KDE VÁLKA NESKONČILA KAPITULACÍ NĚMECKA

Pokračování bojů II. světové války po jejím ukončení kapitulací Německa

Nedávno - v květnu tohoto roku si svět připomněl 70. výročí vítězství nad fašizmem v Evropě. De jure II. světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, v celosvětovém měřítku pak až podepsáním kapitulace Japonska 2. září 1945.

De facto však boje s Němci v Evropě pokračovaly ještě po celé léto toho roku. V období od 9. do 17. května vzala Rudá armáda, na základě aktu o kapitulaci Německa, do zajetí kolem 1,5 milionu nepřátelských vojáků a důstojníků, a také 101 generálů. Jednalo se nejen o vojáky Wehrmachtu, ale i o kolaboranty z různých zemí, včetně bývalých sovětských občanů, kteří přešli do služeb Adolfa Hitlera (byly to zejména útvary kozáků a vlasovců - kolem 200 tisíc osob). Aktivní bojová činnost podepsáním kapitulace Německa neskončila. Poslední německá posádka se vzdala až v září 1945.

Konec nacistického Německa jako státu

Kolem 20. dubna 1945, v době, kdy byly zahájeny boje sovětských vojáků v ulicích Berlína, došlo k historickému setkání Rudé armády a amerických vojsk na Labi. Pod kontrolou hitlerovských vojsk však ještě zůstávala značná evropská území - část Rakouska a jižního Německa, severní Itálie, část Jugoslávie, severní Německo, část Nizozemska, západní Lotyšsko, větší část naší země - tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, celé Dánsko, téměř celé Norsko, některé řecké ostrovy v Egejském moři a dokonce i několik pevností na francouzském pobřeží Atlantiku, včetně města La Rochelle.

Berlínská posádka pokračovala ve fanatickém odporu, avšak Adolf Hitler, který se rozhodl neopustit obklíčené hlavní město, rychle ztrácel kontrolu nad stále ještě velkými zbytky “Tisícileté říše”. Namísto evakuace, Hitler vydával stále bláznivější rozkazy k prolomení blokády Berlína. Nejdřív byl hlavní nadějí generál zbraní SS (Waffen ϟϟ)  Felix Steiner (SS-Obergruppenführer) velící v bojích totálně oslabené skupině armád severně od Berlína. Co byly v bunkru říšského kancléřství na mapách vyznačené tankové armády a pěší divize, byly ve skutečnosti vyčerpané útvary početně dosahující sotva stavu pluků. A ty měly útočit na nejsilnější uskupení Rudé armády atakující Berlín. Generál F. Steiner se pokusil pouze jednou o průlom, a když pochopil nesmyslnost té akce, další útoky již nepodnikal,

Nepomohlo zaklínání W. Keitela, A. Jodla, H. Krebse a celého dalšího velení Wehrmachtu požadujícího od F. Steinera, aby zachránil Führera. Jeho odpověď byla: “Protiúder je šílenství a znamená tisíce nových smrtelných obětí” načež zahájil odchod svých vojsk na Západ. Hitlerem byl samozřejmě zbaven funkce. Ukázalo se, že koncem dubna 1945 si již dovolil kašlat na vůdcův rozkaz i Obergruppenführer SS.

Poslední Hitlerovou nadějí byla armáda generála Waltera Wencka, která dostala rozkaz opustit západní frontu a přijít zachraňovat Berlín. Když se ani W. Wenckovi nepodařilo proniknout k Berlínu, Hitler nakonec pochopil, že je vše ztraceno.

Před smrtí však bylo Hitlerovi souzeno prožít ještě dvě velká zklamání. Nejdřív ultimativně požádal formální Hitlerův nástupce, vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring, který byl v té době na jihu Německa, aby mu byla předána vůdcovská funkce. Brzy nato, byl H. Göring na Hitlerův příkaz esesáky uvězněn. Mimochodem, po Hitlerově smrti předali esesáci H. Göringa ke střežení jednotce Luftwaffe, která ale svého šéfa hned osvobodila, což zase dosvědčilo to, co znamenaly koncem války vůdcovy rozkazy dokonce i pro SS.

Druhým úderem pro smyslů zbaveného šéfa berlínského bunkru byla zrada “věrného Heinricha” - říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, který vedl důvěrná jednání se západními spojenci v naději, že si vykoupí nejen život, ale i politickou budoucnost v posthitlerovském Německu.

Ve své závěti odstranil Hitler jak H. Göringa, tak i H. Himmlera ze všech postů, vyloučil je ze strany (NSDAP) a určil jako svého nástupce velkoadmirála Karla Dönitze. Tím, že jmenoval do funkce říšského prezidenta vrchního velitele námořnictva, plivl Hitler před smrtí obrazně do tváře ostatních říšských silových struktur - SS (zrádci Himmlera), Luftwaffe (zrádci Göringovi) i pozemním vojskům Wehrmachtu jejichž generálům Hitler nikdy nedůvěřoval. Jako mnohé jiné autoritativní a totalitní režimy, umírala hitlerovská říše proniknutá vzájemnou podezřívavostí a nenávistí a její vedoucí činitelé si spolu vyřizovali účty ještě i na kraji propasti.

Hitlerův nástupce velkoadmirál Karl Dönitz ve Flensburgu - zatčen a uvězněn

Když se postavil do čela vlády, zahájil K. Dönitz jednání o kapitulaci Německa. Řada velkých uskupení německých vojsk se vzdala ještě před oficiálním vyhlášením okupace vojsk celého Wehrmachtu. Tak 29. dubna (ještě za Hitlerova života) se Němci vzdali v severní Itálii, 2. května v Berlíně, 4. května v Nizozemsku a 5. května v západním Rakousku.

