DŮLEŽITÉ VOJENSKÉ UDÁLOSTI ROKU 2013 VE SVĚTĚ

Důležité vojenské události roku 2013 ve světě

Jsme po vstupu do nového roku 2014 a má smysl podívat se, jaké závažné vojenské a vojensko-politické události se ve světě odehrály v odešlém roce 2013. V minulém roce 2013 se ve světě odehrály vojenské události, které vyvolaly  významné geopolitické změny a ve značné míře zřetelně ovlivnily globální nebo regionální bezpečnost. Bezpochyby mají i velký význam pro další zaměření a činnost ozbrojených sil, nejdůležitějších, ale i ostatních států světa. Svět je totiž na prahu válek nového typu.

V roce 2013 pokračovalo rozšíření oblastí nestability vyvolané tzv. “arabským jarem”. V zemích Sahelu otřásaným národními nepokoji a ozbrojenými střety různých zájmových sil přibývají území sahající až do střední Afriky (regionu na jih od pouště Sahary a na západ od Velké příkopové propadliny).

Jedním ze základních hráčů na světové aréně se stal agresivní islámismus. V Africe začíná územní předěl pro tu část světa, kde se rozpadají státy na kmenová území. Separatizmus se dává dohromady s etnickými a náboženskými občanskými válkami. Mezistátní ozbrojené konflikty ubývají a namísto nich vzrůstají vnitřní konflikty. Úloha mezinárodních mírových sil se mění. Namísto  neutrálního charakteru jejich činnosti - oddělování válčících stran a pozorování vývinu situace, se z nich stávají intervenční síly, které namísto neutrálního postoje poskytují vojenskou pomoc jedné ze stran konfliktu.

Za kladný výsledek a strategický úspěch je možné považovat likvidaci chemických zbraní Sýrie a alespoň dočasné zmrazení jaderného problému Íránu. Závody ve zbrojení se přemístily z Evropy a Ameriky do Asijsko-Tichomořské oblasti. Tamější problém sporných ostrovů s sebou nese závažné přezbrojování Číny, Indie, Japonska, Jižní Koreje a Vietnamu.

Válka v Sýrii

Tato válka, která začala v létě 2011, přerostla do globálního mezináboženského konfliktu mezi muslimy - Sunnity a Šíity. Sunnitští povstalci jsou financováni a zásobováni zbraněmi monarchie Perského zálivu a na jejich straně bojují ozbrojenci z více než sedmdesáti zemí světa. Syrská vláda, představovaná alávitskou menšinou, využívá podporu Íránu, iráckých šíitů, a libanonského seskupení Hizballáh, a rovněž finanční pomoc šíitů několika arabských zemí. Na území Sýrie fakticky probíhá válka mezi Saúdskou Arábií a Íránem o úplné ovládnutí islámského světa.

Povstalecká Syrská svobodná armáda, vyzbrojovaná USA a Evropskou unií se nyní fakticky snaží, aby se dostala mimo konflikt, neboť větší část jejich ozbrojených oddílů přešla na stranu islamistů. Bez masivní podpory zbraněmi a lidmi ze zahraničí, by opozice již dávno válku prohrála.

Podle propočtů mezinárodních expertů v době války zahynulo kolem 130 tisíc obyvatel Sýrie. Dva miliony lidí jsou v uprchlických táborech v sousedních státech. Navíc ještě asi pět milionů lidí, v podstatě představitelů náboženských a etnických menšin (včetně křesťanů), emigrovalo do různých zemí.

Ozbrojený konflikt v Sýrii se stal vážným faktorem vychýlení bezpečnostní stability ve světě.

Operace “Serval” v Mali

Vznikl vážný “horký bod” na naší planetě. V roce 2012 zabrali Tuaregové, kteří opustili Libyi, spolu s islámskými seskupeními značnou část území Mali a vyhlásily nezávislý samozvaný stát Azawad. Již v červenci byl celý Azawad pod kontrolou islamistů spojených s Al-Káidou, kteří pobili domobranu Tuaregů. Uchvácené území bylo samozvaně vyhlášeno za islámský stát Azawad žijící podle  islámského práva šaría. Proti místnímu obyvatelstvu, které “nesprávně” vyznává islám byl rozpoután teror. Podle dalších plánů mělo být obsazeno celé Mali.

Stát byl poprvé vystaven ozbrojené agresi nezákonných vojenských formací z území přilehlých států, které nebyly jeho nepřítelem. V říjnu 2012 schválila Rada bezpečnosti OSN rozvinutí kontingentu afrických mírových sil v zemi. Peníze pro to se však  nenašly. V lednu 2013 zahájili islamisté útok, dobyli město Konna, které otevřelo cestu do jižní části země. Bylo zřejmé, že vládní vojsko nebylo schopné zastavit nepřítele. Do Mali byl urychleně přesunut vojenský kontingent z Francie, který již dříve projevil přání pomoci Mali. Tak byla 11. ledna zahájena operace “Serval”.

Francouzské letectvo bombardovalo tábory a pozice islamistů. Na zemi v podstatě bojovali vojáci Mali a příslušníci mírových sil z Čadu. Proto Francouzi zaznamenali za měsíc bojů ztráty pouze tří zabitých vojáků. Brzy se k nim přidali tuaregové, kteří již souhlasili se skromnou autonomií. V únoru bylo území Azawadu zcela osvobozené, islamisté se ukryli v horách nebo rozptýlili mezi obyvatelstvo. Občas uskutečňují přepady.

V době bojových akcí uskutečnil 16. ledna oddíl islamistů vpád do Alžírska, kde v místě plynového těžebního zařízení zajal přes 600 rukojmí (mezi nimi i cizince) a vystoupil s požadavkem odchodu francouzských vojsk. Nato 19.ledna ukončily bezpečnostní síly Alžírska operaci k osvobození rukojmí. Zahynulo 37 cizinců a pět jich zůstalo nezvěstných.

Neoficiálně se francouzská vojenská pomoc v Mali hodnotí jako de facto koloniální expedice pro zajištění naleziště uranu, které je na území předtím kontrolovaném pouštními kmeny z Mali. Úlohu zde hraje dělba moci mezi USA a Francií, znepokojenou růstem “terorizmu“ představovaného obětmi zcela zkorumpovaných vlád v Nigérii, Mali a jinde. Jejich obyvatelé mají z miliardových zisků za ropu a surovin jako je uran jen otrávenou vodu, mrtvé děti a zničené životní prostředí. Říká se “hledej uran a najdeš francouzskou armádu v Mali a v Nigeru”. O mnohém vypovídá skutečnost, že se Evropská unie (zejména Německo) odmítla podílet na tomto francouzském koloniálním dobrodružství, jako na společné vojenské akci států Evropské unie.

Ozbrojený konflikt v Mali se stal ukázkou toho, že se i relativně vzdálené a dosud zpravidla veřejností ne tak silně sledované kouty světa, mohou “přes noc” stát vážným mezinárodním bezpečnostním a vojensko-politickým problémem světového významu.

Hrozba jaderné války na korejském poloostrově

K dané problematice byl na tomto blogu již dříve publikován příspěvek “Ozbrojené síly KLDR a potenciální válečná hrozba” (z 1. 5. 2013).

Stalo se to, že 12. února 2013 provedla Severní Korea (KLDR) zkušební podzemní jaderný výbuch o síle pět až sedm kilotun TNT. V reakci na to zavedla RB OSN proti KLDR  další mezinárodní sankce, ke kterým se přidalo i Rusko. Odezva Pchjongjangu byla taková, že zpřetrhal všechny dohody o nenapadení se Soulem, při současném vyhlášení válečného stavu a anuloval společné prohlášení účastníků šestistranných jednání o denuklearizaci ostrova s tím, že již dávno ztratilo svůj význam. Vzdušné síly USA a Jižní Koreje zahájily každoroční společná cvičení. Pchjongjang pohrozil jaderným úderem. Aby sále nevyhrocovaly situaci, USA zrušily zkoušky mezikontinentální balistické rakety Minuteman III.

Vrchní velení KLDR 15. dubna dalo Jižní Koreji ultimátum. Požadovalo od ní ukončit  nepřátelskou činnost. Tím se rozumělo veřejné pálení portrétů severokorejských vůdců v Soulu. V případě nových urážek ze strany “jihokorejských loutek”, slibovala KLDR, že bez předběžného varování zaútočí na své nepřátele. K hranici s Jižní Koreou byly přisunuty balistické rakety. V reakci na to, byla slyšet neméně válečnická prohlášení a sliby preventivního úderu. Na několik týdnů se svět ocitl na pokraji jaderné války. Koncem dubna ohlásily mocenské orgány KLDR úmysl obnovit činnost všech objektů centra jaderného výzkumu v Jongbjongu. Válečnická rétorika však začala utichat. Potom, 29. května, oznámil tisk KLDR, že odeslal Jižní Koreji návrh na uzavření mírové smlouvy.

Případ Snowden

Případ bývalého pracovníka a odborníka americké Národní bezpečnostní agentury (NSA)  Edwarda Snowdena vešel  rychle ve známost a brzy po svém vzniku se dostal do povědomí světové veřejnosti. I v tomto přehledu má pro svůj vliv na zachování bezpečnostní stability ve světě své místo.

Jak známo, tento muž zveřejnil (předal hromadným sdělovacím prostředkům) mnohé závažné dokumenty a informace o činnosti NSA. Tak vyšlo najevo, že  speciální služby USA odposlouchávaly telefonní hovory a měly pod kontrolou elektronickou poštu milionů občanů po celém světě, včetně politického vedení mnoha států (i blízkých spojenců USA). Ve velkém rozsahu monitorují i internetové servery globálních společností, jako např. Google, Microsoft, Yahoo, Apple, Facebook a pod. Uvedl, že struktura NSA má možnost zachytit nejen telefonní hovory, e-maily, ale i doplňkové údaje o hovorech, utajovaná hesla a informace, včetně hesel kreditních karet.

Snowdenovy dokumenty např. ukázaly, že americké a britské speciální služby sledovaly komunikace generálního tajemníka OSN Pan Ki-Muna, německé kancléřky Angely Merkelové, izraelského premiéra Ehuda Olmerta i představitelů Evropské unie (mezi stovkami dalších cílů v asi 60 zemích). Speciální služby sledovaly dokonce i údaje z Rozvojového programu OSN, Dětského fondu OSN (UNICEF) a komunikace nejmenovaných hlav afrických států.

