neděle 3. května 2015

LEHKÝ TANK vz. 35 - CHLOUBA ČS. PŘEDVÁLEČNÉHO PRŮMYSLU -- část II



Předválečný lehký tank LT vzor 35
Významná součást historie vyzbrojování československé armády
(Psáno na počest meziválečného obranného průmyslu Československé republiky)

Část 2

V období mezi dvěma světovými válkami nebylo mnoho států, které by si mohly dovolit takový komfort - vyvíjet a vyrábět tanky. O to větší význam má to, že členem takového vpravdě privilegovaného klubu výrobců tanků byla Československá republika, země svými rozměry nevelká, avšak ekonomicky a průmyslově velmi vyspělá a ve světě oprávněně uznávaná. Málo se ví o tom, že Československo bylo před zahájením II. světové války lídrem mezi exportéry obrněné a tankové techniky. Jeho produkce byla dodávána do Bulharska, Lotyšska, Maďarska, Peru, Rumunska, Švédska, Švýcarska a Turecka.
V první části tohoto příspěvku jsme uvedli tankové iniciativy vedoucích československých výrobců obrněné techniky, kterými byly v té době naše průmyslové giganty - podniky Škoda Plzeň a ČKD Praha. V složitých podmínkách konkurence mezi oběma podniky rozhodlo Ministerstvo národní obrany (MNO) ČSR, že první typ tanku světové úrovně - lehký tank LT vz. 35 budou čs. armádě dodávat oba podniky. Od toho se začal odvíjet “životní příběh” tohoto typu tanku. Valná část příběhu, zejména toho, co bylo spjato s tehdejší situací ČSR a její prvorepublikové armády, je obsaženo v předchozí - první části.
LT-35 barev.jpg
Československý lehký tank LT vz. 35 (s typickým původním maskováním)
Na tehdejší dobu vysoká kvalita a bojové vlastnosti lehkého tanku LT vz. 35, včetně mnoha jeho modifikací, jej předurčily k tomu, že se stal kandidátem na úspěšný export do blízkého i vzdáleného zahraničí. To, samozřejmě záviselo na existenci příznivých vnějších podmínek pro export. Bohužel, skutečný vývoj reálných podmínek byl daleko od příznivého. V této druhé části příspěvku se na situaci kolem exportu LT vz. 35 podíváme podrobněji.

Export lehkého tanku LT vz. 35

Co předcházelo exportním aktivitám výrobců tanků

Ukázalo se, že značné problémy s výběrovým řízením tehdejšího MNO byly již v době mezi světovými válkami, a to nejen ve velkých zemích, ale i v relativně malém Československu. “Jezdecké” tanky P-II-a (ČKD) a Š-II-a (Škoda), vzniklé v uvedených koncernech na konkurzní bázi, byly v létě 1935 předány do zkoušek, kde se prokázaly téměř shodné vlastnosti a prakticky stejné takticko-technické parametry. Jako vítěze MNO vybralo prototyp firmy Škoda, s kterou 30. října 1935 podepsalo kontrakt na dodávku 160 strojů. Představitelé firmy ČKD však ihned vyjádřili rozhodný protest. Podle jejich informací byly výsledky zkoušek zfalšovány a firma Škoda obdržela zakázku nezaslouženě. Prošetření té věci ukázalo, že k určitému “selektivnímu” postupu skutečně došlo, a aby se nerozhořel skandál a MNO si “zachovalo tvář”, přijala ministerská komise kompromisní variantu spočívající v tom, že se tanky budou vyrábět a dodávat oběma firmami v poměru 80 : 80. Zdálo se, jako by bylo vše pokojně vyřešeno, nebýt jedné skutečnosti.
Před začátkem konkurzu se představitelé ČKD a Škody rozhodli uzavřít mezi sebou “mírovou smlouvu”, v podstatě kartelovou dohodu. Když se jednalo o velkou zakázku zůstal poražený mimo hru, přičemž vítěz mohl dostat úplný bianco šek. Aby konkurenti neriskovali, dohodli se, že v případě vítězství kterékoli ze stran, bude poražený muset dostat “odstupné” ve formě části nebo poloviny celkové zakázky.
