LEHKÝ TANK vz. 35 - CHLOUBA ČS. PŘEDVÁLEČNÉHO PRŮMYSLU -- část II

Předválečný lehký tank LT vzor 35

Významná součást historie vyzbrojování československé armády

(Psáno na počest meziválečného obranného průmyslu Československé republiky)

Část 2

V období mezi dvěma světovými válkami nebylo mnoho států, které by si mohly dovolit takový komfort - vyvíjet a vyrábět tanky. O to větší význam má to, že členem takového vpravdě privilegovaného klubu výrobců tanků byla Československá republika, země svými rozměry nevelká, avšak ekonomicky a průmyslově velmi vyspělá a ve světě oprávněně uznávaná. Málo se ví o tom, že Československo bylo před zahájením II. světové války lídrem mezi exportéry obrněné a tankové techniky. Jeho produkce byla dodávána do Bulharska, Lotyšska, Maďarska, Peru, Rumunska, Švédska, Švýcarska a Turecka.

V první části tohoto příspěvku jsme uvedli tankové iniciativy vedoucích československých výrobců obrněné techniky, kterými byly v té době naše průmyslové giganty - podniky Škoda Plzeň a ČKD Praha. V složitých podmínkách konkurence mezi oběma podniky rozhodlo Ministerstvo národní obrany (MNO) ČSR, že první typ tanku světové úrovně - lehký tank LT vz. 35 budou čs. armádě dodávat oba podniky. Od toho se začal odvíjet “životní příběh” tohoto typu tanku. Valná část příběhu, zejména toho, co bylo spjato s tehdejší situací ČSR a její prvorepublikové armády, je obsaženo v předchozí - první části.

Československý lehký tank LT vz. 35 (s typickým původním maskováním)

Na tehdejší dobu vysoká kvalita a bojové vlastnosti lehkého tanku LT vz. 35, včetně mnoha jeho modifikací, jej předurčily k tomu, že se stal kandidátem na úspěšný export do blízkého i vzdáleného zahraničí. To, samozřejmě záviselo na existenci příznivých vnějších podmínek pro export. Bohužel, skutečný vývoj reálných podmínek byl daleko od příznivého. V této druhé části příspěvku se na situaci kolem exportu LT vz. 35 podíváme podrobněji.

Export lehkého tanku LT vz. 35

Co předcházelo exportním aktivitám výrobců tanků

Ukázalo se, že značné problémy s výběrovým řízením tehdejšího MNO byly již v době mezi světovými válkami, a to nejen ve velkých zemích, ale i v relativně malém Československu. “Jezdecké” tanky P-II-a (ČKD) a Š-II-a (Škoda), vzniklé v uvedených koncernech na konkurzní bázi, byly v létě 1935 předány do zkoušek, kde se prokázaly téměř shodné vlastnosti a prakticky stejné takticko-technické parametry. Jako vítěze MNO vybralo prototyp firmy Škoda, s kterou 30. října 1935 podepsalo kontrakt na dodávku 160 strojů. Představitelé firmy ČKD však ihned vyjádřili rozhodný protest. Podle jejich informací byly výsledky zkoušek zfalšovány a firma Škoda obdržela zakázku nezaslouženě. Prošetření té věci ukázalo, že k určitému “selektivnímu” postupu skutečně došlo, a aby se nerozhořel skandál a MNO si “zachovalo tvář”, přijala ministerská komise kompromisní variantu spočívající v tom, že se tanky budou vyrábět a dodávat oběma firmami v poměru 80 : 80. Zdálo se, jako by bylo vše pokojně vyřešeno, nebýt jedné skutečnosti.

Před začátkem konkurzu se představitelé ČKD a Škody rozhodli uzavřít mezi sebou “mírovou smlouvu”, v podstatě kartelovou dohodu. Když se jednalo o velkou zakázku zůstal poražený mimo hru, přičemž vítěz mohl dostat úplný bianco šek. Aby konkurenti neriskovali, dohodli se, že v případě vítězství kterékoli ze stran, bude poražený muset dostat “odstupné” ve formě části nebo poloviny celkové zakázky.

Popravdě je nutné uznat, že tank Škody Š-II-a měl oproti tanku P-II-a ČKD řadu předností, i když zase ne úplně podstatných. Měl lépe propracovaný pohybový hnací mechanizmus, o něco silnější boční pancíř a silnější motor. Jeho dynamické vlastnosti však byly o něco horší než u tanku ČKD. Ať tak, nebo tak, do výzbroje čs. armády byl přijat tank Škody s armádním označením LT vz. 35 (lehký tank, vzor 1935). Jeho konstrukce byla stručně popsána v první části příspěvku.

Exportní modifikace tanku LT vz. 35 v letech 1935 až 1938

Tehdy jakékoli opravdu zdařilé bojové vozidlo mělo naději, že se dříve či poději stane předmětem exportních dodávek, slibujících nemalé zisky. Pro tank LT vz. 35 a firmu Škoda se budoucí přínosy z výroby rýsovaly v růžových barvách, avšak vzhledem k řadě okolností, zejména vývoje předválečné situace ČSR v Evropě, se je podařilo realizovat jen zčásti.

Velká Británie jako zájemce o dovoz čs. tanků

Jednou z prvních zemí, která se začala zajímat o československé lehké tanky byla Velká Británie. Dnes se to zdá poněkud divné, avšak v polovině 30. let věděli všichni zainteresovaní odborníci velmi dobře, že nejsilnějším tankem královského tankového vojska (RTC) byl stroj Vickers Medium  Mk.II (viz první část příspěvku), který byl v různých modifikacích. Nebyly žádné pochybnosti o tom, že v době zavedení do výzbroje byl tento stroj jedním z nejlepších. K roku 1936 se již jeho takticko-technické vlastnosti staly méně zajímavými, a s ohledem na aktivní rozvoj protitankového dělostřelectva se jeho bojová hodnota prudce snižovala.

V době vrcholící světové ekonomické krize poslala firma Vickers do zkoušek několik špičkových modelů tanků, avšak pro vysoké náklady jejich výroba a zkoušky značně časové zaostaly. Došlo k tomu, že začátkem roku 1938 zůstala Velká Británie zcela bez středních a těžkých tanků. Britské vojenské vedení se vzpamatovalo po návštěvě vojenské mise v SSSR v roce 1936, kde na velkých kyjevských manévrech Britové uviděli obrovské množství různých sovětských tanků. V Británii se hned rozběhl proces projektování lehkých (později “křižáckých”) tanků na bázi vývoje prováděného význačným tankovým specialistou Johnem Walterem Christiem a dalších zkušenostech. V masových počtech se ovšem nové stroje mohly objevit nejdříve v roce 1939 a do té doby bylo v královském tankovém vojsku (RTC) nutné “zalátat díry” jiným způsobem.

Jako dočasné řešení bylo schváleno zakoupení tanků ze zahraničí. Do zorného pole se dostaly především francouzské a československé tanky a volba padla ve prospěch ČSR. Na jednáních, která byla provedena mezi zářím 1938 a dubnem 1939, byla dosažena předběžná dohoda o dodávce 100 tanků LT vz. 35 z počtu už vyrobených strojů a ještě dalších 100 tanků z nové výroby. Předpokládalo se také získání licence na výrobu čs. tanků pro Anglii, jejichž montáž měla zajistit britská firma Alvis Straussler. Nic z toho se však nepodařilo zrealizovat. Stalo se tak nejen pro velmi těžké období v existenci ČSR, ale také proto, že firma Škoda se rozhodla vylepšit svoji finanční situaci zvýšením cen svých výrobků o 10 až 15%, což způsobilo nejen zrušení exportních dodávek ze strany zahraničních zákazníků, ale i snížení národních zakázek pro vlastní čs. armádu.

Obchodní spolupráce s Rumunskem

Jako velmi úspěšný se ukázal kontrakt čs. průmyslu podepsaný s představiteli Rumunska. Před válkou bylo Rumunsko členskou zemí Francií iniciované tzv. Malé dohody (společně s naší ČSR a Jugoslávií) a byli jsme tedy spojenci.

Členské státy tzv. Malé dohody (Zeleně podbarvené)

Již v roce 1936 vyslovilo Rumunsko přání získat od ČSR větší množství lehkých tanků (a také tančíků). V srpnu byla podepsána smlouva a v období od září 1938 do února 1939 dodala plzeňská Škoda rumunskému zákazníkovi celkem 126 lehkých tanků. V rumunské armádě dostaly tanky LT vz. 32 označení R-2 a až do doby, kdy se objevily německé tanky PzKpfw IV, to byly nejsilnější a nejpočetnější stroje rumunského tankového vojska. Po dokončení dodávky první partie tanků navrhla výrobní firma Škoda rumunské armádě obměněnou variantu tanků Š-II-aR, která se více podobala modelu T-11. Rumuni však poněkud vylepšenou modifikaci odmítli.

