čtvrtek 7. května 2015

LEHKÝ TANK vz. 35 - CHLOUBA ČS. PŘEDVÁLEČNÉHO PRŮMYSLU -- část III


Předválečný lehký tank LT vzor 35
Významná součást historie vyzbrojování československé armády
(Psáno na počest meziválečného obranného průmyslu Československé republiky)

Část 3

V první části tohoto třídílného seriálu příspěvků daného blogu jsou uvedena hlavní fakta, události a milníky vzniku a “života” československého lehkého tanku LT vz. 35. Spolu s jeho “následníkem”, lehkým tankem LT vz. 38 (který se svým provedením již blížil kategorii tehdejších středních tanků), se stal opravdovým předmětem národní hrdosti na technickou vyspělost, schopnosti a kapacity naší předválečné vývojové a výrobní základny. Druhá část popisuje jak to bylo s tímto produktem prvorepublikového obranného průmyslu v oblasti exportu.
V této třetí a závěrečné části si popíšeme osudy LT vz. 35 po obsazení a porobení Československa nacistickým Německem, kdy paradoxně “slavil” bojové úspěchy a pociťoval porážky v operacích hitlerovského Wehrmachtu, tj. vojsk proti kterým měl v rukou tankistů čs. armády naši vlast bránit.
V letech 1935 až 1936 byl tank  LT vz. 35 zaveden do výzbroje naší prvorepublikové armády. Svými takticko-technickými parametry a vlastnostmi byl tento typ tanku srovnatelný se špičkovými tanky tehdejších pokročilých evropských a světových průmyslových organizací. V období let 1935 až 1939 bylo vyrobeno celkem 424 tanků LT vz. 35. Před zahájením II. světové války se vyvážely do Rumunska a Bulharska.
Pro naši zemi se vojenskopolitická situace stále více komplikovala. Plánům dozbrojení a přípravy tankových jednotek předválečné čs. armády k obraně vlasti, nebylo souzeno se uskutečnit. Po vyostření situace v Sudetech byla v květnu 1938 na území ČSR zahájena mobilizace. Proti čím dále výbojnějším sudetoněmeckým bojůvkám byly celkově úspěšně nasazeny mimo jiné i tanky LT vz. 35.
Mnichovskou zradou z konce září 1938 byly pohraniční oblasti ČSR od naší republiky odtrženy a připojeny k Německu. Byl vytvořen precedent, kterého se postupně chopilo také Polsko a Maďarsko uplatňující své nároky na čs. území. Zoufalý proces bojů za zachování územní celistvosti Československa skončil 14. března 1939, kdy Slovensko vyhlásilo svoji nezávislost a oddělení od Českých zemí. O den později obsadila naše území německá vojska a ČSR přestala jako nezávislý stát existovat.
Po okupaci naší vlasti nacistickým Německem se naše tanky staly součástí výzbroje Wehrmachtu. Byly údernou kostrou německé 1. lehké divize, po její reorganizaci pak aktivně využívanou součástí bojových sil 6. tankové divize při napadení Polska, Francie a SSSR.
U nás se první tanky s německými vojáky objevily v Milovicích brzo ráno 15. března 1939. Během jednoho měsíce bylo připraveno k odsunu do Německa 244 zkonfiskovaných čs. tanků LT vz. 35. Ta rychlost nebyla nebyla náhodná, Němcům se tento typ tanku velmi zalíbil a vzbudil v nich přesvědčení, že s nimi bude Panzerwaffe moci ve svých válečných plánech počítat. Svou roli sehrála ovšem i skutečnost, že tehdejší aktuální stav německé tankové techniky nebyl nijak zvlášť utěšený.

Bojové využití čs. tanků LT vz. 35 německým Wehrmachtem (1939 - 1945)

