NOVÉ UNIFIKOVANÉ PLATFORMY TANKŮ A OBRNĚNÝCH VOZIDEL RUSKÉ FEDERACE (1)

 

"ARMATA" - (nejen) nový ruský tank

Významnou součástí již řádky let probíhající vojenské reformy ozbrojených sil Ruské federace (RF) je modernizace výzbroje a vojenské techniky, která by měla dosáhnout objemu a tempa 9 až 11 procent za rok. To má umožnit k roku 2020 zvýšit podíl nových moderních prostředků vojenské techniky do 70%. Modernizace se velkou měrou týká mobilních bojových prostředků, pásových i kolových. Podstatným hlediskem přitom je to, aby nové, moderní tanky a další obrněná bojová vozidla vykazovala takové kvantitativní a kvalitativní charakteristiky, které bude armáda potřebovat v možných potenciálních ozbrojených konfliktech nejbližších 10 až 15 let. Ekonomická hlediska zase vyžadují vysokou úspornost, kterou je možné zajistit maximální unifikací pásových a kolových obrněných platforem. Počítá se se stavbou tanků a obrněných vozidel na bázi tří typů obrněných platforem - těžké (projekt "Armata"), střední (projekt "Kurganěc-25") - oba tyto typy platformy pro pásová vozidla, a lehké (projekt "Bumerang", jako platforma pro kolová vozidla. V tomto příspěvku popíšeme první dvě platformy, třetí bude věnován další, samostatný příspěvek.

Obecná hlediska týkající se moderní obrněné techniky v RF

V posledních několika letech se v RF přikládá značný význam realizaci nových perspektivních nosných platforem pro tanky a různé další typy obrněných vozidel, přičemž tyto platformy mají být důsledně unifikované. Pro jednoduchost budeme v dalším používat termín obrněná technika a pod ním rozumět tanky i další druhy obrněných vozidel.

To, že se ve světě objevily nové prostředky vedení ozbrojených konfliktů, vedlo k tomu, že se řeší rozpor mezi tím, co nového může nový prostředek obrněné techniky svými taktickými schopnostmi přinést na soudobé bojiště a tím, co by realizace požadovaných schopností technicky a ekonomicky znamenala. Kompromis se pak řeší při vypracování takticko- technického zadání na vývoj, vycházeje z taktických možností jednotek tak, aby se zajistila převaha nad potenciálním protivníkem jak ve schopnostech vedení palby a úderu, tak i v ochraně vojáků a manévrovosti. Důležitým hlediskem přitom je i to, jak lze těchto možností v oblasti obrněné techniky dosáhnout zkvalitněním procesů velení a řízení.

Dnes je možné předpovídat růst významu takových rysů vševojskového boje, jako je úsilí o dosažení palebné převahy nad protivníkem bez vstoupení do přímého kontaktního boje, značné zvýšení autonomnosti jednotek nízkých taktických stupňů (družstvo, četa, rota) a efektivní využívání zdrojů průzkumných informací, zajišťovaných automatizovaným systémem velení a řízení. Právě tendence zvyšování autonomnosti jednotek nízkých taktických stupňů nabývá na zásadní důležitosti. V rámci automatizovaného systému velení a řízení se zvyšuje význam získávání a využívání průzkumných informací. V armádě RF se stále  ještě nedostatečně uplatňují průzkumné informace. Od budoucích prostředků obrněné techniky na nových platformách se požaduje, aby byla zajištěna možnost zpracování a maximálního využití získávaných průzkumných informací.

Pokud jde o bezkontaktní vedení bojových operací, ty jsou v současných podmínkách armády RF schopni vést velitelé, kteří k tomu mají potřebné zdroje - vzdušnou podporu, vlastní dělostřelecké prostředky atd., to znamená velitelé na stupních prapor a výše. V oblasti obrněné techniky se v současné době již stěží dají operační, případně i vyšší úlohy ozbrojeného boje zvyšováním množství prostředků obrněné techniky, úsilí je nutné zaměřit na zvyšování jejich kvality.

Potřeba a problémy rozvoje moderní obrněné techniky pro ruskou armádu se čas od času dostávají do popředí veřejného zájmu. Je to dáno zájmem o průběh a výsledky ruské vojenské reformy, na kterou se vynakládají obrovské prostředky ze státního rozpočtu. Minulý rok 2012 se pro ozbrojené síly RF stal rokem totálního přezbrojování. Za poslední dvě desetiletí se totiž množství nové výzbroje a vojenské techniky dostalo na úroveň pouhých 12%. I když vládní orgány RF učinily mnohé pro nápravu tohoto stavu, avšak výsledky za rok 2012 ukazují, že probíhající proces má velmi daleko k uspokojivému dokončení. To co se týká výzbroje a vojenské techniky všeobecně, se v celé šíři projevuje i v oblasti obrněné techniky ozbrojených sil RF.

Letmý pohled na současnost a budoucnost tanků

Podívejme se nejprve na oblast tanků, jako tradičně nejmohutnější úderné síly armád.  Důležitou otázkou je to, v jakých operacích a bojových činnostech by se měly tanky na moderním digitalizovaném bojišti používat. Je snad možné, že v nejbližší perspektivě se stanou tanky zcela nepotřebné?

Jsou tanky brontosauři odcházející epochy?

Již celou řadu let, možná několik desetiletí, probíhá diskuse s názorovými střety přívrženců dalšího rozvoje tanků a pochybovačů zastávajících více nebo méně opodstatněné záporné postoje k budoucnosti tanků, a tím i k jejich dalšímu rozvoji a zdokonalování. Tanky se stále více specializovaly v jednom směru - soupeření různých typů tanků mezi sebou v síle pancíře a ráži kanónových střel. Vznikaly na pohled krásné, nepředstavitelně drahé, obří výtvory sporné užitečnosti.

Popsaný vývoj situace v rozvoji tankové techniky souvisel s tím, že na bojové použití tanků byla nalezena asymetrická a mnohem méně nákladná odpověď ve formě přenosných prostředků boje s tanky (za poměrně malý peníz může být voják schopen zničit stroj v ceně milionů), bitevních vrtulníků a speciálních dálkově řízených protitankových raket. Velkolepý tank se stal velmi zranitelným ze vzduchu (což, mimochodem, předvedli Američané ve válkách s bývalou Jugoslávií, Irákem i Libyí). Posílil se názor, že tanky jsou brontosauři, kteří začali vymírat.

Funkce efektivní podpory pěchoty v boji zcela dobře plní lehká a méně nákladná bojová vozidla pěchoty, ničit tanky protivníka je možné pomocí vrtulníků, řízených a neřízených protitankových střel i ručních granátometů. Ani dělostřelectvo není nutné proti tankům nasazovat a může tak plnit jiné důležité palebné úkoly.

V konečném důsledku začal převládat trend na redukci počtů tanků a rušení tankového vojska jako samostatného druhu vojska. Avšak i mnozí odpůrci tanků jako soudobých bojových prostředků, netvrdí to, že by se měly tanky úplně opustit. Nicméně skutečností, podle nich, zůstává to, že tanky se postupně stávají "nezaměstnanými". Pokud by se přece jen objevila nutnost tanky použít, pak by měly postačit ty, které zůstaly provozuschopné z dřívějška a stále se udržují.

Druhá strana, která hájí opodstatněnost dalšího rozvoje a nutnost hluboké modernizace tanků v současnosti i v blízké perspektivě, vychází z jiných hledisek. V době studené války mezi dvěma supervelmocemi, byly tanky určeny především k nasazení v jaderné válce.

Pomocí jaderných výbuchů se měly zřizovat průchody v nepřátelské obraně a do nich se měla nahrnout obrovská množství tanků. Pouze tanky s jejich mohutným pancéřováním, totiž mohly zajistit  pro osádky relativně bezpečné překonání radiací zamořeného terénu. Po překonání zón radioaktivního zamoření se měly na tancích vztyčit vzduchové "komíny" a tanky měly vjet a zcela se ponořit do nejbližší řeky na jednu až dvě hodiny. To postačilo pro jejich dezaktivaci protékající vodou. Po doplnění pohonných hmot (pro jejich  mnohopalivové dieselové motory) mohly postupovat dál.

Pro "vyčištění" vzdušného prostoru a země od nepřítele, bylo možné periodicky odpalovat taktické jaderné nálože ve výšce pět až deset kilometrů ve vzduchu přímo nad pohybujícími se tankovými formacemi na podél linie fronty či na křídlech útočících vojsk a tankům se, na rozdíl od všeho ostatního, nic nestalo.

Dnes je jistě možné tvrdit, že k jaderné válce nedojde, protože to je nemyslitelné. Tvrdí se, že jaderné zbraně nejsou určeny pro použití ve válce, ale pro odvrácení války (a proto nejsou velká množství tanků nutná). Chce se tomu věřit. Platí to, pokud ovšem nedojde k něčemu naprosto nepředvídanému. Kdyby tak byl někdo, kdo by to mohl zaručit...

Uzavřeme tyto úvahy tím, že analýza soudobých ozbrojených konfliktů dosti jednoznačně zvýrazňuje převládající význam operací s nasazováním malých, vysoce pohyblivých, a přitom palebně dostatečně silných, zasíťovaných jednotek nižších stupňů velení, nejvýše do stupně roty. Efektivními mobilními obrněnými prostředky pro podporu jejich činnosti jsou lehká, snadno ovládatelná, bojová vozidla pěchoty, případně obrněné transportéry, nikoli těžké a "neohrabané" tanky. I přes tuto zřejmou skutečnost, zachovává většina pokročilých armád ve světě tanky ve své výzbroji a věnuje odpovídající prostředky jejich kontinuální modernizaci a neustálému zdokonalování. Takové rozpory jsou součástí dnešní doby a nezbývá, než je vzít v úvahu.

Platforma "Armata"

Uralská konstrukční kancelář dopravního strojírenství (společnost UKBTM), pracující pro velký výrobní podnik zbrojního průmyslu RF "Uralvagonzavod" (UVZ), dlouhá léta vyvíjela nový tank revoluční konstrukce s označením "Objekt 195". V roce 2010 bylo financování jeho vývoje ministerstvem obrany RF ukončeno. Namísto tohoto programu byl zahájen nový program pojmenovaný "Armata" (podle latinského slova znamenajícího "ozbrojený", přeneseně "bojový prostředek).

"Objekt 195" - předchůdce tanku "Armata"

Ještě na konci éry SSSR byl zahájen v konstrukční kanceláři UVZ vývoj tanku "Objekt 195" (někdy nesprávně označovaného T-95). Očekávalo se, že se jako výsledek bude dodávat do sovětské armády tank zcela nové konstrukce s nejsilnější ochranou a osádkou, která bude umístěna v obrněné "kapsli", odděleně od výzbroje a munice tanku. Tento přístup, mimochodem, ve velké míře vychází z koncepce mimořádně kvalitního izraelského tanku "Merkava" a je dokladem toho, že tím definitivně skončila po desítky let neměnná filosofie provedení tanku a konstrukční tradice sovětské tankové školy.

Vývoj tanku "Objekt 195" byl dotažen do stádia zhotovení několika skupin navzájem odlišných prototypů (po jednom až dvou strojích). Podle zveřejněných fotografií jednoho z prvních vzorů vypadal stroj opravdu neobvykle. Na pohled byl vyšší a větší, než současný tank T-90A.  Bylo hned zřejmé, že jeho ochrana byla velmi dobrá. Ti co tank zkoušeli, jej nazvali "Železný kaput" nebo také "Monstrum".