Lehký tank R-2 (verze čs. tanku LT vz. 35 dodávaná Rumunsku)

Potenciální zákazník - Jugoslávie

V Jugoslávii bylo v předválečném období tankové vojsko v krajně ubohém stavu. Po krátkém vzestupu v období let 1924 až 1929 byla jugoslávská armáda nucena spokojit se s tím, co získala od Francie. Došlo k tomu, že zatímco všechny sousední země (s výjimkou Albánie a Řecka) plynule modernizovaly svůj tankový park, v Jugoslávii přetrvávalo intenzivní provozování francouzských tanků FT-17  a M26/27 (Renault). Bylo přirozené, že tyto “vykopávky” bylo nutné co nejdříve vyměnit. Od roku 1934 probíhala jednání s Francouzi, ti však místo nové techniky o rok později dodali sérii týchž FT-17. Zvažovala se i varianta s Polskem a Velkou Británií, avšak v letech 1936-1937 se jako nejvýhodnější jevila orientace na československý lehký tank LT vz. 35.

Představitelé čs. průmyslu věděli o co jde, že Jugoslávie potřebuje tank vyhovující po stránce modernosti, nízkých pořizovacích nákladů a spolehlivosti. Reálně bylo možné realizovat pouze dvě z uvedených kritérií, proto byl speciálně pro Jugoslávii vypracován projekt exportního tanku Š-II-aj s určitými odlišnostmi. Věž tanku byla prodloužená a namísto kanónu A-3 se předpokládalo vybavení silnějším kanónem A-8 ráže 47 mm. Plánovala se náhrada benzinového motoru T-11 dieselovým motorem. V hnací části byl přední blok vozíků posunut dozadu, blíž k druhé vodící válcové kladce. Z vnějšího pohledu se jugoslávská varianta tanku podobala modelu T-21 (Škoda Š-IIc).

Jednání o dodávkách netrvala dlouho, po osudových mnichovských událostech dostaly prioritu jiné úkoly a v březnu 1939 přestalo Československo jako samostatný suverénní stát existovat. Projekt tanku Š-II-aj koncernu Škoda zůstal nerealizovaný. Stejný osud postihl i projekt P-II-aj, domluvit se s koncernem ČKD o přijatelných podmínkách se již Jugoslávcům nepodařilo.

Zájem Polska

Získat tanky LT vz. 35 bylo svého času i záměrem představitelů polské armády. Informace o existenci nových typů tanků se dostaly do Polska hned jak se tanky objevily. Předběžná analýza ukázala, že základní polský tank 7TP zaostával pokud jde o pancéřování a provozní odolnost hnací pohybové části. Jednání s polskou stranou byla velmi obtížná a prakticky ke konci roku 1938, když došlo k zostření vztahů kolem Záolší, skončila.

Polský tank 7TP

Poprvé se Poláci seznámili s konstrukcí LT vz. 35, přesněji jeho rumunské varianty R-2, až v zimě 1939, když se série těchto tanků přepravovala rumunskému zákazníkovi přes Polsko. Československý stroj zapůsobil dobrým dojmem a v březnu 1939 přijela polská delegace do Plzně, kde byly v té době ukončeny zkoušky prototypu tanku Š-II-c (T-21). Bylo zřejmé, že výkonnější stroj dobře vyhovoval pro plnění role středního tanku, o což mělo Polsko eminentní zájem, avšak okupace ČSR a zostřující se situace s přibližováním k válce znamenala konec všech plánů a připravených opatření.

Jak to bylo s čs. tanky v Bulharsku

Historie čs. tanků v Bulharsku je zcela specifická a má mnoho zajímavých stránek, proto o ní pojednáme trochu šíře. Po porážce Trojspolku v I. světové válce bylo Bulharsku zakázáno vlastnit mnohé druhy výzbroje, včetně tanků. Spojenecká kontrolní komise sympatizovala s Jugoslávií a Řeckem, jejím zájmem bylo Bulharsko izolovat a oslabit. Změny ve světové politice začátkem 30. let, kdy mnohé evropské státy přestaly dodržovat dříve dosažené dohody, umožnily i Bulharsku začít upevňovat své ozbrojené síly.

Vznik bulharského tankového vojska spadá do období let 1935-1936, kdy se organizačně postavily dvě tankové roty. Nové tanky však začaly přicházet až počátkem roku 1938. Obě roty se v roce 1939 zúčastnily vojenských manévrů v okolí města Popovo. To již byly sloučeny a byly součástí bulharského 1. tankového praporu (měl zastaralou obrněnou techniku a celkem 173 vojáků). Nedostatečný kvantitativní i kvalitativní stav výzbroje vedl k tomu, že se bulharské vedení obrátilo na Německo se žádostí o prodání tanků. Kupodivu Německo neodmítlo a v únoru 1940 dostalo Bulharsko za výhodnou nízkou cenu prvních 26 lehkých tanků LT vz. 35 z výroby plzeňské Škody, dodání dalších 10 tanků (původně vyrobených pro Afghánistán) se očekávalo během léta.

Bulharští důstojníci u tanku Škoda LT vz. 35

První partie tanků LT vz. 35 byla s hlavní výzbrojí tvořenou čs. 37 mm kanónem Škoda A-3, druhá již měla 37 mm kanón Škoda A-7 určený pro tank LT vz. 38. Tanky pocházející od čs. výrobce tvořily výzbroj bulharské 3. tankové roty.

Bulharský car Boris III. pózuje v tanku LT vz. 35

V Evropě už začala II. světová válka, v které se Bulharsko postavilo na stranu nacistického Německa. Skromný početní stav bulharského tankového vojska nepostačoval k tomu, aby mohlo vstoupit do konfrontace s Jugoslávií (ta měla celkem 107 strojů), předstihovalo však Řecko. Později na základě dohody s Německem přibyla další obrněná technika, Bulharsko mělo zformované čtyři roty, které vytvořily 2. tankový prapor.

Seřazené tanky LT vz. 35 bulharské armády

Na jaře 1941 provedlo Bulharsko částečnou mobilizaci. Oba tankové prapory (1. a 2.) se staly součástí 1. tankového pluku.

Oficiálně vstoupilo Bulharsko do II. světové války 13. prosince 1941 po vyhlášení války Spojeným státům a Velké Británii. Války proti SSSR se Bulharsko nezúčastnilo. Bulharští vojáci na východní frontě nebojovali, Němci však měli k dispozici vojenské základny na bulharském území a samozřejmě také ekonomické zdroje pro vedení války proti SSSR.

Na začátku září 1944 vyhlásil Sovětský svaz Bulharsku válku (8. září pak vnikla jeho vojska na bulharské území). Bulharská armáda nekladla odpor a již 9. září došlo k převratu, k moci přišli komunisté, vyhlásili spojenectví s SSSR a Německu vyhlásili válku. 15. září osvobodila sovětská vojska Sofii a 28. října bylo v Moskvě podepsáno příměří s Bulharskem. Od října 1944 bojovala bulharská armáda proti Německu v Jugoslávii, Maďarsku a Rakousku a to v sestavě vojsk sovětského 3. ukrajinského frontu.

V období od 17. září do 23. října 1944 ztratila tehdejší bulharské tanková brigáda 47 tanků. Bulharští tankisté se zúčastnili bojů v operacích závěrečného období II. světové války v Evropě. Čs. tanky Škoda LT vz. 35 byly např. nasazeny v únoru 1945 v sestavě 1. bulharské armády generála V. M. Ljubenova na jihovýchodě Maďarska. Bulharská tanková brigáda, nehledě na slabou úroveň bojové přípravy v letech 1943-1944, nakonec prokázala svoji bojeschopnost. Nesla na svých bedrech např. celou tíhu bojů v Srbsku a v Kosovu v říjnu až listopadu 1944. Zajímavou skutečností je to, že bulharští tankisté se za celou dobu ani jednou nestřetli s tankisty svého bývalého spojence. Snad i proto Bulharsko nemělo za celou dobu války ani jedno opravdové tankistické eso.

Předválečné kroky Německa

I Německo bylo samozřejmě rozhodnuto nezaostávat, ale orientovalo se na jiné metody než legální import. Nákup obrněné techniky byl, jak známo, Německu podmínkami kapitulace (na konci I. světové války) zakázán. Aby se Německo dostalo k technickým informacím o novém čs. tanku, podnikly jeho speciální služby několik pokusů o navázání kontaktu s firmou Škoda pomocí nastrčených organizací. Orgány ČSR tento zámysl prokoukly a pak, když to nevyšlo, přišla řada na agenty německé rezidentury Abwehru, kteří se chtěli pomocí podplacení zmocnit dokumentace. Několik agentů se podařilo pochytat a uvěznit a celkově skončila špionážní akce pro Německo neúspěšně. Sice se nějaké informace podařilo Německu získat, je však možné, že se o údaje s Němci podělilo Rumunsko. Smutným paradoxem bylo to, že později Německo získalo nejen dokumentaci, ale i všechny tanky čs. armády, výrobní kapacity čs. závodů, navíc i s opravářskými základnami.