Období po okupaci a ukončení existence ČSR

Přišla doba, kdy Hitlerovo Německo odhodilo zbytky licoměrnosti a 15. března 1939 během ani ne dvou dní, téměř bez jediného výstřelu, okupovalo celé území Československa. Trofeje, které připadly Wehrmachtu od čs. armády byly velmi vítané a německé vrchní velení nesmírně potěšily. Výzbroj vyrobená velmi vyspělým čs. zbrojním průmyslem, ať to již byla děla, kulomety, pušky a množství různé munice, byla samozřejmě cenným ziskem, avšak “nejlákavějším soustem” byly pro Wehrmacht čs. tanky.
K jaru 1939 se německá Panzerwaffe nemohla chlubit úspěchy ve výrobě tanků. Ať se německé vývojové a výrobní organizace jakkoli snažily, základními typy tanků byly stále Pz.KpfwII Ausf.A a Ausf.B, při značných počtech Pz.Kpfw1, které však spíš patřily do třídy tančíků. Nové střední tanky Pz.KpfwIII a Pz.KpfwIV, které se dostaly do výroby v roce 1937, zatím neměly nijak vysoké provozní kvality, zejména pro stálé problémy s hnací částí. Hlavní však bylo to, že z hlediska výzbroje a pancéřování byly všechny německé stroje téhož roku výroby (s výjimkou Pz.KpfwIV vybaveného 75 mm “pahýlem”) bojovými kvalitami daleko za čs. tanky LT vz. 35 a LT vz. 38. I když pozdější modifikace Pz.KpfwIII a Pz.KpfwIV dostaly 30 mm pancíř, což jejich vlastnosti podstatně zkvalitnilo, jejich počet byl pro realizaci německých válečných plánů velmi malý.
Získané 244 čs. tanky LT vz. 35 tak přišly Německu velmi vhod. Trofejní technika byla během března soustředěna na shromaždištích, kde se hodnotily možnosti jejího dalšího využití. Pečlivé ověřování se provádělo nejen pro příslovečnou německou důkladnost. Před okupací ČSR prováděly čs. osádky tanků otevřenou sabotážní činnost tím, že poškozovaly své stroje a tím je vyřazovaly z provozu. Převážnou většinu tanků však převzali Němci nepoškozenou. Ve Wehrmachtu byl tento typ tanků přejmenován na Panzer Kampfwagen 35 (tschechisch), zkráceně Pz.35(t), případně Pz.Kpfw35(t), nebo jen 35(t).
V březnu 1939 byly tanky přesunuty do Německa, kde se staly výbavou 11. tankového pluku (Panzer-Regiment 11) dislokovaného v Paderbornu a 65. tankového praporu (Panzer-Abteilung 65) dislokovaného v Sennelageru. Nejméně dva tanky byly odeslány do výcvikového prostoru v Kummersdorfu, kde dostali němečtí odborníci možnost podrobně se seznámit s konstrukcí LT vz. 35 a zjistit jaké má slabé stránky. V té době, samozřejmě, čs. tank plně vyhovoval moderním požadavkům, o to více, že základními tanky pravděpodobných nepřátel byly polský 7TP a sovětský T-26.
V době předávání tanků do bojových jednotek Wehrmachtu prošly tanky LT vz. 35 modernizací tak, aby vyhověly německým standardům. Především byla nahrazena čs. rádiová stanice vz. 35, s možností pouze radiotelegrafního provozu a dosahem 2 km, německými rádiovými stanicemi Fu2 a Fu5 s radiotelefonním provozem. Primitivní vnitřní světelná signalizace mezi velitelem tanku a řidičem se nahradila německým tankovým interkomem. Dalšími úpravami se zde nebudeme podrobně zabývat.
Několik řadových tanků Pz.35(t) se v letech 1939-1940 v Německu přebudovalo na typ velitelského tanku, tj. Panzerbefehlswagen 35(t), ve zkratce Pz.Bef.Wg.35(t), a to ve dvou variantách.
Pz.Bef.Wg.35(t).jpg
Model ilustrující velitelský tank Pz.Bef.Wg.35(t) odvozený od řadového tanku Pz.35(t)
Velitelé rot dostali navíc rádiovou stanici Fu7 s tyčovou anténou (k tomu bylo nutné demontovat přední kulomet, střílna se ochránila pancéřovanou krytkou). Tanky pro velitele praporů a důstojníky plukovních štábů měly značné odlišnosti. Demontoval se z nich věžový kanón a přední kulomet. Na uvolněné místo se zabudovala velitelská výbava, včetně rádiové stanice Fu8. Nad záďovou částí se umístila rámová anténa (viz obrázek výše). Navíc byly všechny velitelské tanky vybaveny gyrokompasem.
Tankové rdst.jpg
Příklady tankových rádiových stanic
A: Čs. tanková rádiová stanice vz. 35; B: Německá tanková VKV rádiová stanice Fu5 (vlevo vysílač 10 W.S.c, vpravo přijímač Ukw.E.e ”Emil”); C: Německá tanková VKV rádiová stanice Fu7 (vlevo vysílač 20 W.S.d, vpravo přijímač Ukw.E.d1).
Ve Wehrmachtu se velitelská verze tanků Pz.35(t) označovala Pz.Bef.Wg.35(t). Celkem bylo na velitelské verze přebudováno asi 20 řadových tanků.
K 1. září 1939 Wehrmacht disponoval celkem 3166 tanky, v nichž byly započítány 174 tanky Pz.35(t) což představuje něco přes 5%. Zdálo by se, že je to málo, nesmíme ale zapomínat na to, že 1145 tanků z uvedeného celkového počtu patřilo k typu Pz.I s výzbrojí tvořenou dvěma kulomety ráže 7,92 mm a 1223 byly lehlé tanky Pz.II, vyzbrojené 20 mm automatickým kanónem spárovaným s kulometem 7,92 mm. Nových strojů Pz.KpfwIII a Pz.KpfwIV bylo zoufale málo - jen 319.
Uveďme, že polské vojsko v předvečer napadení Polska se vůbec nemohlo chlubit nějakými moderními tanky. V něm základ tvořily tančíky TK-3 a TKS v počtu kolem 800 strojů, z nichž část dostala 20 mm protitankové kanóny. Mnohem méně bylo lehkých tanků 7TP s 37 mm kanónem Bofors a tanků Vickers Mk.E (šestitunových) s 47 mm britskými kanóny. Bylo tam též několik desítek starých tanků FT-17, ale jejich 34 mm kanóny mohly účinně střílet proti německým tankům do vzdálenosti pouze 300 m.