 

Vzhled tanku “Objekt 195”

Protože tank "Objekt 195" (spolu s prvky převzatými z koncepce izraelské "Merkavy") sehrává významnou roli v tvorbě koncepce platformy "Armata", podívejme se na něj aspoň krátce podrobněji. Tank má zcela novou stavbu - osádka je opravdu umístěna v samostatné pancéřované "kapsli". Výzbroj a bojový komplet (munice) je v odděleném automatizovaném úseku, nad kterým je věž tanku. Motor s převodem je v zádi stroje. Je velmi dobře chráněn v čelní projekci, ale také z boků a shora. Osádka je zcela oddělena od bojového i motorového úseku a nemusí se obávat požáru nebo výbuchu par paliva, ani výbuchu bojového kompletu.

Věž je neobývatelná, a proto je úzká. Základní výzbroj je v ní rozmístěna vysoko, což je rovněž výhodné. Tank tak může střílet zpoza ohrad nebo pahorků, k čemuž postačí vysunout zbraň a pozorovací přístroje. Hlavní výzbroj stroje tvoří kanón ráže 152 mm s hladkou hlavní, který umožňuje odpalovat rakety s dostřelem do osmi kilometrů. Tank je vybaven výkonným dieselovým motorem (1600 hp) a hydromechanickou automatickou převodovkou. Při poměrně slušných rozměrech a velice silné pancéřové ochraně je tank poměrně lehký, jeho hmotnost nepřesahuje 55 tun.

Je však několik objektivních důvodů, kvůli kterým bylo od dalšího pokračování vývoje tanku "Objekt 195" upuštěno. Jedním z hlavních byla jeho vysoká cena. Říkalo se, že zkušební vzor tanku stál 400 milionů rublů. I když by byl v sériové výrobě levnější, bylo to přece jen drahé. Další příčinou byla nepřipravenost průmyslu k výrobě takového stroje v továrních množstvích. Mnozí subdodavatelé prostě nebyli schopní zajišťovat dodávky příslušných komponent. Tím nejdůležitějším však bylo to, že tank byl stavěn nikoli jako průlomový do budoucna, k tomu prostě nedošlo. Koncem 80. let se očekávalo, že "Objekt 195" by mohl úspěšně čelit novým západním (americkým a německým) tankům. Avšak ani americký budoucí hlavní bojový tank FMBT ("Arjun"), ani německý "Leopard-3" nebyly oproti očekávání zavedeny. Na Západě prakticky byly programy vývoje nových tanků (4. generace) zastaveny. V Rusku bylo rozhodnuto vyrobit a zavést jednodušší a méně nákladný tank. Jak to dopadne, ukáže čas a výsledky. Podnik UVZ, chce pro jistotu, souběžně s pracemi na "Armatě", přesto "dotáhnout" vývoj "Objektu 195", a to na vlastní náklady.

Tank "Armata" - jak může vypadat

Historicky to není tak moc dlouho, co bylo UKBTM (viz výše) předáno zadání na vývoj nové perspektivní řady unifikovaných platforem pro bojiště. Řada platforem představovala tank "Armata", obrněné opravářské a vyprošťovací vozidlo, těžké bojové vozidlo pěchoty a těžký útočný obrněný transportér (vše na pásech). Postupně mohly přibývat další druhy pásových obrněných prostředků, jako bojové vozidlo podpory tanků, dělostřelecké a protiletadlové zbraňové prostředky.

Znázornění řady objektů obrněné techniky na platformě “Armata”

Tank "Armata" má nahradit tanky T-72 a T-80, které tvoří základ současné úderné síly  pozemních vojsk RF. V současné době UVZ sériově vyrábí  základní bojový tank  T-90. Jeho verze T-90S, má dobrý odbyt u zahraničních zákazníků ruské obrněné techniky.

Na základě toho, že stanovené termíny vývoje jsou značně napnuté - v roce 2015 musí tank projít náročnými zkouškami a dostat se do sériové výroby - je logické předpokládat, že budou v maximální míře využity výsledky prací na "Objektu 195". Zřejmě vznikne "dietní" supertank se stejným uspořádáním, konstrukčními principy a technologiemi. Bude však poněkud menší, lehčí, jednodušší a levnější než "Objekt 195". Zřejmě bude vážit 50 až 52 tun. Na šasi (podvozku s kostrou) mohou být určité změny. Kvůli snížení ceny a zjednodušení výroby se zřejmě upustí od širokého použití titanových slitin v pancíři. Tank tím bude o něco méně chráněn než jeho "starší bratr".

Uspořádání funkčních celků při stavbě tanku se zřejmě bude shodovat s řešením "Objektu 195" - silná pancéřová ochrana, za ní obrněná "kapsle" s osádkou, dále automatizovaný bojový úsek s neobývatelnou věží nahoře a pak motorový úsek. Kanón bude také umístěn dostatečně vysoko. Jistě bude také využito řešení nabíjecího automatu kanónu, tvaru těla tanku a struktury pancéřové ochrany. Spolu s tím bude jistě tank vybaven zabudovanou dynamickou ochranou nové generace a kompletem aktivní ochrany.

Je možné, že tank "Armata" bude vyzbrojen 125 mm kanónem zvýšené palebné síly s hladkou hlavní. Stejný kanón má i nová varianta tanku T-90AM. K tankovému kanónu "Armaty" ještě dodejme to, že to má být digitalizovaný kanón s dálkovým ovládáním a ovládat jej bude osádka z již zmíněné oddělené pancéřované "kapsle" v těle tanku.

Celý informační a řídicí systém tanku má být plně digitální. Přijaté řešení má zajistit to, že cesty vnitřní výměny informací budou spolehlivě ochráněny proti rušení a zachycování (odposlechu) signálů interních elektronických systémů pancířem tanku. Dovnitř ani ven přes něj neprojde žádný nežádoucí signál. Takový koncept tanku má být, mimo jiné, krokem na cestě k budoucímu plně autonomnímu tanku, který bude jako celek řízen na dálku a bude ničit cíle v automatickém režimu.

Není vyloučeno, že tank "Armata" bude mít elektrický převod. V tom případě bude motor pracovat jako generátor a pásy budou otáčet elektromotory. Takové řešení je lehčí než tradiční, a proto je možné ušetřenou hmotnost využít třeba pro zesílení pancéřování. Co do spolehlivosti, je však spojené s většími riziky. Motor tanku bude dieselový s výkonem zhruba 1400 až 1600 hp.

Pravděpodobný vzhled tanku “Armata”

Lze předpokládat, že by tank "Armata" mohl zaujmout důstojné místo ve zbrojním arsenálu a stát se jedním z nejlepších tanků světa. Složitější to bude s cenou tanku (říká se, že prototyp může být v ceně něco pod 400 milionů rublů). Zkoušky tanku "Armata" mají být zahájeny v roce 2013 a v roce 2015 mají již být zahájeny dodávky nových tanků ze sériové výroby k vojskům. Do roku 2020 má ruská armáda dostat 2300 těchto tanků. Hodnotí se nejen přednosti, ale i nedostatky navržené koncepce tanku “Armata”. Některé důležité nedostatky jsou vyznačeny na obrázku níže. Uvidí se, jak se dále budou vyvíjet názory v ruském ministerstvu obrany, zda tam do té doby někoho nenapadne přeorientovat se na ještě novější koncepci...

Poznamenejme ještě, že obdobný vývoj nového tanku, jako v ruském programu "Armata", probíhá na Ukrajině. Na bázi existujících ukrajinských tanků se vyvíjí perspektivní tank označený T-100-140. Má maximálně unifikovat části a agregáty se současnými ukrajinskými tanky T-84 a "Oplot-M", má však mít principiálně nové uspořádání, rozprostřený elektromechanický převod, 140 mm tankový kanón "Bagira" s hladkou hlavní a plně automatické nabíjení. Má se vyznačovat optimálním vyvážením bezpečnosti a komfortu osádky, silné pancéřové ochrany, výzbroje, vysoké pohyblivosti, jednoduchosti a snadnosti ovládání.

Perspektivní ukrajinský tank T-100-140

Těžké bojové vozidlo pěchoty platformy "Armata"

Po základních údajích o tanku "Armata" uvedeme stručně další příslušníky řady pásových obrněných vozidel této platformy. Na prvním místě jde o těžké bojové vozidlo pěchoty (TBMP). Je určeno pro veden bojové činnosti jak v sestavě tankových jednotek, tak i samostatně. Střelci - členové výsadku - mohou uskutečňovat palbu z vozidla, nebo sesednout a plnit svůj bojový úkol pěším způsobem. Použití TBMP vyznačujících se silnou automatizovanou výzbrojí, ochranou a pohyblivostí (stejně jako u tanků) umožňuje těsnou součinností tanků a motorizovaných pěšáků na bojišti. Mohou se tak plně uplatnit silné stránky obou těchto kategorií vojsk. TBMP mohou být nasazovány v útoku i v obraně, ve velkých ozbrojených konfliktech i lokálních konfliktech nízké intenzity, a také v mírových operacích.

Bojová vozidla pěchoty platformy "Armata" zajišťují kruhovou ochranu proti palbě ručních protitankových prostředků. Požaduje se ochrana proti kinetickým protitankovým prostředkům ráže 120 až 125 mm, a rovněž ochrana horní polosféry proti protitankovým řízeným střelám třetí generace typu FGM-148 "Javelin" a obdobné munice.

Podívejme se letmo na uspořádání částí vozidla v řetězci "motorový a převodový úsek - řídicí úsek - úsek výsadku". Motor vozidla je vpředu. Před motorovým a převodovým úsekem je čelní modul se základní pancéřovou ochranou. Při zasažení TBMP zpředu, bude motorový úsek přídavnou ochranou osádky i výsadku. Osádka bude na tom výhodně tím, že bude umístěna blízko ke středu šasi vozidla. Pro úsek výsadku bude zajištěn pohodlný výstup, jak tomu je u lehkých (kolových) obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty. Věžový modul s vnější výzbrojí má zahrnovat dálkově řízený automatický 30 mm kanón 2A42 s bojovým kompletem 500 nábojů, zdvojený kulomet 7,62 mm PKTM (6P7K) na samostatném loži spojeném rovnoběžníkovým (pantografovým) mechanizmem s kanónem (bojový komplet 1000 + 1000 nábojů), dálkově ovládaný 30 mm automatický granátomet AG-30 ve snímatelném modulu s bojovým kompletem 300 + 300 nábojů a doplňková zbraň - 12,7 mm kulomet "Kord" (6P49), který se instaluje tak, aby fungoval synchronně s panoramatickým zobrazením pro velitele a zajišťoval stabilizaci panoramatického zrcadla; jeho bojový komplet je 300 + 300 nábojů.