Vypukl velký mezinárodní skandál. V řadě států bylo zahájeno vyšetřování nezákonné činnosti vlastních a amerických speciálních služeb. V USA se začala připravovat reforma NSA a soubor zákonných dokumentů k omezení sledování vlastních občanů. Jinak americká vláda údaje o sledování internetových komunikací odmítla s tím, že od amerických internetových společností požaduje údaje jen na základě soudních rozhodnutí. I většina uvedených společností popřela účast v programu PRISM. Představitelé NSA tvrdí, že celý případ narušil systém boje s teroristy a prudce snížil efektivnost práce NSA. Vzhledem k hrozbě dlouholetého uvěznění v USA, využil Snowden možnost poskytnutí azylu v Rusku.

Samotný Snowden na sklonku roku uvedl, že jeho mise, která přivedla k přehodnocení sledovací politiky v USA, je ukončená. Externí tým specialistů pověřený Bílým domem k přezkoumání kontroverzních sledovacích operací NSA v rozsáhlé zprávě doporučil prezidentu USA B. Obamovi uplatnit nová kritéria pro další aktivity agentury spojené se získáváním informací o vlastních i cizích státních příslušnících. Prezident  B. Obama naznačil, že zváží  některé změny ve shromažďování záznamů NSA o Američanech.

Likvidace chemických zbraní Sýrie

Sýrie byla jedním ze sedmi států, které nepodepsaly konvenci o zákazu chemických zbraní z roku 1993. Oficiálně přiznala až 23. července 2012, že v zemi jsou chemické zbraně.

Během války ozbrojenci nejednou použili otravné látky a obvinili z toho syrskou armádu. Dělo se to s provokačním cílem, zatáhnout do konfliktu Západ, jelikož USA a země NATO hrozily ozbrojeným zásahem v případě, že prezident Bašár al-Asad použije zbraně hromadného ničení.

Vypadá to tak, že 21. srpna 2013 zfabrikovala opozice údaje o chemickém útoku vládních vojsk, následkem čehož jako by zahynulo přes tisíc lidí. Západ se začal připravovat k vojenskému úderu na Sýrii. Na doporučení prezidenta Ruské federace (RF) Vladimira Putina z 14. září však Sýrie podepsala Konvenci u zákazu vývoje, výroby, skladování a použití chemických zbraní a jejich zničení. Odtajnila a zveřejnila také údaje o tom, kde tyto zbraně jsou včetně míst jejich skladování.

Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) v polovině listopadu přijala plán na likvidaci syrského arzenálu chemických zbraní, podle něhož se mají tisíce tun bojových chemických látek zničit mimo syrské území do poloviny roku 2014, nejtoxičtější bojové chemické látky pak musejí být vyvezeny ze země již do konce roku. Rozhodnutí OPCW je výsledkem americko-ruské dohody o řešení syrské krize vyvolané chemickým útokem u Damašku.

Pro syrskou vládu byly nastaveny podmínky a ambiciózní milníky, které bude muset splnit. Bylo potřebné vytvořit bezpečné prostředí pro ověřování a převoz chemických zbraní. Pro celou akci je klíčová i mezinárodní kontrola a pomoc.

Na základě nově vzniklé situace se Západ zřekl použití vojenské síly proti Sýrii. Ve světě to bylo většinou hodnoceno jako velké vítězství ruské diplomatické a vojensko-politické iniciativy.

Jaderná smlouva s Íránem

Nový prezident Íránu Hasan Rúhání nastavil v zemi směr na ekonomické reformy a dialog se Západem. V noci na 24. listopadu byla v Ženevě podepsána dohoda o změkčení ekonomických sankcí proti Íránu, výměnou za částečné zmrazení íránského jaderného programu s lhůtou šest měsíců. Oznámilo se, že je to první krok. Írán vzal na sebe závazek, že nebude obohacovat uran o více než pět procent a “ochudí” na stejnou úroveň již vyrobený až 19,75% plynný hexafluorid uranu (UF6). Technologii pro získání kovového uranu již má k dispozici. Do 20% Írán nikdy uran neobohacoval, neboť tato úroveň se již považuje za vysoce obohacenou a je mezinárodními dohodami zakázána. Současně bude zastavena stavba reaktoru s těžkou vodou a všechny jaderné objekty budou pod stálou kontrolou inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Nebudou se zřizovat další centrifugy.

Jako odpověď přiznává “šestka” - USA, Rusko, Čína, Spojené království, Francie a Německo, Íránu právo na mírový atomový program a budoucí obohacování uranu za podmínky, že tento program bude pod kontrolou MAAE. Sankce uplatňované na Írán budou změkčeny v oblasti práva obchodování s naftou, plynem a zlatem. Ve vztahu k centrální bance Íránu a dalším dvaceti velkým íránským bankám sankce zůstávají zachovány. Bude-li však Teherán přesně plnit podmínky dosažené smlouvy, pak se v průběhu nejbližších šesti měsíců,  nové sankce proti Íránu zavádět nebudou.

Prezident USA B. Obama v televizním vystoupení oznámil, že během příštích šesti měsíců budou probíhat práce s cílem uzavření široké dohody s Íránem. Nesouhlas s dosaženou dohodou vyjádřily zdánlivě paradoxně Izrael a Saudská Arábie.

Mnozí mají za to, že pro USA byla smlouva poslední možností pokusu o obnovení normálních vztahů s Íránem. Později by to již bylo jedno, mediálně omílané embargo USA a EU, totiž asijské země nezajímá, Zato ropa ze šíitských asijských zemí ano, a to eminentně. Zdá se, že USA a jejich spojenci pragmaticky pochopili, že na Blízkém východě prohráli část strategické bitvy o ropu, plyn a geopolitický vliv. Výhra pak patří šíitské alianci vedené Íránem.

Nelze pominout ani další závažný aspekt, kterým jsou diplomatická a vojensko-politická vítězství Ruska v dané oblasti. Je zřejmé, že Rusko vyhrálo Asadovi válku, aniž by oficiálně obětovalo jediného vojáka, a což je důležité, aniž by okupovalo zemi pomocí teroristů a jiných ozbrojených živlů, jak to mnohdy dělají západní země, a také arabské despocie.

Pozoruhodná souvislost smlouvou změněné situace s tzv. íránskou jadernou hrozbou, se týká amerického programu protiraketové obrany. Jeho nutnost byla USA zdůvodňována právě nezbytností obrany proti íránským raketám s jadernými hlavicemi.

Napravování minulých “chyb” ruským ministerstvem obrany

Před koncem roku 2012 armádní generál Sergej Šojgu nahradil ve funkci předchozího ministra obrany RF Anatolije Serdjukova. První ruský civilní ministr obrany A. Serdjukov byl nositelem hluboké, avšak velmi kontroverzní reformy ozbrojených sil RF. Do ozbrojených sil přinesla mnohé zásadní změny znamenající nebývalou modernizaci  armády a zvýšení efektivnosti resortu obrany. Na konci reformních změn měla mít RF vysoce mobilní, efektivní, moderně vyzbrojenou a vysoce vycvičenou profesionální armádu. Jiná rozhodnutí reformy však přinášela pro ozbrojené síly velké škody, morální i materiální. Navíc, nikdy nebyla zcela akceptována, natož podporována generalitou a důstojnickým sborem armády (mnozí generálové a vysoce postavení důstojníci v ní přišli o funkce a vysoké posty). A co je nejzávažnější, byla spojena s nebývalou korupcí, podvody a rozkrádáním majetku resortu obrany (zejména prostřednictvím holdingu Oboronservis, kontrolovaného ministerstvem obrany). Neuvěřitelně z korupce těžil sám ministr Serdjukov a jeho blízcí vysocí činitelé, kterými se na svém postu obklopil.

 

Nový ministr S. Šojgu “obchází” starého ministra A. Serdjukova

Prezidentem V. Putinem byl A. Serdjukov z ministerského postu odvolán začátkem listopadu 2012. Nahradil ho bývalý ministr pro mimořádné události a gubernátor moskevské oblasti, armádní generál Sergej K. Šojgu (nositel vyznamenání Hrdina Ruské federace), vážený a ctěný člověk, který má vysoký morální kredit a vyznačuje se mimořádnou skromností a pracovitostí.

Vedení ministerstva obrany RF v čele s ministrem Sergejem Šojgu se během roku 2013 zaměřilo na obnovení bojové připravenosti ruských ozbrojených sil. Pokračuje aktivní vojenská výstavba, modernizace a oprava vojenských sídlišť, základen a letišť, a to i v arktické oblasti. Zrušila se řada rozkazů a nařízení předchozího vedení ministerstva obrany.

Významnou novostí je provádění neočekávaných prověrek ozbrojených sil vyhlášením poplachu na různých úrovních, s následnou náročnou přepravou vojsk, výzbroje a bojové techniky do stanovených značně vzdálených prostorů, a pak plynulým přechodem do cvičení velkého rozsahu. Těch se účastní všechny druhy a typy vojsk a služeb v součinnosti s dalšími silovými strukturami - ministerstvem vnitra (včetně Vnitřního vojska), Federální bezpečnostní službou, ministerstvem pro mimořádné události a orgány místní správy. Při takových prověrkách se zjišťují mezery a nedostatky v bojové přípravě, nacvičuje se sehranost při provádění akcí a zvyšuje se úroveň bojové připravenosti.

Sergej Šojgu upozorňuje na rostoucí ‘válečné hrozby’ pro Rusko s nutností připravenosti  armády na jakoukoli válku, tedy i válku velkého rozsahu. Za základní priority rozvoje ruských ozbrojených sil se, mimo jiné, považuje zvýšení efektivnosti velení a řízení, vybavení ozbrojených sil moderními zbraněmi a bojovou technikou, zkvalitnění bojové přípravy vojáků, další rozvoj mobilizační základny, zdokonalování materiálně technického zabezpečení (logistiky) a dosažení vyšší úrovně ve vojenském vzdělávání.