Polská kampaň Wehrmachtu

Během polské kampaně dostala německá 10. polní armáda za úkol provést úder na skupinu armád v místě styku mezi polskými armádami “Łódź” a “Kraków” a proniknout k Varšavě. Pro osádky tanků Pz.35(t) začala bojová činnost ráno 1. září 1939. Němečtí tankisté 1. praporu 11. pluku podpořili útok 4. jízdního pluku u pohraničního města Wielun při vytvoření důležitého předmostí na levém břehu řeky Warta (středozápadní Polsko) během jednoho dne. Začátek bojů byl pro Němce úspěšný, ale klíčovou roli v této operaci sehrály bombardéry, které polskému vojsku nedovolily rozvinout hustou obranu. Následující den vzali Němci ztečí opevnění, která byla na pravém břehu řeky a zahájili pontonovou přepravu. Během těchto bojů ztratili pouze jeden tank Pz.35(t). Takový byl začátek bojového nasazení tanků Pz.35(t).
03A.jpg
Slovenský tank LT vz. 35 při účasti v polské kampani na straně Německa
Podrobným popisem dalšího vývinu situace se zde nebudeme zabývat. V bojích docházelo k dalším ztrátám německých tanků. 11. září dorazila německá vojska k Varšavě, i když ji ještě nedobyla. Uveďme dále jen to, že Polsko bylo nacistickým Německem (bohužel ve spojení se Slovenskem a Sovětským svazem) vojensky zlikvidováno prakticky během jediného měsíce. Výsledkem bylo rozdělení polského území mezi Německo, Sovětský svaz, Litvu a Slovensko. V polské kampani byly celkové ztráty Panzerwaffe za období od 1. září do 1. října 1939 asi 250 tanků všech typů. V těchto ztrátách byl podíl  Pz.35(t) 26 tanků.
Když se německá 1. lehká divize vrátila do místa své stálé dislokace byla doplněna technikou a personálem, a 18. října bylo na bázi ní zahájeno formování 6. tankové divize. S ohledem na přirozený úbytek počtu tanků Pz.35(t), větší polovinu tankových sil již tvořily tanky německé výroby.