Generálplukovník Alfred Jodl při podpisu kapitulace Německa v Remeši

Poté 7. května ve 20:41 hodin SEČ podepsali představitelé Wehrmachtu a spojeneckého velení ve francouzské Remeši (Reims) dokument o bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil. Všechny německé vojenské útvary byly povinné od 23:01 hodin 8. května 1945 ukončit jakýkoli odpor na souši, na moři a ve vzduchu, vzdát se do zajetí a předat své vojenské prostředky do rukou spojenců. J. V. Stalin však trval na tom, aby se kapitulace podepsala znovu v hlavním městě poražené Říše, na území kontrolovaném útvary Rudé armády, která nesla největší tíhu bitev ve válce. Prohlásil to, že kapitulaci z Remeše není možné zrušit, není ji ale ani možné akceptovat, že kapitulaci je nutné uskutečnit jako nejdůležitější historický akt a přijmout ji tam, odkud fašistická agrese přišla, tj. v Berlíně, a to vrchním velením všech zemí protihitlerovské koalice. Kapitulace z Remeše se nadále označovala jako předběžný akt.

Polní maršál Wilhelm Keitel při kapitulaci Německa v Berlíně-Karlshorstu

Větší část německých útvarů a jednotek skutečně ukončila palbu a začala se vzdávat hned jak kapitulace vstoupila v platnost. Ovšem, nebyly to zdaleka všechny. Jednou z hlavních příčin pokračování bojových srážek v určitých regionech Evropy po podepsání kapitulace, bylo úsilí německých vojáků udělat vše pro to, aby se nedostali do zajetí Rudé armády. Mnohé útvary Wehrmachtu a SS nepřestaly s úsilím probojovat se z východní fronty na Západ, aby se mohly vzdát Britům nebo Američanům.

Boje vedené po oficiálním datu ukončení války

Po podepsání kapitulace Německa byly v této zemi vytvořeny okupační zóny. V každé z nich pokračovalo ještě dlouho hnutí německého odporu. Známým příkladem takového odporu byla činnost německých záškodníků organizace “Werwolf“ (vlkodlak). Oddíly “Werwolf“ byly vytvořeny v dubnu 1945 k provádění diverzních operací v týlu útočících spojeneckých vojsk (jejich příslušníky byli většinou 14 až 16 letí mladíci, a staří lidé). Po kapitulaci Německa a rozkazu odevzdat zbraně prováděly skupiny “Werwolf“ diverze a zabíjely vojáky i civilní obyvatele vítězných zemí.

Mladí němečtí “werwolfové”

Na území různých evropských států zůstala řada vojenských formací německých ozbrojených sil a jejich místních souputníků. Ty z různých důvodů, nejčastěji pro strach ze sovětského zajetí, neustaly ani po podepsání kapitulace Německa ve vedení bojových akcí. Na obrázku níže jsou ukázána místa nejrozsáhlejších, nebo nejintenzivněji vedených bojů té těsně poválečné doby.

Hlavní ohniska bojů v Evropě po 8.-9. květnu 1945

Na území Československa

Stručný průběh a hlavní události Pražského povstání

Na území našeho státu (předválečné Československé republiky), v době, kdy válka končila, působila německá skupina armád “Střed” polního maršála Ferdinanda Schörnera (přezdívaného “krvavý Ferdinand”), která se měla v obsazeném prostoru udržet co nejdéle. I když se podle německého plánu Praha měla stát nedobytnou pevností,ve skutečnosti nebylo hlavním úkolem Schörnerových vojsk bránit hlavní město Prahu proti Rudé armádě. Svou větší částí byla rozmístěna východně a jihovýchodně od Prahy, zadržovala útok dvou ukrajinských frontů a dávala možnost ostatním německým svazkům obejít Prahu a postupovat směrem na západ, aby se tam mohly vzdát do amerického zajetí.

Velitel německé skupiny armád “Střed” polní maršál Ferdinand Schörner

V Praze vypuklo 5. května 1945 lidové povstání. Počáteční demonstrace proti okupační moci brzy přešly do otevřeného ozbrojeného odporu. Intenzita bojů nerovných sil, které stály proti sobě narůstala. Účastníci bojů v povstání projevovali na rychle vybudovaných barikádách (kterých bylo až na dva tisíce) opravdové hrdinství.

V druhém dnu povstání - 6. května vnikly německé síly s nejvyšším stupněm bojeschopnosti - 2. tanková divize SS “Das Reich”, 5. tanková divize SS “Viking” a 44. divize mechanizované pěchoty zbraní SS “Wallenstein” ze severu, z východu a z jihu do Prahy a začaly metodicky drtit síly povstalců. Večer téhož dne, naprosto neočekávaně podnikla proti nim úder pro ně do té doby spojenecká 1. divize ROA (tzv. “Ruské osvobozenecké armády” bývalého sovětského generála Andreje A. Vlasova, který se dal do služeb Adolfa Hitlera). V rozpoutaných bojích 6. a 7. května dokázali vlasovci zabrat celou západní část Prahy a postupem na východ města přeťali pomalu se svírající kruh jednotek SS. V noci na 8. května (stejně neočekávaně jak došlo k začátku jejich akcí) ukončila divize ROA bojovou činnost a opustila Prahu.

Velitel “Ruské osvobozenecké armády” generál Andrej A. Vlasov

Šířila se zpráva o tom, že byla podepsána kapitulace nacistického Německa, která měla vejít v platnost 8. května ve 23,01 hodin SEČ. Maršál Schörner si byl vědom zbytečnosti dalších rozsáhlých operací svých vojsk a snažil se zachránit vše co šlo tak, aby se dostalo co nejvíce vojáků k Američanům do zajetí. Aby zajistil tolik potřebný volný průchod Prahou, začal 8. května v časných ranních hodinách mohutný útok německých tanků a pěchoty na hlavní město. Ve městě, zejména na barikádách, se vedly prudké a nelítostné boje.

Současně probíhala jednání představitelů obou bojujících stran. Během dne 8. května, dosáhl vedoucí orgán povstání - Česká národní rada a německé velení dohodu o odchodu německých vojsk a ostatních složek bez kladení překážek z města počínaje 16. hodinou téhož dne.