Uvádí se, že k zvyšování vojenské hrozby pro Rusko dochází na mnoha geografických směrech při existenci “horkých bodů” v blízkosti ruských hranic. Vojenští vědečtí experti mají v nejbližších deseti letech rozpracovat komplexní teorii a taktiku vedení ozbrojených konfliktů nového typu. Ty se stále více charakterizují stíráním hranice mezi válkou a mírem. Války se již nevyhlašují, poté co začnou se dál rozvíjejí podle svého specifického modelu. Různé “barevné revoluce” ukázaly, že i blahobytný stát může být obětí zahraničních interventů a může upadnout do nebezpečného chaosu. Stalo se skutečností, že při současném vedení válek se připravují a vykonávají akce nevojenského charakteru (hospodářské, politické, humanitární), přitom se do nich zapojují protestní akce obyvatel a skrytě se používají i typická vojenská opatření.

Další důležitou událostí je oznámení ministra obrany S. Šojgu o tom, že se v Moskvě připravuje výstavba Národního střediska obrany státu, které má plnit úlohu Hlavního stanu vrchního velení (rusky z druhé světové války známé “Stavky”). Do provozu má být tento nejvyšší orgán velení uveden na konci roku 2014. V době míru  bude mít “Stavka” název  Národní středisko obrany a bude umístěno v budově hlavního velitelství pozemních sil na Frunzenském nábřeží v Moskvě. Podle S. Šojgu bude zahrnovat středisko velení strategických jaderných sil, středisko bojového velení a středisko řízení každodenní činnosti ozbrojených sil RF.

V případě války se nový nejvyšší orgán velení armády stane i nástrojem řízení ekonomiky země. Národní středisko obrany státu bude mít k dispozici nejnovější počítačové vybavení včetně specializovaného softwarového vybavení. Bude mít i svůj heliport.  Ústřední místo velení generálního štábu ozbrojených sil RF se stane jednou ze součástí střediska obrany, přičemž nikoli tou největší.

Národní středisko obrany státu bude řídit činnost nejen ozbrojených sil, ale i dalších silových struktur země.

Ve svém, zatím nedlouhém působení ve funkci, ministr S. Šojgu  provedl další významné opatření. Jedním z nich je přijetí programu co nejrychlejšího vybudování kybernetického velitelství v rámci ministerstva obrany RF. Tím se zahájil proces vytvoření ruského kybernetického vojska. Působnost kybernetického velitelství RF přitom bude pokrývat nejen kybernetickou bezpečnost vojenských cílů, ale i kybernetickou ochranu klíčové civilní infrastruktury země.

Zajímavým specifikem při připravované stavbě ruského kybernetického vojska je přístup k jeho personálnímu zabezpečování s využitím tzv. “vědeckých rot”. Má, mimo jiné,  využívat talentovaných a programátorsky zdatných studentů regionálních vysokých škol pro vykonávání vědecko-výzkumných prací v oblasti kybernetické bezpečnosti, a to podle zadání ministerstva obrany, a tím je získávat pro službu v armádě. Pro zajištění tolik potřebných nových, vysoce specializovaných softwarových produktů vyhlásil ministr obrany S. Šojgu “velký hon” na vysoce kvalifikované počítačové programátory. Při tvorbě “vědeckých rot” se sleduje cíl - formování kolektivů z nové generace lidí, schopných rychle rozvíjet perspektivní směry vojenské vědy a odpovídajících technologií.

(K problematice výstavby ruského kybernetického vojska se vztahuje samostatný příspěvek v tomto blogu s názvem “Vznik kybernetického vojska Ruské federace”.)

Výbuchy na bostonském maratonu

Nejkřiklavější teroristická akce se stala v americkém Bostonu, nedaleko od cílové čáry tradičního každoročního maratonského závodu. V intervalu 12 sekund po sobě vybuchly dvě bomby. Výsledkem byly tři oběti na životech a 260 lidí raněných. Ukázalo se, že strůjci a vykonavateli teroristického aktu byli čečenští bratři Džochar (20 let) a Tamerlan (26 let) Carnajevovi. Oba byli muslimové, žili dlouhou dobu v USA a dostávali státní podporu. Během několika dní byl Tamerlan při přestřelce s policií zabit, raněný Džochar byl uvězněn.

Problém je v tom, že takový teroristický akt je prakticky nemožné předem odhalit. V případě Carnajevových však Federální bezpečnostní služba RF varovala speciální služby USA před podezřelými bratry. Ty však měly za to, že Čečenci potřebovali spíš pomoc než dozor.

Carnajevové údajně zabíjeli z náboženských důvodů. Teroristickému aktu se dostalo velké informační pozornosti. Mimo jiné, definitivně potvrdil nebezpečí individuálního terorizmu, kdy člověk, který není přímo spojen s extrémistickými organizacemi, s relativně dobře zabezpečenými životními potřebami, je z ideologických pohnutek připraven provést krvavý teroristický čin, dokonce proti zemi, která ho přívětivě přijala. Případ dokazuje obrovskou šíři problémů spojených s účinným bojem proti terorizmu.

Druhá občanská válka v Jižním Súdánu

Jižní Súdán je stát v severovýchodní Africe. Sousedí na východě s Etiopií, na jihu s Keňou, Ugandou a Demokratickou republikou Kongo, a na západě se Středoafrickou republikou. Vedoucí politické postavení má v zemi Súdánské lidově osvobozenecké hnutí v čele s jihosúdánským prezidentem Salva Kiirem Mayarditem. Země prošla první občanskou válkou (1955 až 1972) a ta skončila uznáním jihosúdánské autonomní vlády. Nerozvinutá ekonomie státu téměř úplně závisí na ziscích z prodeje ropy, která se v Jižním Súdánu těží. Celkově je stále ekonomicky závislá na severním sousedu - Súdánu, přes který se dováží většina zboží a přes jehož území vede ropovod k rafinériím na severu.

Nejmladší stát na světě (od Súdánu se pomocí Západu oddělil v roce 2011) se znovu stává horkým bodem planety. Vzplanul v něm mezietnický konflikt, který prakticky přerostl v druhou občanskou válku.

Prezident Salva Kiir Mayardit, představitel kmenu Dinků poslal do důchodu viceprezidenta Rieka Machara a ministry z kmenu Nuerů. Veškerá moc se octla v rukou jednoho kmenu. V noci na 16. prosince vojáci - Nuerové rozpoutali vzpouru. V hlavním městě Džubě se rozpoutaly boje s použitím tanků a dělostřelectva. V zemi došlo k mezietnickému masakru. Povstalci útočí na základny mezinárodních mírových sil OSN. Keňa, Uganda a USA přivedli do Jižního Súdánu nevelké vojenské kontingenty, aby bylo možné evakuovat své občany. Ke střetům dochází nejen mezi částmi rozložené národní armády, ale i mezi zaměstnanci naftových průmyslových zařízení. Střety se rozšířily z metropole do dalších měst a vyžádaly si již stovky obětí na životě, další stovky jsou zranění. Na základnách mírových sil OSN hledalo útočiště na 20 tisíc civilních občanů. Vzbouřenci vedení bývalým viceprezidentem Riekem Macharem se zmocnili města Bor. USA, Spojené království a Německo evakuovaly své občany. Je nebezpečí, že rozšiřující se nepokoje mohou přerůst ve skutečnou celoplošnou občanskou válku. Existuje také riziko rozšíření konfliktu na území sousedních zemí.

I stručně uvedená situace prakticky již probíhající občanské války v Jižním Súdánu, dokazuje existenci nových specifických typů ozbrojených konfliktů, vyžadujících nové přístupy k jejich včasnému řešení, dokud nezpůsobí další rozšiřování bojů, nebo nebezpečné vychýlení křehké bezpečnostní rovnováhy ve světě.

Občanská válka ve Středoafrické republice

Středoafrická republika se stala dalším horkým bodem na planetě.  Situace v zemi je charakterizována mezináboženskými srážkami označujícími začátek občanské války. Vypadá to jako na pokraji přeměny země na další Mali. Je možné, že jde o další frontu evropské bitvy proti radikálnímu Islámu s cílem získání kontroly nad severní Afrikou.

Vůdce islámského ozbrojeného uskupení “Seleka” Michel Djotodia svrhl v březnu 2013 prezidenta Françoise Bozize Yangouvonda a prohlásil se sám za prezidenta. Západ blahosklonně novou hlavu státu akceptoval a slíbil, že během 18 měsíců budou provedeny volby. Rozpuštěné ozbrojené oddíly “Seleky” se však rozptýlily po území státu a rozpoutaly krvavou genocidu křesťanů. Celé vesnice byly zničeny nebo opuštěny. Znásilňování, vraždy a útoky mačetami se staly běžnou praxí.

Ve Středoafrické republice tvoří křesťané až 50 procent  obyvatelstva, 35 procent jsou vyznavači tradičních kultů a pouze 15 procent tvoří muslimové. Proto je v oddílech “Seleky” mnoho žoldnéřů z Čadu a Súdánu. Jako reakci na vzniklou situaci vytvořili křesťané oddíly domobrany a ozbrojená uskupení “Anti-Balaka” a rozpoutali odvetný teror proti muslimům. Počet uprchlíků dosahuje půl milionu lidí (při počtu obyvatel 5,1 milionu). Ke konci listopadu - začátku prosince zahynulo jen v hlavním městě Bangui minimálně 600 lidí.

Pro ochranu muslimské menšiny se podle sankce RB OSN zahájila mírová operace s účastí 1600 francouzských vojáků a 2500 vojáků ze zemí Afrického svazu. Plánuje se zvýšit počet afrického kontingentu až na 6000 lidí. Pro mírové síly byl stanoven úkol odzbrojit strany, které proti sobě bojují. Fakticky to znamená další vedení bojové činnosti. Již jsou první ztráty několika francouzských a čadských vojáků na životech. Evropská unie odmítla financovat operaci. USA vyčlenily na mírovou operaci 100 milionů dolarů. Francie se těmito akcemi snaží posílit svůj vliv v Africe.

(Zpracováno s částečným využitím textu "10 glavnych vojennych sobytij 2013 goda", Viktor Mjasnikov, Nězavisimoje vojennoje obozrenije, 27. 12. 2013)

o o o o o o o

Uvedený stručný přehled významných vojenských a vojenskopolitických událostí ve světě v uplynulém roce 2013 ukazuje, jak se stále více vyhrocují vojenskopolitické problémy a komplikuje vojenskopolitická situace. Vcelku vojenskopolitická situace ve světě zůstává značně nestabilní. Mnoho probíhajících procesů má na mezinárodní bezpečnost negativní a destruktivní vliv a vyžaduje včasné reagování na hrozby, kterými mohou být provázeny.