Popravdě je nutné uznat, že tank Škody Š-II-a měl oproti tanku P-II-a ČKD řadu předností, i když zase ne úplně podstatných. Měl lépe propracovaný pohybový hnací mechanizmus, o něco silnější boční pancíř a silnější motor. Jeho dynamické vlastnosti však byly o něco horší než u tanku ČKD. Ať tak, nebo tak, do výzbroje čs. armády byl přijat tank Škody s armádním označením LT vz. 35 (lehký tank, vzor 1935). Jeho konstrukce byla stručně popsána v první části příspěvku.

Exportní modifikace tanku LT vz. 35 v letech 1935 až 1938

Tehdy jakékoli opravdu zdařilé bojové vozidlo mělo naději, že se dříve či poději stane předmětem exportních dodávek, slibujících nemalé zisky. Pro tank LT vz. 35 a firmu Škoda se budoucí přínosy z výroby rýsovaly v růžových barvách, avšak vzhledem k řadě okolností, zejména vývoje předválečné situace ČSR v Evropě, se je podařilo realizovat jen zčásti.
Velká Británie jako zájemce o dovoz čs. tanků
Jednou z prvních zemí, která se začala zajímat o československé lehké tanky byla Velká Británie. Dnes se to zdá poněkud divné, avšak v polovině 30. let věděli všichni zainteresovaní odborníci velmi dobře, že nejsilnějším tankem královského tankového vojska (RTC) byl stroj Vickers Medium  Mk.II (viz první část příspěvku), který byl v různých modifikacích. Nebyly žádné pochybnosti o tom, že v době zavedení do výzbroje byl tento stroj jedním z nejlepších. K roku 1936 se již jeho takticko-technické vlastnosti staly méně zajímavými, a s ohledem na aktivní rozvoj protitankového dělostřelectva se jeho bojová hodnota prudce snižovala.
V době vrcholící světové ekonomické krize poslala firma Vickers do zkoušek několik špičkových modelů tanků, avšak pro vysoké náklady jejich výroba a zkoušky značně časové zaostaly. Došlo k tomu, že začátkem roku 1938 zůstala Velká Británie zcela bez středních a těžkých tanků. Britské vojenské vedení se vzpamatovalo po návštěvě vojenské mise v SSSR v roce 1936, kde na velkých kyjevských manévrech Britové uviděli obrovské množství různých sovětských tanků. V Británii se hned rozběhl proces projektování lehkých (později “křižáckých”) tanků na bázi vývoje prováděného význačným tankovým specialistou Johnem Walterem Christiem a dalších zkušenostech. V masových počtech se ovšem nové stroje mohly objevit nejdříve v roce 1939 a do té doby bylo v královském tankovém vojsku (RTC) nutné “zalátat díry” jiným způsobem.
Jako dočasné řešení bylo schváleno zakoupení tanků ze zahraničí. Do zorného pole se dostaly především francouzské a československé tanky a volba padla ve prospěch ČSR. Na jednáních, která byla provedena mezi zářím 1938 a dubnem 1939, byla dosažena předběžná dohoda o dodávce 100 tanků LT vz. 35 z počtu už vyrobených strojů a ještě dalších 100 tanků z nové výroby. Předpokládalo se také získání licence na výrobu čs. tanků pro Anglii, jejichž montáž měla zajistit britská firma Alvis Straussler. Nic z toho se však nepodařilo zrealizovat. Stalo se tak nejen pro velmi těžké období v existenci ČSR, ale také proto, že firma Škoda se rozhodla vylepšit svoji finanční situaci zvýšením cen svých výrobků o 10 až 15%, což způsobilo nejen zrušení exportních dodávek ze strany zahraničních zákazníků, ale i snížení národních zakázek pro vlastní čs. armádu.
Obchodní spolupráce s Rumunskem
Jako velmi úspěšný se ukázal kontrakt čs. průmyslu podepsaný s představiteli Rumunska. Před válkou bylo Rumunsko členskou zemí Francií iniciované tzv. Malé dohody (společně s naší ČSR a Jugoslávií) a byli jsme tedy spojenci.