“Divná válka” na západní frontě a francouzská kampaň německých sil

Zatímco na západní frontě malátně probíhala tzv. Divná válka, byla německá 6. tanková divize v lednu 1940 nejprve přemístěna do Bonnu a v březnu na pohoří Westerwald. V předvečer útoku na Belgii a Francii se uskutečnily rozsáhlé vojskové manévry. Němci dobře znali strukturu francouzského tankového vojska a typy tanků, které mělo v té době ve výzbroji. Jednoduchý propočet ukázal, že pro německé tankové klíny, v kterých by byly jako základ použity lehké a střední tanky, by střetný boj mohl znamenat velké ztráty. Proto byly jejich slabiny týkající pancéřování a výzbroje tanků kompenzovány taktickou pružností a dobře organizovanou součinností s jinými druhy vojsk a s letectvem.
Bezprostředně před začátkem francouzské kampaně, v dubnu 1940, byla 6. tanková divize přesunuta do města Mayen (v Porýní-Falcku). V té době měla 118 řadových tanků Pz.35(t) a 10 velitelských. Operovala v sestavě 41. tankového sboru a rychle dosáhla úspěchu - během tří dnů protrhla frontu. Klín vražený do nepevné obrany, v jehož hrotu byly hned tři tankové divize (1., 3. a 6.) hrozil úplným zničením sil francouzské armády, které zůstávaly pozadu (zahrnovaly několik tankových útvarů).
Aby se postup Němců zastavil, vysunuli Francouzi dopředu svoji 4. tankovou divizi pod velením brigádního generála Charlese de Golla. V této divizi bylo celkem 215 tanků, avšak na daném úseku fronty měl Wehrmacht značnou přesilu. V podmínkách, kdy de Goll neměl pevnou linii obrany, použil taktiku nenadálých útoků, která přinesla kladné výsledky tím, že na několik dní zadržela německé tanky. Byl to však pouze lokální úspěch. Fronta na severu Francie se ještě nerozpadla, avšak po porážce u Arrasu a Abbeville (16. až 28. května) již nebylo možné tlaku německých vojsk čelit. Navíc, 6. tanková divize úspěšně operovala proti britským vojskům, zcela rozprášila 36. pěší brigádu a zaútočila na štáb expedičních sil. U spojenců síly pro odpor prakticky nezůstaly, přesto však jednotky 145. pěší brigády s podporou britských tanků podnikly protiútok. Naštěstí pro německé tankisty se Angličanům pěchotních tanků nedostávalo a útok nepřinesl očekávané výsledky.
Po evakuaci expedičního sboru zůstali Francouzi odkázáni sami na sebe. Ke konci května byla 6. tanková divize přesunuta na jih a zařazena do sestavy tankové skupiny pod velením generála Heinze Guderiana. Již 30. května, po těžkých bojích, však byla brigáda odsunuta do týlu, aby byla doplněna a načerpala novou sílu. Podle toho, co vykázalo její velení, za 21 dní bojů německých tankistů bylo zasaženo a zničeno asi 60 tanků (převážně francouzských lehkých tanků) a množství další vojenské techniky. Celkově však nebyl takový výsledek německých sil nijak slavný, zejména vezme-li se v úvahu to, že Panzerwaffe po většinu doby působila v podmínkách převahy německého letectva nad bojištěm.
Po deseti dnech vstoupily útvary 6. tankové divize znovu do boje a zúčastnily se překonání řeky Aisne v okolí města Rethel. Tanky byly poté přesunuty na území Champagne, kde 15. června překročily vodní kanál Marna-Rýn. Bylo možné očekávat, že na řece Marně k žádnému zázraku nedojde. Po řadě chyb, kterých se francouzské velení dopustilo, nebylo schopné obnovit frontu a 14. června byla Paříž prohlášena “svobodným městem”. Týž den začala vláda Philippa Pétaina podnikat pokusy o uzavření příměří s Němci, aby zachránila větší část země před okupací. Francie však už žádnou iniciativu uplatnit nemohla. Němci pokračovali v útoku do hloubky Francie a zastavili se až na rozkaz vrchního velení, které pokládalo svůj úkol za splněný. Během 21. června potlačily tanky německé 6. divize odpor Francouzů v prostoru města Épinal, čímž divize svoji účast ve francouzské kampani ukončila.
Podle německých údajů byly u tanků Pz.35(t) celkové ztráty pouze 15 tanků, z nichž se 12 podařilo odsunout do týlu a v továrně firmy Škoda-Werke opravit. Takové nízké procento nevratně ztracených tanků svědčilo ani ne tak o zvýšení bojových kvalit Pz.35(t), jako o dobré práci odsunových a opravářských služeb. Tím spíše, že pole bitev zůstávala v moci německých vojsk a žádné problémy s odsunem zasažených vojsk nevznikaly.
Po ukončení bojové činnosti byla 6. tanková divize přemístěna do Německa, do výcvikového prostoru Arys ve východním Prusku (dnes Polsko). Tam byl 11. tankový pluk doplněn opravenými tanky Pz.35(t), které přišly ze závodů bývalé ČSR a ze záloh. Podle stavu k červnu 1941 bylo v 6. tankové divizi 149 tanků Pz.35(t) a 11 velitelských Pz.Bef.Wg.35(t). Divize byla součástí svazků tzv. první linie, což znamenalo, že jednotky byly nejlépe zkompletované a bojeschopné. Uvedené počty byly větší než před zahájením polské kampaně.
Zprávy z ukončených bojů na západní frontě o možnostech tanků Pz.35(t) při utkání s tanky protivníka nicméně vyvolaly vážné a oprávněné obavy. Byly-li v Řecku a v Jugoslávii proti Německu nasazeny tytéž britské lehké tanky jako ve Francii, pak u nepřítele, který následoval, tj Sovětského svazu - byla situace zcela jiná.