Má se za to, že sílící globalizace dělá svět stále komplikovanějším a křehkým. Jsou i takové názory, že v budoucnu lidstvo čeká “válka všech proti všem”. Tendence v průběhu dalších globalizačních procesů mohou vést k tomu, že se jedny státy, spolu s případnými nestátními útvary, budou snažit vnutit svou vůli druhým a přisvojovat si cizí zdroje, ponechávaje ostatnímu lidstvu ztrátu politické samostatnosti a národní svébytnosti, degradovanou ekonomiku, vyostřené ekologické, kulturní a jiné problémy. Takový základní antagonizmus globalizace se v dohledné perspektivě může stále častěji stávat zdrojem válek a ozbrojených konfliktů.

RUSKÉ MANÉVRY NA DÁLNÉM VÝCHODĚ (opožděná aktualita)

Velká prověrka bojové připravenosti ozbrojených sil Ruské federace na Dálném východě -
jaké jsou výsledky?

Opožděná aktualita

Zhruba v polovině července tohoto roku (2013) byla na rozkaz vrchního velitele ozbrojených sil Ruské federace (RF) - prezidenta Vladimira Putina zahájena prověrka bojové připravenosti s účastí vojenských svazů, svazků  a útvarů Východního a částečně Středního vojenského okruhu, Tichooceánského loďstva, a rovněž vojenského dálkového a dopravního letectva. Po ukončení obrovsky rozsáhlé vojenské akce, předložil ministr obrany RF Sergej Šojgu prezidentovi V. Putinovi hlášení o výsledcích této akce neobvykle velkého měřítka.

Prezident V. Putin a ministr obrany S. Šojgu

Nejprve některé oficiálně publikované údaje

Do velkých vojenských cvičení spojených s prověrkou bojové připravenosti (13. až 21. července) bylo nasazeno přes 160 000 vojenských osob, více než 5000 tanků a obrněných vozidel, 130 letounů a vrtulníků, 70 lodí a různých plavidel. Svazky a útvary plnily cvičné bojové úkoly na území 17 výcvikových prostorů (polygonů) a lodě Tichooceánského námořnictva operovaly ve vodách Ochotského a Japonského moře. Bylo také mobilizováno kolem tisíce civilních občanů, kteří byli přepraveni  do výcvikových prostorů ve vzdálenostech až 7000 km.

Jak události probíhaly a jak je možné posuzovat celou akci

V noci z 12. na 13. července prezident a vrchní velitel V. Putin vyhlásil zahájení náhlé prověrky bojeschopnosti vojska Východního vojenského okruhu. Ministr obrany s. Šojgu předal veliteli okruhu admirálu Konstantinu Siděnkovi tlustý balík s rozkazy na uvedení svazků a útvarů do bojové pohotovosti a jejich operační rozvinutí. V tomto roce byly již předtím náhlé prověrky provedeny u tří dalších vojenských okruhů (Západního, Středního a Jižního). To že došlo na Východní vojenský okruhu nebylo zase tak mimořádné překvapení.

Ministr obrany S. Šojgu, prezident V. Putin a náčelník generálního štábu V. Gerasimov

Vojenské svazky a útvary, které byly v rámci této mohutné akce uvedeny do pohotovosti, vyjížděly z míst svých posádek bez předchozího uvědomění a přípravy. Přesunovaly se do neznámých, předem nepřipravených a značně vzdálených míst s veškerou bojovou technikou, včetně nedotknutelných zásob a zakonzervované techniky. Do nového místa bojového určení byly jednotky přesouvány letecky na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů, a také po železnici. Nejkratší vzdálenost po přesun techniky po vlastní ose byla 250 km a nejdelší 1100 km. Prověrka bojové připravenosti plynule přešla do vojenských cvičení podle  scénářů, které nebyly předem dopodrobna připravené. Nová místa činnosti v rámci cvičení byla obsazována formou vzdušného a námořního výsadku.

Námořní výsadek

Až potud se jeví všechno logické a racionální. Udivují však počty vojsk zapojených do prověrky. Uváděný počet 160 000 vojáků se zdá být nemyslitelný. Ještě nedávno se svým rozsahem považovaly za bezpříkladné manévry provedené Čínou v roce 2009. Tehdy v nich bylo nasazeno přes 50 000 vojáků a důstojníků (nezapomínejme, že její ozbrojené síly počtem dvakrát převyšují ruské). Bude-li se věřit oficiálním ruským zprávám, pak byla při náhlé prověrce ve Východním okruhu RF zúčastněna zhruba čtvrtina ruské armády. Naposledy se tak stalo začátkem 80. let minulého století při vrcholu studené války. Navíc to bylo v západní části bývalého Sovětského svazu s její rozvinutou sítí komunikací, hustě obydlenými oblastmi, které zajišťovaly mobilizaci záloh. Ve východní části Ruska žádné takové možnosti nejsou.

Zámysl ruského prezidenta V. Putina, který inicioval tuto prověrku je možné pochopit. Zjevně se chtěl přesvědčit o tom, co by nastalo v případě náhlého vypuknutí rozsáhlých bojových událostí. Vycházel z žalostných zkušeností. V. Putin nejednou připomínal začátek druhé čečenské války, kdy jeden a půl miliónová armáda  nabyla schopná  zformovat  60 tisícové  uskupení a bylo nutné přikročit k dokompletování záložníky. Nepříliš vydařená byla i zkušenost válečných akcí s Gruzií, kdy značná část bojové techniky se ani nebyla schopna přemístit na bojiště.

Samozřejmě, mnohem snadnější by bylo provést prověrku takového charakteru v evropské části Ruska. V souladu s mezinárodními závazky by však Rusko muselo pozvat zahraniční pozorovatele, což by zjevně vůbec nebylo žádoucí. Nedej bože se ještě ztrapnit před zvídavými cizinci.

Rozhodnutí o provedení natolik mohutných cvičení postavilo před velení ozbrojených sil prakticky neřešitelné úkoly. Ve Východním vojenském okruhu je dohromady 14 brigád, které jsou navzájem vzdálené tisíce kilometrů. Jenom přesun desítek tisíc vojáků do prostoru cvičení je mimořádně složitý, vezmou-li se v úvahu omezené možnosti dopravních komunikací. Neméně složitou se jevila i realizace požadavků na výjezd svazků v plném složení. Znamená to, že cvičné bojové úkoly museli plnit všichni vojáci. A přece polovina z nich přišla do jednotek před měsícem. A nekompletnost mužstva čítala nejméně 20 procent. K tomu ještě přidejme nutnost používat výzbroj, která byla uskladněna na příslušných základnách. To vše nutně muselo vést k chaosu, má-li se uvěřit tomu, že bylo do pohybu uvedeno 160 tisíc vojáků.

Bojové nasazení (palba) vrtulníku

Došlo však k obyčejnému ruskému zázraku. Odhlédneme-li od desetihodinového zdržení s přesunem brigády radiační a chemické ochrany (na civilním letišti nebylo potřebné množství pohonných hmot pro natankování letounů vojenského dopravního letectva), všechno ostatní, budeme-li věřit oficiálním zprávám proběhlo ve stanovených časech. Posilovací útvary byly včas přemístěny letouny dopravního letectva a po železnici na Sachalin, kde proběhla první etapa cvičení. Poté co byly “útoky protivníka” úspěšně odraženy, se další události rozvíjely na území za Bajkalem. Také tam se k účasti v dvoustranném cvičení úspěšně přemístily svazky a útvary hned tří vševojskových armád.

Ještě ke kritickému pohledu v souvislosti s některými oficiálními informacemi. On totiž někdy veškerý důvtip spočívá nikoli v plnění rozkazu, ale v tom jak se o tom podává hlášení. Je zřejmé, že žádných 160 tisíc vojáků nebylo do “nejneočekávanější” prověrky zapojeno. Podle zcela hrubého propočtu, vycházejícího ze zpráv ministerstva obrany o účasti asi desítky svazků, je zřejmé, že to může být maximálně 35 až 40 tisíc vojáků (i když i tak je to možné považovat za velký úspěch).

Odpálení rakety (v popředí radarový systém)

Celou technologii vydávání (zcela nebo zčásti) nepodložených zpráv, kdy je jedna nesmyslná cifra hned následována druhou názorně demonstruje historka s počty vojenské techniky nasazené v popsané akci. Na prvním zasedání v ministerstvu obrany bylo řečeno, že bude nasazeno kolem tisíce tanků, obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, 130 letounů a kolem 70 lodí. Potom zřejmě pochopili to, že pokud se účastní 160 tisíc vojáků , budou uvedené počty pozemní techniky malé. Na jeden tank nebo obrněný transportér by připadlo 160 vojáků, to by byla sakra moderní armáda. A už se objevila druhá, zcela nemyslitelná cifra - kolem 6000 kusů bojové techniky.

Z otevřených zdrojů je známo, že ve Východním vojenském okruhu je asi 600 tanků a zřejmě odpovídající počet obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, celkově právě něco málo přes tisíc. Sestava lodí Tichooceánské flotily se nezvětšila. Manévrů se zúčastnilo několik strategických bombardérů a letounů vojenského dopravního letectva. Bude-li se to vše brát vážně, muselo by být ze střední části Ruska přemístěno ne méně než čtyři tisíce tanků, obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty a samohybných houfnic a to během dvou až třech dnů, což je zhola nemožné.

Nasazení strategických bombardovacích letounů

Byl v tom tedy mediální podvod. S přáním ohromit veřejnost i vrchního velitele, zahrnuli vyšší vojenští činitelé do počtů prověřovaných sil všechny svazky Východního vojenského okruhu, plus svazky doplněné ze Středního vojenského okruhu. Zdá se, že větší část sil se nikam nepřemístila a žádných činností ve cvičeních se neúčastnila. Celé toto divadýlko vůbec není nevinné. Vyšší vojenští funkcionáři mohou například uvěřit pravdivosti bujné fantazie v reportáži vojenského tisku o tom, že vojáci základní služby, kteří nikdy nenakládali tanky na železniční vagóny, to dělali hned napoprvé snadno a bez problémů. Může se zrodit nebezpečná iluze o tom, že za dvanáct měsíců (délka vojenské základní služby v ruské armádě) se ze “záklaďáka” může stát vynikající specialista pro práci s vojenskou technikou. A v tomto případě se u vysokých vojenských činitelů může vyskytnout iluze o tom, že mohou klidně poslat do boje 160 tisíc vojáků.