Zajímavá historka s Afghánistánem

Poslední objednávku exportní varianty čs. tanku LT vz. 35 uplatnil velmi vzdálený asijský stát - Afghánistán. Armáda této země nebyla nikdy považována za technicky vyspělou, což však nebránilo tomu, aby úspěšně odrážela agresivní kroky vnějších nepřátel. Pro nápravu stavu v technickém zaostávání nařídil respektovaný král Afghánistánu Muhammad Záhir Šáh provést na zkoušku nákupy bojové techniky v zahraničí. Díky tomu se Afghánistánu povedlo získat po jednom vzoru obrněných vozidel, italského Fiat-Ansaldo IZM a francouzského Schnaider-Kegresse AMD Modele 1928. Protože financí nebylo nazbyt a bylo přání získat tanky co nejdříve, byl v roce 1934 uzavřen s americkou firmou Disston Company kontrakt na dodávku malé partie obrněných traktorů na bázi šasi Caterpillar 60. Bojové vlastnosti těchto strojů byly však podprůměrné, a proto afghánská komise pro nákup podnikla důkladnější krok a vstoupila do jednání s plzeňskou Škodou.

Lehký tank T-11 (ilustrační náčrt verze čs. tanku LT vz. 35 připravené pro Afghánistán)

Nabídka čs. strany se ukázala jako velmi výhodná. Za přijatelnou cenu byla Afghánistánu nabídnuta exportní verze tanku LT vz. 35 s označením T-11. Celkem vzato, vylepšení se týkalo pouze vybavení tanku 37 mm kanónem Škoda A-8, ale i to stačilo k uzavření kontraktu na dodávku 10 tanků. Splnit tuto zakázku však již nebylo Škodě ze zřejmých důvodů souzeno, i když v roce 1940 byly tanky vyrobeny a připraveny k přepravě. Mimořádně zajímavou skutečností je to, že ani po ukončení II. světové války nebyl Afghánistán proti tomu, aby dříve objednané čs. tanky ještě získal. V letech 1946 až 1947 se ještě vedla jednání o obnovení dodávek. Náš průmysl však odmítl zabývat se výrobou tehdy již vědomě zastaralých tanků. Předválečné práce na verzi T-11 však nebyly zbytečné. Na jaře 1939 o tento model projevilo zájem Bulharsko, které nechtělo čekat na to, až mu Německo dodá něco modernějšího. To je však již úplně jiná historie (částečně, viz výše).

Zkoušky tanků Š-II-a v Sovětském svazu (tzv. “Kubinská epizoda” z roku 1938)

Dospěli jsme k tomu, abychom nyní uvedli další velmi zajímavou epizodu ze životní cesty tanku LT vz. 35. První informace o tanku LT vz. 35 získal Sovětský svaz v roce 1936, avšak úplnější údaje se se sovětským představitelům podařilo od firmy Škoda získat až o rok později.

Tehdejší Rudou armádu čs. tank zajímal z mnoha důvodů. Po totálních stalinských čistkách v kolektivech podniků vyvíjejících a vyrábějících sovětské tanky, byly práce na perspektivních strojích silně zbrzděny. Největší deficit byl v tancích střední váhové kategorie. Tank T-28 přijatý do výzbroje armády v roce 1933, pokládaný sice za nejlepší třívěžový tank na světě, po čtyřech letech morálně zastaral. Pokusy o jeho celkovou modernizaci byly odmítnuty jako neperspektivní a nové tanky nebyly v dohledu. Zrychlení modernizačního procesu bylo možné pouze s využitím zahraničních zkušeností. Šlo především o zkušenosti francouzského a československého průmyslu. Zejména bylo nutné pozajímat se o vhodná technická řešení pro modernizaci lehkých tanků T-26.

Jednání s firmou Škoda byly zahájena v polovině roku 1938. S obou stran byla brána velice vážně. Zpočátku sovětská strana počítala s tím, že získá pro provedení zkoušek dva vzory tanku LT vz. 35 a v případě úspěšných zkoušek dokonce zavede jeho licenční výrobu. Jako odpověď přišel od Škody návrh na poskytnutí dvou prototypů tanku Š-II-a, které se konstrukčně téměř nelišily od sériových strojů. Brzo o tom byla podepsána smlouva.

Československá delegace, která přijela do SSSR k smontování tanků a provedení zkoušek v sovětském výcvikovém a zkušebním prostoru Kubinka, nebyla nijak početná. Byli to dva řidiči, šest mechaniků a tři vojenští činitelé. Řidiči přijeli spolu s tanky 8. září 1938, ostatní přijeli o tři dny později. Prototyp LT vz. 35 s číslem 13.903 byl určen pro jízdní a palebné zkoušky, druhý s číslem 13.620 byl rezervní.  Z obavy, že Rusové přijdou zadarmo k čs. zkušenostem, byla vyžádána stálá ochrana a sami členové delegace žárlivě hlídali, aby se kolem tanků nepohyboval nikdo s měřidly a přístroji. Všechny náčrty, zhotovené během zkoušek musely být zničeny.

Zkoušky byly zahájeny již 14. září a trvaly do 9. října včetně. Testovaný tank najel celkem 1503 km po polních a štěrkových cestách, a rovněž v členitém terénu. Spotřebovalo se 1947 litrů benzinu, 21 litrů motorového oleje a 5 litrů mazadel. První výsledky byly velmi nadějné. Při první jízdě po dráze dlouhé 450 km byla dosažena maximální rychlost 36 km/h na asfaltovaných silnicích a 32,4 km na polních cestách. Při maximální rychlosti jízdy bylo patrné příliš rychlé opotřebování gumového obložení opěrných kladek. Po jeho výměně bylo za nejlepší uznáno gumové obložení od firmy Baťa.

Od 26. září začaly zkoušky tanku v obtížném terénu, během nichž se zpočátku překonávaly malé příkopy, mělké brody a až 36° strmé svahy. Poté od 3. do 9. října tank normálně přejel příkop o šířce 2,2 m, porážel stromy do průměru 32 cm a překonával cihlové zídky do výšky 0,4 m a svahy až 41°. Pro každý případ byl k řešení problémů připraven těžký pásový tahač Caterpillar, naštěstí jej však vůbec nebylo potřeba. Vyskytly se dva případy poruch hnacího pohybového mechanizmu. V prvním se poškodila převodovka a v druhém se tank při otočce zaryl hluboko do země.

Na palebných zkouškách byl do osádky tanku zahrnut sovětský dělostřelec. Celkově se platnost nominálních parametrů tankového kanónu A-3 potvrdila. Palebné zkoušky probíhaly ve dne i v noci. Celkem bylo z kanónu provedeno 50 výstřelů tříštivě-trhavými náboji a 49 výstřelů průbojnými náboji. Palba z kulometů nebyla nijak zvlášť intenzivní a jednou se při ní vyskytlo zaklínění v mechanizmu zbraně. Naši odborníci to vysvětlovali špatnou úrovní přípravy sovětských střelců a jejich necitlivým přístupem při práci s jemným mechanizmem. Zkušební palba byla omezena 500 výstřely z věžového a 400 výstřely z předního kulometu.

Poté bylo provedeno zkušební ostřelování tanku z těžkého kulometu, pravděpodobně typu DK ráže 12,7 mm. Výsledky nabyly nijak oslnivé. Střely prorazily držák hnacího kola a chránič nad pásem. Byly také dva průstřely, jeden na levé postranici těla tanku a jeden na věži. I když se zástupci Škody vyjádřili tak, že poškození nemohla ovlivnit chod základních soustrojí ani ohrozit osádku tanku, sovětští odborníci to viděli jinak.

Tank Š-II-a při jízdě do prudkého svahu v prostoru Kubinka

Ve zprávě ze zkoušek čs. tanku Š-II-a se uvádělo, že rychlostní charakteristiky, i vlastnosti jako manévrovost a pohyblivost tanku v terénu byly přijatelné. Kanón A-3 ráže 37 mm prokázal schopnost úspěšného boje s jakýmkoli tankem jehož pancéřování nepřesahuje 25 až 30 mm při vzdálenosti do 500 m. Kulomety fungovaly bez závad a prokázaly vysokou přesnost střelby. Přitom se však vyskytlo nemálo nedostatků. Sovětští odborníci zaznamenali netěsnost bojového úseku a jeho nedostatečné větrání (to však bylo slabinou úplně všech sovětských tanků), nepohodlná sedadla, zvýšené opotřebování gumového obložení opěrných kladek a přehřívání motoru. Pancéřování a další ochranné vlastnosti tanku vyly vyhodnoceny jako nedostatečné.

Se zkouškami tanků Š-II-a byly spojeny také tři velmi zajímavé epizody, ve kterých se ze sovětské strany projevil jak technický důvtip, tak i otevřená drzost. Naši konstruktéři se pyšnili tím, že jejich tanky byly vybaveny nejspolehlivějším systémem jištění proti shození pásů z kol. Díky přednímu umístění hnacích kol se speciálními věnci tomu tak skutečně bylo, nikomu však nepřišlo do hlavy vzít si za úkol udělat na tank zvláštní “podraz”. Sovětské techniky to napadlo hned. Iniciátorem zvláštního “testu” byl sám generální komisař zkoušek E. Kulčickij. Tvrzení zástupců Škody, o tom že shoz pásu není za žádných okolností možný, vážně zpochybnil. Obě strany trvaly na svém a tak byla uzavřena sázka. Výhrou mělo být takové množství šampaňského, které by naplnilo vanu. Naši si vůbec nepřipouštěli to, že by sovětští technici řídící tank mohli jakkoli shodit pás, nicméně jmenovanému E. Kulčickému se při jakési prudké otočce podařilo pás shodit a sovětští zkušební komisaři sázku vyhráli.