Operace “Barbarossa” ⎯  válka na východní frontě

Navážeme-li na předchozí text, je možné říci, že v otevřeném boji měla osádka tanku  Pz.35(t) stejné šance jako u sovětského lehkého tanku T-26 a jakéhokoli tanku řady BT (označení BT znamenalo rychlý tank), nezávisle na modifikaci. V obou případech sovětských tanků při vzdálenostech do 1 km nevydržel jejich 15-20 mm pancíř zásah 37 mm střel a 25 mm čelní pancíř čs. tanku byl proražen střelou 45 mm sovětského kanónu 20K. Takže zhruba zde byly síly rovné. U lehkých tanků typu T-37A, T-38 a T-40, které měly pancíř odolný proti střelám z palných zbraní a výzbroj sestávající pouze z kulometů problém vůbec neměl vzniknout.
Pokud jde o střední tanky T-28 a těžké tanky T-35 je těžké říci cokoli určitého. Tyto stroje měly 30 mm čelní pancéřování a poslední série dostávaly přídavné pancířové pláty zvětšující tloušťku až do 50-70 mm. Svojí výzbroji oba typy tanků zjevně předstihovaly tanky Pz.35(t).
Podíváme-li se na tehdy nové sovětské tanky T-34, KV-1 a KV-2, pak rozšířený mýtus o tom, že Němci o jejich existenci nevěděli neodpovídá skutečnosti. Informace o tom, že se objevily těžké tanky SMK (dvouvěžový tank Sergej Mironovič Kirov) a KV-1 přišla od Finů již roku 1940 a otázkou bylo jen to, jaké množství strojů bylo k červnu 1940 vyrobeno a předáno do výzbroje vojsk. Trochu záhadnější to bylo s tankem T-34, ale agenturní síť v příhraničních vojenských okruzích existenci těchto tanků ohlásila. Takže německé velení dobře vědělo s čím bude mít co do činění. Proto také sázelo výhradně na nenadálé napadení a údery na nepřítele, který se nestačí rozvinout do operačních a bojových sestav.
Již jsme uvedli, že po ukončení bojů ve Francii byla německá 6. tanková divize přemístěna na území Německa, kde byly k červnu 1941 z hlediska trofejí výzbroje doplněny její počty na stav 149 řadových tanků Pz.35(t) a 11 velitelských Pz.Bef.Wg.35(t).
Podívejme se na příklad toho, co se dělo po zahájení vpádu německých vojsk na území SSSR.
Podle plánu operace “Barbarossa” měly útvary 6. tankové divize (v sestavě 4. tankové skupiny generála Ericha Höpnera, která byla ve skupině armád “Sever”) překročit sovětskou hranici v prostoru města Tilzit (nyní kaliningradská oblast Ruska) a provést úder ve směru na litevské město Raseiniai. Ráno 22. června 1941 vnikly bojové skupiny “Raus” a ”Zekedorf” bez překážek na litevské území a připravily se k překonání řeky Dubissy. Příští den se útvary 6. tankové divize přepravily na levý břeh řeky a vytvořily tam důležité předmostí. I když v prvních dnech probíhalo všechno podle plánu, snadná procházka to pro Němce nebyla. V den, kdy začala válka se k Raseiniai začal vysunovat sovětský 3. mechanizovaný sbor v jehož čele byla 2. tanková divize.
06A.jpg
První kilometry na sovětském území
Tank Pz.35(t) 6. tankové divize Wehrmachtu jede po území tehdejší Litevské SSR (červen 1941)
Před červnem 1941 ještě nebyl 3. mechanizovaný sbor kompletní, ale i tak byl jeho úderný potenciál značný. Podle stavu k 20. červnu měl sbor ve své sestavě 669 tanků a obrněných vozidel. Základní údernou sílu tvořily 2. a 5. tanková divize s 252 a 268 tanky.
Sovětská vojska se začala vysouvat v podmínkách přísného rádiového ticha a přesunovala se pouze po polních cestách. Německému leteckému průzkumu se nepodařilo přesun a soustředění útvarů 3. mechanizovaného sboru odhalit. Ve střetném boji o předmostí na Dubisse s devíti německými tanky a šesti sovětskými tanky KV byly dva německé tanky Pz.35(t) zničeny a zbylých sedm tanků bylo zahnáno na ústup. Útvary sovětské 2. tankové divize rozdrtily jednotky německého 114. motorizovaného pluku  a obsadily Raseiniai. Během 24 hodin přešlo město Raseiniai čtyřikrát z jedněch rukou do druhých.
08A.jpg
Rudoarmějci si prohlížejí zasažený tank Pz.35(t) německých sil u litevského města Raseiniai (červen 1941)
Pro německou 6. tankovou divizi byla vzniklá situace kritická. Bylo nutné do bojů zapojit 114. motorizovaný pluk a dva dělostřelecké oddíly. S podporou asi 100 tanků se tyto síly pokusily obnovit předchozí stav. Střetný boj s 20 sovětskými těžkými tanky KV-1 a KV-2 názorně ukázal to, jak byly proti nim čs. lehké tanky v rukou Wehrmachtu slabé. Střely z kanónů německých tanků odskakovaly od tlustého pancíře tanků KV. V průběhu zuřivých protiútoků byly případy, kdy tanky KV najížděly na nepřítele taranem a drtily tanky Pz.35(t) a Pz.II, jako by to byly výrobky z plechu. Mohutnost těžkého tanku je zřejmá z níže uvedeného obrázku (kde jsou v měřítku porovnány rozměry s tankem Pz.35(t)).
Porovnání velikosti Pz.35(t) a KV.jpg
Porovnání sovětského těžkého tanku KV-1 s lehkým tankem Pz.35(t) (vpravo)
Ani hrdinství sovětských tankistů nemohlo odvrátit útok 6. tankové divize Wehrmachtu. Hlavní roli zde sehrálo německé bombardovací letectvo, které vytrvale bombardovalo tankové jednotky protivníka, zatímco letectvo Rudé armády v tom prostoru prakticky do boje nezasáhlo.
