pondělí 11. května 2015

70. VÝROČÍ A PROMARNĚNÍ ŠANCE



 70. výročí a promarnění šance
Lidstvu se postupně vytrácí z paměti neuvěřitelný počet 25 milionů lidí, kteří položili své životy na rozsáhlých prostorách od bíle zasněžených polí u Moskvy až po Berlín. O takové “ztrátě paměti” je možné usoudit na základě skutečnosti, že většina světových politických lídrů odmítla přijet do Moskvy na oslavy 70 let od velkého vítězství ve druhé světové válce. Přitom na něm závisela záchrana lidstva od toho nejhoršího, co by je mohlo v minulém století potkat.

Státníci se rozhodli nepřijet do Moskvy na vzpomínkové oslavy 70. výročí vítězství

Tradice účasti zahraničních státníků na oslavách dne vítězství ve druhé světové válce 9. května v Moskvě je dlouhá. Připomeňme například účast prezidenta USA Georga Bushe ml., který před deseti lety seděl společně s ruským prezidentem V. Putinem před Leninovým mauzoleem na oslavách 60. výročí vítězství. Před dvaceti lety to byl prezident Bill Clinton na emocionální návštěvě v Moskvě v období, které začalo po ukončení studené války.
Putin-Bush ml.jpg
Prezidenti V. Putin a G. Bush ml. při vojenské přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě
(60. výročí vítězství ve druhé světové válce - 9. května 2005)
V sobotu 9. května tohoto roku vrcholní představitelé bývalých spojenců z druhé světové války chyběli. Nejčestnější místo na tribuně připadlo 7. prezidentovi Čínské lidové republiky Si Ťin-pchingovi s kterým se V. Putin snaží vybudovat mosty v době zhoršení vztahů se Západem kvůli válce na Ukrajině. Spojené státy byly reprezentovány na nízké úrovni velvyslancem Johnem Tefftem. Z Británie přijel do Moskvy na oslavu vnuk Winstona Churchilla sir Nicholas Soames.
Čína a Indie byly jedinými velkými mocnostmi, které poslaly do Ruska hlavy svých států. Kromě toho byl na oslavě v Moskvě přítomen asi tucet dalších lídrů, včetně generálního tajemníka OSN Pana Ki-muna a našeho prezidenta Miloše Zemana. Federální kancléřka Německa Angela Merkelová položila den po vojenské přehlídce s V. Putinem věnec k memoriálu-hrobu neznámého vojáka.
Merkelová_Putin.jpg
A. Merkelová a V. Putin na tiskové konferenci v Moskvě 10. května 2015
Zeman a Putin při jednání.jpg
Prezidenti M. Zeman a V. Putin při jednání v Moskvě
Zajímavý je názor generálního tajemníka OSN Pana Ki-muna (jinak jihokorejského diplomata a politika) vyjádřený bezprostředně po moskevské oslavě o tom, že si ruský prezident V. Putin lásku svého lidu zasloužil, a že on sám se stal svědkem toho, jak statisíce lidí na oslavě s hrdostí zdravily svého lídra.
Putin vítá Pan Ki-muna v Moskvě.jpg
Prezident Ruska V. Putin vítá generálního tajemníka OSN Pana Ki-muna v Moskvě