Neméně zajímavé bylo to, jak sovětští odborníci získali kousek pancíře našeho tanku. Tento úkol byl svěřen účastníkovi zkoušek inženýrovi N. F. Šašmurinovi (později se stal známým tankovým konstruktérem). Odřezat nebo odšroubovat něco z tanku nebylo možné, a tak se “záludní Rusové” odhodlali ke lsti. Podle náčrtu N. Šašmurina zhotovili přesnou kopii pancéřované krytky napouštěcího hrdla palivové nádrže. Pak při běžném tankování paliva prostě krytku vyměnili.

Třetí epizoda byla nejnapínavější. Kolem roku 1936 se při modernizaci sovětského tanku T-26 projevilo to, že hnací mechanizmus byl silně přetížený. Tovární úpravy byly účinné jen částečně a tak se tehdy sovětské řídící orgány rozhodly použít řešení části konstrukčních bloků naší firmy Škoda. Bylo jasné, že za poskytnutí patentovaných technických informací by se draze platilo, což sovětskou stranu neuspokojovalo. Takže jedné noci se ochranka u hangáru s naším tankem “najednou ztratila” a sovětští inženýři získali možnost si během několika hodin všechno na tanku Š-II-a oměřit a zakreslit, přičemž hlavní pozornost byla věnována závěsovému ústrojí. Za nějakou dobu byl zhotoven jeden zkušební vzor sovětského tanku T-26 s novým závěsovým ústrojím “typu Škoda”. V roce 1939 pak proběhly jeho zkoušky.

Další běh událostí byl odvozen od kladného hodnocení zejména hnací části našeho tanku sovětskými odborníky. Ústřední orgány Rudé armády nakonec projevily zájem o získání pouze jednoho vzoru tanku Š-II-a. Firma Škoda se v podmínkách rozbitého Československa ocitla v těžké finanční situaci a nastavila za tank tak vysokou cenu, že další vyjednávání bylo ukončeno. Navíc byly obavy z možného okopírování konstrukce tanku Š-II-a a zahájení jeho výroby v SSSR bez řádné licence. Tyto obavy byly již tenkrát zbytečné. Nakonec čs. strana dostala zaplaceno pouze za pronájem tanků.

Odjezd našeho technického personálu z SSSR začal 11. října 1938 (odjeli řidiči s tanky). O šest dní později odjeli mechanici. Tanky odjížděly do ČSR přes území Podkarpatské Rusi, která byla tehdy již součástí Slovenska. Cesta trvala dlouho. V první části daného blogového příspěvku bylo zmíněno poměrně úspěšné odražení útoku nacionalistů na Podkarpatské Rusi čs. vojskem (začátkem března 1939). Tehdejší útoky nacionalistů na příhraniční města a vojenské objekty podporovaly maďarské a polské útvary a síly čs. vojska byly nedostatečné. Tak se stalo to, že se osádky navracejících se tanků Š-II-a, spolu s obslužným technickým personálem, rozhodly z vlastní vůle připojit k příhraničnímu vojsku a aktivně se zúčastnily obrany země. Osud těchto tanků však, bohužel, nebyl šťastný.

V posledním dni existence okleštěné, ale ještě jednotné ČSR (14. března 1939), při bojích u města Fančíkov, byl tank s číslem 13.903 zasažen protitankovým granátem a padl do rukou nepřítele. Druhý prototyp s číslem 13.620 měl o něco větší štěstí. Trochu později - 24. března, kdy ČSR již neexistovala, Maďaři tank “vyvlastnili” slovenské armádě. V Honvédségu dostaly původně čs. tanky nová čísla 1H-406 a 1H-407. V době války byl jeden tank s pomocí techniků Škody opraven a až do roku 1943 využíván maďarským vojskem pro výcvikové účely. Pak byl zabrán Rumuny. Druhý tank byl v roce 1942 prodán Wehrmachtu. Takový byl konec historie dvou čs. tanků LT vz. 35 podrobených zkouškám v SSSR.

(Následuje část 3 příspěvku.)

 

LEHKÝ TANK VZOR 35 - CHLOUBA ČS. PŘEDVÁLEČNÉHO PRŮMYSLU -- Část I

Předválečný lehký tank LT vzor 35

Významná součást historie vyzbrojování československé armády

(Psáno na počest meziválečného obranného průmyslu Československé republiky)

Část 1

Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie zdědila nově vzniklá samostatná Československá republika (ČSR) na svém území vybudované a poměrně značně rozvinuté těžké strojírenství. To představovalo především dva, v tehdejší době významné průmyslové komplexy Škodův závod v Plzni a podniky - předchůdce pozdější Česko-moravské Kolben-Daněk. Podnik Škoda byl od počátku 20. století základním dodavatelem těžké dělostřelecké výzbroje pro rakousko-uherskou armádu a námořnictvo. Proto bylo logické, že v tomto tehdy vyspělém podniku byl postaven lehký tank LT vzor 35, který byl ve 30. letech minulého století pokládán za jeden z nejlepších na světě.

Československý lehký tank LT vz. 35

V této první části příspěvku se stručně popisuje vznik a život pozoruhodného lehkého tanku LT vz. 35 v prvorepublikové čs. armádě. Uvádí se v jakém prostředí a podmínkách tehdejšího čs. obranného průmyslu byl tento typ tanku vyvinut a vyráběn. Jelikož požadavky na počet  tanků pro čs. armádu nebyly velké, čeští průmyslníci a konstruktéři se (vedle dodávek pro čs. armádu) hned od začátku orientovali na export. Této problematice a  se věnuje druhá část příspěvku.

Závěrečná, třetí část popisuje smutnou část historie tanku LT vz. 35, kdy se stal účinnou zbraní v rukou Wehrmachtu nacistického Německa, tj. osudu tanku v době po Mnichovu 1938 a v období druhé světové války

Stručný průřez historií tankových jednotek prvorepublikové čs. armády

Útočná vozba v armádě samostatného československého státu

Tankové síly branné moci ČSR (s jejich tehdejším názvem "útočná vozba") se začaly po první světové válce formovat již v roce 1919 (tehdy sestávaly ze tří obrněných automobilů zděděných po čs. legiích a jednoho obrněného vlaku bývalé rakousko-uherské armády). Poměrně brzy bylo sestaveno několik dalších obrněných vlaků. V roce 1920 plzeňská Škoda urychleně přebudovala 12 podvozků nákladních vozů Fiat-Torino na obrněné automobily.

Za těchto podmínek se první samostatnou formací bojových vozidel stalo tzv. velitelství zvláštních bojových prostředků (VZBP) zřízené v říjnu 1920, do kterého byly zařazeny všechny tehdejší obrněné vlaky a obrněné automobily dislokované v Milovicích. V podstatě to byla jednotka, která odpovídala za výcvik velitelů a osádek, správné provozování obrněných prostředků a zajišťování součinnosti s ostatními jednotkami čs. armády. Disponovala šesti existujícími obrněnými vlaky a 14 obrněnými automobily. Postupně dostávala další prostředky - osobní a nákladní automobily, a také motocykly. Zřídila také výcvikové středisko pro osádky vozidel a mechaniky.

V červenci 1922 MNO reorganizovalo VZBP a tak vznikl v Milovicích místo něho prapor útočné vozby s pevnou organizací, velitelstvím a podřízenými jednotkami. Zahrnoval sedm čet obrněných automobilů, tři skupiny obrněných vlaků, cvičnou a náhradní rotu. Tanky byly v sestavě cvičné roty. Územně byl prapor útočné vozby podřízen 3. pěší divizi v Litoměřicích. Vojáci jednotek útočné vozby podléhali přísnému výběru a v naprosté většině byli české národnosti.

Od obrněných automobilů vzniklých adaptací podvozků existujících nákladních automobilů se přešlo k vývoji a výrobě nových strojů od počátku koncipovaných jako bojová vozidla pro čs. armádu. V letech 1924 až 1925 byla stará obrněná auta postupně vyřazována a nahrazována novými konstrukcemi obrněných automobilů z výroby plzeňské Škody. Byla to vozidla PA-I a PA-II). Poté byl tehdejší nejnovější obrněný automobil firmy Škoda, PA.III, byl přijat do výzbroje jako obrněný automobil OA vz. 27. Prapor dostal patnáct vozidel tohoto typu mezi květnem a říjnem 1929. Téhož roku čs. armáda objednala nový lehký obrněný automobil Tatra OA vz. 30. V roce 1933 zakoupila sedmdesát tančíků vz. 33 a 51 vozidel OA vz. 30.

Obrněné automobily Škoda PA-I (vlevo), PA-II “Želva” (vpravo) a OA vz. 30 (dole)

Obrněné automobily byly zařazeny do jezdeckých jednotek a některé z nich byly, společně s tančíky, určeny pro hraniční oblasti. Formace v síle divize vznikaly pro případ mobilizace a odpovídaly za prvotní obranu hranic.

V roce 1929 proběhla reorganizace praporu útočné vozby. Do jeho sestavy byla zařazena rota bojových automobilů (ve složení četa tanků a dvě čety bojových automobilů) a rota obrněných vlaků. Poté sestava zahrnovala rotu obrněných automobilů číslo 1 (tři čety obrněných automobilů), a rotu obrněných automobilů číslo 2 (četa obrněných automobilů, četa tanků a četa tančíků - každá jednotka se čtyřmi stroji).