Malá dohoda (zmenš.).jpg
Členské státy tzv. Malé dohody (Zeleně podbarvené)
Již v roce 1936 vyslovilo Rumunsko přání získat od ČSR větší množství lehkých tanků (a také tančíků). V srpnu byla podepsána smlouva a v období od září 1938 do února 1939 dodala plzeňská Škoda rumunskému zákazníkovi celkem 126 lehkých tanků. V rumunské armádě dostaly tanky LT vz. 32 označení R-2 a až do doby, kdy se objevily německé tanky PzKpfw IV, to byly nejsilnější a nejpočetnější stroje rumunského tankového vojska. Po dokončení dodávky první partie tanků navrhla výrobní firma Škoda rumunské armádě obměněnou variantu tanků Š-II-aR, která se více podobala modelu T-11. Rumuni však poněkud vylepšenou modifikaci odmítli.
Rumunský R--2 (voj.muz.Bukurešť).jpg
Lehký tank R-2 (verze čs. tanku LT vz. 35 dodávaná Rumunsku)
Potenciální zákazník - Jugoslávie
V Jugoslávii bylo v předválečném období tankové vojsko v krajně ubohém stavu. Po krátkém vzestupu v období let 1924 až 1929 byla jugoslávská armáda nucena spokojit se s tím, co získala od Francie. Došlo k tomu, že zatímco všechny sousední země (s výjimkou Albánie a Řecka) plynule modernizovaly svůj tankový park, v Jugoslávii přetrvávalo intenzivní provozování francouzských tanků FT-17  a M26/27 (Renault). Bylo přirozené, že tyto “vykopávky” bylo nutné co nejdříve vyměnit. Od roku 1934 probíhala jednání s Francouzi, ti však místo nové techniky o rok později dodali sérii týchž FT-17. Zvažovala se i varianta s Polskem a Velkou Británií, avšak v letech 1936-1937 se jako nejvýhodnější jevila orientace na československý lehký tank LT vz. 35.
Představitelé čs. průmyslu věděli o co jde, že Jugoslávie potřebuje tank vyhovující po stránce modernosti, nízkých pořizovacích nákladů a spolehlivosti. Reálně bylo možné realizovat pouze dvě z uvedených kritérií, proto byl speciálně pro Jugoslávii vypracován projekt exportního tanku Š-II-aj s určitými odlišnostmi. Věž tanku byla prodloužená a namísto kanónu A-3 se předpokládalo vybavení silnějším kanónem A-8 ráže 47 mm. Plánovala se náhrada benzinového motoru T-11 dieselovým motorem. V hnací části byl přední blok vozíků posunut dozadu, blíž k druhé vodící válcové kladce. Z vnějšího pohledu se jugoslávská varianta tanku podobala modelu T-21 (Škoda Š-IIc).
Jednání o dodávkách netrvala dlouho, po osudových mnichovských událostech dostaly prioritu jiné úkoly a v březnu 1939 přestalo Československo jako samostatný suverénní stát existovat. Projekt tanku Š-II-aj koncernu Škoda zůstal nerealizovaný. Stejný osud postihl i projekt P-II-aj, domluvit se s koncernem ČKD o přijatelných podmínkách se již Jugoslávcům nepodařilo.
Zájem Polska
Získat tanky LT vz. 35 bylo svého času i záměrem představitelů polské armády. Informace o existenci nových typů tanků se dostaly do Polska hned jak se tanky objevily. Předběžná analýza ukázala, že základní polský tank 7TP zaostával pokud jde o pancéřování a provozní odolnost hnací pohybové části. Jednání s polskou stranou byla velmi obtížná a prakticky ke konci roku 1938, když došlo k zostření vztahů kolem Záolší, skončila.