Závěry z provedené akce

Popsaná prověrka bojové připravenosti Východního vojenského okruhu s návazným vojenským cvičením, je v letošním roce už druhým velkým vojenským cvičením Ruské federace. První se uskutečnilo na jaře v oblasti Blízkého východu a Středozemního moře v souvislosti s událostmi z poslední doby v Libyi, Sýrii a Egyptě. Rusko se také rozhodlo, že v letošním roce vytvoří novou, Středomořskou vojenskou námořní flotilu, trvale dislokovanou v ve Středozemním moři.

Provedená cvičení Východního vojenského okruhu byla nejen prověrkou výsledků výcviku vojáků, ale i systému velení ve vojskových formacích. Útok na značkovaného “nepřítele” neprobíhal na jednotné či společné frontě, ale jednotlivě jej prováděly svazky, které působily prakticky autonomně, a přitom tak, aby celek představoval jednotný, dobře sladěný mechanizmus. Zkouškou prošly i služby logistického a technického zabezpečení bojové činnosti vojsk. Například pro zajištění stravy pro vojáky, byl mj. ve výcvikovém prostoru rozvinut polní pekárenský závod vyrábějící ve velkém chléb.

Během 16. července pozoroval průběh cvičení na Sachalinu prezident V. Putin, který den nato, shrnul předběžné závěry náhlé prověrky bojeschopnosti vojsk Východního vojenského okruhu a vyjádřil své uspokojení z kvalitního provádění úkolů a plnění cílů prověrky. Tato náhlá prověrka se nepodobala průběhu, který byl dosud normální při cvičeních, kdy se vybraná část vojsk dopravila do předem připravených prostorů a svoji činnost vykonávala ve víceméně obvyklých podmínkách. Zde se naopak “zvedaly” celé svazky a útvary a přepravovaly se na svých “tabulkových” prostředcích do předem neznámých prostorů.

Tak rozsáhlé vojenské cvičení stálo Ruskou federaci obrovské finanční prostředky. To o něčem v mezinárodní politice vypovídá. Cvičení prověřilo jednak bojeschopnost ruské armády a schopnost zasáhnout efektivně, kdekoliv na svém území pro ochranu zájmů své země, včetně ochrany ruského nerostného bohatství na východě země.

Ministr obrany RF armádní generál S. Šojgu předložil prezidentu V: Putinovi  hlášení o výsledcích mimořádně velké a náročné akce. Zformuloval tři důležité závěry. Za nejdůležitější závěr považuje nutnost zvětšení normy spotřebovávané munice při bojovém výcviku a prováděných cvičeních. Uvedl, že tyto normy budou u tankistů, dělostřelců a vojáků motostřeleckých jednotek několikanásobně zvětšeny.

Jako druhý závěr ministr obrany uvedl nutnost rozptýlení a změn dislokace leteckých útvarů s určitou změnou struktury vzdušných sil a aktivováním další řady letišť, zejména ve východní části země.

Třetím závěrem je nutnost revize celé struktury funkcí, ve kterých mají sloužit výlučně vojáci z povolání. Při vší snaze a intenzitě výcviku, není voják základní služby (který v Rusku slouží jeden rok) schopen osvojit si takové profese, které jsou dnes nutné při práci se složitými systémy a do vojsk jich každým rokem bude přicházet stále více a jejich složitost se může zvětšovat. Proto se do konce roku 2013 plánuje zpracování úplného seznamu funkcí, ve kterých budou sloužit vojáci z povolání a seznamu funkcí pro vojáky základní služby. V souvislosti s tím se první propočty poměru počtů vojáků z povolání a vojáků základní služby v ruských ozbrojených silách (425 000 : 30 000) mohou změnit.

Zpracováno s částečným použitím pramenů:

Nacional’naja oborona, VII, 2013, No. 7

Ježedněvnyj žurnal, 19. 7. 2013 (Alexandr Gol’c)

ZÁVAŽNÁ HAVÁRIE RAKETY "BULAVA" - AKTUALITA

Neúspěšná mezikontinentální balistická raketa “Bulava” a nová generace ruských strategických raketových ponorek

Aktualita

Ministr obrany Ruské federace (RF) Sergej Šojgu nařídil pozastavit státní zkoušky nových atomových ponorek “Alexandr Něvskij” a “Vladimir Monomach” kvůli nezdařenému startu mezikontinentální balistické rakety R-30 “Bulava”. Ministr rovněž rozhodl o provedení dalších pěti nových odpálení “Bulavy”, námořní mezikontinentální balistické rakety, která již byla zavedena do výzbroje ruského vojenského námořnictva a tvoří základní výzbroj nejnovější generace ruských atomových ponorek třídy “Borej”. Ke zjištění příčin události, ke které došlo v průběhu zkoušek strategických atomových ponorek, byla zřízena mimořádná vyšetřovací komise, která má v co nejkratší době předložit výsledky vyšetřování.

Strategická atomová ponorka “Alexandr Něvskij” na moři

Raketové ponorky projektu 955, třídy “Borej”

Ke konci roku 1996 zahájila loděnice “Sevmaš” v ruském Severodvinsku stavbu raketové ponorky čtvrté generace, projektu 955, třídy Borej s projektovým řešením z Ústřední konstrukční kanceláře námořní techniky v Petrohradě. Šlo o vedoucí plavidlo “Jurij Dolgorukij” s ukončením jeho výroby plánovaném na rok 2002, předcházející celé sérii ponorek po kterém měla následovat další výroba - každý rok jedna ponorka. Nakonec byl “Jurij Dolgorukij” předán z výroby až v polovině roku 2007 a v roce 2008 se očekávaly jeho zkoušky. Pro omezené finanční zdroje byl termín přesunut na pozdější dobu. Naplánovány byly také další dvě ponorky dané třídy - “Alexandr Něvskij” a “Vladimir Monomach”, v té době rozpracované ve výrobě, plán však rovněž nebyl časově dodržen. Stavba ponorky “Alexandr Něvskij” byla v loděnici “Sevmaš” zahájena v roce 2004, předání z výroby se očekávalo v roce 2010. Obdobné termíny pro ponorku “Vladimir Monomach” byly 2006 (zahájení) a 2011 (předání z výroby). Čtvrtou plánovanou ponorkou projektu 955 “Borej” je “Světec Nikolaj”, která se stále ještě staví (ponorkám této třídy jsou přidělovány názvy podle jmen ruských historických knížat).

Vyobrazení atomové ponorky projektu 955 třídy “Borej”
(nahoře jsou znatelná místa šachet balistických raket “Bulava”)

Prehistorie, počáteční i další historie ponorky “Jurij Dolgorukij” a následujících ponorek byla velmi křivolaká a dramatická. Trojí přeprojektování ponorek projektu 955, třídy “Borej” tak, aby vyhověly třem různým zbraňovým komplexům, při současné existenci stejnojmenného projektu 935, vneslo do názvů různých variant nové atomové raketové ponorky značný zmatek. Značný vliv na tvářnost ponorek měly požadavky na umístění těžkých balistických raket. Zpočátku jich mělo být dvanáct (s hmotností každé kolem 70 tun), potom šestnáct a nejnovější verze ponesou dvacet balistických raket. Pro vlastní obranu ponorky projektu 955 je tato vybavena  osmi torpédy, čtyřmi ráže 533 mm a čtyřmi ráže 650 mm.

Ponorka “Alexandr Něvskij” v doku loděnice “Sevmaš” v Severodvinsku

Zvýšený bojový potenciál (zejména zvětšený počet balistických raket na dvacet) budou mít ponorky třídy “Borej” až od čtvrté sériové ponorky. Plánovalo se do roku 2020 postavit až deset ponorek projektu 955 “Borej” a až deset ponorek projektu 885 “Jaseň”.  Pro názor - cena ponorky typu “Jurij Dolgorukij” byla asi 23 miliard rublů. V dalším požadovala Spojená loďařská společnost (OSK) od ministerstva obrany RF za nový kontrakt řádově 130 miliard rublů (asi 26 miliard rublů na jednu ponorku).

Strategická atomová ponorka “Vladimir Monomach” projektu 955, třídy “Borej”

Co se při zkouškách ponorky “Alexandr Něvskij” stalo

Dne 6. září tohoto roku došlo k novému, nicméně již předtím mnohokrát opakovanému, neúspěšnému vypuštění mezikontinentální balistické rakety “Bulava” v oblasti Bílého moře. Tentokrát z atomového ponorkového křižníku (jak jsou lodě této kategorie v Rusku označovány) “Alexandr Něvskij”. Bylo to při státních zkouškách které, předcházely zařazení ponorky do výzbroje vojenského námořnictva RF. Raketa měla “zasáhnout cíl” na zkušebním polygonu Kura na Kamčatce vzdáleném zhruba 5500 km. Při akci raketa normálně vylétla z odpalovacího kontejneru v ponorce, avšak při druhé minutě letu došlo k selhání v činnosti jejího palubního systému a raketa spadla do moře. První verze příčiny zněla, že závada nastala v systému řízení vektoru tažné síly. V předchozí době bylo z celkového počtu 18 startů “Bulavy”, úspěšných pouze 10 či 11 startů. Je to mnoho, nebo málo? Podle kritérií platných v době SSSR, by to bylo na hranici zrušení celého projektu. Vezme-li se ale v úvahu to, že “dotažení” této rakety do současného stavu trvalo 15 let a vynaložilo se na ně tolik peněz, že by za ně bylo možné přezbrojit všechny ostatní druhy vojsk, pak je zjevné, že “Bulavu” kvůli nevyhovujícímu stavu těžko kdo odepíše.

Ponorková balistická raketa (SLBM) R-30 “Bulava”

Odpalovací šachta rakety R-30 “Bulava” v ponorce

Šikmý start balistické rakety R-30 “Bulava” z ponorky pod hladinou moře

 

Odbočka - základní informace o raketě

Námořní mezikontinentální balistická raketa R-30 (jinak 3M30) ”Bulava-30”, (označení pro mezinárodní dohody RSM-56, označení podle klasifikace USA a NATO SN-NX-30), je nejnovější ruská třístupňová raketa na pevné směsné palivo, určená pro umístění na atomových ponorkách nové generace, projektu 955  třídy “Borej”. Na Západě se pro ponorkové balistické rakety používá označení SLBM (Submarine-Launched Ballistic Missile).