Vojenský velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr

V pozdních odpoledních hodinách byla podepsána před Českou národní radou kapitulace Wehrmachtu v Praze (podepsal ji velitel vojsk Wehrmachtu v Protektorátu Čechy a Morava General der Infanterie Rudolf Toussaint). Byly zastaveny boje a německým vojskům byl, v souladu s dosaženou dohodou, umožněn volný odchod z Prahy. Příslušníci jednotek zbraní SS se dohodě o kapitulaci nepodřídili a pod velením SS Gruppenführera a Generalleutnanta der Waffen-SS Carla Friedricha Wilhelma Lothara Erdmanna, hraběte von Pücklera-Burghausse, svobodného pána von Groditze (celé jméno německého šlechtice), velitele jednotek zbraní SS na území protektorátu, pokračovali v krutých bojových akcích.

Generál Rudolf Toussaint (vlevo) a SS-Gruppenführer Carl von Pückler (vpravo)

V poslední den povstání, 9. května, v časných ranních hodinách, dorazily do Prahy sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Ivana S. Koněva. Rozpoutaly se boje mezi jednotkami Rudé armády a posledními silami německých vojsk, kterým se nepodařilo uniknout z Prahy. Z velké části to byly útvary a jednotky výše uvedených divizí SS.

Velitel 1. ukrajinského frontu maršál Ivan S. Koněv (v autě vpravo) v Praze
osvobozené jeho vojsky

Hrdinné boje Pražanů v povstání, spolu s vojenským zásahem Rudé armády, nakonec způsobily konec hanebné formy státu - Protektorátu Čechy a Morava a umožnily České národní radě postupně převzít vládní a výkonnou moc. Povstání v Praze, společně s celonárodním povstáním v jiných městech a částech republiky, mělo v závěru války i nezanedbatelný strategický význam, neboť v jeho důsledku se zhroutil týl německé skupiny armád “Střed”.

Pokračující bojová činnost v Čechách

Velení zbytkům tří divizí SS odcházejícím od Prahy převzal do té doby německý velitel policie se sídlem v Praze, výše uvedený SS-Gruppenführer Carl von Pückler-Burghauss, a stal se tak velitelem posledních bojujících německých jednotek na území Československa. Měl za sebou velmi temnou minulost z doby svého válečného působení na území SSSR a tak měl pádný důvod nedostat se do sovětského zajetí.

Dostat se z území ČSR do amerického zajetí se již těmto zbytkům vojenských sil SS nepodařilo. Nezbylo jim, než se podřídit podmínkám sovětské strany. Nedaleko od Příbrami v prostoru obcí Milín a Slivice vojáci SS využili silně členitý terén, utábořili se tam a vytvořili soustavu zákopů a kulometných hnízd, zakopali do palebných postavení děla a tanky, které jim zůstaly a zaujali kruhovou obranu.

V Praze v té době slavili sovětští vojáci a velitelé vítězství. Jejich vrchní velitel v Moskvě však neztrácel bdělost. Směrnice Hlavního stanu vrchního velení č. 11084 z 10. května 1945, 24,00 hodin nařizovala vojskům 2. ukrajinského frontu pokračovat v energickém postupu na západ až po linii dotyku se spojenci.

Ráno 11. května dostal 2. gardový mechanizovaný sbor generálporučíka Karpa Vasiljeviče  Sviridova ze sestavy 6. gardové tankové armády za úkol vysunout se asi na 60 km na západ od Prahy k Příbrami s cílem znemožnit jednotlivým německým útvarům a jednotkám uprchnout do zajetí k Američanům.

Týž den, jako první vstoupili do boje s esesáky českoslovenští partyzáni z mezinárodní partyzánské brigády “Smrt fašizmu” pod velením sovětského kapitána státní bezpečnosti Jevgenije A. Olesinského. Pro velké ztráty, ke kterým došlo, byli nuceni požádat o pomoc. Nejdříve k místu bojů přispěchal 99. samostatný motocyklový prapor jedoucí v čele 2. gardového mechanizovaného sboru. Po vítězství ve válce v Evropě se v daném prostoru  rozhořel s novou silou boj, do kterého byly vtahovány přicházející útvary sboru.

Velitel 2. gardového mechanizovaného sboru generálporučík Karp V. Sviridov (vlevo); velitel partyzánské brigády “Smrt fašizmu” kapitán Jevgenij A. Olesinskij (vpravo ve středu obrázku) se svými partyzány mezi obyvateli Příbrami

Generálporučík Karp V. Sviridov se svým štábem v Příbrami vykonával z bezpečné vzdálenosti příkaz Hlavního stanu. Nejhůř na tom byli jeho vojáci. Po předchozím oslavení vítězství šli z jednoho útoku do druhého. V tomto boji padlo celkem 56 vojáků a snad 46 partyzánů. Za úsvitu 12. května bylo přisunuto veškeré dělostřelectvo sboru a zahájila se silná přepadová palba. Raketomety “Kaťuša” pálily nepřetržitě celý den až do tmy.

“Jaky”, letouny 112. gardového stíhacího leteckého pluku, “visely” celý den nad nepřátelskými pozicemi. Přistávaly pouze pro doplnění paliva a bojových kompletů munice a znovu vzlétaly do boje. V noci zase zaútočila pěchota. Německého velitele, hraběte Carla von Pücklera- Burghausse našli po spáchání sebevraždy zastřelením mrtvého v jeho štábním okopu. Zbylí esesáci dali také přednost smrti před zajetím, bili se však střelbou do již vítězných vojáků až do posledního náboje. Jsou známa jména sovětských vojáků, kteří zahynuli jako poslední v noci 12. května 1945. Byli to Muchanas Gelmanov a Michail Gusev.

Tak skončil poslední boj II. světové války v Evropě. Jistě, i poté byly ještě na různých místech v Čechách slyšet výstřely. Podle hlášení 2. ukrajinského frontu pokračovala likvidace jednotlivých ohnisek ozbrojeného odporu Němců do 19. května. Ovšem výše popsaný boj, jako mimořádně prudké sražení s velkými ztrátami, byl po vybojování vítězství ve druhé světové válce bojem posledním.