Polaský tank 7TP.jpg
Polský tank 7TP
Poprvé se Poláci seznámili s konstrukcí LT vz. 35, přesněji jeho rumunské varianty R-2, až v zimě 1939, když se série těchto tanků přepravovala rumunskému zákazníkovi přes Polsko. Československý stroj zapůsobil dobrým dojmem a v březnu 1939 přijela polská delegace do Plzně, kde byly v té době ukončeny zkoušky prototypu tanku Š-II-c (T-21). Bylo zřejmé, že výkonnější stroj dobře vyhovoval pro plnění role středního tanku, o což mělo Polsko eminentní zájem, avšak okupace ČSR a zostřující se situace s přibližováním k válce znamenala konec všech plánů a připravených opatření.
Jak to bylo s čs. tanky v Bulharsku
Historie čs. tanků v Bulharsku je zcela specifická a má mnoho zajímavých stránek, proto o ní pojednáme trochu šíře. Po porážce Trojspolku v I. světové válce bylo Bulharsku zakázáno vlastnit mnohé druhy výzbroje, včetně tanků. Spojenecká kontrolní komise sympatizovala s Jugoslávií a Řeckem, jejím zájmem bylo Bulharsko izolovat a oslabit. Změny ve světové politice začátkem 30. let, kdy mnohé evropské státy přestaly dodržovat dříve dosažené dohody, umožnily i Bulharsku začít upevňovat své ozbrojené síly.
Vznik bulharského tankového vojska spadá do období let 1935-1936, kdy se organizačně postavily dvě tankové roty. Nové tanky však začaly přicházet až počátkem roku 1938. Obě roty se v roce 1939 zúčastnily vojenských manévrů v okolí města Popovo. To již byly sloučeny a byly součástí bulharského 1. tankového praporu (měl zastaralou obrněnou techniku a celkem 173 vojáků). Nedostatečný kvantitativní i kvalitativní stav výzbroje vedl k tomu, že se bulharské vedení obrátilo na Německo se žádostí o prodání tanků. Kupodivu Německo neodmítlo a v únoru 1940 dostalo Bulharsko za výhodnou nízkou cenu prvních 26 lehkých tanků LT vz. 35 z výroby plzeňské Škody, dodání dalších 10 tanků (původně vyrobených pro Afghánistán) se očekávalo během léta.
Bulh. důstojníci 1. tp u LT-35.jpg
Bulharští důstojníci u tanku Škoda LT vz. 35
První partie tanků LT vz. 35 byla s hlavní výzbrojí tvořenou čs. 37 mm kanónem Škoda A-3, druhá již měla 37 mm kanón Škoda A-7 určený pro tank LT vz. 38. Tanky pocházející od čs. výrobce tvořily výzbroj bulharské 3. tankové roty.
Bulharský car Boris III v LT-35 (manévry 1941).jpg
Bulharský car Boris III. pózuje v tanku LT vz. 35
V Evropě už začala II. světová válka, v které se Bulharsko postavilo na stranu nacistického Německa. Skromný početní stav bulharského tankového vojska nepostačoval k tomu, aby mohlo vstoupit do konfrontace s Jugoslávií (ta měla celkem 107 strojů), předstihovalo však Řecko. Později na základě dohody s Německem přibyla další obrněná technika, Bulharsko mělo zformované čtyři roty, které vytvořily 2. tankový prapor.
Všech 10 tanků LT-35 bulharské armády.jpg
Seřazené tanky LT vz. 35 bulharské armády
Na jaře 1941 provedlo Bulharsko částečnou mobilizaci. Oba tankové prapory (1. a 2.) se staly součástí 1. tankového pluku.
Oficiálně vstoupilo Bulharsko do II. světové války 13. prosince 1941 po vyhlášení války Spojeným státům a Velké Británii. Války proti SSSR se Bulharsko nezúčastnilo. Bulharští vojáci na východní frontě nebojovali, Němci však měli k dispozici vojenské základny na bulharském území a samozřejmě také ekonomické zdroje pro vedení války proti SSSR.
Na začátku září 1944 vyhlásil Sovětský svaz Bulharsku válku (8. září pak vnikla jeho vojska na bulharské území). Bulharská armáda nekladla odpor a již 9. září došlo k převratu, k moci přišli komunisté, vyhlásili spojenectví s SSSR a Německu vyhlásili válku. 15. září osvobodila sovětská vojska Sofii a 28. října bylo v Moskvě podepsáno příměří s Bulharskem. Od října 1944 bojovala bulharská armáda proti Německu v Jugoslávii, Maďarsku a Rakousku a to v sestavě vojsk sovětského 3. ukrajinského frontu.