Je všeobecně známo jaký je vztah vedoucích západních politiků k prezidentovi Ruské federace Vladimiru V. Putinovi, politikovi tak neposlušnému vůči prosazování mocichtivých zájmů řady politiků západních mocností. Ale copak vyhrál druhou světovou válku osobně V. Putin? Copak to byl on, kdo se odrazil od Uralu a osvobodil dobrou polovinu Evropy od nacistického hnědého moru? Podat či nepodat ruku hlavě ruského státu je osobní věcí každého státníka, ale prokázat jménem svého národa či státu úctu těm, kteří ničeho nelitovali, aby národy dosáhly společného vítězství nad fašizmem, je jak obecně platná morální povinnost, tak i přirozená zdvořilost. Její respektování, když už ne z vděčnosti, tak aspoň z důvodu elementární slušnosti, patří k mravům civilizované společnosti.
V očích Rusů je vždy oslava výročí vítězství nad fašizmem, připadající na 9. květen, téměř posvátnou událostí která stmeluje ruský národ a pomáhá upevňovat jeho státnost. Na válečnou historii spojenou s velkým vítězstvím se Rusové ohlížejí, aby neustále udržovali a upevňovali pocit hrdosti na svoji zemi. Odmítnutí pozvání a neúčast státníků na oslavách v Moskvě, Rusové neberou jako nějaké potrestání za roli Kremlu v ukrajinském konfliktu, ale jako otevřené opovrhování obrovskými oběťmi, které Rusko přineslo. Vždyť válka na východní frontě se tak, či onak dotkla téměř každé rodiny.
70 - výročí.jpg
Pro Rusy je skutečnost, že mnozí představitelé států dnešního světa se zdráhají uznat vysokou cenu, kterou Rudá armáda zaplatila za osvobození velké části Evropy, velmi bolestná. Vždyť i na Západě mají občané silný citový vztah k výročím, která upevňují jejich vlastní státnost, tak proč taková necitlivost vůči druhé straně?
Navíc, jde o významné “kulaté” výročí, jehož oslav se pro přirozené stárnutí a umírání mnoho válečných veteránů a lidí kteří nesmírně válkou utrpěli, účastní naposledy. Jak hodnotit nadřazování osobních nebo ideologických averzí nad vyšší principy soužití národů a států?
V této souvislosti nelze nevzpomnět na přijetí pozvání J. V. Stalina do Moskvy generálem D. D. Eisenhowerem, nejvyšším velitelem expedičních vojsk v západní Evropě a pozdějším 34. prezidentem USA (mimochodem, také nositelem sovětského Řádu Vítězství). Šlo o pozvání na významný sportovní svátek SSSR krátce po ukončení války, 12. srpna 1945. Při oslavách a velkolepých vystoupeních sportovců na Rudém náměstí v Moskvě J. V. Stalin neočekávaně pozval generála Eisenhowera s doprovodem velvyslance USA W. Averella Harrimana a vedoucího americké vojenské mise v Moskvě Johna R. Deanea, z jejich místa, vyčleněného organizátory akce, přímo k sobě a k maršálu Žukovovi na tribunu Leninova mauzolea, což D. Eisenhower s doprovodem s povděkem přijal (viz obrázek níže). A to navzdory tomu, že zcela jistě velmi dobře věděl o tom, co všechno diktátorský a represivní stalinský režim v dějinách SSSR znamenal. Takové pozvání nemělo v dřívější historii žádný precedent. U amerických představitelů převážil zájem a snaha o udržení vztahů, které mezi sebou měli spojenci za války, takovými i po jejím ukončení. Mimochodem, vylíčení tohoto setkání a společně stráveného času při rozhovorech mezi oběma osobnostmi  D. Eisenhowerem, je nesmírně zajímavé a poučné.
Generál Eisenhower na přehlídce v Moskvě.jpg
Generál D. D. Eisenhower s J. V. Stalinem
Na tribuně Leninova mauzolea v Moskvě (srpen 1945)