Boje v dalších zemích Evropy

Na území bývalé Jugoslávie

V bývalé Jugoslávii se za oficiální datum ukončení války na jejím území pokládal 15. květen 1945. Poslední velký oddíl zrádců a kolaborantů, včetně zbytků nacistických vojsk, která se nevzdala do zajetí (celkem až 30 tisíc osob), byl rozdrcen partyzánskými oddíly. I potom,  však pokračovaly početné bojové střety s “četniky”, ustašovci, domobranami a dalšími militarizovanými organizacemi, kteří bojovali na straně hitlerovců. Tyto boje ne vždy skončily vítězstvím Národně-osvobozenecké armády Jugoslávie (NOAJ) pod vedením Josipa Broze Tita.

Jugoslávský maršál Josip Broz Tito, velitel ozbrojených sil bojujících proti Německu a profašistickým silám za války a dlouholetý prezident
Socialistické federativní republiky Jugoslávie

Poznámka:  “Četnici” v jugoslávském prostoru za II. světové války (nezaměňujme s významem českého slova četníci) byli příslušníci nepravidelných guerrilových oddílů spolupracujících s pronacistickým ustašovským Chorvatskem. Ustaša bylo chorvatské ultranacionální fašistické hnutí válečného zločince Dr. Ante Paveliče, které se hlásilo ke katolictví a mělo jako svůj cíl především vyhlazení nechorvatských obyvatel v tehdejším Chorvatsku.

Na území bývalé Jugoslávie proběhla v polovině května 1945 jedna z největších bitev těsně poválečné doby, a to mezi silami NOAJ a Němci, na jejichž straně byli příslušníci jugoslávských nacionalistických a pronacistických uskupení.

Jugoslávský válečný zločinec, hlavní zakladatel a vůdce organizace Ustaša Ante Pavelič

Na jaře 1945, kdy byla německá vojska na území Jugoslávie rozdrcena, zahájily zbytky nacistických uskupení odchod na Západ. Spolu s nimi odcházely na Západ tisíce příslušníků chorvatských a slovinských kolaborantských formací. V letech 1941 až 1945 se chorvatští nacionalisté (ustašovci), využívající záštitu Němců a Italů, dopustili v okupované Jugoslávii mnoha válečných zločinů a aktů otevřené genocidy vůči Srbům, Židům a Cikánům. Loutkový “Chorvatský nezávislý stát” byl opravdovou “továrnou na smrt”. Před středověkými zvěrstvy ustašovců bledli dokonce i někteří hitlerovští důstojníci, kteří nijak neomezovali sadizmus svých podřízených. Například hrůzné koncentrační tábory dětí, zřízené ustašovci, nemělo ani nacistické Německo. Bylo jen přirozené, že padnout do zajetí k jugoslávským komunistům NOAJ, neznamenalo pro ustašovské bandity nic dobrého. Útěk na Západ se pro ně stal otázkou života a smrti.

Kromě ustašovců viděli v anglickém a americkém zajetí záchranu i srbští nacionalističtí četnici. V letech války byli srbští četnici v podstatě alternativní silou odporu proti Němcům ve vztahu ke komunistické NOAJ. Tito srbští nacionální monarchisté se orientovali nikoli na Moskvu, ale na Londýn, a stejně jako s Němci a ustašovci, bojovali i s komunistickými partyzány a proto pro ně v ”nové Jugoslávii” nebylo místo.

V západní části Jugoslávie (na území Slovinska) zablokovaly síly NOAJ ústupové cesty nacionalistů. Ve dnech 14. a 15. května 1945 došlo k tzv. Poljanské bitvě, když se asi 30 tisíc esesáků a chorvatských ustašovců pokusilo proniknout do Itálie, aby tam padli do zajetí Američanů. V prudkých bojích byly tyto síly za pomoci sovětských důstojníků jugoslávskými partyzány rozdrceny. Byla to další největší bitva těsně poválečné doby.

Na území Lotyšska

Po oficiálním ukončení II. světové války se nevzdalo ani poměrně velké německé vojenské uskupení představované zbytky bývalé skupiny armád “Sever” v Pobaltí (tato skupina armád byla původně určena k provedení útoku na Leningrad). V Pobaltí byli Němci a příslušníci místních kolaborantských organizací (tzv. “Zelení”) odříznuti od základních sil Wehrmachtu již na podzim 1944. Uskupení zvané “Kurland” (česky Kuronsko), mělo přes 200 tisíc osob. Sovětské velení podniklo od října 1944 do března 1945 řadu pokusů o dobytí obklíčeného nepřítele (tzv. pět bitev za Kuronsko), avšak prolomit obranu nacistických formací se nedařilo. Nakonec se rozhodlo provést blokádu kuronského kotle a veškeré úsilí věnovat útoku na Berlín. Tak došlo k tomu, že k začátku května 1945 zůstalo Lotyšsko jediným územím SSSR, které bylo okupováno německým vojskem.

Poté, co ke kuronskému uskupení došla zpráva o kapitulaci Německa, se část uskupení vzdala, ale mnoho útvarů pokračovalo v boji až do 15. května. Velitel 6. sboru SS neblaze známý SS-Obergruppenführer Walter Krüger se nevzdal a 15. května se spolu se skupinou vojáků SS pokusil odejít do Německa, ten plán mu však nevyšel.

Velitel 6. sboru na území Lotyšska SS-Obergruppenführer Walter Krüger

Části uskupení “Kurland” se dostaly k baltskému pobřeží v místech Tukums a Liepaja (lotyšská Libava) a pokusily se po vodě utéct do Švédska a Finska. Skupina, ve které byl sám W. Krüger, byla objevena sovětskými vojáky 22. května v lese u východopruské hranice, kde byla zablokována. Když W. Krüger vystřílel ze své pistole po nepříteli všechny náboje, nechal si poslední pro sebe a zastřelil se do hlavy.