Jelikož nebylo v silách sovětských vojsk udržet města Raseiniai a Skaudvile, při ztrátách až 80% výzbroje se 24. června velení 3. mechanizovaného sboru rozhodlo ustoupit k Jonavě (litevskému městu Ionava). Bylo však již příliš pozdě. V té době, 26. června, až do západu slunce probíhaly nepřetržité boje po jejichž ukončení zůstalo sovětské 2. tankové divizi ne více než deset bojeschopných tanků.
Německá 6. tanková divize, společně s dalšími svazky 4. tankové skupiny, útočila na Pskov a Ostrov. V červenci a srpnu sváděla těžké boje pod Lugou a na vzdálených přístupech k Leningradu. K té době bylo, jako výsledek vysoké intenzity bojové činnosti, pro technické závady vyřazeno až 25% tanků divize.
V říjnu 1941 byla 6. tanková divize převedena do sestavy 3. tankové skupiny generála Hermanna Hotha útočící na Moskvu. Divize byla přesunuta po trase Luga-Staraja Russa-Velikije Luki a v době 2. až 20. října se připojila k vojskům 3. tankové skupiny v útočném pásmu skupiny armád “Střed”.
Kolona tanků Pz.35(t).jpg
Kolona tanků Pz.35(t) na východní frontě (léto 1941)
Už 4. října se tanky Pz.35(t) zapojily do bojů na moskevském směru. Po třech dnech vstoupily jednotky 6. tankové divize do Vjazmy. Poté, s ostatními svazky 3. tankové skupiny, divize útočila na Kalinin se snahou obstoupit Moskvu ze severu. 14. října dorazily německé tanky k Volze. Jako součást druhé etapy útoku na Moskvu provedla 3. tanková skupina úder přes Klin a Solněčnogorsk na Dmitrov a Jachromu. V předvečer zahájení ofenzivy (15. listopadu) byl 11. tankový pluk 6. divize a 25. tankový pluk 7. tankové divize zařazen do tankové brigády “Koll”, která měla vytvořit silnou tankovou pěst ( pro značné ztráty, samy o sobě, pluky takovou silou nebyly). Zvláště těžké ztráty měla 6. tanková divize. Pro třeskuté mrazy se stalo častým vyřazení tanků Pz.35(t) z boje, jejich pneumatický převodový systém zamrzal a tanky nebyly schopné jízdy (pro provoz ve velmi silných mrazech nebyly stavěny).
Při dalším postupu 27. listopadu vstoupily jednotky 6. tankové divize do Klinu a po vybudování mostu přes kanál Moskva-Volha pokračovaly k Dmitrovu. Postup však netrval dlouho, již 29. listopadu byly odraženy zpět za kanál.
Pak, 5. prosince byla zahájena protiofenziva sovětských vojsk pod Moskvou. Severně od hlavního města se v těch dnech vedly zvláště těžké boje proti klinskému uskupení nepřítele, jehož základem byly divize 3. tankové skupiny. Již v prvním dni útoku protrhly sovětské lyžařské prapory podporované tanky německou frontu na styku 36. a 14. motorizované divize a v poledne 7. prosince se objevily před štábem generála Ferdinanda Schaala (velitele 46. tankového sboru), umístěným sedm kilometrů severovýchodně od Klinu. Důstojníci štábu, spojky a písaři se chopili zbraní. Tři obrněná vozidla, několik 20 mm samohybných protiletadlových kanónů a dvě protitanková děla z doprovodné skupiny štábu sboru nepřetržitě pálila. Generál Schaal sám zalehl za nákladní automobil a střílel z karabiny.
Večer přišla z protržené fronty vyčerpaná rota 14. motorizované divize a zaujala pozice u vesnice Bolšoje Ščapovo, kde byl umístěn štáb. Ten ještě v noci přemístili do Klinu. K 9. prosinci bylo německému velení jasné, že sovětská 1. úderná armáda a s ní 30. armáda usiluje o obklíčení 3. tankové skupiny a všech ostatních německých vojsk, která působila na klinském výběžku. Po čtyřech dnech dal Hitler souhlas k ústupu vojsk a německé útvary se hrnuly zpět po jediné cestě, která pro ně zůstala volná, tj. přes Klin.
Zasažený tank Pz.35(t).jpg
Tank Pz.35(t) zasažený na přístupovém směru k Moskvě
(věž urval buď přímý zásah, nebo vnitřní exploze)
Město Klin bylo pro Němce ztraceno a fronta 3. tankové skupiny se vyrovnala. Tankové ostří namířené na Moskvu ze severu bylo rozbité. Živá síla a zbytky techniky německých divizí, včetně několika strojů Pz.35(t) 6. tankové divize, ustoupily o 90 km a zaujmuly pozice podél řeky Lama. V lednu 1942 už bojovaly v oblasti Zubcova a Rževa v sestavě 9. polní armády generála Waltera Modla. V těchto bojích ztratila 6. tanková divize svoje poslední tanky a její vojáci se museli přeškolit na pěšáky a lyžaře.
Tanky Pz.35(t) zničené v prostoru Zubcova.jpg
Tanky Pz.35(t) zničené v prostoru Zubcova (Tverský kraj) v roce 1942
Poté, co se fronta v této oblasti stabilizovala, byla divize odsunuta do týlu, kde ji přezbrojili bojovými stroji německé výroby. Ve výzbroji útvarů první linie už pak tanky Pz.35(t) nebyly. Používaly se v policejních a ochranných divizích na okupovaných územích.
Nelze opomenout jednu zajímavost. Tanky Pz.35(t), podobně jako řada jiných bojových prostředků z výzbroje Wehrmachtu, se staly inspirací pro neznámé umělce, kteří některé vybrané náměty pozoruhodně technicky dokonale ztvárnili formou malovaných obrazů. Níže se uvádějí dva takové obrazy.
Umělecký obrázek_tank Pz.35(t).jpg
Pz.35(t) - umělecký obraz.jpg