V období od 17. září do 23. října 1944 ztratila tehdejší bulharské tanková brigáda 47 tanků. Bulharští tankisté se zúčastnili bojů v operacích závěrečného období II. světové války v Evropě. Čs. tanky Škoda LT vz. 35 byly např. nasazeny v únoru 1945 v sestavě 1. bulharské armády generála V. M. Ljubenova na jihovýchodě Maďarska. Bulharská tanková brigáda, nehledě na slabou úroveň bojové přípravy v letech 1943-1944, nakonec prokázala svoji bojeschopnost. Nesla na svých bedrech např. celou tíhu bojů v Srbsku a v Kosovu v říjnu až listopadu 1944. Zajímavou skutečností je to, že bulharští tankisté se za celou dobu ani jednou nestřetli s tankisty svého bývalého spojence. Snad i proto Bulharsko nemělo za celou dobu války ani jedno opravdové tankistické eso.
Předválečné kroky Německa
I Německo bylo samozřejmě rozhodnuto nezaostávat, ale orientovalo se na jiné metody než legální import. Nákup obrněné techniky byl, jak známo, Německu podmínkami kapitulace (na konci I. světové války) zakázán. Aby se Německo dostalo k technickým informacím o novém čs. tanku, podnikly jeho speciální služby několik pokusů o navázání kontaktu s firmou Škoda pomocí nastrčených organizací. Orgány ČSR tento zámysl prokoukly a pak, když to nevyšlo, přišla řada na agenty německé rezidentury Abwehru, kteří se chtěli pomocí podplacení zmocnit dokumentace. Několik agentů se podařilo pochytat a uvěznit a celkově skončila špionážní akce pro Německo neúspěšně. Sice se nějaké informace podařilo Německu získat, je však možné, že se o údaje s Němci podělilo Rumunsko. Smutným paradoxem bylo to, že později Německo získalo nejen dokumentaci, ale i všechny tanky čs. armády, výrobní kapacity čs. závodů, navíc i s opravářskými základnami.
Zajímavá historka s Afghánistánem
Poslední objednávku exportní varianty čs. tanku LT vz. 35 uplatnil velmi vzdálený asijský stát - Afghánistán. Armáda této země nebyla nikdy považována za technicky vyspělou, což však nebránilo tomu, aby úspěšně odrážela agresivní kroky vnějších nepřátel. Pro nápravu stavu v technickém zaostávání nařídil respektovaný král Afghánistánu Muhammad Záhir Šáh provést na zkoušku nákupy bojové techniky v zahraničí. Díky tomu se Afghánistánu povedlo získat po jednom vzoru obrněných vozidel, italského Fiat-Ansaldo IZM a francouzského Schnaider-Kegresse AMD Modele 1928. Protože financí nebylo nazbyt a bylo přání získat tanky co nejdříve, byl v roce 1934 uzavřen s americkou firmou Disston Company kontrakt na dodávku malé partie obrněných traktorů na bázi šasi Caterpillar 60. Bojové vlastnosti těchto strojů byly však podprůměrné, a proto afghánská komise pro nákup podnikla důkladnější krok a vstoupila do jednání s plzeňskou Škodou.