Na dánském ostrově Bornholm

Významná akce odporu se po oficiálním datu ukončení II. světové válce odehrála na ostrově Bornholm v nejvýchodnější části Dánska, který byl součástí východní fronty války proti Sovětskému svazu. Německo pokládalo ostrov za přirozenou pevnost mezi svým územím a Švédskem, která efektivně držela nepřátelské ponorky a torpédoborce dál od vod patřících Německu. V roce 1945 využívalo německé velení okupovaný ostrov Bornholm v Baltském moři jako překládací základnu při evakuaci svých vojsk z kuronského kotle v Lotyšsku (viz výše), gdaňského zálivu a rozptýlených skupin vojsk ve východním Prusku, které byly přitlačeny k moři. Mělo tam také stanice rádiového průzkumu, radarové stanice a hydroakustické stanice pro zjišťování ponorek, včetně nevelkého letiště. Německým vojenským velitelem na ostrově  byl od 5. května 1945 kapitán 1. stupně Kurt Gerhard von Kamptz, avšak od 6. května obraně ostrova fakticky velel generál dělostřelectva Rolf Wuthmann.

Němečtí vojenští velitelé ostrova Bornholm - kapitán 1. stupně Kurt Gerhard von Kamptz (vlevo) a generál dělostřelectva Rolf Wuthmann (vpravo)

Protože německé velení se svými vojsky odmítlo po kapitulaci vzdát se do sovětského zajetí (usilovalo o dosažení zajetí Brity), stala se města Rønne a Nexø objektem ruského bombardování. Poté se útvary Rudé armády vysadily na ostrov. Boje o ostrov začaly 9. května, kdy se Němci pokusili probít na lodích k britským silám. Sovětské letectvo potopilo deset lodí a zadrželo dvě plavidla s 800 vojáky Wehrmachtu.

Po provedení sovětského výsadku na ostrově Bornholm

Nato, 10. května se kapitán 1. stupně Kurt Gerhard von Kamptz vstoupit do boje s Rudou armádou a současně poslal britskému velení v Hamburku dopis, že očekává výsadek britských sil na ostrov Bornholm, a že až do té doby je připraven držet obranu ostrova proti Rusům.

Pak došlo k tomu, že 11. května tři důstojníci německé armády uvěznili von Kamptze a základní jádro německých sil (přes 11 100 osob) kapitulovalo. Kolem 4000 Němců však v bojích pokračovalo až do 19. května, dokud nebylo totálně rozdrceno. V těchto bojích o Bornholm zahynuly také stovky sovětských vojáků. Jak již bylo z vylíčení předchozích událostí konce války zřejmé, nebyl to vůbec jediný případ toho, kdy Němci po dosaženém vítězství spojenců ve válce pokračovali v bojích s velkým množstvím ztrát na životech jen kvůli tomu, aby se jakkoli mohli dostat do zajetí na Západ.

Na ostrově Texel - “Ruská válka” Gruzínců

Zvláštní charakter měly evropské vojenské události května 1945 na nizozemském ostrově Texel v Severním moři. Ostrov měl charakter pevnosti a byl důležitým bodem Atlantického valu u nizozemského pobřeží.

Na tomto ostrově byl dislokován prapor Wehrmachtu “Královna Tamara” (“Königin Tamara”) s počtem kolem 800 osob, vytvořený ze zajatých rudoarmějců gruzínské národnosti (původních občanů Gruzínské SSR). Ideovými přívrženci hitlerizmu tito Gruzínci nebyli a k nošení německé vojenské uniformy byli donuceni. V praporu od roku 1944 působily tajné antifašistické skupiny, které dokonce navázaly kontakty s představiteli nizozemského hnutí odporu na Texelu.

Gruzínští vojáci praporu “Královna Tamara”
v německých vojenských uniformách na ostrově Texel

V noci ze 4. na 5. dubna 1945 v očekávání brzkého vylodění spojenců gruzínští vojáci praporu povstali proti Němcům a na krátkou dobu ovládli ostrov. Tu noc a další den padlo asi 400 německých vojáků. Gruzíncům se však nepodařilo zmocnit opevněných námořních dělostřeleckých baterií na severu a jihu ostrova a nemohli tak zabránit příchodu německých posil.

Gruzínský velitel jednotek praporu Sjalwa Loladze
(zahynul v boji na Texelu)

Rozlícení Němci vysadili na Texel trestné oddíly. Na dva tisíce vojáků 163. pluku Wehrmachtu podniklo s podporou palby obrněných prostředků z nizozemské pevniny protiútok a několik týdnů v těžkých bojích potlačovalo povstání. Německé jednotky při tom používaly dělostřelectvo a plamenomety. Povstalci kladli zuřivý odpor a celou dobu doufali, že se na ostrov každou chvíli vysadí Britové, pomoc však stále nepřicházela. Během bojů přestalo fungovat spojení a o německé kapitulaci se tedy nevědělo.

Velitel německé trestné výpravy k potlačení povstání
gruzínských vojáků na Texelu Klaus Bretner

Němci získali Texel zpět, většina vojáků gruzínského praporu zahynula a staronoví vládcové ostrova uspořádali 15. května v hlavním městě ostrova Den Burgu vojenskou přehlídku. Od dne kapitulace Německa uplynulo šest dní a po ulicích Den Burgu, na oslavu svého vítězství pochodovali pod prapory s hákovým křížem němečtí vojáci v přilbách a se zbraněmi.