Motory prvního a druhého stupně “Bulavy” jsou na pevné palivo, třetí stupeň je na kapalné palivo, což zajišťuje potřebnou rychlost při manévrování ve fázi rozdělení bojových bloků a jejich přechodu k letu po samostatných trajektoriích. Start rakety je šikmý a proto je možné uskutečnit odpálení rakety pod vodou a za pohybu.

Raketa má rozdělovací hlavici s šesti až deseti hypersonickými manévrujícími jadernými bojovými bloky (podle západního označení MIRV - Multiple Independently Targetable Reentry Vehicle), které mají individuální navádění a jsou schopné kdykoli měnit dráhu letu jak co do výšky, tak i co do kursu. Maximální dolet je 8000 až 9300 km, startová hmotnost 36,8 t, hmotnost shozu (užitečné zátěže )1150 kg, délka rakety v odpalovacím kontejneru 12,1 m, průměr rakety 2 m, délka bez hlavicové části 11,5 m. Navádění rakety je autonomní, inerciální a je řízené palubním počítačem rakety.

Fáze letu balistické rakety R-30 “Bulava”

Základem všeho byla etapa vývoje

Vývoj rakety se uskutečnil v Moskevském ústavu tepelné techniky. Zkoušky byly zahájeny v roce 2004 a po dlouhou dobu byly neúspěšné. Odpálení se uskutečňovalo z atomových ponorek “Dmitrij Donskoj” a “Jurij Dolgorukij”, a to jak z polohy nad vodou, tak i pod vodou.

Přijetí komplexu raket “Bulava” do výzbroje se očekávalo ještě v roce 2012, avšak nekonalo se. Jako jakýsi přelomový rok se označoval rok 2010, kdy se uskutečnilo několik úspěšných odpálení za sebou. Další série jakoby úspěšných odpálení provedených v roce 2011 byl pro hlavního velitele ruského vojenského námořnictva důvodem k tomu, aby vyhlásil zavedení “Bulavy” do výzbroje “de facto” (avšak v podstatě i “de jure”) a další plánovaná odpálení se neuskutečnila a byla odložena na rok 2013. Proč  “jakoby” úspěšná odpálení? To proto, že dokonce i při úspěšných odpáleních, raketa ve skutečnosti uletěla pouze 5500 km a ne 8000, nebo i téměř 10 000 km, jak se uvádí ve schválených takticko-technických charakteristikách.  Při takové menší vzdálenosti by ponorka-raketový nosič na případného či potenciálního protivníka nemusela dosáhnout.

Za příčinu zpoždění v zavedení nové rakety do výzbroje se považovala nedostatečná připravenost softwarového vybavení systému řízení raketových zbraní atomových ponorek-raketových nosičů typu “Borej”. To však vzbuzovalo mnohé pochybnosti. Spíše šlo o to, že pro získání přesného matematického modelu fungování lodních (ponorkových) a raketových systémů je nutný velký počet zkoušek na speciálních pozemních zkušebních zařízeních (testbedech). A hlavní řešitel vývoje - Moskevský ústav tepelné techniky v čele s Jurijem Solomonovem zahájil vývoj “Bulavy” aniž by měl taková zařízení k dispozici.

Odbočka - něco o Moskevském ústavu tepelné techniky

Tento ústav měl sice z minulosti velké renomé, byl vedoucí vývojovou organizací pro více než 70 raket na pevné palivo, mj.  pro raketové vojsko strategického určení (komplexy “Temp-S”, “Pioněr”, “Topol”, “Topol-M”), pro pozemní vojsko (“Luna”) a vojenské námořnictvo (protilodní komplexy “Vichr”, “Liveň” a “Medvědka”), atd.

Jurij Solomonov, věhlasný ředitel a generální konstruktér ústavu, kde byl vyvinut námořní strategický raketový komplex “Bulava” a pozemní mezikontinentální rakety “Topol-M (abychom uvedli aspoň ty hlavní, jinak viz výše), v červenci 2009 sám odstoupil z funkce po pátém neúspěšném startu rakety “Bulava” 15. července 2009, kdy došlo v  raketě ve 20. sekundě letu k autodestrukci. Za mnoho posledních let to byl v Rusku první případ, kdy vedoucí největšího vojenského projektu RF vyvodil sám a dobrovolně osobní odpovědnost za neúspěch. I pak pokračoval v ústavu v práci na projektu, avšak nikoli jako ředitel. Novým ředitelem se stal vítěz vypsaného konkurzu, generální ředitel Moskevského strojírenského závodu “Vympel” Sergej Nikulin. Jurij Solomonov zůstal v ústavu  jako generální konstruktér pro pozemní a námořní raketové komplexy.

Obecně lze říci, že, se na neblahé historii s “Bulavou” podepsala zlá situace 90. let v Rusku, kdy byla prakticky zlikvidována značná část ruského obranného průmyslu. V této situaci byli např. z projektování nové rakety odvoláni nejzkušenější odborníci ze Státního raketového střediska Akademika V. P. Makejeva (sídlícího ve městě Miass, Čeljabinská oblast), kteří pracovali celá desetiletí na vývoji námořních raket.

Solomonovský Moskevský ústav tepelné techniky byl do té doby specializovaný na pozemní rakety a brzy se stalo zřejmé, že vzhledem k svému zaměření nedocenil složitost konstrukce ponorkových balistických raket. Toto nedocenění bylo tak značné, že i když se pracovníci ústavu seznámili s experimentální základnou Státního raketového střediska Akademika V. P. Makejeva a metodikami pozemního experimentálního zpracování jednotlivých systémů i rakety jako celku, se ústav fakticky vzdal možnosti využit testbedovou základnu Makejevského střediska, jejíž vytvoření bylo výsledkem třicetiletých zkušeností vývoje námořních balistických raket.

Říká se, že Moskevský ústav tepelné techniky úspěšně vyřešil složitou úlohu vypuštění rakety z ponorkové šachty bez zpětného rázu a vzletu po části dráhy letu, která je pod vodou. Jen nemnozí zasvěcení lidé vědí, že byla vyřešena jenom proto, že potřebná metoda byla již dříve usilovně vypracována a vyřešena na hydrodynamickém testbedu Makejevského střediska. Ano, raketa “Bulava” (zatím) úspěšně překonává úsek letu pod vodou, ale nikdo neví, co se s raketou stane ve vodním prostředí při startu za pohybu (plavby) ponorky, při působení nabíhajícího proudu vody (pro vodometný reaktivní pohon), jaké tlaky na ni působí a jaké to může mít následky. Je docela možné, že třeba ony mohou způsobovat neblahé následky při dalším letu rakety. Byl vypracován způsob odpálení rakety z kontejneru pod vodou, ale nepracovalo se na provozuschopnosti systémů a agregátů rakety při novém způsobu startu. Kromě toho byly z programu reálných zkoušek “Bulavy” vypuštěny etapy propracování rakety při startu z ponořovaného startovacího komplexu a z pozemního testbedu.

Energickým rozhodnutím tehdy generálního ředitele Moskevského ústavu tepelné techniky Jurije Solomonova bylo od základu změněno dřívější tříetapové schéma konstrukčních zkoušek nové námořní rakety. První etapa předpokládala testbedové zkoušky v hloubce pod vodou, druhá - zkoušky na zemi, a třetí - zkoušky s odpálením rakety z ponorky. Solomonovův ústav zavrhl první dva druhy zkoušek a přešel rovnou k letovým zkouškám při odpálení rakety z ponorky, s odůvodněním založeným na zjednodušené představě toho, že “Bulava” není nic jiného než námořní obdoba rakety “Topol”. Tím došlo k osudové chybě. Bez pozemních testbedových zkoušek provedených podle pečlivě prověřeného programu, by i ty nejlepší prostředky raketové techniky sotva letěly tak, jak mají. Právě komplexní zkoušky všech kriticky důležitých systémů řízení létajícího prostředku (ať již jde o letoun nebo raketu) umožní zjistit potenciální vady a nalézt nová konstrukční řešení.

Nemalou roli sehrál solomonovský přístup, založený na snaze unifikovat rakety tím, že se pozemní raketa předělá na námořní. Je to pokládáno za neopodstatněnou avantýru. K tomu přistoupily i určité korupční faktory. Skutečností zůstalo to, že se vývoj námořní (navíc ponorkové) rakety svěřil lidem, kteří k této problematice měli daleko. A tím vlastně začaly všechny následné pohromy “Bulavy”.

Nesmírně dlouho trvající “dotahování” již vyvinuté rakety “Bulava”, vážně zpozdilo rozvoj ruských strategických námořních jaderných sil. V souvislosti s vývojem “Bulavy” zůstaly bez výzbroje ponorky projektu 941 (“Akula”), jelikož byla zrušena výroba balistických raket  R-39U. Tři unikátní ponorky bylo možné dočasně zakonzervovat, místo toho je však rozřezali do kovového šrotu. Využily se k tomu prostředky, které vyčlenily Spojené státy.

Ruské strategické námořní jaderné síly se díky vývoji “Bulavy” ocitly ve slepé uličce. Nyní Rusko nemá ani uskupení ponorkových raketových nosičů projektu 941 “Akula”, ani spolehlivě létající raketu “Bulava”. Bez raketové výzbroje se octly i nejnovější ponorkové raketové nosiče projektu 955 “Borej”. Situaci by mohla zachránit balistická raketa R-29RMU-2 “Siněva” zavedená do výzbroje v roce 2007. Pro ni však nejsou nové ponorkové raketové nosiče a existující ponorky pro tuto raketu budou brzo vyřazeny jako zastaralé.

Pro Rusko je nejvyšší čas na to, aby se rozhodlo: Buď doplňkový vývoj rakety “Siněva” tak, aby se stala kompatibilní s atomovou ponorkou projektu 955 “Borej” (to by si vyžádalo velmi náročné vývojové práce), anebo provedení opravdu seriózních doplňkových vývojových úprav a nových zkoušek “Bulavy”. Není možné vyzbrojovat supermoderní (za jaké se v Rusku plavidla “Borej” považují) ponorky nedokonalými raketami. Pro případné potenciální protivníky by nebylo nic lepšího, než nevyzrálé a nedopracované zbraně v rukou ruského vojenského námořnictva.