Afghánská verze tanku LT-35.jpg
Lehký tank T-11 (ilustrační náčrt verze čs. tanku LT vz. 35 připravené pro Afghánistán)
Nabídka čs. strany se ukázala jako velmi výhodná. Za přijatelnou cenu byla Afghánistánu nabídnuta exportní verze tanku LT vz. 35 s označením T-11. Celkem vzato, vylepšení se týkalo pouze vybavení tanku 37 mm kanónem Škoda A-8, ale i to stačilo k uzavření kontraktu na dodávku 10 tanků. Splnit tuto zakázku však již nebylo Škodě ze zřejmých důvodů souzeno, i když v roce 1940 byly tanky vyrobeny a připraveny k přepravě. Mimořádně zajímavou skutečností je to, že ani po ukončení II. světové války nebyl Afghánistán proti tomu, aby dříve objednané čs. tanky ještě získal. V letech 1946 až 1947 se ještě vedla jednání o obnovení dodávek. Náš průmysl však odmítl zabývat se výrobou tehdy již vědomě zastaralých tanků. Předválečné práce na verzi T-11 však nebyly zbytečné. Na jaře 1939 o tento model projevilo zájem Bulharsko, které nechtělo čekat na to, až mu Německo dodá něco modernějšího. To je však již úplně jiná historie (částečně, viz výše).
Zkoušky tanků Š-II-a v Sovětském svazu (tzv. “Kubinská epizoda” z roku 1938)
Dospěli jsme k tomu, abychom nyní uvedli další velmi zajímavou epizodu ze životní cesty tanku LT vz. 35. První informace o tanku LT vz. 35 získal Sovětský svaz v roce 1936, avšak úplnější údaje se se sovětským představitelům podařilo od firmy Škoda získat až o rok později.
Tehdejší Rudou armádu čs. tank zajímal z mnoha důvodů. Po totálních stalinských čistkách v kolektivech podniků vyvíjejících a vyrábějících sovětské tanky, byly práce na perspektivních strojích silně zbrzděny. Největší deficit byl v tancích střední váhové kategorie. Tank T-28 přijatý do výzbroje armády v roce 1933, pokládaný sice za nejlepší třívěžový tank na světě, po čtyřech letech morálně zastaral. Pokusy o jeho celkovou modernizaci byly odmítnuty jako neperspektivní a nové tanky nebyly v dohledu. Zrychlení modernizačního procesu bylo možné pouze s využitím zahraničních zkušeností. Šlo především o zkušenosti francouzského a československého průmyslu. Zejména bylo nutné pozajímat se o vhodná technická řešení pro modernizaci lehkých tanků T-26.
Jednání s firmou Škoda byly zahájena v polovině roku 1938. S obou stran byla brána velice vážně. Zpočátku sovětská strana počítala s tím, že získá pro provedení zkoušek dva vzory tanku LT vz. 35 a v případě úspěšných zkoušek dokonce zavede jeho licenční výrobu. Jako odpověď přišel od Škody návrh na poskytnutí dvou prototypů tanku Š-II-a, které se konstrukčně téměř nelišily od sériových strojů. Brzo o tom byla podepsána smlouva.
Československá delegace, která přijela do SSSR k smontování tanků a provedení zkoušek v sovětském výcvikovém a zkušebním prostoru Kubinka, nebyla nijak početná. Byli to dva řidiči, šest mechaniků a tři vojenští činitelé. Řidiči přijeli spolu s tanky 8. září 1938, ostatní přijeli o tři dny později. Prototyp LT vz. 35 s číslem 13.903 byl určen pro jízdní a palebné zkoušky, druhý s číslem 13.620 byl rezervní.  Z obavy, že Rusové přijdou zadarmo k čs. zkušenostem, byla vyžádána stálá ochrana a sami členové delegace žárlivě hlídali, aby se kolem tanků nepohyboval nikdo s měřidly a přístroji. Všechny náčrty, zhotovené během zkoušek musely být zničeny.
Zkoušky byly zahájeny již 14. září a trvaly do 9. října včetně. Testovaný tank najel celkem 1503 km po polních a štěrkových cestách, a rovněž v členitém terénu. Spotřebovalo se 1947 litrů benzinu, 21 litrů motorového oleje a 5 litrů mazadel. První výsledky byly velmi nadějné. Při první jízdě po dráze dlouhé 450 km byla dosažena maximální rychlost 36 km/h na asfaltovaných silnicích a 32,4 km na polních cestách. Při maximální rychlosti jízdy bylo patrné příliš rychlé opotřebování gumového obložení opěrných kladek. Po jeho výměně bylo za nejlepší uznáno gumové obložení od firmy Baťa.