Využití tanků Pz.35(t) Wehrmachtu pro jiné účely

V březnu 1942 byl vypracován nový projekt s cílem vytvoření dělostřeleckého tahače na bázi tanku Pz.35(t). Z bojových strojů se demontovaly věže a veškerá výzbroj na záď korby se přivařil nosník se závěsným hákem. Tahač mohl vléci přívěsy nebo nebo dělostřelecké zbraně o hmotnosti až 12 tun. Otvor v pancířovém plátu pod sejmutou věží se neuzavíral přivařeným plátem, pouze se zakrýval stanovou plachtovinou. Na levostrannou policovou plochu nad pásem se připevňovaly čtyři kanystry s palivem.
Tank Pz.35(t) v Kubince.jpg
Trofejní tank Pz.35(t) ve výcvikovém prostoru Kubinka (rok 1948)
Bohužel do našich dnů se stroj nedochoval (příběh čs. tanků z Kubinky -
viz předchozí 2. část daného příspěvku)
Vypracování projektu zajistila tehdejší protektorátní firma Škoda Werke, prototyp byl zhotoven berlínskou firmou Akett. Předělaný stroj dostal název Morser Zugmittel 35(t).
Tank Pz.35(t) předělaný na tahač.jpg
Dělostřelecký tahač Morser Zugmittel 35(t) na dvoře závodu Alkett (rok 1942)
V roce 1942 Škoda předělala na tahače 37 tanků a v roce 1943 ještě dalších 12 tanků. Demontované věže byly namontovány na opevnění v Dánsku a na francouzském pobřeží. Kromě toho byly použity jako výzbroj obrněných vlaků.
Na konci roku 1943 byly při předělávání tanků na tahače zhotoveny na zkoušku dva samohybné dělostřelecké zbraňové systémy Sfl.47, vyzbrojené 47 mm kanóny A-5.
Tanková věž na obrněném vlaku.jpg
Věž tanku Pz.35(t) jako výzbroj obrněného vlaku
Určitý počet věží sejmutých z poškozených nebo předělaných tanků byl po zesíleném ochranném pancéřování použit na obrněných vlacích.
Je nutné zdůraznit skutečnost, že německé vedení Škody Plzeň (po německých Kruppových závodech druhého největšího zbrojního podniku v celé Evropě) podřizovalo veškerý vývoj a výrobu podniku potřebám vedení války. Firma Škoda, počínaje rokem 1940, pracovala na zdokonalení konstrukce svého tanku. V únoru 1940 probíhaly zkoušky stroje s čelním pancířem zesíleným na 50 mm (namísto přídavných 25 mm pancířových plátů). V roce 1941 probíhaly ve Škodě na objednávku německého velení práce na vytvoření varianty tanku Pz.35(t) pro tropická pásma a stroje, schopného překonávat vodní toky po dnu. Posledním zkušebním vzorem tohoto typu tanku se stal stroj T-13, varianta Pz.35(t), ve které byl nahrazen pneumatický systém převodového ústrojí mechanickým systémem s náhonem posíleným hydro-servem.
Poslední dva sériové tanky Pz.35(t) byly v podniku Škoda z dříve vyrobených a uskladněných dílů postaveny v roce 1943. Jeden byl prodán Rumunsku a druhý byl předělán na tahač. Všechny ostatní zbylé provozuschopné tanky daného typu byly soustředěny ve vídeňské zbrojovce odkud se odesílaly k různým policejním a protipartyzánským útvarům.

Dodatek k tankům LT vz. 35 armády Slovenského štátu

Po oddělení Slovenska od Českých zemí byla nově vytvořena armáda klerofašistického Slovenského štátu. K 1. lednu 1940 měla 9 pěších pluků, pluk útočné vozby, cyklistický prapor, jezdeckou jednotku, spojovací oddíly, automobilní pluk a ženijní jednotky. K 1. květnu 1940 byly z těchto jednotek vytvořeny 3 divize.
Nové slovenské armádě připadla ta část tankové techniky, kterou měly útvary čs. armády dislokované na území Slovenska k 15. březnu 1939. V prvé řadě to bylo 52 lehkých tanků LT vz. 35 patřících 3. mobilní divizi. Devět z nich, které byly v té době opravovány v podniku Škoda zkonfiskovali Němci. Slováci si jako kompenzaci ponechali stejný počet strojů z výzbroje 2. tankového pluku, které se na přelomu let 1938-1939 zúčastnily bojových akcí proti ukrajinským a maďarským separatistům v Podkarpatské Rusi a byly na území Slovenska. Tři z nich se v březnu 1939, už pod slovenskou vlajkou, zúčastnily ozbrojených střetů s maďarskými vojsky.