Teprve pět dní poté přišli nakonec na ostrov spojenci (Kanaďané) a Němci se vzdali. Za dobu bojů padlo na ostrově nejméně 565 Gruzínců a zahynulo též přes sto místních obyvatel podporujících povstalce. Padlí gruzínští vojáci jsou pochováni na čestném pohřebišti v Hogebergu. Ty, kteří přežili se neměli na co těšit. Podle závěrů konference Velké trojky v Jaltě byli bývalí gruzínští bojovníci Wehrmachtu z německého zajateckého tábora povinně repatriováni do SSSR, aby si tam individuálně prožili své hořké životní příběhy. (Podoba tohoto příběhu, s příběhem tzv. vlasovců na území Československa v květnu 1945, není zcela náhodná.) Gruzínské povstání z dubna až května 1945 si dosud lidé na Texelu připomínají jako takzvanou “ruskou válku”.

Na ostrově Kréta - nepřátelé spolu na jedné straně(!!)

Kromě toho, že po ukončení II. světové války pokračovali Němci v bojích s Rudou armádou s cílem dostat se do britského nebo amerického zajetí, byly na několika místech i případy, kdy dokonce Britové a Němci vedli společný boj na jedné straně. Tak tomu bylo na Krétě, největším řeckém a pátém největším středomořském ostrově, omývaném ze severu Krétským mořem, z jihu Libyjským mořem.

Němci obsadili Krétu v roce 1941 masivním, do té doby nevídaně velkým vzdušným parašutistickým výsadkem (za cenu obrovských ztrát, proto jej již v té formě víckrát neopakovali). Správu nad Krétou si po jejím obsazení rozdělili Němci s Italy. Jako okupační síly byly na ostrově umístěny hlavně svazky italské armády, zatímco německé útvary udržovaly dozor nad velkými městy. Stejně jako na jiném okupovaném území se ani Krétě nevyhnuly perzekuce na civilistech za partyzánské akce. Celková situace na Krétě ovšem nebyla nijak růžová ani pro okupační jednotky.

Nominálně měl velet německým ozbrojeným silám na Krétě velitel 133. pevnostní divize generálporučík Dr. Ernst Klepp, pro jeho nemoc však prakticky velel při všech bojových akcích velitel německého dělostřelectva na ostrově plukovník (poté generálmajor) Hans-Georg Benthack.

Původní německý velitel na ostrově Kréta generálporučík Dr. Ernst Klepp

Jak šla válka, 27. října 1944 Hitler nařídil evakuaci Egejských ostrovů, přičemž na ostrově Kréta měla zůstat pouze posádka čítající 11 828 Němců a 4737 Italů. Když válka končila, 9. května 1945 podepsal německý velitel vojsk v Řecku generálmajor Hans-Georg Benthack (v době od 22. září 1944 do 10. května 1945 velitel opevněného prostoru Kréta) za německé ozbrojené síly v Řecku kapitulaci.

Pozdější německý velitel na ostrově Kréta generálmajor Hans-Georg Benthack

V té době byla také podepsána generálem H.-G. Benthackem kapitulace Němců v krétském hlavním městě Heraklionu. Za západní spojence podepsal kapitulační dokument britský brigádní generál Dick Kirwan, za Řecko generálmajor Georgios Fountoulakis.

Na ostrově byla v době kapitulace stálá posádka čítající přes 10 000 německých vojáků. Až do konce června se na ostrově vyskytovali ozbrojení němečtí vojáci, kteří tam stále aktivně bojovali proti partyzánům Řecké národní osvobozenecké armády ELAS až do příchodu britských a řeckých jednotek. Britové (28. pěší brigáda) uskutečnili výsadek na Krétu 11. května a hned vstoupili do boje s prokomunistickými řeckými partyzány. Když se v boji proti partyzánům dostaly britské jednotky brigády do těžké situace neváhal velitel brigádní generál P. G. C. Preston vyžádat pomoc Němců, ve stavu formálně po kapitulaci, reálně však stále ještě ve zbrani. Došlo i k tomu, že pro ochranu britského velitele brigády byl jeho osobní automobil vždy doprovázen dvěma německými tanky Tiger. Ještě toho 11. května zaútočili Němci s podporou tankového praporu na partyzány a odblokovali své britské “spojence”.

Britský důstojník probírá s německými vojáky jejich bojový úkol
pro bojovou akci proti řeckým partyzánům z ELAS

Tento skandální případ bratříčkování stran, které proti sobě celá léta ve II. světové válce bojovaly, byl Británií celou dobu zamlčován. Informace o něm se veřejně objevily prakticky až kolem roku 2000 díky výzkumnému úsilí německých historiků Marleny von Xylanderové a Petera Schenka, autorům dvou níže vyobrazených historických děl.

Prameny publikované německými historiky
(Marlen von Xylander - vlevo a Peter Schenk - vpravo)

Britové a Němci bojovali společně proti řeckým povstalcům až do 26. června 1945 dokud nebyli bojovníci ELAS vytlačeni do hor v oblasti Souda. Teprve potom byli Němci odzbrojeni.

Na západní frontě

Britům a Američanům se Němci vzdávali ochotně, nicméně i tam bývaly průtahy. Například německá posádka ostrova Alderney, jednoho z Normanských ostrovů v Lamanšském průlivu, se vzdala spojencům až 16. května 1945.

Příběh “Kozáckého stanu” v severní Itálii

Na severu Itálie došlo ke kapitulaci nevelké skupiny Němců s větším počtem ruských kolaborantů a zrádců z organizace “Kozácký stan”. Zde je účelné stručné uvedení do historického kontextu. Po vzniku státu Sovětů (který vystřídal carské Rusko) a ukončení občanské války na jeho území, se osudy tamní velké komunity obyvatel - kozáků značně zamíchaly. Hodně se jich rozuteklo do celého světa. Mnozí z kozáckých velitelů našli azyl v Německu.

Jak šel čas, jejich značný počet, vzhledem k silnému antibolševickému ideologickému přesvědčení, přivítal přicházející nástup Adolfa Hitlera a nacistů k moci. A to v naději, že očekávaná nová válka pomůže uskutečnit jejich plány na svržení Stalinova režimu a návrat domů. V tom byl zárodek pozdější účasti kozáků ve II. světové válce na straně Hitlerova Německa. Velkou roli v tom sehrál bývalý carský generál Semjon N. Krasnov žijící v Berlíně a usilující o vznik tzv. “Velkého kozáctva”, jakéhosi německého protektorátu na území od východu Ukrajiny až po řeku Samaru. Nacistické vedení Německa kozákům zčásti vyhovělo a přislíbilo pomoc. Generál S. N. Krasnov se během války stal náčelníkem Hlavní správy kozáckých vojsk Říšského ministerstva “východních okupovaných území” sídlícího v Berlíně.