“Mainstreamová” propaganda před oslavou 70. výročí vítězství

Čím více se blížil termín oslav 70. výročí vítězství, tím intenzivněji mnohá tzv. mainstreamová média mladým a méně znalým lidem “otvírala oči” a líčila “všechno zlo”, které provázelo osvobozovací misi SSSR a jeho Rudé armády. Lidé musejí přece prozřít a není účelné, aby se příliš zajímali například o to, co znamenala a jak probíhala stalingradská bitva za jejíž výsledky a přinesené oběti, předal W. Churchill J. V. Stalinovi na konferenci Velké trojky v Teheránu (listopad 1943) zlatem tepaný meč od britského krále Jiřího VI. Nebo o to, jak na naléhavou žádost Winstona Churchilla byla pro záchranu západních spojenců před porážkou v Ardenách předčasně zahájena ofenziva Rudé armády na běloruském směru. Také o to, jak a proč se v nejkrvavějších letech války vyčkávalo s otevřením tzv. druhé fronty a jak se pak západní spojenci přepravili přes průliv La Manche až už bylo zřejmé, že Rudá armáda by byla schopna se v bojích dostat až k pobřeží Atlantiku bez cizí pomoci (byť by to trvalo déle, bylo by to drahé a značně by se zvětšil počet jejích obětí).
V žádném případě není správné snižovat zásluhy západních spojenců o vítězství, ani přínos (i když opožděně otevřené) druhé fronty na Západě. Fakta o rozsahu a závažnosti operací západní a východní fronty pro konečné vítězství ve válce však hovoří jasně. Jen třeba skutečnost, že ve válce na západní frontě nasadilo hitlerovské Německo 60 divizí, zatímco proti SSSR jich nasadilo 200. Celkově vzato, německé ztráty způsobené Spojenými státy a Británií byly osmkrát menší než ztráty, které hitlerovskému Německu způsobila Rudá armáda.
Je normální, že přístup k sovětské historii je velmi různorodý. Nelze však zpochybnit to, že východní fronta byla svou délkou a množstvím nasazených sil a prostředků stran, které proti sobě bojovaly největší. Nelze zpochybnit to, že nepřetržité intenzivní bitvy, které na ní proběhly byly nejdelší (trvaly od června 1941 do května 1945). Nedá se zpochybnit ani to, že krutostí bojů, množstvím prolité krve a rozsahem ztrát byla východní fronta nejúpornější.
Je nezpochybnitelnou skutečností, že právě sovětsko-německá sražení se stala pro výsledky celé druhé světové války rozhodujícími. Sovětská vojska rozdrtila 607 nepřátelských divizí, což je z hlediska živé síly čtyřikrát více než než tomu bylo na ostatních frontách druhé světové války. Wehrmacht ztratil na sovětsko-německé frontě přes 60 tisíc tanků a samohybných dělostřeleckých zbraní (to činilo 75% všech ztrát tohoto druhu výzbroje ve válce), přes 70 tisíc letounů (70% všech ztrát) a až 167 tisíc děl (74% všech zrát).
70 - vítězství (německé dtandarty).jpg
Poctivé hodnocení historických událostí má pro každou zemi a její společnost značný význam. Ať chceme nebo nechceme, v životě každé země hrají velkou roli tradice a jejich respektování. O mnohém pak vypovídá úcta k starším generacím a k tomu, co dobrého pro společnost vykonaly. Neúcta k historii a snahy o její přepisování vedou k vytrácení kladných stránek minulosti, a zejména ke ztrátě tolik potřebných mravních orientačních bodů.
Velká škoda, že vedle ekonomických sankcí proti Rusku, jsou činěny pokusy o nasazení ještě i ”historických sankcí”, ať již formou cíleného zamlčování, nebo naopak zvýrazňování vybraných událostí, ale i překrucováním faktů a přepisováním historie.
A pokud jde o vztah k připomínání významu 70. výročí vítězství a ceny, kterou za ně zaplatily národy bývalého Sovětského svazu nezbývá, než vyjádřit politování nad snahou Západu uměle propojovat historické skutečnosti z doby před 70 lety se současným konfliktem na Ukrajině. To, že se současné dění na Ukrajině bere jako překážka pro uctění památky miliónů obětí bojovníků proti hitlerizmu je mimo logiku chápání lidí v Rusku, tak citlivých na utrpení, která jejich rodinám válka přinesla. Jde přece o dvě věci, tak odlišné svým charakterem a obsahem, časově od sebe vzdálené sedmi desítkami let. A jejich nelogické spojení mělo být důvodem odmítnutí účasti státníků bývalých spojenců a dalších národů, které si vytrpěly hrůzy druhé světové války, na oslavě 70. výročí vítězství.

Šance jako málokterá jiná a její promarnění

Světové společenství a zejména obyvatelstvo Evropy může jen litovat toho, že Západ nepochopil jak minulost Ruska ovlivňuje jeho přítomnost a budoucnost. Představme si na okamžik, že by přístup Západu k 70. výročí vítězství a jeho oslavám v Moskvě, by opačný než byl ve skutečnosti. Že by jeho vedoucí státníci brali pozvání do Moskvy jako jedinečnou a zřejmě neopakovatelnou příležitost k mimořádnému a širokému setkání, které by při využití veškerého diplomatického umu mohlo pomoci výrazně zmírnit současné mezinárodní napětí. Podle mnohých expertů právě ono v současnosti hrozí až rozpoutáním ne-li světového, tak evropského konfliktu, dokonce s možností použití jaderných zbraní. Představme si jaké by to bylo vítězství zdravého rozumu.
Bohužel, to je možné opravdu jen v představě. Skutečnost je jiná a velmi žalostná. Není v dohledu žádná snaha začít obnovovat zničenou důvěru mezi mocnostmi. Slova německé kancléřky Angely Merkelové ze společné tiskové konference se švédským premiérem Stefanem Löfvenem v Berlíně z února tohoto roku o tom, že bezpečnost Evropy je nutné budovat s Ruskem a nikoli proti Rusku, zůstala a zůstávají i nadále jenom slovy...
Jedinečná šance byla promarněna.