O STÍHACÍCH LETOUNECH 6. GENERACE

Americká a ruská cesta k stíhacím letounům 6. generace

Nedávno byl v tomto blogu publikován příspěvek o radaru budoucnosti pro ruský stíhací letoun 5. generace PAK-FA (Suchoj T-50) charakterizovaný jako plně “digitální” bojový stíhací letoun tzv. frontového letectva (http://c4-isr.blogspot.cz/2016/02/radar-budoucnosti-rusky-stihaci-letoun.html), kde se stručně i o samotném stíhači pojednávalo.

Stejně jako ve Spojených státech se ani v Rusku vývoj nezastavil jen u programu letounů 5. generace. Ještě před ukončením konstrukčních prací na “neviditelném” letounu PAK-FA (Suchoj T-50) přistoupilo Rusko k vývoji dalších strojů 6. a dokonce 7. generace. Konstrukční kancelář Suchého (typy letounů Su) již představila výchozí koncepci stíhače 6. generace. Ruské ministerstvo obrany jde podobnou cestou jako americký Pentagon. V obou zemích se v oblasti vojenského letectva rodí plány na desítky let dopředu. V mnohém je ruská koncepce letounu 6. generace podobná americkému programu letounu vzdušných sil F-X pro nahrazení stíhače F-22 “Raptor” a programu letounu vojenského námořnictva F/A-XX.

Stručná charakteristika současné situace

Program USA

Americká firma Boeing Integrated Defense Systems (IDS, dceřiná společnost Boeing Company) představila již na výstavě Sea-Air-Space Exposition v roce 2013 svou verzi projektu stíhacího letounu šesté generace F/A-XX. Daná verze předpokládá provedení stíhače jako bezocasého dvoumotorového stroje projektovaného ve dvou variantách - pilotovaného a bezpilotního letounu optimalizovaného pro dálkové lety nadzvukovou rychlostí s maximální úsporou paliva (podobně jako u F-35 “Lightning II”).

Americký přístup ke konstrukci letounů 6. generace

Na rozdíl od dřívějších prototypů je v dané koncepci letoun proveden s předním horizontálním okřídlením, u kterého se předpokládá větší “neviditelnost” za letu. Má mít vysokou schopnost manévrování pro plnění úkolů v uzavřených zónách, kde jsou manévry letounů zakázány nebo omezovány.

Vize amerického stíhače 6. generace [1]

Zatímco bombardér ve tvaru létajícího křídla je relativně jednoduchý pro projektování letounu bez ocasních “ploutví”, u stíhače je to jiné. Stíhač nemá rozpětí křídel takové, aby mohlo být možné použití “diferenčního” ovládání křidélky při pohybu nízkými rychlostmi. Je také těžké najít schůdné řešení pro ovládání polohy nebo úhlové rychlosti řízením směru tahu motoru při přistávání, kdy jsou motory nastaveny na malý výkon.

Podle odborníků z amerického průmyslu jsou tu nepříjemné problémy, vzdušné síly a námořnictvo to může přinutit spoléhat na elektronické prostředky a na vedení kybernetického boje, aby čelilo radarům pracujících na nízkých kmitočtech, které mohou zjišťovat a sledovat “neviditelné” taktické letouny v kategorii stíhačů. Existují i jiné způsoby jak při vzdušné operaci přežít a hledá se jejich nejlepší kombinace. Není to však cesta stoprocentní “neviditelnosti”, ale ani nulové “neviditelnosti” letounu.

Vize amerického stíhače 6. generace [2]

Otevřená architektura a kontinuální zdokonalování

Letouny F/A-XX a F-X budou pravděpodobně ve výzbroji amerických ozbrojených sil po celá desetiletí. Rychlé zajištění rozšíření funkcí a zdokonalování strojů vyžaduje, aby proudové letouny mohly být modifikovány snadno a rychle bez složitých procedur ministerstva obrany, a aby americký daňový poplatník nebyl rukojmím dodavatele. To je snad největším poučením z toho, co bylo pro Pentagon noční můrou s letounem F-35.

Letoun F-22 používá zastaralou proprietární architekturu avioniky, která způsobuje jenom problémy a jakékoli zdokonalení či modernizace je velmi nákladná. Z tohoto hlediska je letoun F-35 lepší, avšak Pentagon je nucen spoléhat na to, že společnost Lockheed zajistí příslušnou modifikaci stroje.

Řešení letounu s plně otevřenou architekturou použité u F/A-XX a F-X umožní ministerstvu obrany zajistit snadné provádění úprav a zdokonalování. Navíc, je-li Pentagon držitelem práv na data, může ministerstvo obrany přimět kontraktory k soutěži na zdokonalovací úpravy. Soutěž pak může srazit dolů náklady a urychlit celý proces. Vzdušné síly USA chtějí jít touto cestou.

Jak letoun F/A-XX, tak i letoun F-X má být projektován tak, aby mohl zahrnout pokročilé technologie jako jsou zbraňové systémy se směrovanou energií (například lasery), samozřejmě pokud již budou z výroby prakticky dostupné.

Náhrada dříve zavedených letounů v ozbrojených silách

Boeing připravuje svou koncepci letounů F/A-XX tak, aby mohly k třicátým létům nahradit stíhací bitevní stroje čtvrté generace F/A-18E/F “Super Hornet” a letouny pro vedení elektronického boje E/A-18G “Growler”, které jsou ve výzbroji vojenského námořnictva USA.