Vojáci meziválečné čs. armády na tancích LT vz. 35

S pokračujícím příchodem nové techniky byl v září 1933 z praporu útočné vozby vytvořen pluk. Podle nových organizačních tabulek byly obrněné automobily vyčleněny do nového typu jednotky - korouhve (zhruba odpovídala praporu). Korouhev měla čtyři eskadrony bojových automobilů a dvě výcvikové eskadrony. Ve složení pluku byla rota lehkých tanků, dvě roty tančíků a rota obrněných vlaků. V té době měla čs. armáda jeden takový pluk útočné vozby, a to v Milovicích.

V roce 1935 rozhodl tehdejší Hlavní štáb čs. branné moci (armády), že budou dva pluky útočné vozby, jeden v Čechách a jeden na Moravě, na Slovensku pak pouze jeden prapor. V září téhož roku byla ze sestavy pluku vyjmuta korouhev obrněných automobilů. Všechny obrněné objekty, tj. bojové automobily, tanky a obrněné vlaky byly vřazeny do sestavy tří pluků obrněné vozby, jednoho v Milovicích, druhého v Olomouci a třetího (zatím stále ještě praporu) v Martině na Slovensku. V Milovicích bylo tehdy zřízeno učiliště útočné vozby.

Z hlediska výcviku, organizace a personálního zabezpečení byly všechny organizační součásti podřízeny velitelství brigády útočné vozby, které bylo vytvořeno v říjnu 1935 v Milovicích (v roce 1937 bylo přemístěno do Olomouce). Když byla v roce 1937 vytvořena motorizovaná brigáda, zahrnující prapor lehkých tanků vz. 35 a motorizovaný průzkumný odřad, vznikly předpoklady pro vytvoření motorizovaných divizí. Čtyři tehdy existující jezdecké brigády měly ve své sestavě eskadronu bojových automobilů a později i prapor útočné vozby. Právě ony se staly jádrem motorizovaných divizí.

Jezdecká brigáda splynula s motorizovanou brigádou, která sestávala ze dvou motorizovaných pěších praporů, dvou praporů lehkých tanků a motorizovaného dělostřeleckého oddílu. V sestavě jezdecké brigády byly dva dragounské pluky, motocyklový prapor a koňmi tažený dělostřelecký oddíl. V tabulkové organizaci divize byl kromě toho motorizovaný průzkumný odřad (rota obrněných automobilů, motocyklová rota a podpůrná četa), motorizovaná ženijní rota, spojovací prapor a některé další jednotky. Tabulkově měla motorizovaná divize 460 důstojníků, 218 poddůstojníků a 10 457 vojáků nižších hodností. Ve výzbroji měla 28 polních děl, 28 protitankových kanónů ráže 37 mm, šest minometů, 16 velkorážních protiletadlových kulometů, 264 lehkých (ručních) a 66 těžkých kulometů, 98 tanků a 12 bojových automobilů. Dopravní prostředky zahrnovaly 135 lehkých, 874 nákladních a speciálních automobilů, 298 motocyklů. Patřily tam také 2832 koně.

V říjnu 1937 byla schválena organizace založená na čtyřech motorizovaných divizích. První byla v Praze, druhá v Brně, třetí v Bratislavě a čtvrtá v Pardubicích. V třetí divizi byl pouze jeden prapor lehkých tanků (typu S-HA).

Ještě uveďme, že k počátku 30. let pronikl československý tankový průmysl úspěšně na mezinárodní zbrojní trh. Po málo úspěšných čs. tančících se základem čs. útočné vozby stal lehký tank LT vz. 35 (předtím Š-II-a z výroby firmy Škoda a konkurenční P-II-a z výroby firmy ČKD). V podniku Škoda se LT vz. 35 vyráběly od prosince 1936 do dubna 1938, v ČKD probíhala výroba tanků téhož vzoru v roce 1937.

Do výzbroje čs. branné moci  tanky LT vz. 35 přišly v prosinci 1936, nejdříve k 1. tankovému pluku (pluku útočné vozby PÚV-1 v Milovicích), a to 197 z celkového počtu 298 tanků.

V roce 1932 nabídla ČKD čs. armádě svůj lehký tank P-II, vyzbrojený 47 mm kanónem Vickers a dvěma lehkými kulomety ZB vz. 26. Armáda zakoupila 50 těchto tanků s označením LT vz. 34, ale s 3,7 mm čs. kanónem Škoda a dvěma těžkými kulomety brněnské zbrojovky ZB vz. 35.

Přehlídka jednoho z tankových útvarů čs. armády - květen 1938

Vpředu - obrněné automobily Tatra OA vz. 30 a Škoda OA vz. 27,
vzadu - lehké tanky LT vz. 35

Jak to bylo s bojovým nasazením čs. tankových jednotek

Historie prvorepublikové čs. armády byla žalostně poznamenaná tím, že na tehdejší dobu skvělá výzbroj (od pušek a kulometů až po tanky a letouny) nebyla očekávaným způsobem bojově využita těmi, pro které byla určena, tj. jednotkami čs. armády. Velice dobře se, bohužel, osvědčila v rukou nepřítele - německého wehrmachtu a armád spojenců Třetí říše, tj. Maďarska, Rumunska, a (což bylo nejbolestnější) také Slovenska. Přesto však onu výzbroj českoslovenští vojáci bojově použili.

Cvičení čs. vojenských jednotek s lehkými tanky LT vz. 35 a letouny

Připomeňme si, že v česko-německém pohraničí (v Sudetech) žilo značně početné německé obyvatelstvo. Téměř současně s příchodem Adolfa Hitlera k moci v Německu (1933) vznikla v Čechách “Sudetoněmecká vlastenecká fronta” v čele s Konradem Henleinem (1898-1945). Vytyčila si postupový cíl - odtržení Sudet od Československa a jejich připojení k Německu. Strana sudetských Němců byla ve své podstatě nacistickou stranou. V roce 1938, po vlně demonstrací a vyhlašování nepřijatelných požadavků, přešli henleinovci k přímé a násilné teroristické činnosti. Byl vytvořen Freikorps - sudetoněmecký sbor dobrovolníků čítající kolem 15 000 teroristických bojovníků. Začalo ozbrojené napadání vojenských jednotek čs. armády, četnických stanic, úřadů, atd.

Jednotka dobrovolníků sudeťátského Freikorpsu

V dubnu 1938 vyhlásil K. Henlein tzv. Karlovarský program, prakticky vytvoření sudetského nacistického státu jako předehry pro připojení pohraničních území k Třetí říši. V květnu pak došlo k tzv. chebskému incidentu, kdy byli při přepadení čs. policie zastřeleni dva sudetští Němci. To využila německá Goebbelsova propaganda k rozpoutání ostré protičeské kampaně. K státní hranici se začaly přisouvat německá vojska. Odpovědí čs. vlády bylo 20. května vyhlášení částečné mobilizace. Události se rozvíjely dál.

Příslušníci Freikorpsu podnikali fanatické útoky na místa dislokace čs. armády. Čs. vojenské jednotky jim kladly rozhodný odpor. Spolu s pěchotou bývaly nasazeny i tanky. Například jako tzv. “létající oddíl” byla k likvidaci bojůvek nasazena četa tančíků. Tam, kde byly nasazeny tanky byly přepadové jednotky Freikorpsu vždy poraženy. Na podzim, v září jednání orgánů čs. moci s henleinovci ztroskotalo.

Těžko říci jak by vše skončilo nebýt dalšího prudkého vývoje vedoucího k tragickému Mnichovskému diktátu z 29. září 1938. Událost je všeobecně známá, proto se jí zde nebudeme podrobněji zabývat. Po ní došlo k odsunu jednotek čs. armády z pohraničních území (v období 1. až 10. října), abdikaci a odchodu prezidenta republiky Edvarda Beneše do exilu (5. října).

Situaci pohotově využilo Maďarsko. Již v srpnu 1938 požadovalo, aby mu byly předány ty oblasti ČSR, které byly hustě a souvisle osídleny Maďary. Říjnová jednání v maďarském Komárnu nepřinesla žádné výsledky. Došlo k ozbrojeným srážkám s maďarskými bojovými jednotkami. Například 5. října 1938 v prostoru Feledince překročil hranici celý maďarský prapor. Odražení útoku Maďarů se účasnily tři čs. tanky. Maďaři byli zatlačeni zpět a měli ztráty 30 zabitých a raněných. Na čs. straně byl jen jeden raněný.

Klid nebyl ani na východě ČSR. Vypukly nepokoje na Podkarpatské Rusi (později se stala Zakarpatskou oblastí SSSR). Na toto území si činilo nárok Maďarsko. Kromě toho tam vzniklo nacionalistické hnutí za oddělení území Podkarpatské Rusi od Československa. Objevili se i ozbrojenci z organizace s názvem Karpatská Sič, což byli ukrajinští nacionalisté usilující o vyhlášení nezávislosti tzv. Karpatské Ukrajiny. Povstání Karpatské Siče (ve skutečnosti puč teroristické organizace, zosnovaný německou tajnou službou, potřebující důkazy o neudržitelnosti situace v ČSR a nutnosti její likvidace) způsobilo ozbrojený střet ukrajinských nacionalistů s čs. vojáky (13. až 14. března 1939) v ulicích města Chust. V tomto, jakož i v dalších ozbrojených střetnutích se Sičevci, podporovanými maďarskými vojenskými jednotkami, se na čs. straně zúčastňovaly i tanky a obrněné automobily.