Podívejme se, jaké zajímavé úvahy kolem toho panují (alespoň krajní názory). Je názor, že je nutné skončit s trápením “Bulavy” a lidí kolem celého projektu, a ne připravovat dalších pět startů.To by znamenalo vyrobit ještě pět dalších raket podle stejných výkresů, stejné technologie a stejným výrobním procesem. Vyhodit tedy ze státní pokladny ještě několik miliard a nechat jimi zbohatnout mafii vojensko-průmyslového komplexu. K tomu se klade otázka: dokdy se rozhodnutími ministra obrany bude krmit mafie a námořnictvo bude zůstávat bez nové výzbroje? Ruské vojenské námořnictvo se bude nakonec “Bulavy” bát víc, než případný protivník. Provádět odpalování nevyzrálé balistické rakety z atomové ponorky s celou osádkou by bylo tak riskantní, že by to mohlo být spíše charakteristické pro kamikadze.

V této souvislosti učinil ministr obrany RF S. Šojgu překvapivé prohlášení. Údajně připouští, že ruské vojenské námořnictvo bude nakonec nuceno odmítnout raketu “Bulava” přijatou v minulém roce do výzbroje. Neúspěšné vypuštění rakety při zkouškách ponorky “Alexandr Něvskij” byl s ní již osmou havárií od roku 2004. Znamená to, že 40% startů skončilo nezdarem.

Za předchozího ministra obrany A. Serdjukova to vypadalo tak, jakoby bylo rozhodnuto, že je lepší mít nespolehlivou “Bulavu”, než žádnou novou ponorkovou raketu. Snad proto za celý rok 2012 nebyla “Bulava” odpálena ani jednou. Plánované starty se z různých důvodů odkládaly. Nyní “vylezlo šídlo z pytle ven” a vznikla neúnosná situace. Reakce současného politického a vojenského vedení byla proto tak ostrá. Z druhé strany jsou reakce řady vysokých činitelů takové, že chtějí svést všechno na pouhé porušení technologické kázně ve výrobním závodě. Možnost hypotetických systémových chyb v návrhu a konstrukci “Bulavy” od sebe odhánějí jako zlý sen.

Situace je mimořádně složitá. Na výrobu rakety byly utraceny stovky miliard rublů a výstupem je pšouk. Konstruktéři žádají generály a admirály, aby měli strpení, ale ve skutečnosti je systém neprovozuschopný. Podle radikálního názoru je řešení pouze jediné: Další vývoj “Bulavy” ukončit a uložit konstrukční kanceláři (raketovému centru) akademika V. P. Makejeva vzít za základ parametry “Bulavy” a sestrojit novou raketu s rozměry nevyžadujícími změny a úpravy ponorky.

Podle opačného názoru jsou nejzávažnější problémy s “Bulavou” vyřešeny, o čemž svědčí provedené série předchozích úspěšných odpálení. Nevýznamné “nedorazy” bude možné překonat při umném technickém doprovodu rakety. K tomu je nutné, aby na ponorce, vyzbrojené raketami “Bulava” byli po určitou dobu představitelé či pracovníci z vývoje rakety. Požadavky na zajištění bojeschopnosti ponorkového loďstva RF nejsou slučitelné s žádnými ústupovými cestami. Nezavedení “Bulavy” do výzbroje, není podle tohoto názoru možné.

Je také názor, že pomocí neúspěchů “Bulavy” je snahou zakrýt problém samotných strategických atomových ponorek. Předpokládá to například první vice-prezident Akademie geopolitických problémů Konstantin Sivkov. Podle něho nelze vyloučit že poslední selhání souviselo s ponorkovými systémy a ne s raketou “Bulava”.

K čemu vlastně došlo s “Bulavou” při státních zkouškách ponorky

Selhání “Bulavy” při státních zkouškách atomové ponorky “Alexandr Něvskij”, se vzápětí stalo pro mnohé vysoké státní a vojenské činitele “horkým bramborem”. Bylo nutné vyjasnit co zabránilo raketě doletět tam, kam byla poslána, jak se uskutečnilo odpálení rakety, zda z polohy ponorky pod vodou nebo nad vodou, jaký byl rok výroby rakety (před rokem 2009 nebo pozdější), atd.

V severodvinském doku, odkud strategický ponorkový křižník vyplul ke zkouškám, začala neprodleně pracovat vyšetřovací komise pod vedením hlavního velitele vojenského námořnictva admirála Viktora Čirkova. Jistě zjistí příčinu neúspěchu, může jich ovšem být několik. Jedna již byla výše naznačena. Není také vyloučeno, že raketa byla zkompletována v době kdy na výrobním závodě ve Votkinsku (stejně jako na jiných závodech ruského obranného průmyslu) byl na rozkaz bývalého náčelníka generálního štábu armádního generála Nikolaje Makarova radikálně zredukován počet vojenských představitelů na závodech a tím byla oslabena vstupní kontrola dílů přicházejících od kooperantů (pro “Bulavu” je vyrábí kolem 600 ruských závodů) i výrobní a výstupní kontrola.

Mnohé nezdary při zkouškách nové rakety vznikaly z různých příčin, což ukazovalo na nedbalost při montáži palubní aparatury (zřejmě se totéž projevilo i při posledním vypuštění kosmické rakety “Proton”). Nelze vyloučit možnost, že to bylo příčinou i posledního neúspěchu, i když v posledních letech se dohled na práci specialistů na votkinském závodě velmi změnil. Nad pracovní místa specialistů dokonce umístili televizní kamery, které sledovaly přesnost vykonávání technologických operací. A všechna následující odpálení rakety “Bulava” svědčila o tom, že taková přísná kontrola přináší potřebný efekt. Proč nezafungovala v posledním případě, je otázka. Není ani vyloučeno to, že že raketa byla z té série, která ještě nebyla podrobena zpřísněné proceduře. To je však zatím jen domněnka.

Specialisté uvedli jako velmi pravděpodobnou reálnou příčinu neúplné rozevření výsuvného nástavce trysky motoru druhého stupně rakety, což by svědčilo o tom, že došlo k výrobní vadě. Očekává se, že vyšetřování příčin zabere ještě asi dva týdny (má být uzavřeno do konce září). Předtím, než vojenské námořnictvo RF přistoupí ke zkušebním odpálením  již zavedené rakety pro potvrzení toho, že splňuje požadované technické charakteristiky, budou specialisté nuceni vyjasnit byl-li defekt ojedinělý, anebo jde o problémy, charakteristické pro celou sérii raket.

Některé uvažované verze příčiny selhání byly vyloučeny prakticky ihned, například byl vyloučen předpoklad nenormální činnosti pyropatrony, jejíž síla náplně by nemusela stačit  pro oddělení prvního a druhého stupně rakety. Brzy po zahájení šetření události, bylo lokalizováno místo selhání. Bylo ve druhém stupni rakety. Uvedené příčině - neúplnému rozevření výsuvného nástavce trysky motoru druhého stupně byla přisouzena pravděpodobnost 90%. Nejspíš se nástavec vysunul jen částečně, následkem čehož motor nemohl vyvinout normální tažnou sílu. V dalším se však má prozkoumat ještě jedna možná příčina incidentu - možné propálení samotného motoru druhého stupně rakety. Tato verze je však méně pravděpodobná a sotva se potvrdí.

Příčinou zmaření zkoušek se mohly stát také závady v palubním informačním a řídícím systému samotné strategické raketové ponorky “Alexandr Něvskij”. Je jasné, že samy rakety nikam nelétají. Na ponorce se do nich vkládá program letu. Palubní přístroje “Bulavy” byly úzce navázány na přístroje ponorkového raketového nosiče. Došlo-li k nějakým nekorektním událostem při letu rakety, tím více ve druhé minutě po startu, pak nelze vyloučit vliv informačního a řídícího systému ponorky. Samozřejmě, hledání příčiny případné nesprávné interakce těch či oněch systémů je věcí příslušných odborníků. Zde je možné jen uvést názor o tom, že bezproblémově funkčně spřáhnout raketu a nosnou ponorku je zhruba stejně náročné, jako je obě samotné vytvořit.

Možné důsledky pro ruské vojenské námořnictvo

Připomeňme, že odpálení “Bulavy” 6. září tr. se uskutečnilo nikoli pro ověření takticko-technických charakteristik rakety, ale v rámci státních zkoušek celého komplexu ponorkového raketového nosiče “Alexandr Něvskij” (projektu 955 “Borej”), včetně  nového  automatizovaného systému řízení odpálení raket. Přesto, že jak raketový komplex ponorky, tak i tak i samotná osádka ponorky zapracovala tak jak má, byly státní zkoušky pozastaveny, a to se netýká jen “Alexandra Něvského”, ale i dalšího ponorkového raketového nosiče projektu 955 s názvem “Vladimir Monomach” (spolu s již zmíněným rozhodnutím o provedení doplňkových pěti odpálení “Bulavy”, v tomto případě právě pro potvrzení splnění jejích charakteristik).

Specifickému pohledu na vzniklou situaci přispívá ta skutečnost, že raketa “Bulava”, spadlá do vod Severního ledového oceánu, byla vyrobena jako součást první výrobní série. I tato skutečnost byla v souvislosti se selháním rakety příčinou toho, že se již po několikáté rozšířil názor o tom, že takovou raketu ruské vojenské námořnictvo nepotřebuje, a že její přijetí do výzbroje bylo velkou chybou.

Doplňková odpálení rakety “Bulava” mají být provedena bezpodmínečně až po ukončení práce vyšetřovací komise. Celá první série raket, vyrobená spolu s “Bulavou”, která spadla při zkouškách do moře, má být vrácena výrobnímu závodu, kde mají být rakety rozebrány, vše znovu zkontrolováno, zda se nenajdou nějaké defekty (v tom případě by musely být odstraněny) a teprve poté budou vráceny zpět vojenským uživatelům.

V praxi se ukázalo, jak je to s “Bulavou” ve výrobě složité. Při výrobní kooperaci asi 650 podniků je dohled nad tím, že každý výrobek přesně odpovídá výrobní dokumentaci a nevykazuje žádné odchylky od předepsaného stavu a kvality, prakticky nerealizovatelným úkolem.

O tom, že u objektů strategického významu dochází k nezdarům, svědčí i zkušenost USA. Americká antiraketa GBI (Ground Based Interceptor) systému protiraketové obrany se zkouší již dvacet let a zhruba při každém druhém odpálení letí mimo cíl (to mj. sehrálo roli i v tom, že prezident USA Barack Obama upustil od rozmístění těchto raket na území Polska). Je jisté, že v současné době bude mít i ruský nezdar s posledním vypuštěním “Bulavy” geopolitický nádech, zejména při vyhrocené vojenskopolitické situaci kolem Sýrie.