Vzdušné síly USA se zase zabývají projektem stíhačů 6. generace F-X, které by mohly nahradit mimořádně nákladné letouny 5. generace F-22 “Raptor”.

V USA se stále zkoušejí mnohoúčelové stíhače s jednotnou platformou F-35 “Lightning II”. Letouny mají tři verze, tj. F-35A pro vzdušné síly, F-35B pro námořní pěchotu (se zkráceným startem a vertikálním přistáváním) a F-35C pro vojenské námořnictvo (se startem pomocí katapultáže).

Projektování letounů pro zajištění nadvlády ve vzduchu

Zatímco letoun F-X pro vzdušné síly je orientován na zajištění vzdušné nadvlády, je vývoj letounu F/A-XX pro vojenské námořnictvo zaměřen na vytvoření platformy zajišťující mnoho bojových rolí. Představitelé průmyslu však poukázali na to, že je mnohem snadnější přizpůsobit platformu pro zajištění vzdušné nadvlády úkolům útočné platformy než naopak.

Oba letouny musejí být nejprve projektovány pro zajištění vzdušné nadvlády a potom přizpůsobeny útočným úkolům. U letounu F/A-XX musí být nakonec možné jejich použití nejen jako náhrada strojů F-22 “Raptor” a F-15C “Eagle”, ale musí také umožnit nahrazení letounu F-15E “Strike Eagle”. Tak bude možné “zabít dvě mouchy jednou ranou”.

Námořnictvo by mělo zvážit svůj přístup k vývoji s předjímáním útočné role letounu F/A-XX. Musí si být jisté, že letoun bude moci zajistit podporu budoucích operací v prostředí se silnými hrozbami v západním Tichomoří, kde bude muset například čelit stíhačům páté generace - čínským letounům J-20.

Zatím je to jen přehled z výšky přes 15 tisíc metrů, který může Pentagon mít pro stíhač příští generace. Dokud nebude mít americké vojenské námořnictvo a vzdušné síly závěry jejich analýzy, nikdo nemůže s jistotou vědět jaké specifické schopnosti chybějí, nebo jak bude optimální řešení pro letouny 6. generace vypadat.

Program Ruské federace

Na obrázku níže je názorný přehled ruských stíhacích letounů první až páté generace.

Ruské stíhací letouny 1. až 5. generace

Na rozdíl od stavu v USA, jsou orgány RF na dostupné informace o letounech, které mají následovat po letounu páté generace PAK-FA (Suchoj T-50) značně skoupé.

Vize ruského stíhače 6. generace

Hlavní úsilí konstruktérů a výrobců v ruském leteckém průmyslu (ve vojenské oblasti) je v současné době zaměřeno na ověřování a zkoušky nového stíhače páté generace PAK-FA. Prioritu má jejich palubní avionika a výzbroj.

Vize ruského stíhače 7. generace [1]

Přesto však ještě před završením konstrukčních prací na projektu tohoto “neviditelného” letounu 5. generace přistoupilo Rusko k  přípravě vývoje dalších letounů 6. a dokonce 7. generace. Konstrukční kancelář “Suchoj” již představila ruské vládě první verzi koncepce ruského stíhače 6. generace. Jde o předstihové práce vycházející z toho, že stejně jako v USA se i v Rusku sestavují vojenské plány na několik desetiletí dopředu. A je přirozené, že se ruské koncepční zámysly týkající se stíhacího letounu 6. generace v řadě ohledů podobají výše popsaným programům ozbrojených sil USA na letoun vojenského námořnictva F/A-XX a vzdušných sil F-X. Jako v USA, se i v Rusku u letounu 6. generace posuzují možnosti vytvoření pilotované a bezpilotní verze.

Vize ruského stíhače 7. generace [2] (zdá se poněkud futuristická)

Ruské ministerstvo obrany realizuje ambiciózní plán přezbrojení armády zahrnující značný rozsah vývoje nových zbraní a vojenské techniky. Jeho součástí jsou tanky, lodě, ponorky a několik letounů, včetně “neviditelného” bombardéru. Není však jasné jak bude Rusko financovat tento vývoj, vezmeme-li v úvahu problémy ruské ekonomiky a stabilně nízké ceny nafty na světovém trhu.

Ať tak, či onak, Rusko se nemíní zastavovat ani zdržovat ve vývoji typu letounu, který bude následovat po stíhači 5. generace PAK-FA, u kterého mají zkoušky skončit v tomto roce a v roce 2017 by již měly následovat první dodávky ze sériové výroby. Má být používán v boji proti pozemním, vzdušným i námořním cílům. Jeho rychlost převyšuje dva machy (asi 2450 km/h), velká důležitost se však přisuzuje jeho “neviditelnosti”, manévrovosti a výzbroji. Ruské vzdušné síly mají do roku 2020 dostat 55 těchto stíhačů páté generace.

Ruští vojenští činitelé ale hledí daleko za horizont. Vrchní velitel ruských vzdušných a kosmických sil generál Viktor Bondarev k tomu prohlásil, že kdyby se Rusko nyní zastavilo, zastaví se navždy. Proto práce na šesté, a zřejmě i sedmé generaci stíhačů pokračují. Neuvádějí se žádné lhůty. Podle ruské společné korporace výrobců letounů snad má být první letoun 6. generace postaven “ve druhé polovině dvacátých let”. A podle ruských oficiálních informací mají být konkrétní konstrukční práce podle daného programu zahájeny “během několika let”.

o o o o o o o

Tento příspěvek je zpracován s využitím informací z veřejně dostupných pramenů.