Pro boj s tanky je na vozidle umístěn protitankový raketový zbraňový systém "Kornet" s laserovým přenosovým kanálem pro navádění raket pomocí mířidla naváděče. Zamiřovací komplet  sestává z mnohokanálového systému (s televizním a termovizním kanálem), laserového dálkoměru a laserového přenosového kanálu pro ovládání řízených raket. Pomocí televizního kanálu systému je možné rozpoznávat cíle, podobné jako tank, na vzdálenost do 5 km, a integrovaný termovizní kanál umožní vést palbu v podmínkách omezené viditelnosti a v noci, rozpoznávat cíle, podobné jako tank na vzdálenost do 3,3 km. Maximální vzdálenost pro měření dálkoměrem je až 7,5 km. Záložním systémem pro míření je záložní tankový zamiřovač PDT s závislým mířením přes televizní kanál.

Velitel vozidla má jako zamiřovací prostředek kombinované panoramatické mířící zařízení s televizním a termovizním kanálem a laserovým dálkoměrem. Panoramatické zobrazení umožňuje kruhové pozorování se stabilizací ve dvou rovinách a vedení palby z přídavného kulometu, automatického kanónu a zdvojeného kulometu v palebném režimu "dubl", a také hledání a udání cíle pro naváděče. Vzhledem k tomu že věž je neobývatelná, vybavuje se přídavnými televizními kamerami pro kruhové pozorování se stabilizací podle vertikály zorného pole. Palubní balistický počítač je integrovaný s tankovým informačním a řídicím systémem TIUS, se souborem senzorů pro získávání meteorologických a topografických údajů. Stabilizátor výzbroje pracuje ve dvou rovinách s elektromagnetickým náhonem horizontálně i vertikálně.

Na věži je instalován systém pro vytváření clon a opticko-elektronického rušení s ochranou před protitankovými prostředky s laserovými samonaváděcími hlavicemi a laserovými dálkoměry. Ve výbavě vozidla je 20 vypouštěcích zařízení pro dýmové a aerosolové granáty, a rovněž hlavice pro odhalení laserového ozáření. V zádi věže je umístěn komplet aktivní ochrany pro ochranu boků a pokryvu výsadkového, řídicího a motorového úseku před protitankovými řízenými střelami třetí generace typu FGM-148 "Javelin".

 

Osádku TBMP tvoří velitel, naváděč a mechanik-řidič. Výsadek může čítat osm až deset osob. Osádka a výsadek se umisťují ve dvou samostatných pancéřovaných "kapslích". Ve výsadkovém úseku je šikmá vysazovací plocha a rozevírací dveře pro vystoupení vojáků ven, a také horní vysazovací průlezy. Ve dně úseku je havarijní průlez pro evakuaci výsadku v případě převrácení vozidla.

Těžký obrněný transportér platformy "Armata"

Těžké obrněné transportéry již, ve skutečnosti, v armádě RF jsou. Jsou v provedení plamenometného pásového obrněného vozidla BMO-T. Byla přijata do výzbroje chemického vojska. Nelze je však považovat za plnohodnotná vozidla na bázi unifikované platformy. Ani jejich konstrukční řešení nesplňuje současné požadavky. Například nemají na zádi výstup s šikmou plochou nebo rozevíracími dveřmi. Vojáci musejí opouštět vozidlo průlezy na pokryvu, nebo průlezy v zadní stěně obytného úseku, a to přímo na vršek motorového úseku. To není ani pohodlné, ani bezpečné. Celkem BMO-T pojme pouze sedm osob.

Bojové plamenometné vozidlo BMO-T

Těžký obrněný transportér (TBTR) bude postaven analogicky jako tank platformy "Armata" s předním motorovým úsekem, ale bude mít vyšší kostru a z výzbroje bude mít pouze lehký kulomet na dálkově ovládaném otočném loži. To umožní umístit dovnitř vozidla 12 až 15 vojáků výsadku s výzbrojí. Podobně jako TBMP bude mít i TBTR pancéřovou ochranu na úrovni tanku.

“Armata” - možný vzhled TBTR

Z dalších pásových obrněných vozidel platformy "Armata" uvedeme stručně údaje o těžkém velitelském vozidle TKMU, samohybném minometu SAM, samohybné houfnici SAU a samohybném protiletadlovém raketovém a dělostřeleckém komplexu SZRAK blízkého dosahu.

Těžké velitelské vozidlo TKMU

Možnost postavení těžkého velitelského vozidla pro velení a řízení TKMU na bázi těžkého bojového vozidla pěchoty (TBMP) je podmíněna modulární konstrukcí a možností zástavby přídavných rádiových stanic a dalšího vybavení pracovišť pro velitele jednotky a skupinu velení. Jelikož je TKMU určeno pro vedení bojové činnosti ve formaci tankových jednotek při  pohybu ve společné bojové sestavě, avšak i samostatně, je možné je použít skrytě mezi řadovými vozidly. Velitelské vozidlo má účinnou automatickou výzbroj, silnou ochranu a vysokou pohyblivost, podobně jako tank. Velitelské vozidlo je možné nasazovat jak ve velkých ozbrojených konfliktech, tak i v lokálních konfliktech nízké intenzity, nebo v mírových operacích.

Řada prvků, zejména systém řízení palby a výzbroj TKMU je podobná nebo shodná s vybavením TBMP, je tedy možné zjišťovat a ničit obrněnou techniku a pěchotu protivníka stejně efektivně, jako s pomocí systému řízení palby tanku. Zvláštností TKMU platformy "Armata" v porovnání s velitelsko-štábními vozidly na bázi lehkých bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, je kruhová ochrana proti ručním protitankovým prostředkům. Požaduje se také ochrana proti kinetickým protitankovým prostředkům ráže 120 až 125 mm a ochrana horní polosféry vozidla proti třetí generaci protitankových řízených střel typu FGM-148 "Javelin" a jiné obdobné munici.

Vzhledem k většímu počtu rádiových stanic a dalších palubních elektronických zařízení, je TKMU vybaveno výkonným pomocným zdrojem elektrické energie a zvýšenou zásobou paliva. Jinak je velká část vlastností a výbavy těžkého velitelského vozidla velmi podobná vlastnostem a výbavě výše popsaného TBMP.

Samohybný minomet (SAM) 120 mm na platformě "Armata"

Samohybný automatizovaný minomet (SAM) platformy "Armata" je určen pro ničení živé síly, dělostřeleckých a minometných baterií, raketových odpalovacích zařízení, obrněných cílů, palebných prostředků a míst velení ne vzdálenostech do 13 km. Minomet je schopen korigovat palbu podle výsledků zaměření výbuchů, samostatně uskutečňovat průzkum cílů ve dne i v noci, vést mířenou palbu z podpovrchových palebných postavení i přímým zacílením bez nutnosti předběžné přípravy palebného postavení.

Minomet SAM se staví na šasi TBMP namísto úseku výsadku, jako věž samohybného dělostřeleckého prostředku SAO 2S31 "Věna". Pancéřování věže bude zesílené. Bude zajištěna kruhová ochrana proti ručním protitankovým prostředkům.

Základní výzbrojí je dělostřelecká zbraň 2A80 s ráží 120 mm a drážkovanou hlavní, ve které jsou sloučeny funkce kanónové houfnice a minometu. Zbraň může vést palbu všemi typy min ráže 120 mm nezávisle na výrobci. Tříštivé a trhavé náboje používané pro palbu SAO 2S31 jsou svou palebnou mohutností srovnatelné s náboji ráže 152 až 155 mm. Vezený bojový komplet umožňuje 70 výstřelů. Dalším palebným prostředkem je kulomet "Kord" (6P49) ráže 12,7 mm, který se nastavuje synchronně s panoramatickým zobrazením pro velitele, obdobně jako u TBMP. Bojový komplet je 300 + 300 nábojů. Instalují se systémy pro vytváření clon a opticko-elektronického rušení. Osádka vozidla čítá čtyři osoby.

Samohybná houfnice (SAU) na platformě "Armata"

Samohybná houfnice (SAU) platformy "Armata" je určena pro ničení taktických jaderných prostředků, dělostřeleckých a minometných baterií, tanků a jiné obrněné techniky, protitankových prostředků, živé síly, prostředků protivzdušné a protiraketové obrany, míst velení, a rovněž pro rozbití polních opevněných objektů. Může rovněž působit jako součást opatření proti manévrování záloh v hloubce obrany protivníka. Může vést palbu proti viditelným a neviditelným cílům z podpovrchových palebných postavení i palbu s přímým zacílením, včetně činnosti v hornatém terénu. Při palbě se používají náboje jak ze zásobníku, tak i s mechanizmem podavače ze země, a to bez snížení kadence palby (sedm až osm výstřelů za minutu).

Kanónová houfnice se staví na šasi TBMP namísto úseku výsadku, jako věž samohybné houfnice (SAU) 2S19 "Msta-S". Pancéřování věže a kruhová ochrana proti ručním protitankovým prostředkům je obdobná jako u vozidla SAM. Ve věži je 152 mm houfnice 2A64 s naváděcím a mířícím systémem, systém automatizovaného podavače a ukladače nábojů (včetně pásového běžícího podavače nábojů ze země, zásobníku 6EC19 s programovatelným vydáváním nábojů a přídavného mechanizmu pro koordinaci úhlů s podáváním nábojů od zásobníku ke zbrani), agregát AP-18D pro autonomní palubní elektrické napájení, filtroventilační zařízení, komunikační prostředky (vnitřního hovorového interkomu a vnějších kabelových a rádiových komunikací) a systém hermetizace zadní části houfnice, zabraňující zaplynování bojového úseku. Hmotnost věže, bez bojového kompletu (munice), je 13,5 tun.

Samohybná houfnice 2S19 “Msta-S”

Bojový komplet o hmotnosti 2470 kg je uložen ve věži. Sestává z 50 nábojů (standardní složení je 20 nábojů s tříštivými a trhavými střelami a 30 aktivně-reaktivních nábojů), a také 300 nábojů pro kulomet. Maximální dostřel standardním tříštivým a trhavým nábojem 3OF45 je 24 700 m (lze jej zvýšit do 29 000 m). Přídavný 12,7 mm kulomet “Kord” (6P49) je obdobný jako u SAM.

Dopravní vozidlo pro doplňování munice (TZM) na platformě “Armata”

Dopravní vozidlo pro doplňování munice (TZM) je určeno k dodávání munice a její operativní doplňování na vozidle. Vozidlo dopravuje až tři bojové komplety pro tanky nebo až dva bojové komplety pro SAU. Náboje se převážejí ve speciálních hermetických kontejnerech vybavených hasícími prostředky. Překládání bojového kompletu se uskutečňuje pomocí teleskopického transportéru. Osádku tvoří čtyři osoby - mechanik-řidič, velitel, operátor a nakladač.

Vozidlo je vybaveno 12,7 mm kulometem “Kord” (6P49) s obdobnou výbavou a provedením jako u SAM. Na těle TZM je instalován systém pro vytváření clon a opticko-elektronického rušení, jak byl popsán výše. Je zajištěna ochrana vozidla a kontejnerů proti střelám.

Samohybná protiletadlová raketová a dělostřelecká zbraň (SZRAK) na platformě “Armata”

Samohybný protiletadlový raketový a dělostřelecký zbraňový komplex (SZRAK) na blízké působení je určen pro obranu tankových a motorizovaných jednotek při přesunu a při vedení bojové činnosti proti všem současným i perspektivním prostředkům vzdušného napadení. Na šasi s předním umístěním motorového úseku se má instalovat věžový modul s protiletadlovým raketovým a kanónovým komplexem “Pancir-S1” malého dosahu. Zbraňový komplex SZRAK umožňuje použít kombinaci raketových úderů a kanónové palby pro efektivní ničení všech typů cílů (především vysoce přesných zbraní a vzdušných prostředků jejich dopravy na cíl) v celém spektru podmínek jejich bojového použití. To je podporováno inteligentním,  mnohorežimovým aktivním radarovým a optickým systémem řízení, který pracuje v několika kmitočtových pásmech (pro zvýšení odolnosti proti rušení a spolehlivosti provozu).