V jednom z posledních vyjádření ministra obrany s. Šojgu zaznělo, že v plánech resortu obrany zatím nejsou žádné mimořádně závažné kroky a ministerstvo se nechystá nahrazovat “Bulavu” jinou raketou. Podle názoru ministra je nejdříve nutné vyjasnit příčiny nedávné havárie, a teprve pak na základě výsledků šetření činit příslušné rozhodnutí.

Je pozoruhodné, že ze slov ministra S. Šojgu je možné dělat jakýkoli závěr, který se komu hodí. Z jedné strany z toho vyplývá to, že v nejbližší době “Bulava” zůstane ve výzbroji námořní části ruské jaderné triády. Z druhé strany však mohou být výsledky šetření takové, že ministerstvo bude nuceno hledat náhradu za raketu, která již byla přijata do výzbroje.

Zatím je brzo soudit, jak se budou dál události rozvíjet. Jedinou jasnou etapou v budoucím osudu rakety R-30 “Bulava” je ukončení prováděného vyšetřování. Právě jeho výsledky rozhodnou o dalších krocích, které se budou týkat výzbroje nejnovějších atomových ponorek. Základní problém vyšetřování je v některých zvláštních okolnostech odpálení rakety. Protože účelem odpálení nebylo získání údajů o letu rakety, ale ověření palubních systémů raketové ponorky, nebyla raketa vybavena telemetrickými přístroji. Následkem toho je vyšetřovací komise zbavena možnosti prozkoumat velké množství dat o průběhu procesů během letu rakety.

Přezkoumání celé, první výrobní série raket Bulava, jíž byla havarovaná raketa součástí, může ukázat, zda šlo o jednotlivou výrobní vadu, nebo o systémovou závadu. Rozhodne-li vyšetřovací komise to, že příčinou havárie byly nějaké systémově-technické “nedorazy”, které není možné jednoduše a rychle napravit, bude to mít velké a závažné následky, jak pro vojenské námořnictvo, tak i pro obranný průmysl. Pro ministerstvo obrany, konstrukční kanceláře i výrobní závody by bylo nejtěžším dalším krokem v rozvoji událostí to, kdyby bylo nutné v co nejkratší době sestrojit a zavést do výzbroje novou raketu, zbavenou nedostatků “Bulavy”.

Zatím je možné jen spekulovat o pravděpodobnosti takového vyústění událostí, nicméně už se objevují návrhy k náhradě tolik kritizované “Bulavy”. Například již před několika lety bylo známo, že výše zmiňované Státní raketové středisko Akademika V. P. Makejeva provedlo modernizaci raket řady R-29RM na kapalné palivo. V rámci modernizace se objevila nová zbraň. Raketa R-29RMU-3 (někdy označovaná jako “Siněva-3”) má charakteristiky na úrovni rakety R-29RMU2.1 “Lajněr”, ale přitom se může používat v ponorkách projektu 955 “Borej”. Pro zajištění fyzické kompatibility s novými ponorkami se raketa R-29RMU-3 vybavuje upraveným prvním a druhým stupněm s menší délkou a větším průměrem. V současnosti je však nová raketa zatím pouze ve stádiu konstrukční dokumentace.

Dokončení projektu “Siněva-3” by si vyžádalo mnoho času a značné náklady. Opuštění rakety R-30 “Bulava”, již zavedené o výzbroje, by mělo velmi negativní důsledky pro ruské jaderné síly. Otázkou zásadního charakteru zůstává stále to, zda byl příčinou nedávné havárie “Bulavy” pouze nějaký “nedoraz” technologického charakteru.

Samozřejmě, nezdar při prvním odpálení “Bulavy” z paluby strategické raketové ponorky “Alexandr Něvskij”, první ze série ponorek projektu 955 třídy “Borej”, nebude mít mimořádně zásadní vliv na stavbu dalších nových ponorek třídy “Borej” (již k roku 2008 jich mělo být v bojovém nasazení osm). Jistě, nelze vyloučit to, že poslední událost zpozdí předávání nových ponorek do sestavy vojenského námořnictva. V ruském vojenském námořnictvu se plánovalo, že dvě plavidla - “Alexandr Něvskij”, a po něm následující strategická raketová ponorka “Vladimir Monomach” budou námořnictvu předána do konce roku 2013. Ne tak dávno o tom mluvil i ruský prezident Vladimir Putin. Nyní se zřejmě termíny posunou do příštího roku. Raketové ponorky budou moci být vojenskému námořnictvu předány pouze tehdy, proběhnou-li úspěšná odpálení “Bulavy” na každé z nich. Spěchat v dané situaci již nemá smysl, opakovaný nezdar by měl mnohem vážnější následky než zproštění funkce vysoce postavených činitelů na různých úrovních.

Bylo oznámeno, že následující odpálení rakety “Bulava”, po nedávném neúspěšném startu, bude provedeno ještě v tomto roce. Má být provedeno z kterékoli raketové ponorky projektu 955 “Borej” z těch, které byly dosud spuštěny na vodu. Je možné, že do konce tohoto roku bude provedeno ještě několik startů.

K tomu je vhodné uvést to, že průkopník této třídy ponorek “Jurij Dolgorukij”, který byl již dříve zařazen do sestavy vojenského námořnictva RF a v poslední době připlul na svou rodnou základnu Gadžijevo na poloostrově Kola (Murmanská oblast), se nepokládá za sériovou strategickou raketovou ponorku, spíše za experimentální (první sériovou ponorkou je “Alexandr Něvskij”, druhou “Vladimir Monomach” a následovat bude “Světec Nikolaj”).

Na závěr je možné uvést to, že ponorkové loďstvo má v ruských ozbrojených silách dlouhou tradici. První ruské ponorky se začaly projektovat již v roce 1900. V období let 1900 až 1917 bylo v carském Rusku postaveno přes padesát ponorek. Sovětský svaz, jak známo, byl velkou ponorkovou velmocí. Po rozpadu SSSR viselo ponorkové loďstvo doslova na vlásku od opravdového zániku. K totální likvidaci ponorkového loďstva však nedošlo. Po dvou desetiletích existence nového státu - Ruské federace, se před očima současného světa, atomové ponorkové loďstvo, jako součást ruské jaderné triády, začíná podstatně modernizovat.

RUSKÉ RADAROVÉ STANICE SYSTÉMU VČASNÉHO VAROVÁNÍ PŘED RAKETOVÝM NAPADENÍM

Ruské systémy výstrahy před raketovým napadením zapracovaly

Aktualita

Zhruba před týdnem, v úterý 3. září tr. oznámilo ruské ministerstvo obrany, že pomocí radarových stanic systému výstrahy před raketovým napadením, bylo zaregistrováno odpálení dvou balistických ‘objektů’ v prostoru Středozemního moře. O něco později izraelské ozbrojené síly informovaly, že se jednalo o součást jejich vojenského cvičení prováděného společně s ozbrojenými silami USA. Měla to výt zkouška cvičné rakety používané jako cíl pro systém protiraketové obrany. Dlužno říci, že zpočátku Izrael tvrdil, že žádné odpálení raket nezaznamenal. Izrael totiž nerespektuje vžitou praxi obvyklého hlášení zkoušek vojenských raket konaného dlouho předem tak, aby jejich odpálení nevyvolalo nebezpečné akce následující po vzniku poplachu. Soudí se, že kromě zkušebních účelů, měla izraelská akce posloužit jako hrozba vůči Sýrii.

Odpálení balistických ‘objektů’ mělo být zjištěno jednotkou ruské radarové stanice výstražného systému v Armaviru (Krasnodarský kraj). Podle zjištění byly ‘objekty’ odpáleny v 10,16 hodin m.č. (8,16 hodin SELČ). O věci byl ministrem obrany S. Šojgu neprodleně informován prezident V. Putin. Dráha letu balistických ‘objektů’ měla, podle zjištění, vést ze střední části Středozemního moře směrem k východní části středomořského pobřeží (kde také leží Sýrie). Let skončil dopadem ‘objektů’ do moře asi 300 km od syrských břehů. Pád raket na syrské území nebyl, podle oficiálních míst, zaznamenán.

Křižník amerického vojenského námořnictva ve Středozemním moři

Celou událost je nutné vidět zasazenou do období chrakterizovaného úsilím prezidenta USA B. Obamy o provedení vojenského zásahu proti Sýrii po použití chemických zbraní v blízkosti Damašku jako “odplatu” za údajnou akci režimu syrského prezidenta B. Asáda. Celou situaci vyhrocuje přítomnost amerických, a posléze i ruských, válečných plavidel ve Středozemním moři. Současný operační svazek vojenského námořnictva Ruské federace ve Středozemním moři čítá sedm plavidel zahrnujících velké výsadkové lodě (pět), velkou protiponorkovou loď (jednu) a hlídkovou loď (jednu).

.

Ruská výsadková loď “Nikolaj Filčenkov”

Ruské lodě ve Středomoří plní úkoly podle jednotného plánu operačního velitelství ve vzdálené zóně, jehož štáb pracuje v současnosti na palubě velké protiponorkové lodě “Admirál Pantělejev”. Operační svazek ruského vojenského námořnictva ve Středozemním moři bude doplněn ještě třemi bojovými loděmi. V době od 15. do  17. září do sestavy bojového svazku přibude gardový raketový křižník “Moskva”, velká výsadková loď “Nikolaj Filčenkov” a hlídková loď “Smětlivyj”. Raketový křižník “Moskva” proplul 10. září Gibraltarským průplavem a jeho kurs směřuje do východní části Středozemního moře,do oblasti, kde se setká s loděmi stálého operačního svazku. Očekává se, že do uvedené oblasti dopluje 17. září. Lodě “Nikolaj Filčenkov” a “Smětlivyj” mají proplout  zónami Bospor-Dardanely  v době od 12. do 14. září a připojí se k operačnímu svazku ve východní části Středozemního moře.

Podle sdělení velitele vojska vzdušné a kosmické obrany generálmajora Alexandra Golovko budou obdobné radarové systémy výstrahy před raketovým napadením jako ty, které detekovaly odpálení raket ve Středozemním moři dodány také do Kaliningradu a do Irkutska. V současné době jsou již ve výstavbě a do bojového nasazení by se měly dostat v příštím roce (2014).