Na tomto místě je nutné zmínit ještě jednu protičeskoslovenskou organizaci, a to slovenskou Hlinkovu gardu - polovojenskou organizaci, nazvanou podle vůdce Hlinkovy slovenské ľudové strany (strany klerikálního typu), která vyhlásila 6. listopadu 1938 autonomii Slovenska. I při jejím působení docházelo k ozbrojeným srážkám s použitím obrněné techniky.

V době, kdy došlo k oddělení Slovenska od Českých zemí (14. března 1939) byl na jeho území dislokován pluk útočné vozby v Martině (ten nebyl na plných počtech). Kromě toho se tam vyskytovalo několik lehkých tanků LT vz. 35 a obrněných automobilů, které v březnových bojích na Podkarpatské Rusi opustila maďarská vojska. Poté přišly z Německa čs. lehlé tanky LT vz. 38 (tehdy již vlastněné Wehrmachtem), Pz.II a Pz.IV. Slováci se připojili k zemím Osy a v tomto postavení se v září 1939 zúčastnili vpádu do Polska. Zformovaný slovenský oddíl, který měl ve výzbroji několik tanků vstoupil na území Polska, i když se boje přímo nezúčastnil.

K termínu přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem vytvořilo Slovensko motorizovanou brigádu (tzv. slovenskou “Rychlou brigádu”), která byla na počátku pronikání do hloubky území SSSR nasazena do bojů (i když bez jakéhokoli úspěchu). Pak byla 23. července 1941 zformována slovenská “Rychlá divize”, která měla ve své sestavě rotu lehkých tanků LT vz. 35 a LT vz. 38. V roce 1943 přešla část Rychlé divize na stranu Rudé armády. Když 29. srpna 1944 vypuklo protiněmecké Slovenské národní povstání octlo se v rukou povstalců až 25 lehkých tanků LT vz. 35, LT vz. 38 a německých PzHI.

Tento stručný historický průřez historií tankových jednotek můžeme ukončit tím, že českoslovenští tankisté pak museli jít ještě jednou do boje, avšak již na legendárních sovětských tancích T-34. Bylo to v roce 1947 na východním Slovensku, kde bylo tehdy nutné čelit největšímu náporu dobře vycvičených a vyzbrojených ukrajinských Banderovců.

Jak začínal vývoj a výroba čs. tanků

Všechno začalo v roce 1921 zakoupením osmi tanků Renault FT-17 (také označovaných Renault FT nebo prostě FT-17).

Od zahraničních tanků k vlastní (tuzemské) výrobě

Renault FT-17 byl francouzský lehký tank z období I. světové války. Poprvé v historii se objevil jako tank s výzbrojí umístěnou v otočné věži, prostorem řidiče v přední, a prostorem motoru v zadní části korby. Zkonstruován byl v roce 1917 a jeho průkopnická koncepce se v tom období stala základem pro další vývoj tanků. Tank měl samonosnou korbu a poháněl jej zážehový motor o výkonu 25 koní (25,7 kW). Hlavní zbraní byl lafetovaný kanón Puteaux ráže 37 mm.

Francouzský lehký tank Renault FT-17

Francie tank exportovala do mnoha států světa a sama měla v armádě ještě na počátku II. světové války 1560 těchto obrněnců. ČSR se pro jejich nakoupení rozhodla proto, aby měla hned po I. světové válce ve výzbroji aspoň nějaké tanky. Podle zámyslu měl náš průmysl další tanky tohoto typu vyrábět v licenci. Pro jejich poměrně rychlé zastarání však k tomu nedošlo. Tanky byly využity pro výcvik osádek a s příchodem nových čs. tanků LT vz. 34 (od roku 1934), byly z výzbroje postupně vyřazeny.

V letech 1925-1926 vyvinul německý konstruktér Joseph Vollmer (původem z německého Baden-Badenu), který pracoval v podniku Škoda, pro čs. armádu sérii zkušebních vzorů kombinovaných kolo-pásových tanků KH-50, KH-60 a KH-70 (označení KH znamenalo kolo-housenka).

Tehdejší zajímavá kolo-pásová koncepce tanku měla optimalizovat jízdu vozidla jak při dlouhých přesunech na silnicích, tak i při jízdě a bojové činnosti i v těžkém terénu. Měly se tím také šetřit články tankového pásu, které tehdy měly malou životnost.

Kombinovaný kolo-pásový lehký tank KH-50

Konstrukce tanku KH-50 kombinovala zdvihací čtyřkolový podvozek s pásovým podvozkem z dělostřeleckého traktoru Honomag WD-50 (později vyráběného v licenci podnikem ČKD). K přechodu z kolového podvozku na pásový a naopak tank vozil na bocích trupu speciální rampy (operace trvala asi 15 minut). Autorská práva na výrobu zakoupily od ministerstva národní obrany (MNO) podniky Ringhoffer (později Tatra), Laurin a Klement (později součást Škody) a Breitfeld-Daněk (později součást ČKD). Špatné výsledky zkoušek tanku KH-50 měly napravit dokonalejší následující typy KH-60 a KH-70. Ani ty však nebyly uspokojivé, rychle zastaraly a nedočkaly se širšího nasazení.

Malá odbočka: V tomto příspěvku se sluší  připomenout význam československých strojírenských podniků - “čs. gigantů” a chlouby čs. meziválečného obranného průmyslu - plzeňské Škody a pražské ČKD. V roce 1859 založil hrabě Valdštejn v Plzni pobočku své slévárny a strojírny a tím se začala psát historie firmy Škoda. Výrobní sortiment továrny byl značně široký, připomeňme alespoň parní stroje, ocelové mostní konstrukce a zařízení pro železnice. Jejím hlavním inženýrem byl od roku 1866 Emil Škoda (1839-1900), který roku 1869 továrnu odkoupil (odtud pozdější název Škodovy závody či lidově “Škodovka”). Od roku 1899 se z firmy stala akciová společnost a začala orientace na zbrojní výrobu. To již z ní byl největší průmyslový podnik v Rakousko- Uherské říši. Významným milníkem v rozvoji společnosti se stal rok založení samostatné ČSR (1918), když do výrobního programu firmy přibyly mimo jiné lokomotivy a další dopravní prostředky (automobily, letouny a lodě). To již ve firmě pracovalo přes 35 000 zaměstnanců. Dalším důležitým milníkem bylo rozšíření společnosti o významnou firmu Laurin a Klement. O zařazení vývoje a výroby tanků do programu Škody pojednává tento příspěvek. Historický obrázek prvorepublikové Škody Plzeň O to, že se z malé továrničky s původními 33 dělníky stal náš průmyslový gigant, se tedy zasloužil rakousko-uherský technik a podnikatel Emil Škoda, faktický zakladatel a majitel firmy, v dnešní terminologii - dokonalý manažer. Vycházel ze třech premis: z toho, že průmyslová revoluce potřebuje kvalitní ocel, z toho, že moderní státy k vedení válek potřebují zbraně a vojenskou techniku, a z toho, že éra malých továren ve strojírenství definitivně skončila. Ve výrobě lité a legované oceli brzy předehnal všechny evropské průmyslové podniky, kromě Kruppova závodu v Essenu. Byl nabitý obrovskou vnitřní energií, kterou plně věnoval rozvoji podniku. V prosinci 1899 se z jeho firmy stala akciová společnost a on byl jejím prezidentem a generálním ředitelem. Čs. průmyslový velikán Emil rytíř Škoda Počátky podniku Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) je možné vystopovat od roku 1871. Tehdy byla založena první českomoravská továrna na stroje v Libni. Vyráběla zařízení pro strojírenství, cukrovarnictví, hornictví a hutnictví, stavby mostů, topení a větrání. Kolbenova elektrotechnická továrna ve Vysočanech byla založena v říjnu 1896 vynálezcem Emilem Kolbenem a průmyslníkem Karlem Bondym. Vyráběla kompletní sortiment elektrických strojů - generátory, elektromotory, transformátory a další. Roku 1872 vznikla strojírna Breitfeld - Daněk a spol. v Karlíně  sloučením strojírny Breitfeld a Evans, založené roku 1832 a Daňkovy strojírny, založené roku 1854. Výrobní program zahrnoval parní kotle, parní stroje, zařízení pro úpravu vody, pro pivovary a další obory. Historické obrázky z továren ČKD Sloučení Elektrotechnické akciové společnosti, dříve Kolben a spol. s První českomoravskou továrnou na stroje proběhlo roku 1921. Akciová společnost strojíren, dříve Breitfeld, Daněk a spol. byla připojena roku 1927. Od té doby nesl koncern jméno ČKD. V čele podniku stál Emil Kolben, a to až do roku 1939. V červenci 1943 zemřel v koncentračním táboře Terezín. Emil Kolben (vlevo) a Čeněk (Vincenc) Daněk (dva průmysloví velikáni historie ČKD)

Epizoda s tančíky

MNO řešilo otázku jaký postoj zaujmout k tehdejší všeobecné módě malých tanků, tzv. tančíků. Uložilo firmě ČKD zahájit jednání s britským koncernem Vickers-Armstrong o možnosti zakoupení licence a osvojení výroby tančíku MkVI z dílny Carden Loyd, vyráběném v letech 1927-1930 k nasazení proti lehkým zbraním protivníka.