Řízení komplexu uskutečňují dva nebo tři operátoři. Prostředky protivzdušné obrany zahrnují  automatické kanóny a řízené rakety s rádiovým naváděním, infračerveným a rádiovým zaměřováním. Komplex zajišťuje obranu malých objektů proti pilotovaným a bezpilotním prostředkům vzdušného napadení. Má také schopnost ničit lehce obrněné pozemní cíle a živou sílu protivníka. Vysoká odolnost provozu systému proti rušení se zajišťuje rádiovými přenosy s rychlými pseudonáhodnými kmitočtovými skoky (metoda kmitočtových skoků FH, tj. frequency hopping - 3500 skoků za sekundu) v rozprostřeném spektru.

Protiletadlová baterie se zbraňovými vozidly SZRAK má šest bojových vozidel, vozidlo mobilního místa velení a vozidlo TZM (jedno na dvě bojová vozidla). Všechna vozidla jsou na jednotném šasi, což svědčí o důsledném přístupu k unifikaci. Vývoj vozidla byl zahájen v roce 2010 v konstrukční kanceláři UKBTM podniku “Uralvagonzavod”v Nižním Tagilu. Do sériové výroby se má dostat v roce 2015. Celý program SZRAK má stát 150 miliard rublů.

Význačnou vlastností protiletadlového raketového a kanónového komplexu “Pancir-S1” je propojení mnohokanálového systému zachycení a sledování cílů s ovládáním kanónu. To vytváří spojitou zónu zachycování cílů od výšky pěti metrů a vzdálenosti 200 m do  výšky 15 000 m a vzdálenosti 20 km, a to bez jakékoli vnější podpory. Vysoká efektivnost  ničení cílů je charakterizována hodnotami 70 až 95% zásahů.

Výzbroj tvoří 2  2 kanóny 2A38M ráže 30 mm, 2  4 odpalovací zařízení raket 57E6Je,  a radarová sledovací stanice 1RS2-Je “Šlem”. V bojovém kompletu je 12 raket 57E6Je a 1400 nábojů 30 mm.

Obrněné opravářské a vyprošťovací vozidlo BREM platformy “Armata”

Pásové opravářské a vyprošťovací vozidlo (BREM) řady “Armata” bude mít mnoho vlastností  (potřebná úroveň ochrany, průchodnost obtížným terénem apod.) společných nebo obdobných jako u tanku “Armata”.

Obrněné opravářské a vyprošťovací vozidlo BREM

Vozidlo je určeno k řešení širokého okruhu úkolů technického zabezpečení tankových jednotek při vedení všech druhů bojové činnosti v jakýchkoli bojových a klimatických podmínkách. Jde o vedení průzkumu na bojišti ve dne i v noci, odtahování porouchaných a v boji poškozených obrněných vozidel do nejbližších úkrytů a na shromaždiště poškozených vozidel, spouštění motorů obsluhovaných vozidel (elektricky nebo pneumaticky), poskytování pomoci osádkám při provádění běžných oprav, zvedání těžkých nákladů a břemen, vyprošťování uvíznutých a utopených obrněných vozidel (při jakémkoli uvíznutí a překonávání vodních překážek po dně), zajišťování prací se svařováním a řezáním, provádění zemních prací, budování podjezdů a sjezdů, zakopávání se, apod.

V bojové situaci vozidlo BREM používají opravářské a vyprošťovací skupiny, které uzavírají kolony za přesunu, shromaždiště poškozených vozidel, záchranné a vyprošťovací skupiny při překonávání vodních toků, skupiny v místech technického zabezpečení a další.

Střední obrněná pásová platforma “Kurganěc-25”

Významným předchůdcem platformy “Kurganěc-25” bylo a zůstává bojové vozidlo pěchoty BMP-3, které bude vozidlem dané platformy nahrazeno. BMP-3 bylo zamýšleno jako jednotné, unifikované vozidlo pro někdejší sovětskou armádu, na jehož bázi se mělo realizovat 25 (!!) vozidel různých typů. Tato vozidla měly dostávat nejen pozemní síly a námořní pěchota (pro ni verze BMP-3F), ale dokonce i vzdušné výsadkové vojsko (k čemuž nedošlo).

Zhruba v roce 2004 bylo rozhodnuto o programu vývoje zcela nové střední pásové obrněné platformy “Kurganěc-25”, která má být dokončena k roku 2016. Realizaci programu zajišťuje akciová společnost “Kurganmašzavod” v Kurganu. Poznamenejme, že číslo “25” v názvu platformy, znamená mezní maximální hmotnost (v tunách) vozidel budoucí řady. Platforma “Kurganěc-25” představuje budoucí nová bojová a podpůrná pásová vozidla střední třídy, tj. vozidla mezi těžkými pásovými vozidly platformy “Armata” a lehkými kolovými vozidly platformy ”Bumerang”.

Možná podoba obrněného vozidla platformy “Kurganěc-25”

Zámysl platformy “Kurganěc-25” předpokládal vytvoření středního pásového vozidla s možností jeho vzdušného vysazení na padáku, s příslušníky výsadku přítomnými uvnitř vozidla. Jako výzbroj se předpokládal automatický kanón střední ráže (zřejmě 57 mm). Pro požadované překonávání vodních toků přímo z chodu bude platforma vybavena reaktivním vodometným pohonem. Součástí platformy mělo být i modulární pancéřování, což by umožnilo flexibilně řešit ochranu vozidla (například využitím možnosti sejmutí pancířů při nasazení vozidla při padákovém vysazování z letounu).

Je zřejmé, že budoucí unifikovaná platforma “Kurganěc-25” s odlehčeným pancéřováním, bude založena na dřívějších pracích v předchozím projektu “Kurganěc”, podobně jako je platforma “Armata” založena na dřívějších řešeních “Objektu 195” (jak je popsáno výše).

Společné šasi celé řady vozidel bude mít nejspíš společné řešení s umístěním motoru vpředu a s nakloněnou plochou, nebo rozevíracími dveřmi pro výsadek, vzadu. Výzbroj vozidel na platformě “Kurganěc-25” by mohla představovat automatický 57 mm kanón, spíše však to bude osvědčené  “trojče” z konstrukční kanceláře přístrojové techniky (KBP v Tule) zahrnující 100 mm kanón 2A70 (současně odpalovač raket), automatický 30 mm kanón 2A72 a 7,62 mm kulomet. Bojové možnosti “trojčete” mohou být ještě zvětšeny zavedením nových druhů munice a zdokonalením systému řízení palby.

Z hlediska architektury platformy “Kurganěc-25” je charakteristické to, že klasický bojový úsek, který má pod věží koš s bojovým kompletem a členy osádky, má být nahrazen bojovým modulem s dálkově ovládanou věží, přičemž s minimálním uložením uvnitř těla stroje (celý bojový komplet má být vně obývaného prostoru, což je velmi důležité pro případ zasažení a exploze bojového kompletu).

Náčrt vnitřního uspořádání v bojovém vozidle pěchoty (BMP) platformy “Kurganěc-25” pro osádku a výsadek

Co se týká řady bojových vozidel platformy “Kurganěc-25”, má nejdříve zahrnovat kromě bojového vozidla pěchoty (BMP, s prototypem na jaře 2013) i obrněný transportér (BTR) se zvětšeným vnitřním prostorem a bojové opravářské a vyprošťovací vozidlo (BREM). Plánuje se protiletadlový raketový komplex (ZRK) s několika vojskovými verzemi, protitankový raketový komplex (PTRK) s několika verzemi samohybných PTRK a možná bude zahrnut i samohybný dělostřelecký prostředek (SAU) s kanónem do ráže 122 mm. Kromě toho je možné, že bude vyvinuto vozidlo pro ruskou námořní pěchotu s vlastní specifikou. Mělo by mít pohon lodního šroubu od motoru, což by umožnilo dosáhnout na vodě rychlost 25 až 30 km/h, a navíc by mělo být možné uskutečňovat horizontální vysazování přímo z výsadkové lodi. Pro vzdušné výsadkové vojsko se speciální bojové vozidlo výsadku zatím neplánuje, i když se do budoucna nevylučuje. U některých druhů vozidel platformy “Kurganěc-25” byly již zahájeny zkoušky prototypů.

Obrněná technika armády RF nových platforem a oblast C4ISR

I když pojem C4ISR (velení, řízení, komunikace, počítače, zpravodajská činnost, pozorování a průzkum) není v ozbrojených silách RF zaveden, je zajištění všeho toho co je v něm zahrnuto pro obrněnou techniku nových unifikovaných platforem objektivní nutností, a tak, či jinak se realizace jeho částí v příslušné míře řeší.

Již při zadávání programů nových platforem se počítalo s integrací prostředků obrněné techniky do informačního pole pro velení a řízení, vytvářeného v ruských pozemních silách jako jednotný systém velení a řízení taktického stupně (JeSU TZ). To má umožnit vytváření obrazu bojiště do celé jeho hloubky pro provádění průzkumu a shromažďování informací, operativní analýzu situace na základě získaných informací, efektivní řízení zbraňových systémů, a to i při palbě na maximální vzdálenosti, atd. Palubní informační a řídicí systémy (BIUS) instalované do vozidel, mají zahrnovat mnohofunkční komplex moderních zařízení, umožňujících osádce vozidla operativně řešit různorodé problémy reálných situací vznikající v průběhu boje.

Oblast C4ISR je hlavním předmětem publikování v tomto blogu, což vyplývá z jeho názvu. Z obsahu celé oblasti C4ISR (ve vztahu k popisovaným unifikovaným platformám pásových obrněných vozidel) se zde podrobněji podíváme na problematiku dvou významných částí, kterými jsou integrace prostředků obrněné techniky do JeSU TZ a systém řízení palby (SUO) tanku (nebo obdobný systém jiného obrněného prostředku).

Integrace prostředků obrněné techniky do JeSU TZ

Jestli pohled na JeSU TZ pro účel tohoto příspěvku velmi zjednodušíme, pak lze uvést, že v prostředí tohoto systému velení a řízení bude mít každý prostředek obrněné techniky počítačové velení a řízení, satelitní systémy určování polohy a navigace, a digitální rádiovou (rádiové) stanice pro komunikace v síti společného informačního prostoru. Celek bude tvořit soubor unifikovaných softwarových a hardwarových prostředků, umožňujících přijímat, zpracovávat a odesílat zprávy (informace velení a řízení) a zobrazovat na obrazovce pracoviště uživatele elektronickou mapu s aktuální bojovou situací. Zobrazované informace se budou opírat o přesné polohové informace zobrazovaných obrněných prostředků.

Hlavním podnikem obranného průmyslu RF pro vývoj unifikovaných softwarových a technických prostředků pro objekty obrněné techniky provozované v prostředí JeSU TZ je akciová společnost-koncern “Sozvězdije” ve Voroněži. Práce na softwarových a technických prostředcích pro objekty obrněné techniky probíhají v rámci vývoje platformy “Armata” a na vybavení pracovišť funkcionářů velení se podílí i skupina spolupracujících organizací.