Od 26. září začaly zkoušky tanku v obtížném terénu, během nichž se zpočátku překonávaly malé příkopy, mělké brody a až 36° strmé svahy. Poté od 3. do 9. října tank normálně přejel příkop o šířce 2,2 m, porážel stromy do průměru 32 cm a překonával cihlové zídky do výšky 0,4 m a svahy až 41°. Pro každý případ byl k řešení problémů připraven těžký pásový tahač Caterpillar, naštěstí jej však vůbec nebylo potřeba. Vyskytly se dva případy poruch hnacího pohybového mechanizmu. V prvním se poškodila převodovka a v druhém se tank při otočce zaryl hluboko do země.
Na palebných zkouškách byl do osádky tanku zahrnut sovětský dělostřelec. Celkově se platnost nominálních parametrů tankového kanónu A-3 potvrdila. Palebné zkoušky probíhaly ve dne i v noci. Celkem bylo z kanónu provedeno 50 výstřelů tříštivě-trhavými náboji a 49 výstřelů průbojnými náboji. Palba z kulometů nebyla nijak zvlášť intenzivní a jednou se při ní vyskytlo zaklínění v mechanizmu zbraně. Naši odborníci to vysvětlovali špatnou úrovní přípravy sovětských střelců a jejich necitlivým přístupem při práci s jemným mechanizmem. Zkušební palba byla omezena 500 výstřely z věžového a 400 výstřely z předního kulometu.
Poté bylo provedeno zkušební ostřelování tanku z těžkého kulometu, pravděpodobně typu DK ráže 12,7 mm. Výsledky nabyly nijak oslnivé. Střely prorazily držák hnacího kola a chránič nad pásem. Byly také dva průstřely, jeden na levé postranici těla tanku a jeden na věži. I když se zástupci Škody vyjádřili tak, že poškození nemohla ovlivnit chod základních soustrojí ani ohrozit osádku tanku, sovětští odborníci to viděli jinak.
Š-II-a na zkouškách v Kubince.jpg
Tank Š-II-a při jízdě do prudkého svahu v prostoru Kubinka
Ve zprávě ze zkoušek čs. tanku Š-II-a se uvádělo, že rychlostní charakteristiky, i vlastnosti jako manévrovost a pohyblivost tanku v terénu byly přijatelné. Kanón A-3 ráže 37 mm prokázal schopnost úspěšného boje s jakýmkoli tankem jehož pancéřování nepřesahuje 25 až 30 mm při vzdálenosti do 500 m. Kulomety fungovaly bez závad a prokázaly vysokou přesnost střelby. Přitom se však vyskytlo nemálo nedostatků. Sovětští odborníci zaznamenali netěsnost bojového úseku a jeho nedostatečné větrání (to však bylo slabinou úplně všech sovětských tanků), nepohodlná sedadla, zvýšené opotřebování gumového obložení opěrných kladek a přehřívání motoru. Pancéřování a další ochranné vlastnosti tanku vyly vyhodnoceny jako nedostatečné.
Se zkouškami tanků Š-II-a byly spojeny také tři velmi zajímavé epizody, ve kterých se ze sovětské strany projevil jak technický důvtip, tak i otevřená drzost. Naši konstruktéři se pyšnili tím, že jejich tanky byly vybaveny nejspolehlivějším systémem jištění proti shození pásů z kol. Díky přednímu umístění hnacích kol se speciálními věnci tomu tak skutečně bylo, nikomu však nepřišlo do hlavy vzít si za úkol udělat na tank zvláštní “podraz”. Sovětské techniky to napadlo hned. Iniciátorem zvláštního “testu” byl sám generální komisař zkoušek E. Kulčickij. Tvrzení zástupců Škody, o tom že shoz pásu není za žádných okolností možný, vážně zpochybnil. Obě strany trvaly na svém a tak byla uzavřena sázka. Výhrou mělo být takové množství šampaňského, které by naplnilo vanu. Naši si vůbec nepřipouštěli to, že by sovětští technici řídící tank mohli jakkoli shodit pás, nicméně jmenovanému E. Kulčickému se při jakési prudké otočce podařilo pás shodit a sovětští zkušební komisaři sázku vyhráli.