Tanky LT vz. 35 v polské kampani nacistického Německa

Nacistické Německo zatáhlo v roce 1939 Slovenský štát do války proti Polsku. Druhou světovou válku tedy v podstatě zahájila německá a slovenská armáda. Válka s Polskem trvala od 1. září do 1. října 1939. 26. srpna 1939 Slovensko mobilizovalo nejprve tři ročníky a 30. srpna dalších pět ročníků. Do tažení proti Polsku bylo Slovenskem posláno celkem 51 306 mužů, zařazených do německé 14. armády, která operovala v sestavě armádní skupiny Jih. Tak se Slovenská armáda, bohužel na straně Němců, zúčastnila polské kampaně. Ze sil vyzbrojených tanky v ní působila v ní jedna rota s 13 tanky LT vz. 35.
Ztráty slovenské armády v polské kampani byly 18 mrtvých, 42 raněných a 11 pohřešovaných. V té době prezident Slovenského štátu Jozef Tiso na adresu Adolfa Hitlera prohlásil, že “slovenský národ vůdce nikdy nezklame”...

Tanky LT vz. 35 slovenské armády ve vále proti SSSR

Napadení SSSR, tj. operace “Barbarossa” se zúčastnil slovenský armádní sbor. Ten měl ve své sestavě mobilní uskupení nasazené 8. června 1941 jako slovenská “Rychlá brigáda”. Společně s německou armádou bojovala slovenská vojska na Ukrajině a došla až k Severnímu Kavkazu, kde byla rozprášena. Jejich zbytky byly odsunuty na Krym.
Slovenští důstojníci prohlížejí tank.jpg
Slovenští důstojníci prohlížejí tank LT vz. 35 odstřelený sovětskými vojsky (červenec 1941)
V zájmu historické pravdy je nutné říci, že Slováci nepatřili k nejvěrnějším spojencům Německa. Jsou známá fakta, že na stranu Rudé armády přecházeli se zbraní v ruce nejen jednotliví vojáci, ale i celé jednotky. Slovenští důstojníci a vojáci s antifašistickým přesvědčením vyřazovali bojovou techniku z použití a všemožně prodlužovali její opravy.
Tank slovenské rychlé divize ve Vinnici.jpg
Tank LT vz. 35 slovenské “Rychlé divize” ve Vinnici (východní fronta, červenec 1941)
V červenci 1943 byly slovenské tankové útvary, v té době již součást “Rychlé divize”, vráceny na Slovensko. Ve skutečnosti již v nich žádné tanky LT vz. 35 nebyly (k termínu napadení SSSR byly v “Rychlé brigádě” dvě roty s celkem 30 tanky). I když byla slovenská vojska nasazena na druhořadém směru, tři tanky ztratila již v prvních bojích. V prosinci 1941 byly všechny tanky LT vz. 35 poslány zpět na Slovensko. Nadále již v bojových jednotkách první linie nasazeny nebyly a sloužily jen pro výcvik.
V roce 1944 se tanky, které zůstaly ve výzbroji, zúčastnily bojů ve Slovenském národním povstání. Většina tanků LT vz. 35, stejně jako bojových vozidel jiných typů byla zničena protitankovou palbou německých vojsk.
OOOOOOO
Na závěr
Jedním z několika dochovaných strojů LT vz. 35 byl tank, který Američané na konci II. světové války ukořistili Německu a pak byl celou dobu exponátem muzea v americkém Aberdeenu. Během září a října 2008 k velké radosti zainteresovaných doputoval jako dar USA do České republiky. Paradoxně, v zemi původu se totiž žádný tank LT vz. 35 nedochoval. Po přesunu byl darovaný tank vystaven v objektu Vojenského historického ústavu na Žižkově, odkud byl přesunut do Vojenského technického muzea v Lešanech k generální renovaci (mimo jiné i obnově pojízdnosti). Čas od času je veřejnosti představován při různých ukázkových a vzpomínkových akcích. Připomeňme událost několika snímky.
Aberdeen.jpg
Lehký tank LT vz.35 v Aberdeenu (Maryland, USA)
Naloďování LT-35 v Baltimore.jpg
Naloďování tanku LT vz.35 v Baltimore (Maryland, USA)
Nad Prahou.jpg
Tank LT vz. 35 nad Prahou
Tank při přemísťování na nádvoří Vojenského historického ústavu na Žižkově