Obrazovka s obrazem situace v JeSU TZ (příklad)

Práce na vývoji unifikovaných produktů JeSU TZ pro platformu “Armata” je pro uvedený koncern pokračováním již předtím řešených projektů modernizace výbavy tanků T-90 a T-72 pro automatizaci velení a řízení. Dříve byly tankové jednotky samostatné, nyní se mohou zařazovat do sestavy motorizovaných brigád. Vzhledem k tomu je nutné, aby bylo možné softwarové a hardwarové prostředky nových obrněných objektů provozovat  v jednotném systému s obdobnými prostředky jiných vozidel a zbraňových systémů, které mají  brigády ve výzbroji. Vytváří se pět verzí softwarových a hardwarových produktů pro objekty obrněné techniky platformy “Armata” které zahrnují tank, bojové vozidlo pěchoty (BMP) a bojové opravářské a vyprošťovací vozidlo (BREM). Do celého souboru softwarových a hardwarových prostředků patří výbava pracovišť uživatelů, rádiové stanice, interkom s komutačními a řídícími prvky (AVSKU), systém určování polohy atd. I pro unifikované softwarové a hardwarové produkty platí termín 2015 - ukončení vývoje, provedení vojskových zkoušek a zahájení dodávek k vojskům.

Pracoviště JeSU TZ v obrněném vozidle

Systém řízení palby tanku a jiných bojových obrněných vozidel

Je skutečností, že na vysoké ceně každého soudobého obrněného objektu se značnou měrou podílí systém řízení palby (SUO). Představuje poměrně složitý automatizovaný systém, který zahrnuje soustavu senzorů a mnoha dalších technických prostředků, které umožňují vyhledávání, zjišťování a rozpoznávání cílů, přípravu zbraní k palbě, jejich navedení na vybrané cíle a řešení úlohy spolehlivého zasažení (zničení) cíle. Do souboru moderních komponent SUO také patří stabilizátor zbraně a systémy programování a navádění raket nebo řízených střel.

Nová kompozice platformy “Armata” bude vyvolávat náročné požadavky na SUO, jelikož osádka nebude mít možnost používat tradiční optické prostředky pro pozorování. Obecně projekty tanků a jiných obrněných vozidel s neobývanou věží předpokládají, že informace o situaci na bojišti budou zobrazovány na obrazovkách a vytvoří pro osádku efekt vidění přes pancíř, a to v jakémkoli směru. Obrněný objekt bude vybaven bojovým rozpoznávacím systémem (“vlastní - cizí”), což umožní působit  s potřebnou dynamikou i v složitých a proměnlivých podmínkách soudobého bojiště.

Základní principy soudobého SUO obrněného objektu jsou dnes zřejmé - mnohokanálový systém, kompozitní obraz, získávaný pomocí syntézy informací přicházejících z jednotlivých kanálů a doplněný informacemi o realitě, plně digitalizovaný balistický trakt, integrace s vnějším prostředkem zadávání cílů, a rovněž s JeSU TZ. Patří tam i vybrané operace týkající se munice. I když jsou systémové otázky SUO rozpracovány na vysoké úrovni, tradičně v RF pokulhávají mnohá technologická řešení, a především elektronická součástková základna. Například pro obrněné objekty má systémově kvalitní úroveň SUO “Redut”, technologicky však značně zastarává. Důležitou roli v moderním SUO hraje automat pro sledování cíle (ASC), je to nezbytný prvek. Umožňuje vyloučit chyby člověka hned od okamžiku zachycení cíle.

V souvislosti s SUO se v armádě a obranném průmyslu RF živě diskutuje role ráže tankového kanónu. Mnoho hlasů podporovalo trend zvýšení ráže na 140 až 152 mm, což se však nerealizovalo. Zvítězil názor tvrdící, že palebná síla tankových kanónů ráže 120 až 125 mm je dostačující pro řešení prakticky všech palebných úkolů na bojišti.

Čím dál více se ukazuje, že v současné době mají tanky charakter “kusového zboží” a jsou univerzálním palebným prostředkem na bojišti. Zvyšování jejich palebné síly zvětšováním ráže není aktuální. Mnohem důležitější je úplná znalost situace, radikální zmenšení doby reakce, automatizace procesů průzkumu, identifikace, míření, řízení palby, zvyšování parametrů SUO a zbraní, ovlivňujících přesnost palby, a spolu s tím také zdokonalování munice.

(V samostatném příspěvku bude následovat tématika unifikované kolové obrněné platformy “Bumerang”)

HYPERZVUKOVÁ RAKETA X-51A S PLOCHOU DRÁHOU LETU

Prostředek s potenciální schopností nahradit jaderný úder

Začátkem května tohoto roku proběhla světovým tiskem zpráva o úspěšné zkoušce hyperzvukové trakety X-51A "WaveRider" v USA. Podívejme se blíže na smysl a význam této aktuální události.

Hyperzvuková raketa s plochou dráhou letu X-51A "WaveRider" se má stát jedním ze zamýšlených zbraňových prostředků v americkém programu rychlého globálního úderu PGS (Prompt Global Strike) zaměřeném na provedení přesných "bodových" úderů na vybrané cíle kdekoli na světě, a to do jedné hodiny od rozhodnutí na provedení úderu (obdobným způsobem jako při použití mezikontinentálních balistických raket (ICBM). Jde o prostředky s charakterem konvenčních zbraní, které však mohou svým ničivým účinkem nahradit údery jadernými zbraněmi proti až 30% cílů. Důležitým hlediskem zde je to, že zbraně programu PGS nespadají do dohody USA a Ruské federace o jaderném odzbrojování ("Nový START"), ač jde, stejně jako u jaderných zbraní, o strategické zbraně zásadního významu pro zajištění a udržování strategické stability ve světě.

 

 



Jak vypadá a z čeho sestává X-51A "WaveRider"

X-51A "WaveRider" je bezpilotní létající prostředek typu rakety s plochou dráhou letu, který zatím slouží jako demonstrátor létajícího prostředku s náporovým motorem pro hypersonické zkušební lety s rychlostí do šesti machů (6 M, což je přibližně 6400 km/h). Je součástí společného programu vzdušných sil USA, organizací DARPA a NASA a společností Boeing a Pratt & Whitney Rocketdyne. Raketa je poháněna uhlovodíkovým náporovým raketovým motorem (scramjet). Hlavní části X-51A "WaveRider" jsou znázorněny na obrázku níže.

 



Konstrukčně X-51A sestává ze dvou dílů - těla rakety a uhlovodíkového náporového motoru (montuje se na spodní část těla rakety). Pomocný motor ATACMS (Army Tactical Missile System) na pevné palivo, který zpočátku pohání raketu se po dosažení rozběhové rychlosti odhodí a zrychlení letu rakety na rychlost až 6 M zajistí náporový motor Pratt & Whitney Rocketdyne SJX61-2 pro nesenou zátěž na palubě asi 120 kg. Podrobnější pohled do "vnitřností" rakety je na dalším obrázku níže.

 

O letové zkoušce X-51A "WaveRider"

První, částečně úspěšný, zkušební hypersonický let tohoto prostředku se uskutečnil 26. května 2010. Po dvou neúspěšných letech (2011 a 2012), se teprve v minulých dnech, 1. května 2013, uskutečnil úspěšný tří a půl minutový zkušební let nad Tichým oceánem rychlostí 5,1 M po dráze dlouhé 426 km. Raketa byla vynesena do výšky přes 15 000 m strategickým bombardovacím letounem B-52H, který odstartoval z letecké základny Edwards v jižní Kalifornii. Raketu měl upevněnou pod křídlem (viz obrázek níže). Nad Tichým oceánem byla raketa z letounu uvolněna a pohon začaly zajišťovat její vlastní palubní motory. Nejprve počáteční rozběhový motor ATACMS (Army Tactical Missile System) s dobou pohonu 26 sekund pro zrychlení na 4,8 M (po této době byl pomocný motor odhozen) a pohon převzal hlavní náporový raketový motor Pratt & Whitney Rocketdyne (s dvěma režimy - ramjet/scramjet), který pro spalování paliva JP-7 využívá atmosférický kyslík ze vzduchu, vháněného dovnitř vlastním pohybem motoru. Po spálení celé dávky paliva se uskutečnil řízený pád rakety do moře. Po celou dobu byly do pozemního střediska přenášeny telemetrické údaje a další data, využitá pro vyhodnocení průběhu letu.



Nedávná zkouška hyperzvukové rakety X-51A byla čtvrtou a poslední zkouškou pro šanci dosáhnout cíle vytýčeného v programu, zahájeném již v roce 2004, s celkovými náklady 300 milionů USD. Prokázala se životaschopnost pohonu pro dosažení hyperzvukové rychlosti na bázi malého náporového motoru "dýchajícího" vzduch. Prokázala se také správnost změn, postupně provedených v technickém a softwarovém vybavení elektronických prostředků rakety.

Závěr

V případě vyhodnocení zkušebních letů v projektu X-51A "WaveRider" jako úspěšné realizace hypersonické rakety a splnění stanovených cílů projektu, lze očekávat, že mohou USA získat zbraňový prostředek, který umožní provádět silné a přesné ničivé "bodové" údery na kterákoli místa na světě.

óóóóóóó

 

VÝZNAMNÉ NAROZENINY WEBU (NA INTERNETU)

 

Blahopřejeme celosvětové pavučině - webu - k 20. narozeninám

 

Život webu na internetu se počítá od 30. dubna 1993, kdy jej Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě, kde pracoval britský fyzik Tim Berners Lee, učinila jako službu WWW (World Wide Web), všeobecně dostupnou a otevřela k ní přístup všem zájemcům. Tvůrce této převratné technologie Tim Berners Lee, na ní pracoval už od roku 1989 s cílem umožnit fyzikům v různých světových univerzitách a ústavech si navzájem vyměňovat informace.



Podle slov Rolfa-Dietera Heuera, generálního ředitele CERNu, nezůstal ve světové společnosti ani jeden sektor, který by vynález webu, pocházející z fyzikální laboratoře, nezměnil. Od vědeckých výzkumů až po byznys změnila "světová pavučina" způsoby našich komunikací, práce i života. Stala se snad nejvýraznějším příkladem toho, jak může teoretický výzkum přinést užitek všemu lidstvu.

První webová stránka na světě byla umístěna na počítači NeXT, který patřil Bernersovi Lee, nejnovějším počítači vytvořeném ve společnosti nesoucí týž název, jako společnost založená Stevem Jobsem po jeho odchodu z firmy Apple. Webová stránka obsahovala informace o základních vlastnostech pavučiny, o tom jak bylo možné získat přístup k dokumentům jiných lidí a jak se nastavovaly vlastní servery. Podle informací z CERNu, původní webový server NeXT stále existuje. První webová stránka na světě již však na jeho původní adrese (první URL adrese na světě) není: http://info.cern.ch/hypertext/WWW/TheProject.html (účastníci se z této adresy přesměrovávali na hlavní webovou stránku CERNu). Na počest dvacetiletého jubilea byla tato adresa obnovena (pomocí archivní kopie stránky, která se po celých těch dvacet let uchovávala na serveru CERNu).

