla víceméně ostrovem stability a klidu, se praticky znovu připoutává k rozbouřenému světu.

Globální pohled

Nelze pochybovat o tom, že USA a RF vstoupily do období ostré konfrontace. Po ukončení studené války se nepodařilo vytvořit obecně přijatelný a stabilní nový světový řád. Reálně lze očekávat, že období ostrého soupeření potrvá dlouho a neskončí s odchodem Obamovy administrativy, ať již bude výsledek voleb v USA roku 2016 jakýkoli. Spíše naopak, lze očekávat další zostřování konfrontace.
Řekněme rovnou, že součástí této konfrontace je i konflikt na Ukrajině. Nelze se na něj dívat jinak než na “válku vedenou v zastoupení”, tj. šílenou, ostrou verzi konfrontace USA a RF vedenou rukama ukrajinských “vládních” bojovníků a protikyjevských ruskojazyčných povstalců.
Konfrontace má zásadní charakter. Z jedné strany, Spojené státy hájí jimi nastolený a vedený mezinárodní režim (základ současného reálného světového řádu), který nastoupil jako výsledek ukončení studené války a zmizení Sovětského svazu v propadlišti dějin. Z druhé strany, Rusko hájí své právo na plnou suverenitu (vnitropolitickou i mezinárodní) a svoje vidění světového řádu. V dohledné perspektivě je dosažení kompromisu v těchto otázkách zjevně nereálné.
Konfrontace USA - RF je asymetrická. Pro RF jsou sázky mnohem vyšší než pro USA. Na rozdíl od studené války je frontová čára nynější konfrontace nesouvislá a probíhá přes problémy globálního řízení, regionální geopolitiky, světové ekonomiky a zasahuje i do informační sféry a kybernetického prostoru. Přesto však (v té bídě snad naštěstí), v řadě oblastí zůstávají zachovány společné zájmy.
Asymetrie a prostorový (nikoli frontový) charakter konfrontace v sobě skrývá vážná nebezpečí. V USA se zakořenil vztah k RF jako k ”bývalé velmoci”, jejíž úpadek je nevratný. V RF se zase projevuje očekávání nevyhnutelného, dřívějšího či pozdějšího, krachu USA. Mezi politickými kruhy obou velmocí nastalo nejen vzájemné odcizení, chybí i vzájemná lidská úcta, nemluvě již o důvěře.
Taková situace činí dosažení jakéhokoli kompromisu prakticky nemožným. Ze strany USA tato situace vede k tomu, že se přestal udržovat normální politický dialog a vyloučila se společná pravidla hry, která ještě za studené války platila. A nejnebezpečnější je to, že v USA neuznávání významu Ruska vede k faktické nivelizaci faktoru jaderných zbraní, jako by byl někde vně americko - ruských vztahů. To v mezinárodních vztazích způsobuje riziko vysoké pravděpodobnosti omylu a špatné kalkulace, což může přivést k jakékoli rusko - americké srážce, včetně ozbrojeného střetnutí.
V této situaci je z obou stran nezbytná krajní opatrnost, střízlivé hodnocení každého kroku a nezaujaté strategické vidění dalších perspektiv světového rozvoje. Uvidíme, bude-li se v plynutí času dařit toho dosáhnout.