Tančík Carden Loyd MkVI

Bojová hmotnost tančíku byla 1,8 t, osádku tvořily dvě osoby, měl 6 až 8 mm pancíř. Pohonnou jednotkou tančíku byl motor Ford T s výkonem 22 koní (zhruba 16 kW), umožňující jízdu rychlostí do 45 km/h po silnici a do 20 km/h v terénu. Vyzbrojen byl dvěma kulomety ráže 7,7   56 mm R těžký kulomet Vickers.

Do Prahy se přivezly tři stroje, firmy se dohodly o vytvoření dokonalejšího modelu, k čemuž však nedošlo. ČKD vyrobila 70 strojů a do výzbroje vojsk byly předány jako tančíky, vz. 33. Kromě ČSR se kopie tohoto stroje vyráběly v Itálii, Francii, SSSR, Polsku, Švédsku a Japonsku.

Současně konkurenční firma Škoda připravila tančíky MU-4 a MU-6, určené v podstatě pro export. Pod označením Š-1-d je v menším počtu objednala Jugoslávie. Spíše než tančík to bylo něco mezi lehkým tankem a samohybným dělem. Stroj MU-6 měl bojovou hmotnost 3,6 t, osádku dvě osoby, přední pancéřování dosahovalo tloušťky až 31 mm. Výzbroj tvořilo dělo ráže 37 mm a kulomet. V Jugoslávii byly ještě v dubnu 1941 tančíky nasazeny do bojů proti německému vojsku.

Obecně se již počátkem 30. let ukázalo, že v případě tančíků šlo o neperspektivní koncepci obrněného bojového vozidla a tato koncepce se opustila.

LT vzor 34 - přímý předchůdce lehkého tanku LT vz.35

Firmy Škoda a ČKD, ač spojené kartelovou dohodou, vstoupily do tuhého konkurenčního boje o vnitřní trh ČSR a zahraniční trhy. ČKD však byla v nevýhodném postavení, neboť byla závislá na spolupráci se Škodou. Ta totiž byla tehdy jediným (monopolním) výrobcem tankových kanónů ve státě.

V letech 1934-1936 vyrobila ČKD 50 lehkých tanků LT vz. 34. Práce na konstrukci tanku byly zahájeny již před rokem 1932. Po ověřovací sérii prvních šesti tanků, byla v roce 1933 zahájena jejich sériová výroba. První tanky se dostaly k vojskům na jaře 1934. Tanky byly přijaty do výzbroje čs. armády jako náhrada za dříve dovezené francouzské tanky Renault FT-17 (viz výše). Konstruktérem tohoto typu tanku, stejně jako po něm následujících, byl ruský emigrant Alexej Surin, který se stal začátkem 20. let zaměstnancem ČKD a postupně šéfkonstruktérem tanků vyvíjených a vyráběných koncernem (ještě o něm bude řeč níže).

LT vz. 34 - první lehký tank čs. armády tuzemské výroby

Tank s hmotností 7,5 t měl věž s 37 mm kanónem spárovaným s těžkým kulometem ZB (Zbrojovka Brno) ráže 7,92 mm (druhý kulomet mohl být zabudován v kterémkoli jiném pancířovém listu tanku v kulové lafetě). Pro zaměřování zbraní sloužily záměrné dalekohledy. Tloušťka pancéřování byla 8 až 15 mm, osádku tvořily až tři osoby. Tank byl poháněn vodou chlazeným čtyřválcovým motorem o výkonu přes 62 koní (46 kW), který zajišťoval rychlost jízdy 30 km/h. Pro spojení byla v tanku zabudována rádiová stanice vzor 35 z vývoje a výroby Vojenských telegrafních dílen.

Podstatného využívání se tank LT vz. 34 v čs. armádě nedočkal (pro jeho zamýšlené použití jako průzkumného tanku měl nedostatečnou rychlost). Musela nadejít éra podstatně modernějšího, proslulého lehkého tanku vzor 35.

Reálný příchod čs. tanků do předválečné armády ČSR a na export

Historii výroby a využití meziválečné československé obrněné techniky (jmenovitě tanků), je možné rozdělit na tanky vyrobené pro čs. armádu, zavedené do její výzbroje a mnohdy nasazené do bojů, a dále na tanky úspěšně exportované.

Důstojnou součástí této historie je mírové i bojové využití tanků předmnichovskou čs. armádou. Vysoké ocenění si zaslouží to, jak tehdejší velení dokázalo za necelých dvacet let uskutečnit přechod od původního symbolického oddílu k hrdým plukům útočné vozby - tehdejší elity vojska (i když organizace obrněných jednotek nebyla, díky francouzskému vlivu na strukturu armády, šťastně zvolena a vedla k rozdrobování nového druhu vojenské síly). Z hlediska dodávek tanků pro obrněné jednotky čs. armády sehrály mimořádně významnou roli vývojové a výrobní kapacity obou našich tehdejších národních průmyslových gigantů, jak ČKD, tak i Škoda.

Malá odbočka: V tomto příspěvku nemůžeme pominout hlavní “duchovní otce” - šéfkonstruktéry československých meziválečných tanků obou základních výrobních koncernů. Historie těchto tanků je totiž kromě osádek, které v nich jezdily a plnily své úkoly, neoddělitelně spjata s lidmi, kteří stáli u jejich vývoje a výroby. Plným právem můžeme za jejich představitele považovat právě vedoucí konstruktéry - muže, kteří v nelítostném konkurenčním prostředí vedli náročné práce na konstrukci i výrobní realizaci nejen tanků, ale i řady jiných prostředků obrněné techniky. Byli to Ing. Alexej Surin (ČKD) a Ing. Josef Zubatý (Škoda). Alexej Michajlovič Surin (1897-1974) byl bývalý ruský bělogvardějský důstojník (původem Ukrajinec) a absolvent Polytechnického institutu v Kyjevě. Z SSSR emigroval a přes Turecko a Jugoslávii se nakonec dostal do ČSR, kde v Praze zakotvil. Českého inženýrského titulu dosáhl po složení vyrovnávacích zkoušek na fakultě strojního a elektrotechnického inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze na jaře 1923. Již od roku 1925 pracoval v Českomoravské továrně na konstrukci zbraní, čemuž zůstal věrný po většinu své profesní dráhy. Přes konstrukční úpravy licenčního kanónu systému Vickers , vývoj a úpravy korby a věže kolopásového vozidla (tzv. “Kolohousenky”) a úpravy tančíku Carden Loyd zahájil jemu souzenou dráhu geniálního tankového konstruktéra. V roce 1932 získal čs. státní občanství a všechno své úsilí věnoval zkonstruování co nejdokonalejšího tanku pro armádu své nové vlasti. Po odpracování deseti let v ČKD byl roku 1933 pověřen  vybudováním významného oddělení speciálních konstrukcí (tzv. SPE) vojenské výzbroje a techniky s převažujícím vývojem tankové techniky. Konstrukční tým pod vedením A. Surina dal v třicátých letech vzniknout lehkým tankům LT vz. 34 a mimořádně ceněnému LT vz. 38, také malému tanku AH-4, střednímu tanku V-8-H s řadou jejich modifikací. A. Surin pojal program velkoryse, představoval si, že továrna by měla postavit racionálně navrženou řadu tančíků a tanků různých hmotnostních kategorií, které by pak ČKD nabízela potenciálním zahraničním kupcům podle jejich představ a požadavků. Kromě vysokých technických parametrů kladl důraz na optimální kombinaci moderního tvaru tanku, silného a kvalitního motoru, převodovky a samozřejmě výzbroje. Usiloval i o zajištění rozumného stupně pohodlí pro osádku. O jeho vztahu k práci na konstrukci tanků mj. svědčí i značný počet velmi hodnotných přihlášených a přijatých patentů. A. Surin podle potřeby (tak, jak to vyžadoval prospěch zahraničního obchodu ČKD s tanky) cestoval po řadě měst Evropy a světa, přičemž vždy důstojně a velice kvalifikovaně reprezentoval československý průmysl. Velmi ho pohoršovaly některé negativní jevy ve vztazích ČKD - Škoda, ke kterým docházelo ve vyšší sféře politiky koncernů, tedy mimo odbornou technickou oblast. Ty je ovšem dnes obtížné objektivně posoudit. Josef Zubatý (nar. 1895 - 〸?) pracoval původně v pražské firmě Walter. Odešel za odbornou prací a získáním cenných zkušeností do zahraničí (Francie a USA). Když se vrátil do vlasti, začal od roku 1932 pracovat ve firmě Škoda jako přednosta vývojového oddělení speciálních (obrněných) vozidel. J. Zubatý se prakticky stal tvůrcem všech druhů obrněných vozidel vyvinutých a vyráběných v letech první republiky koncernem Škoda. Kromě své profesní práce se stal i zástupcem ředitele plzeňské Škody. Hojně také publikoval své odborné práce. V dlouhodobém procesu prakticky stálého soupeření se zbrojařskou částí koncernu ČKD se J. Zubatý projevil jako silný soupeř a typický protipól A. Surina, a to jak profesně, tak i osobnostně. A. Surin si jako cizinec vypěstoval k své druhé vlasti velmi vřelý vztah, vážil si toho jak ho čs. společnost přijala a snažil se ČSR byť jen dočasně neopouštět, J. Zubatému nečinilo žádný problém odejít pracovat do světa daleko od své vlasti.