Je dosti rozšířen nepříjemný omyl. Bernerse Lee často nazývají kmotrem internetu. On však "nevynalezl" internet, sám tyto fámy odmítá. V jednom článku na své webové stránce vysvětluje rozdíl mezi jím vytvořeným webovým protokolem a internetem. Webová pavučina byla vytvořena v době, kdy internet již půldruhého desetiletí existoval. Jeho hlavními otci jsou američané Vinton Cerf a Robert Kahn, mimo jiné tvůrci síťového protokolu IP (Internet Protocol), který je základem směrovaných přenosů informací mezi počítači v internetu.

Dalo by se mnoho říci o dalším rozvoji webových technologií až do našich dnů. Jim děkujeme za tzv. "sociální sítě" (lépe by bylo "komunitní sítě"), jakými jsou Facebook, Twitter a mnoho dalších. Kromě počítačových dat a textových informací se na webu usídlila široká oblast multimédií (obrazové informace, video, hudba aj.).

K obrovskému významu webu přispěla možnost přímé interakce uživatelů a nové technologie Web 2.0, Web 3.0 (připravuje se Web 4.0). Ty, mimochodem, pronikají i do vojenského využití informačních technologií k velení a řízení a stávají se mimořádně důležitou součástí řešení nových aplikací pro oblast C4ISR.

 

óóóóóóó

 

K SOUČASNÉ VOJENSKOPOLITICKÉ SITUACI NA KOREJSKÉM POLOOSTROVĚ

Ozbrojené síly KLDR a potenciální válečná hrozba

 

 

Vedení Severní Koreje (KLDR) ke konci března tohoto roku vyhlásilo, že vstupuje do "stavu války" s Jižní Koreou. Podle informací z tisku se od té chvíle mají všechny otázky mezi dvěma Korejemi řešit podle podmínek "válečné doby". V prohlášení KLDR se také praví, že jakékoli provokace na hranici mezi dvěma korejskými státy vyvolají konflikt velkého měřítka a jadernou válku. Ve skutečnosti byly i tak oba korejské státy ve stavu války, jelikož korejská válka z let 1950 až 1953 nebyla ukončena mírovou smlouvou, ale jen podepsáním příměří. Již předtím v březnu Pchjongjang (dříve Fenjan) oznámil, že na protest proti společným vojenským cvičením Jižní Koreje a USA přestává uznávat mírové dohody podepsané se Soulem. V KLDR bylo také oznámeno, že se připravuje možný jaderný úder na kontinentální část USA, a rovněž na americké vojenské základny v Tichém oceánu. Vůdce KLDR Kim Čong-un dokonce podepsal rozkaz o uvedení raketových jednotek do stavu pohotovosti.

Díky naprosto iracionální vojenské politice severokorejského politického vedení, stále vzrůstá na korejském poloostrově napětí a hrozba nepředložené ozbrojené akce. Severokorejský vůdce Kim Čong-un se svým okolím neváhá stupňovat napětí až do krajnosti. Vyvstává otázka nakolik je pravděpodobná možnost vypuknutí války a jaký je poměr vojenských potenciálů proti sobě stojících stran.

 

 



Je známé foto, na kterém Kim Čong-un vydává svým generálům pokyny na pozadí mapy s nápisem "Plán úderu na základní území USA". Na rozdíl od předchozích propagačních kampaní spočívajících v hysterických hrozbách, se v poslední době události neomezují jen na propagandu. Průzkumné družice zaregistrovaly zvýšenou aktivitu na startovacích pozicích severokorejských raket. Nikdo v podstatě neví, jakými motivy se řídí vládce KLDR. Je docela dobře možné, že šílené hrozby na adresu USA jsou pro něho jediným způsobem jak si zachovat a upevnit svou moc. A nikdo také neví, kde se Kim může zastavit.

 

Podle hodnocení mnoha vojenských expertů se vojáci i velitelský sbor severokorejské armády vyznačuje dobrou úrovní bojové připravenosti a je silně ideologicky zpracován. Mentalita armády i obyvatelstva způsobuje navíc nízkou citlivost lidí na oběti a ztráty, což vede k odhodlání v případě nutnosti bojovat až do posledního vojáka.

 

Ze širšího pohledu jsou ozbrojené síly KLDR jako celek schopné vést efektivní obrannou bojovou činnost, a to i proti vysoce technologicky vyspělému protivníkovi , a to i v podmínkách jeho vzdušné nadvlády. V oblasti útočné bojové činnosti je situace zcela jiná. Útočné operace armády KLDR proti takovému protivníkovi by byly provázeny mimořádně velkými ztrátami při značně pochybné šanci na úspěch.

 

Jsou důvody počítat s úspěchem ozbrojených sil KLDR v případě vleklé vyčerpávající války, a to dokonce i při značných ztrátách vojsk a civilního obyvatelstva. Je to dáno nám těžko pochopitelnou vnitřní politickou stabilitou severní Koreje a vysokou úrovní politické a ideologické motivace armády a obyvatel země, a také rozhodností politického a vojenského vedení státu bojovat až do konce. Tomu přispívají také velké vytvořené zásoby zbraní a munice, a rovněž značné mobilizační zdroje s možností opřít se o vlastní výrobu vojenského materiálu.

 

Je možné usoudit, že celkově by pro rozdrcení severokorejských ozbrojených sil bylo nutné postavit počtem a některými dalšími schopnostmi přinejmenším srovnatelná uskupení protivníka.

Stručně o stavu ozbrojených sil KLDR

Severní Korea má dostatečně mohutné ozbrojené síly čítající zhruba jeden milion osob, byť vybavené zastaralou výzbrojí a technickými prostředky. Více než 4,5 milionu osob vycvičených záloh dává vojenskopolitickému vedení možnost na začátku války rozvinout několikamilionová silná uskupení vojsk. Ozbrojené síly KLDR se člení na pozemní síly, vzdušné síly, námořnictvo, strategické jaderné síly a síly pro speciální operace. Pohlédněme na stručnou charakteristiku hlavních součástí.

 

Pozemní síly

 

Základem severokorejských ozbrojených sil jsou v regionu počtem mohutné pozemní síly - v době míru čítají kolem 900 000 osob. Převládající většina pozemních sil se má rozvinovat do třech sledů - prvního operačního sledu ze třech pěších sborů, podporovaného druhým operačním sledem ze dvou mechanizovaných sborů, obrněného sboru a dělostřeleckého sboru, a třetího sledu tvořeného strategickou zálohou ze dvou zbývajících mechanizovaných sborů a dalšího dělostřeleckého sboru. Tyto síly zahrnují 806. a 815. mechanizovaný sbor a 820. obrněný sbor. Síly jsou dislokovány v posádkách podél hlavních styčných linií sever-jih, které zajišťují rychlý přístup k přibližovacím směrům do Jižní Koreje. Pozemní síly mají blízko demilitarizované zóny, oddělující dva korejské státy, rozmístěné velké počty dělostřeleckých zbraní (včetně falešných).

 



K dispozici mají asi 3500 tanků (asi 1800 typu T-62, ostatní jsou typy T-54 a T-55 a jejich čínské kopie), 200 bojových vozidel pěchoty a na 2500 obrněných transportérů, přes 12 000 hlavní polního dělostřelectva a 2500 raketometů, přes 10 000 protitankových raketových a hlavňových zbraní. Pozemní síly mají vlastní prostředky protivzdušné obrany, kde je řádově 10 000 přenosných protiletadlových raket a přes 11 000 protiletadlových kanónů různé ráže, a rovněž určitý počet protiletadlových raketových zbraňových systémů "Krug", "Kub" a zřejmě i "Buk" z výroby bývalého Sovětského svazu.

Raketové zbraně severokorejské armády tvoří více než 50 odpalovacích zařízení operačně-taktických a taktických raket. K nim patří taktické rakety sovětské provenience "Luna" a operačně-taktické "Scud". Na bázi rakety "Scud" postavila KLDR vlastní raketu s dosahem 550 km. Celkový počet taktických a operačně-taktických raket se odhaduje zhruba na 1000 kusů.

Podle vlastního raketového programu postavila KLDR balistickou raketu "Nodong" s dosahem do 1000 km a balistické rakety středního dosahu "Taepo Dong-1" (dosah 3500 km) a "Taepo Dong-2" (dosah 6000 km). Ty se již řadí ke strategickým jaderným silám.

 



Má se za to, že KLDR má v současné době 12 až 15 jaderných náloží. V podstatě to může být jaderná munice uzpůsobená pro použití jako letecké bomby nebo pozemní jaderné fugasy.

Všechny operačně-taktické rakety a rakety středního dosahu armády KLDR mají malou přesnost zásahu, což je činí neefektivními pro ničení bodových nechráněných cílů (pokud nemají jaderné hlavice).

Vzdušné síly

 

Ve vzdušných silách KLDR je asi 1500 letounů různých typů. Za moderní lze považovat pouze 36 stíhacích letounů MiG-29, 45 stíhačů MiG-23 a 34 bitevní letouny Su-25. Ostatní letouny mají velmi omezenou bojovou hodnotu. Celkově je severokorejské letectvo velmi slabé.

Protivzdušná obrana

Základ PVO KLDR tvoří 24 bývalé sovětské protiletadlové raketové systémy S-200, 125 systémů S-125 a 240 systémů S-75. K dispozici je značný počet protiletadlových dělostřeleckých prostředků. Systém vzdušné výstrahy je založen na pozemních radarech sovětské výroby z 60. let a jejich čínských kopiích, což jej činí mimořádně zranitelným moderními prostředky elektronické neutralizace. Značné množství radarů na nejnebezpečných směrech úderů vzdušných útočných prostředků umožňuje vytvořit mnohovrstvé radiolokační pole se spodní hranicí 200-300 m, na dalších směrech 400-600 m. Vlastními prostředky elektronické neutralizace Severní Korea nedisponuje, má však značné možnosti provádění opatření pro operační maskování, čemuž napomáhá příznivý profil terénu (právě operační maskování totiž může sehrát rozhodující roli v zmaření vzdušného napadení protivníkem).

Systém velení a řízení PVO svou úrovní odpovídá 60. až 70. letům minulého století a současným požadavkům neodpovídá ani co se týče operativnosti i odolnosti proti rádiovému a radiotechnickému rušení. Velký počet protiletadlových palebných prostředků na poměrně omezené rozloze však umožňuje vytvářet velmi husté sestavy. I když jde o zastaralou výzbroj, činí to systém PVO KLDR dosti efektivním, dokonce i v boji se současnými moderními typy letounů.

Vojenské námořnictvo 





Údernou silou vojenského námořnictva KLDR jsou ponorky - 22 ponorek z projektu 033 (jde o čínskou kopii sovětské ponorky z projektu  633 pocházející z 50. let minulého století), 50 malých a supermalých ponorek vlastní výroby, a dále 33 raketových člunů sovětské provenience a jejich čínských a severokorejských kopií. Kromě toho severokorejské námořnictvo disponuje značnými zásobami námořních min, převážně zastaralých typů.

Doplňkové faktory

Hornatý terén a po více než 50 roků v horských masivech budovaný systém objektů pevnostního typu (100 i více metrů hluboko) umožňuje ukrýt a chránit před zničením důležité výrobní podniky vojenského průmyslu (včetně jaderného) a skrývat tam i velké kontingenty vojsk s těžkou výzbrojí, včetně tanků a obrněných vozidel, prostředků dělostřelectva a PVO, a nakonec i odpalovací zařízení balistických raket středního dosahu.