Neméně zajímavé bylo to, jak sovětští odborníci získali kousek pancíře našeho tanku. Tento úkol byl svěřen účastníkovi zkoušek inženýrovi N. F. Šašmurinovi (později se stal známým tankovým konstruktérem). Odřezat nebo odšroubovat něco z tanku nebylo možné, a tak se “záludní Rusové” odhodlali ke lsti. Podle náčrtu N. Šašmurina zhotovili přesnou kopii pancéřované krytky napouštěcího hrdla palivové nádrže. Pak při běžném tankování paliva prostě krytku vyměnili.
Třetí epizoda byla nejnapínavější. Kolem roku 1936 se při modernizaci sovětského tanku T-26 projevilo to, že hnací mechanizmus byl silně přetížený. Tovární úpravy byly účinné jen částečně a tak se tehdy sovětské řídící orgány rozhodly použít řešení části konstrukčních bloků naší firmy Škoda. Bylo jasné, že za poskytnutí patentovaných technických informací by se draze platilo, což sovětskou stranu neuspokojovalo. Takže jedné noci se ochranka u hangáru s naším tankem “najednou ztratila” a sovětští inženýři získali možnost si během několika hodin všechno na tanku Š-II-a oměřit a zakreslit, přičemž hlavní pozornost byla věnována závěsovému ústrojí. Za nějakou dobu byl zhotoven jeden zkušební vzor sovětského tanku T-26 s novým závěsovým ústrojím “typu Škoda”. V roce 1939 pak proběhly jeho zkoušky.
Další běh událostí byl odvozen od kladného hodnocení zejména hnací části našeho tanku sovětskými odborníky. Ústřední orgány Rudé armády nakonec projevily zájem o získání pouze jednoho vzoru tanku Š-II-a. Firma Škoda se v podmínkách rozbitého Československa ocitla v těžké finanční situaci a nastavila za tank tak vysokou cenu, že další vyjednávání bylo ukončeno. Navíc byly obavy z možného okopírování konstrukce tanku Š-II-a a zahájení jeho výroby v SSSR bez řádné licence. Tyto obavy byly již tenkrát zbytečné. Nakonec čs. strana dostala zaplaceno pouze za pronájem tanků.
Odjezd našeho technického personálu z SSSR začal 11. října 1938 (odjeli řidiči s tanky). O šest dní později odjeli mechanici. Tanky odjížděly do ČSR přes území Podkarpatské Rusi, která byla tehdy již součástí Slovenska. Cesta trvala dlouho. V první části daného blogového příspěvku bylo zmíněno poměrně úspěšné odražení útoku nacionalistů na Podkarpatské Rusi čs. vojskem (začátkem března 1939). Tehdejší útoky nacionalistů na příhraniční města a vojenské objekty podporovaly maďarské a polské útvary a síly čs. vojska byly nedostatečné. Tak se stalo to, že se osádky navracejících se tanků Š-II-a, spolu s obslužným technickým personálem, rozhodly z vlastní vůle připojit k příhraničnímu vojsku a aktivně se zúčastnily obrany země. Osud těchto tanků však, bohužel, nebyl šťastný.
V posledním dni existence okleštěné, ale ještě jednotné ČSR (14. března 1939), při bojích u města Fančíkov, byl tank s číslem 13.903 zasažen protitankovým granátem a padl do rukou nepřítele. Druhý prototyp s číslem 13.620 měl o něco větší štěstí. Trochu později - 24. března, kdy ČSR již neexistovala, Maďaři tank “vyvlastnili” slovenské armádě. V Honvédségu dostaly původně čs. tanky nová čísla 1H-406 a 1H-407. V době války byl jeden tank s pomocí techniků Škody opraven a až do roku 1943 využíván maďarským vojskem pro výcvikové účely. Pak byl zabrán Rumuny. Druhý tank byl v roce 1942 prodán Wehrmachtu. Takový byl konec historie dvou čs. tanků LT vz. 35 podrobených zkouškám v SSSR.
(Následuje část 3 příspěvku.)