Vůdce kozáckého hnutí v Německu generál Semjon N. Krasnov

Zde přeskočíme činnost kozáků za války na území Sovětského svazu. Asi v polovině roku 1943, kdy těžké situace, do kterých se Německo na východní frontě dostávalo narůstaly, německé vedení pochopilo, že kozáci, pokud by se jim dostalo řádného vojenského výcviku, mohou představovat značnou, k bojům odhodlanou, vojenskou sílu. Byla tedy vytvořena kozácká divize a jejím velitelem (divizním kozáckým atamanem) se stal německý kapitán, později generálporučík, Helmuth von Pannwitz.

Velitel kozácké divize generálporučík Helmuth von Pannwitz

V červnu 1944 došlo k zvyšování počtu kozáckých bojovníků a z Pannwitzovy divize se stal XV. kozácký sbor čítající 21 000 mužů. S podporou Heinricha Himmlera byl přičleněn k vojskům SS. Německé zákony rasové čistoty šly stranou a ”arizování” kozáků se zdůvodnilo tím, že v jejich případě nešlo o Slovany, ale o potomky starogermánského kmene východních Gótů (Ostgoten).

Ve II. světové válce pak celkově bojovalo na straně Němců, nebo je v bojích podporovalo, až 250 tisíc kozáků. Frontoví velitelé neměli ke kozákům velkou důvěru, proto je nasazovali především do bojů proti partyzánům. Příkladně se Kozáci “vyznamenali” zvláště v bojích proti srbským partyzánům na území bývalé Jugoslávie.

Když se východní fronta dostávala k západním hranicím SSSR, byly značné síly na Východě bojujících kozáků na území Běloruska (březen 1944). Tam proběhla velká reorganizace kozáckých sil, bylo zformováno deset pěších pluků po 1200 mužích. Poté byly jejich útvary vytlačeny z Běloruska na polské území. Velká operace Rudé armády “Bagration” se pro kozáky stala reálnou hrozbou padnutí do sovětského zajetí a proto požádali o přesunutí do prostoru, kde by nebyli tak ohroženi.

Tak se příslušníci “Kozáckého stanu” dostali do severní Itálie - prostoru v Podhůří Alp vymezeného městy Tolmezzo, Gemona a Ozopo. Tam byli v podřízenosti Vyššího velitelství SS a policie Adriatického pobřeží, kde velel SS-Obergruppenführer Odilo Lotario Globocnik. Němci je nasadili do boje proti místním partyzánským oddílům.

Vyšší velitel SS a policie Adriatického pobřeží SS-Obergruppenführer O. L. Globocnik

Vojska Kozáckého stanu byla opět reorganizována, a to do dvou divizí tzv. “Pochodového atamana” generálmajora Timofeje N. Domanova. Pro malou schopnost boje s pravidelnými jednotkami a panující nedůvěru vůči nim, byly kozácké jednotky nasazeny proti partyzánským brigádám Garibaldi, Badoglio a Tito, k trestným výpravám proti obyvatelstvu, které podporovalo partyzány, ke střežení týlu a komunikací. Jako posádka bylo pro ně vybráno město Tolmezzo, kde byl vytvořen severoitalský Hlavní stan kozáckého vojska.

“Pochodový” ataman kozáckého vojska generálmajor T. N. Domanov

V dubnu 1945 se 8. britská armáda při svém postupu dostala na sever k podhůří Alp. Tehdy nastalo těžké bombardování Tolmezza. Hlavní stan kozáckých vojsk vydal rozkaz k odchodu do Rakouska. Na konci dubna a začátku května 1945 proběhl strastiplný pochod kozáků s rodinami, majetkem, s povozy a velbloudy přes alpský průsmyk do prostoru tyrolského města Lienz. To již bylo v stanovené britské okupační zóně. V bývalém zajateckém táboře Pegetz se usadilo kolem 15 tisíc kozáků s rodinami. Po kapitulaci Německa se stali nežádoucími běženci.

Kozácké jednotky kapitulovaly až 18. května 1945 a do 20. května odevzdali zbraně britským jednotkám. Také části XV. jezdeckého kozáckého sboru německého generála von Pannwitze dorazily po oficiální kapitulaci  z Chorvatska, aby rovněž kapitulovali před Brity. Do britského zajetí padl i výše zmiňovaný SS-Obergruppenführer O. L. Globocnik, který 31. května spáchal sebevraždu otrávením.

Podle dohody přijaté na Jaltské konferenci Velké trojky z února 1945, měli být všichni sovětští váleční zajatci a další odvlečení občané SSSR vráceni do Sovětského svazu. Dne 21. května 1945 velitel 5. britského sboru General Sir Charles Frederic Keightley uzavřel dohodu s představiteli sovětského NKVD (ze skupiny SMERŠ) při štábu maršála Fjodora I. Tolbuchina, který obsadil část Rakouska, o vydání všech kozáků sovětským vojskům.

Generál Sir Charles F. Keightley

Z lienzského tábora bylo odvezeno 2146 kozáckých velitelů, z toho 12 generálů, do města Judenburg, kde byli na hranici sovětské okupační zóny předáni sovětským jednotkám. Část kozáckých velitelů byla na místě zastřelena, ostatní byli odvezeni na Sibiř do trestaneckých táborů.