Stručná chrakteristika stavu ozbrojených sil Jižní Koreje

Základní protistrana KLDR na korejském poloostrově, kterou je Korejská republika (KR), má jedny z největších ozbrojených sil v regionu, čítající zhruba 640 000 aktivních vojáků, 2 900 000 osob vycvičených záloh a k tomu 300 000 osob v polovojenských organizacích. Stejně jako v KLDR jsou základem ozbrojených sil  KR pozemní síly (přes 500 000 osob). Na rozdíl od severního souseda jsou vybaveny převážně moderní bojovou technikou.

Pozemní síly KR disponují více než 2000 tanků, přičemž 880 tanků jsou moderní typy (z nich 800 tanků je z vlastní výroby (typ 88), a 80 tanků jsou ruské T-80U). Dále mají kolem 2500 obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, a také přes 500 bojových vrtulníků (z toho 60 typu AH-1F "Cobra" a 80 typu UH-60P "Black Hawk"). Polní dělostřelectvo má 900 samohybných dělostřeleckých zbraní a 3500 jiných. Raketovou výzbroj tvoří 12 odpalovacích zařízení operačně taktických raket NHK-1 a NHK-2 a řádově 200 operačně taktických raket ATACMS s dostřelem 150 a 300 km.

Vzdušné síly KR mají kolem 600 letounů, z nichž nejmodernější jsou stíhací letouny F-15K (60 strojů) a F-16 (165 strojů). Z jiných letounů, které mají uirčitý bojový význam, je možné uvést 170 strojů F-5 a 68 strojů F-4.

Prostředky PVO zajišťující palebnou ochranu jsou tvořeny 200 starými protiletadlovými raketovými systémy americké výroby "Nike-Hercules", 110 zdokonalenými systémy "Hawk", 35 palebnými systémy "Mistral" a asi 500 samohybnými protiletadlovými kanóny "Vulcan". Automatizovaný systém velení a řízení PVO do určité míry odpovídá současným požadavkům.

Základem vojenského námořnictva KR jsou zcela moderní torpédoborce, fregaty a korvety s řízenými raketovými zbraněmi. Ve výzbroji je 43 torpédoborců, asi 20 ponorek, z toho 8 zcela nových (neatomových) ponorek německé výroby z projektu 214. Hladinové lodě základních tříd námořnictva KR mají ve výzbroji protilodní rakety RGM-84 "Harpoon", avšak prostředky PVO v podstatě sestávají z protiletadlových dělostřeleckých zbraní, což podstatně snižuje jejich bojovou odolnost, a to i proti úderům poměrně starých prostředků vzdušného napadení. Prostředky pro vyhledávání a ničení min sestávají z 14 specializovaných plavidel. Pro námořní výsadky má námořnictvo KR 11 lodí pro tankové výsadky, 3 malé výsadkové lodě a přes 30 výsadkových člunů pro taktické výsadky. Námořní pěchota má asi 28 000 osob. Základní součástí námořního letectva jsou protilodní letouny, což je 8 letounů americké výroby - typy P-3B a P-3C a rovněž 15 letounů S-2F, které by mohly efektivně bojovat s severokorejskými ponorkami. Kromě toho má námořnictvo KR kolem 100 bojových člunů různých kategorií, z nichž 5 je raketových.

Úroveň bojové přípravy vojsk a operační přípravy velitelského sboru KR se experty hodnotí jako průměrná a v tomto ukazateli jako nižší než je v KLDR. I morální bojový potenciál vojáků není v porovnání s KLDR tak vysoký. Předpokládá se, že ozbrojené síly KR by byly mnohem citlivější k bojovým ztrátám.


Celkové zhodnocení možností ozbrojených sil KLDR a KR

Pokusme se nyní o celkový pohled na výše uvedené údaje o stavu ozbrojených sil, nejdříve KLDR.

Přes zastaralou výzbroj mají pozemní síly KLDR dosti velký bojový potenciál. Značné množství protitankových prostředků a dělostřelectva, spolu s rozvinutou sítí opevněných objektů jim může umožnit vést po delší dobu obrannou činnost i proti moderně technologicky vyzbrojenému a vybavenému protivníkovi (s 1,5 až 2 násobnou početní převahou), a to i v podmínkách nadvlády jeho letectva ve vzduchu. Útočné možnosti pozemních sil by však byly v takových podmínkách velmi omezené (zejména kvůli zastaralému tankovému parku).

Hornatý terén, předem připravené úkryty se zásobami zbraní a munice by umožnily zahájit a vést rozsáhlou, léta trvající, partyzánskou válku. Pro potlačení partyzánského hnutí by protivník musel na okupovaném území vyčlenit značné počty vojsk a prostředků pozemních sil (vycházeje ze zkušeností válek v Afghánistánu a Iráku, až 200 000 osob i více).

Síly KLDR pro speciální operace by s ohledem na možnosti jejich dopravení na území protivníka mohly podnikat efektivní diverzní činnost při nasazení několika desítek diverzních skupin a pronikat i do strategické hloubky, tj. prakticky na celé území Jižní Koreje.

Operačně-taktické a taktické raketové prostředky pozemních sil KLDR by umožnily provádět údery na objekty v taktické i operační hloubce. V závislosti na sestavě, by byly schopné vyřadit nebo zničit čtyři až šest důležitých objektů. Při uvážení možného odporu protivníka by celkově mohly operačně-taktické a taktické raketové prostředky pozemních sil zničit, nebo na určitou dobu vyřadit 10 až 15 objektů, jako jsou letiště, místa velení, komunikační uzly apod.

Omezená rozloha území Jižní Koreje by fakticky umožnila působit operačně-taktickými raketovými zbraněmi KLDR na celou hloubku operační sestavy nepřátelských uskupení.

Počet raket středního dosahu "Taepodong-1" a "Taepodong-2" je poměrně malý. Nízká přesnost jejich zásahu by umožnila způsobit citelné škody nanejvýš jedné americké základně. Předpokládané zásoby jaderných zbraní, kterými disponuje KLDR, umožňují hovořit o možnosti provést od jednoho-dvou do čtyř-pěti jaderných úderů na vojenské objekty na území Jižní Koreje, Japonska a USA, které jsou v hranicích dosahu.

 

 Vzdušné síly KLDR mají vzhledem k zastaralému parku letounů a souvisejících technických prostředků velmi omezené možnosti provést údery na pozemní cíle v Jižní Koreji. Na počátku případné války s jižním sousedem by mohla být základní část bombardovacího a bitevního letectva KLDR pravděpodobně zničena údery letectva a raket protivníka (a také neutralizací prostředků PVO) již během dvou až pěti dní.

S možnostmi PVO KLDR je to jiné, jsou podstatně větší. Mohly-li by být stacionární protiletadlové raketové zbraně s vysokou pravděpodobností zničeny již během třech-čtyř dnů vzdušné útočné operace, pak mobilní protiletadlové raketové zbraně by si nejspíš zachovaly svoji bojeschopnost a mohly by přinutit protivníka vyčlenit značné zdroje letectva na zabezpečení činnosti úderných skupin. Velké počty protiletadlového dělostřelectva by neumožnily letectvu protivníka přejít k akcím v malých letových výškách, které by mohly odhalit a zničit technické prostředky a objekty pozemních sil KLDR. Výsledná efektivnost bojové činnosti letectva protivníka by mohla být značně snížena. Spolu s efektivními opatřeními operačního maskování by to mohlo ohrozit nejen vzdušnou útočnou operaci, ale celou vzdušnou kampaň, a to i při naprosté kvantitativní a kvalitativní převaze vzdušných sil protivníka. Souhrnně je možné předpokládat, že systém PVO KLDR, společně s opatřeními operačního maskování a s využitím složitého  a členitého profilu terénu by mohl úspěšně odolat leteckému uskupení vyspělého protivníka s počtem dosahujícím 800 až 900 letounů. A pro úspěch vzdušné kampaně protivníka by bylo nutné vytvářet letecká uskupení s počtem přinejmenším 1800 až 2000 letounůrůzných kategorií.

Námořnictvo Severní Koreje by bylo schopné vytvořit pro námořní síly protivníka hrozbu pouze v pobřežní části přiléhajících moří a oceánů, a to hlavně minami, prostředky raketových člunů a supermalých ponorek. Ponorky z projektu 033 mají značně omezené možnosti v boji proti moderním hladinovým lodím a mají hodnotu jen jako nosiče minových zbraňových prostředků. Raketové čluny, které mají ve výzbroji zastaralé rakety, by nebyly pro moderní křižníky, torpédoborce a fregaty disponující spolehlivou PVO, skutečnou hrozbou. Supermalé ponorky by byly vzhledem k malé autonomnosti jejich činnosti a malé rychlosti schopné ničit pouze ty lodě, které by stály blízko břehu, nebo by se jen pomalu pohybovaly. Hlavní hrozbou pro námořnictvo pravděpodobného protivníka by byly minové zbraně. Velké počty různých min by umožnily vytvořit husté mořské minové zábrany, pro jejichž překonání by byly potřeba značné síly a prostředky vyhledávání a ničení min a vyžádalo by si to také značný čas. Doplnily-li by se minové zábrany ještě palbou pobřežního dělostřelectva a údery pozemních raketových protilodních zbraní, pak by byla opatření k likvidaci minového nebezpečí navíc spojena se značnými ztrátami. Pak by protivníkovi KLDR případně mohly minové zbraně vůbec znemožnit uskutečnění námořních výsadkových operací.

A nyní, jak vypadá celkové zhodnocení možností ozbrojených sil KR. Armáda KR se všeobecně uznává za jednu z nejpočetnějších a technicky nejlépe vybavených armád v regionu. Její pozemní síly jsou schopné vést úspěšné útočné i obranné operace armádního měřítka. Operačně-taktické raketové zbraně jsou schopné zničit až 30 důležitých bodových a plošných cílů. Vezme-li se však v úvahu charakter terénu a velký rozsah přípravenosti opevnění důležitých prostorů v jižních oblastech Severní Koreje, sotva by pozemní síly KR mohly realizovat své útočné možnosti ve vztahu k severnímu sousedovi.

Vzdušné síly KR by samy nebyly schopné řešit úkol neutralizace PVO KLDR a zajistit tak efektivní součinnost s pozemními silami. Oproti tomu jihokorejský systém PVO by mohl prakticky zcela potlačit hrozbu ze strany vzdušných sil KLDR. Námořnictvo by bylo schopné ve své operační zóně samostatně vybojovat nadvládu na moři. Jak vyplývá z výše uvedeného, sestava odminovacích námořních sil by však nebyla schopna řešit úkol odstranění minového nebezpečí pro vlastní lodě. Stav výzbroje základních lodí námořnictva KR by neumožnil zajistit skutečnou palebnou podporu pro pozemní síly na přímořském směru a vyřadit pobřežní obranu protivníka. V souvislosti s nevelkými možnostmi jihokorejských vzdušných sil v potlačení PVO KLDR a omezenými možnostmi boje s minovým nebezpečím, by jihokorejské námořnictvo sotva mohlo počítat s uskutečněním úspěšných námořních výsadkových operací.