Neméně závažnou roli v rozvoji čs. tankového průmyslu sehrál i export, již jen proto, že vnitřní trh byl vzhledem k poměrně nevelké čs. armádě pro tuzemskou výrobu a odbyt tanků výrazně omezený. Jak z předchozího textu vyplývá, počínaje rokem 1935 obě československé zbrojní firmy Škoda a ČKD vyvinuly pro zahraniční zákazníky několik vzorů tančíků a lehkých tanků. Vzhledem k vysokému renomé meziválečného průmyslu ČSR, po všech čs. tancích byla v tehdejším světě neobvykle velká poptávka. Mezi stálými zájemci o čs. tanky a jejich importéry bylo Švýcarsko, Rumunsko, Litva, Írán, Peru a další země. To se stalo důvodem zvětšení počtu vzorů tankové techniky a zvýšeného úsilí o zajištění jejich vysoké spolehlivosti.

Tanky se staly pro čs. zbrojní průmysl významným vývozním artiklem nejen svým finančním objemem, který oběma hlavním výrobcům přinášel velké zisky, ale zejména skutečností, že ukázaly světu schopnost čs. strojírenského průmyslu produkovat složité a výrobně náročné technologické celky zbrojního sektoru. Zahraniční obchod obou koncernů dokázal s tankovou technikou prorazit na tři kontinenty, a to i při tehdejší nesmírně silné konkurenci britských a francouzských značek. Kromě jednání, která skončila úspěšným vývozem tanků do zahraničí, podnikly obě konkurenční společnosti řadu pokusů o dobytí trhů v dalších státech, které z nejrůznějších důvodů (zpravidla finančních), do jednání o nákupu tanků nevstoupily. I neúspěšné obchodní pokusy však svědčí o široké exportní strategii a mimořádné aktivitě v zahraničních obchodních operacích koncernů ČKD a Škoda. Podrobněji o tom však v druhé části příspěvku.

Nelehká historie lehkého tanku LT vz. 35 v čs. armádě

Peripetie kolem objednávek a zahálení výroby

Po zmíněných prvních krocích ve snaze vybudovat v čs. armádě tehdy moderní tankové síly se jejich základem stal lehký tank LT vz. 35 (předtím Š-II-a, výrobek firmy Škoda z poloviny roku 1934 a konkurenční P-II-a, vylepšený LT vz. 34, z výroby firmy ČKD). Po vojenských zkouškách byla 30. října 1935 velením čs. armády podepsána objednávka 160 tanků firmy Škoda s definitivním typovým označením LT vz. 35. V podniku Škoda se LT vz. 35 vyráběly od prosince 1936 do dubna 1938, v ČKD probíhala výroba omezeného počtu tanků téhož vzoru v roce 1937. Plzeňská škoda dokázala navrhnout a vyrobit tank pro jednotky čs. předmnichovské armády, které tvořily páteř tehdejšího vojska a přinesl úspěch i v oblasti exportu. Tank LT vz. 35 vydržel v několika armádách po celou dobu druhé světové války.

Firma ČKD uplatnila na průběh obchodní soutěže několik stížností a MNO, aby se vyhnulo řešení sporů rozhodlo, že daný typ tanku budou vyrábět obě firmy společně. Po původní objednávce 160 tanků (z konce října 1935) bylo v květnu 1936 objednáno dalších 35 tanků a v červnu posledních 103 tanků. Pro mnoho závad zjištěných přu zkouškách prvních tanků ze sériové výroby a nutnosti jejich odstranění, došlo k definitivnímu potvrzení poslední objednávky až v listopadu 1937. Tehdy si již MNO bylo vědomo potíží, které zavádění LT vz. 35 do výzbroje armády provázely a do budoucna počítalo s novým standardem představovaným lehkým tankem LT vz. 38.

Do výzbroje čs. branné moci  tanky LT vz. 35 tedy přišly v prosinci 1936. Struktura a počty tanků v tankových jednotkách jednotlivých pluků byly odlišné. Nejdříve byly tanky dodány k 1. tankovému pluku (pluku útočné vozby PÚV-1 v Milovicích), - 197 z celkového počtu 298 tanků. Ostatní partie (v počtech 49 a 52 tanků) přišly k druhému a třetímu pluku útočné vozby. Z pluků se měly stát čtyři rychlé divize, samostatné tankové čety měly podporovat další pěší a příhraniční útvary. Část tanků 1. tankového pluku měla být přesunuta k čtvrtému pluku v Kolíně, to se však pro jeho rozpuštění neuskutečnilo.

Stručně o takticko-technických vlastnostech a konstrukci lehkého tanku LT vz. 35

Výkres tanku LT vz. 35 (pohled z boku, shora, zpředu, zezadu)

Korba tanku LT vz, 35

Věž tanku LT vz. 35

Pohled na věž shora - zpředu a zezadu, pohled na velitelskou věžičku - zavřenou a otevřenou

Přední část základu věže tanku LT vz. 35

Svými takticko-technickými charakteristikami byl LT vz. 35 celkově srovnatelný s jinými tehdejšími evropskými tanky a v mnohém je předčil. Osádku mohly tvořit tři (nejvýše čtyři) osoby a jeho bojová hmotnost byla 10,5 t. Celkové rozměry tanku (délka/šířka/výška) byly zhruba 4,9/2,1,/2,4 m, světlá výška 0,35 m. Tloušťka pancíře byla 8 až 25 mm (podle místa). Výzbroj tanku tvořil poloautomatický tankový kanón vz. 34UV ráže 37 mm (výroby “Škoda”), s vysokou kadencí palby činící 12 až 15 výstřelů/min a velkou počáteční rychlostí střely zajišťující vysokou průraznost pancířů. Bojový komplet kanónu činil 78 nábojů. Dále to byly dva těžké kulomety ZB vz. 37 ráže 7,92 mm (Zbrojovka Brno). Bojový komplet kulometů činil 2700 nábojů.

Úsek řízení tanku LT vz. 35

1 - skříňky s kanónovými náboji 37 mm; 2 - vzduchový kompresor; 3 - rádiová stanice; 4 - sedadlo střelce/ radisty; 5 - kulomet ZB vz. 35; 6 - signalizační lampičky pro vnitřní spojení; 7 - hasící přístroj; 8 - brzdové pedály; 9 - páky řízení; 10 - sedadlo řidiče/mechanika; 11 - schránky s náboji; 12 - lékárnička.

Motor T-11 “Škoda” byl řadový karburátorový šestiválec s vodním chlazením a výkonem 120 koní (88,2 kW) při 1800 ot/min, umožňoval rychlost jízdy po silnici 34 km/h, v terénu 12 až 16 km/h. Dojezd s vlastní zásobou paliva byl 190 km. Tank byl schopen překonávat stěnu o výšce 0,8 m, zákop 2 m a brod 0,8 m.

Motor Škoda T-11-0

Pohybový mechanizmus (na jedné straně tanku) byl tvořen osmi spárovanými koly malého průměru uspořádanými ve dvojicích na dvou vozících. Každý vozík byl zavěšen na čtyřech čtvrteliptických listových pružinách připevněných na držácích. Mezi předním vozíkem a vodícím kolem byla umístěna jedna zdvojená kladka, která tanku usnadňovala překonávání vertikálních překážek. Hnací kola byla umístěna vzadu. Horní část pásu se opírala o čtyři zdvojené podpůrné kladky. Všechny kladky byly pokryty gumou. Konstrukce pohybového mechanizmu zajišťovala tanku měkkou jízdu bez silných vertikálních výkyvů a rozhoupávání. Odlévané držáky vozíků byly k tělu tanku přinýtovány. Popsané konstrukční provedení pohybového mechanizmu je patrné z obrázku níže.

Pohybový mechanizmus tanku LT vz. 35

Tank LT vz. 35 měl pokrokovou konstrukci s pneumatickým řazením a pneumatickým posilovačem řízení, což snižovalo únavu řidiče při delších přesunech. Konstrukce závěsu v pohybovém mechanizmu umožnila rovnoměrně rozložit hmotnost tanku na všechna kola, a proto průměrná výdrž pásu umožnila ujetí až 6000 km místo 1500 až 2000 km u jiných strojů. Připevňování pancířových listů nýtováním bylo zastaralé, a také měrný výkon motoru (11,4 koní na tunu hmotnosti tanku) byl malý (to se v určité míře kompenzovalo 12-rychlostní planetární převodovkou). Konstrukce tanku byla na svou dobu pokročilá, ale tank byl po mechanické stránce značně složitý, což komplikovalo opravy.

(Následuje část 2 příspěvku.)