Spolu s XV. sborem byl posláno do Sovětského svazu i 700 Němců, včetně německého velitele, generálporučíka Helmutha von Pannwitze. Ten se stal před koncem Velkým atamanem všech kozáckých vojsk a své kozácké bojovníky odmítl opustit. Kozáci si ho velmi vážili, o čemž svědčí to, že tento německý generál byl jmenován Velkým atamanem samotnými kozáky. Do té doby se v dějinách nikdy nestalo, že by tento titul mohl dostat nekozák, natož cizinec. Na obrázku níže je generálporučík H. von Pannwitz jako “Velký ataman” oblečený v historickém  stejnokroji s kozáckou papachou na hlavě (možno porovnat s fotografií H. von Pannwitze v uniformě německého generála, viz výše).

Generálporučík Helmuth von Pannwitz v kozáckém stejnokroji

Závěrem k otázce kozáků bojujících na straně hitlerovského Německa. Ve vojenské přísaze kozáků, kteří sloužili v německé armádě se pravilo: “Slibuji a přísahám všemohoucímu Bohu před svatým evangeliem, že budu vůdci Nové Evropy a německého národa Adolfu Hitlerovi věrně sloužit a budu bojovat s bolševizmem nešetříc svůj život do poslední kapky krve...”

A poněmčení kozáci tak skutečně sloužili. Svými “hrdinskými činy” vynikli například v bojích proti jugoslávským partyzánům, nebo při potlačení Varšavského povstání roku 1944. Zásluhy kozáků pro Wehrmacht byly oficiálně uznané zvláštním dokumentem podepsaným stranickým ideologem NSDAP a původcem nacistických teorií o nadřazenosti německé rasy, lítým pronásledovatelem Židů Alfredem Rosenbergem a generálem-polním maršálem Wilhelmem Keitelem. Tam bylo mj. poněmčeným kozákům slíbeno buď vrácení starých území a půdy, nebo nové pozemky “na východě Evropy”.

Nestalo se.  Mimochodem, pro Němce rasově přijatelní “východní Gótové” dostávali v dřívějších bojích řádně na frak od sovětského jezdectva, v jehož řadách bylo také mnoho kozáků. Tak se opakovala situace z doby občanské války (1918-1920) se stejně nelítostnými boji jako dříve. Kozáci jedné i druhé strany přímo záměrně vyhledávali na frontě souboje proti sobě. Když k nim došlo, nebrali zajatce ani jedni, ani druzí…

V řadách Wehrmachtu bojovalo v různých obdobích války 70-80 tisíc kozáckých vojáků. Vlna kozáckých uprchlíků znamenala prudký vzestup kozáckých vojenských formací. Největší formací se stal výše zmíněný XV. kozácký jezdecký sbor. Jeho základním bojištěm pak byla Jugoslávie.

Jako již dříve se kozáci stali rukojmím velké politiky, obětmi několika politických systémů. Nacistický systém využil jejich bojový potenciál, prohrál válku a ponechal své spojence na pospas osudu. Vítězné demokratické západní státy vzaly kozáky do zajetí a vydaly je k odplatě totalitnímu sovětskému systému. Tam byl jejich neblahý osud, jak se dalo čekat vzhledem k jejich spolčení s nacisty, zpečetěn.

Kde nastal naposledy konec války

Nakonec kuriózní případ nejzazšího konce války. Úplně posledními vojáky Wehrmachtu, kteří složili zbraně, bylo jedenáct osob, příslušníků vojenské meteorologické služby, na Špicberkách v Severním ledovém oceánu.

Poloha meteorologické stanice v Severním ledovém oceánu na mapě světa
(místo označeno žlutým kroužkem)

Jejich pozdní kapitulace však nebyla důsledkem válečného fanatizmu, ale okolností, na které nemohli mít vliv. Skupina meteorologů byla vyslána na ostrovy v roce 1944, aby tom zřídila meteorologickou stanici a získala možnost poskytování informací o povětrnostních podmínkách, což byla v době války velmi důležitá věc, zejména pro německé válečné lodě operující ve vodách Atlantiku.

Stanice “Haudegen” na Špicberkách

Meteorologická stanice s názvem “Haudegen” byla zřízena a pak pracovala v Severovýchodní zemi (Nordaustlandet) na severu Špicberků v zálivu Rijpfjorden.

Velitel stanice “Haudegen” poručík Dr. Wilhelm Dege

Velitelem stanice “Haudegen” by poručík Dr. Wilhelm Dege. Během dne 24. dubna 1945 přijal telegram od nadřízeného velitelství námořní skupiny Sever, které posádce stanice uložilo setrvat na svém místě, přezimovat tam až do roku 1946 a dále plnit uložené meteorologické úkoly. Pak se stalo to, že 29. dubna ztratila skupina vojáků v čele s velitelem rádiové spojení s Německem. Několik měsíců tam žili v naprostém informačním vakuu a nevěděli o tom, že II. světová válka v Evropě už dávno skončila a že se dokonce blíží i konec války v Asii.

Kromě několika dnů, maximálně týdnů, byla stanice po moři nepřístupná, cesta po pevnině a zamrzlém moři byla v oněch zeměpisných šířkách velmi nebezpečná. Stravu si příslušníci skupiny zajišťovali tím, že lovili ryby. Zoufale se snažili dát o sobě vědět tak, že házeli do moře láhve s psanými zprávami. Ke konci srpna 1945 je nakonec objevili norští lovci tuleňů, kteří dali zprávu představitelům Spojenců.

Kapitulaci složil velitel a posádka stanice 4. září 1945 do rukou kapitána norské rybářské lodi Bläsel Ludwiga Albertsena. Robinsoni ze stanice ochotně odevzdali zbraně - kulomet, pistoli a osm pušek.

Příběh polární meteorologické stanice je popsán v knize velitele stanice Dr. W. Dege, jejíž titulní vyobrazení je výše.

Tak skončily příběhy kapitulace německých ozbrojených sil druhé světové války v Evropě. Pravda, v prostorách Tichého oceánu ještě prováděly jednotlivé skupiny japonských vojáků, kteří nevěřili tomu, že jejich impérium také kapitulovalo, partyzánskou činnost proti Američanům. To je ale už jiná historie...