Celkové porovnání a otázka strategické rovnováhy

Při celkovém zhodnocení operačních a bojových potenciálů dvou korejských států je možné konstatovat určitou paritu vojenských sil. Technická převaha jihokorejských ozbrojených sil by se, spolu s dalšími faktory, kompenzovala početním stavem a nesrovnatelně vyšším bojovým morálním duchem ozbrojených sil KLDR. Setkáváme se s zajímavým případem, kdy obranný poteciál obou proti sobě stojících stran značně převyšuje jejich útočný potenciál. Přesto napětí na korejském polostrově vzrůstá a je tam soustředěn opravdu značný vojenský potenciál, který navíc ještě může být posílen uskupeními ozbrojených sil jiných států. Případné vojenské střetnutí by se na omezené rozloze korejského poloostrova s vysokou pravděpodobností dotklo i zemí, které hraničí s zónou konfliktu - Číny (ČLR) a zřejmě i Ruské federace. O to větší význam má prognóza charakteru vojenských akcí na poloostrově.
 
Jaké zájmy by se uplatňovaly a jak by ozbrojený konflikt mohl vypadat

Pro vojenské rozdrcení severokorejských ozbrojených sil jakýmikoli jejími protivníky, by bylo nutné postavit počtem přinejmenším srovnatelné seskupení ozbrojených sil, které by navíc muselo převyšovat síly KLDR všestranným bojovým potenciálem.

Možný záměr ozbrojeného konfliktu ze strany KR - podlomení, nebo úplná likvidace státní suverenity KLDR a nakonec sjednocení země včleněním severní části Koreje do Korejské republiky, ač se zdá logický, je některými experty silně zpochybňován s tím, že by to KR přišlo na 500 miliard až 3 biliony dolarů a vážně zpomalilo ekonomický růst jihokorejského "draka", odrazilo by se to na konkurenceschopnosti jeho podniků atd. Pokud jde o ČLR, považuje se za silně pravděpodobné, že by nechtěla dopustit rozdrcení KLDR.

Je zřejmé, že pro válku se Severní Koreou by bylo nutné zformovat koalici států. Jejím základem by nepochybně byla KR a USA. Při příznivé mezinárodně politické situaci by do koalice mohlo vstoupit Japonsko, případně některé další státy regionu, avšak také některé evropské státy, např. Spojené království a Francie.

Celková početní síla seskupení koaličních ozbrojených sil by mohlo dosáhnout od 900 tisíc do jednoho milionu osob (případně i více), až 3000 tanků, 5000 až 6000 bojových obrněných vozidel různých typů 8000 až 10 000 dělostřeleckých zbraní, 1800 až 2000 letounů různých kategorií, až 150 hladinových lodí (v tom až šest mateřských letadlových lodí), až 40 ponorek (v tom až 25 atomových majících rakety s plochou dráhou letu Tomahawk).

Vysoká citlivost obyvatelstva KR a USA na lidské, materiální a politické ztráty (zejména na základě zkušeností z válek v Iráku a v Afghánistánu), které by v případě války proti KLDR byly nevyhnutelné, by přinutilo vedení koalice proti KLDR hledat způsoby, jak zvítězit pomocí rychlé a krátkodobé vojenské kampaně. Prodlužování případné války s KLDR by reálně mohlo přivést USA, KR a jejich spojence k nutnosti jejího ukončení bez úplného dosažení vytýčených politických cílů.

Nelze vyloučit ani to, že v případě hrozby úplného rozdrcení ozbrojených sil Severní Koreje, by mohla zasáhnout Čína se seskupením svých ozbrojených sil, které by bylo dostatečné k odvrácení pádu severokorejského státu. K čemu by to dále mohlo vést je dnes těžké říci.

K otázce jaderné hrozby ze strany Severní Koreje a možných následných akcí

Pravěpodobným důvodem k rozhodnutí o vojenské intervenci proti KLDR, by mohlo být to, že dosáhne určitou kritickou hranici v raketojaderné oblasti, například to, že by provedla sérii jaderných zkoušek nebo odpálení balistických raket s mezikontinentálním dosahem.

V této souvislosti se důležitým momentem stalo to, že 12. prosince 2012 KLDR vypustila na oběžnou dráhu svoji první umělou družici Země "Kwangmyŏngsongŏ" ("Zářivá hvězda"), a tak se, de facto, stala členem klubu kosmických velmocí. Start nosné rakety "Unha 3" s družicí, ukázal pokročilost KLDR v technologiích, potřebných pro vytvoření mezikontinentálních balistických raket velkého dosahu. Dojem z této události byl o to silnější, že se to Severní Koreji podařilo uskutečnit zcela neočekávaně. Nedlouho poté, 12. února 2013, provedl Pchjongjang svoji třetí jadernou zkoušku.

Situace na poloostrově se od té doby stále mimořádně silně vyostřuje. Předseda sboru spojených náčelníků štábů jihokorejských ozbrojených sil generál Jeong Seung-jo se vyjádřil tak, že když v Soulu vyrozumějí, že se Severní Korea připravuje použít jaderné zbraně, mohou jihokorejské síly udeřit v předstihu, dokonce i bez dohody s patronem za oceánem. Válečnická propaganda ze severu poloostrova zase obsahuje hrozby o tom, že přišel čas završení úkolu sjednocení země a vyvěšení vlajky KLDR na ostrově Čedžu, který je nejvzdálenějším územím Jižní Koreje.

Jak je v současných podmínkách ve světě složité připravit jakoukoli vojenskou intervenci, je názorně vidět při snahách o řešení vleklé vnitřní a mezinárodně politické krize v Sýrii a kolem Sýrie.

Padlo-li by rozhodnutí o vojenské intervenci proti KLDR, nastalo by období předběžné přípravy válečných operací s cílem vytvoření vojenskopolitických, mezinárodně právních, morálně psychologických a vojensko strategických podmínek, které by zajistily možnost zahájení a dosažení úspěchu ve vedení války. To vše by si vyžádalo odpovídající čas a prostředky. Zvláště důležité by bylo úsilí v diplomatické oblasti zaměřené na zformování koalice států, připravených zúčastnit se tažení proti KLDR. Pravděpodobně by se řešila i odpovídající role NATO, které již několikrát demonstrovalo schopnost globálního vojenského působení.

Poté by začala bezprostřední příprava k válce proti KLDR. Formálním opodstatněním by mohla být ozbrojená provokace v blízkosti pozemních nebo mořských hranic KLDR, která by vyvolala adekvátní reakci severokorejských ozbrojených sil. Cílem této etapy by bylo vytvoření dostatečně silného seskupení koaličních ozbrojených sil pro zahájení a vedení války, vytvoření materiálních a technických rezerv a bezprostřední morálně psychologická příprava vojsk a obyvatelstva k vedení bojových akcí.

KLDR by s největší pravděpodobností, tváří v tvář zjevné přípravě vojenské intervence, provedla všeobecnou mobilizaci svých ozbrojených sil a záloh a přistoupila by k strategickému rozvinutí svých uskupení v prostorech očekávaných bojových akcí. Základním obsahem dané etapy by se stalo strategické rozvinování uskupení ozbrojených sil obou proti sobě stojících stran, zahrnující celou řadu mobilizačních opatření a pro vzdálené koaliční spojence ještě k tomu strategické přesuny vojsk, výzbroje a vojenské techniky (což by mohlo představovat rozsah - měřený hmotností přepravovaného materiálu - od pěti do osmi milionů tun). Současně by se uskutečňovaly informační operace zaměřené na dezinformaci vojenského a politického vedení KLDR, potlačení vůle vojsk a obyvatelstva k odporu, a další činnosti.

Vzdušné operace

Na začátku války by se konfrontace sil uskutečňovala převážně ve vzduchu (formou vedení vzdušných operací). Protiseverokorejská koalice by usilovala o získání nadvlády ve vzdušném prostoru nad Severní Koreou, rozvrácení jejího vojenského a politického vedení a řízení, zničení jaderného potenciálu a námořních sil KLDR, rozdrcení nebo potlačení uskupení pozemních sil v oblastech nadcházejících útočných a výsadkových operací svých vojsk a paralyzování vůle obyvatelstva KLDR k odporu (například provedením úderů na důležité civilní cíle). Základním úkolem v této etapě by ovšem bylo provedení raketových a leteckých úderů silami a prostředky koalice na klíčové objekty KLDR a paralyzování její PVO. Z analýzy zkušeností válek posledního období a stavu severokorejských ozbrojených sil vyplývá to, že náplní kampaně vedené silami koalice by bylo provedení celé série vzdušných útočných operací. Prvními cíly soustředěných raketových a leteckých úderů by určitě byly objekty systému PVO a prostředky jaderných sil KLDR.

KLDR by zase v průběhu vzdušné fáze války usilovala o to, aby nedopustila úplné rozdrcení své PVO a jiných uskupení vojsk, zachování odolnosti obrany a raketojaderného potenciálu, zajištění normálního fungování vojenského a politického vedení a řízení chodu země a podle možností způsobení co největších ztrát vzdušným a pozemním silám protivníka v mezích dosahu raketových zbraní a dostřelu dělostřelectva, převážně s cílem dosažení morálně psychologického efektu.

Nelze vyloučit ani to, že válečné akce by mohly být zahájeny Severní Koreou, a to provedením předstihového raketového a dělostřeleckého úderu, což by mohlo snížit efektivnost prvního soustředěného raketového a dělostřeleckého úderu protivníka. Politické ztráty, které by si takovým úderem KLDR způsobila, by však byly nesrovnatelně větší. Před očima celé světové veřejnosti by byla okamžitě označena za agresora.

Informační operace toho, kdo by zaútočil jako první, by byly kromě bezprostředního zabezpečení bojové činnosti, zaměřeny na dosažení příznivé mezinárodní reakce na jeho akce. Důležité by bylo to, aby se na straně KLDR zabránilo zapojení třetích stran do konfliktu, především Číny, a zejména, aby se Severní Koreji znemožnilo použití jaderných zbraní.

Celá daná etapa by se mohla ukončit buď skončením či přerušením bojové činnosti, nebo přechodem útočníka k pozemním operacím. Skončení či přerušení válečných akcí by mohlo nastat v případě, že by se Severní Korea zřekla dalšího odporu (což je velmi nepravděpodobné), že by došlo k diplomatickému tlaku světového společenství, nebo přímému zásahu Číny na straně KLDR, anebo, že by se objevila přímá hrozba přechodu KLDR k použití jaderných zbraní. Mohlo by k tomu také přispět překročení spotřeby zbraní a munice, nepřijatelné ztráty letectva, růst protiválečných vystoupení obyvatelstva v hlavních státech koalice, a také ekonomické problémy.

V dané etapě by bylo možné použití jaderných zbraní ze strany KLDR, nejpravděpodobněji s demonstrativním charakterem (bez způsobení nadměrných ztrát protivníkovi) pro odstrašení obyvatelstva a politických elit protistran s cílem jejich přinucení k zahájení mírových jednání. Odvetné použití jaderných zbraní USA není pravděpodobné, vzhledem k ntomu, že by to nevyhnutelně vyvolalo negativní reakci světového společenství a možnost nikoli demonstrativního, ale reálného ničivého použití jaderných zbraní KLDR. Už na základě možných výsledků této etapy je vysoká pravděpodobnost skončení válečných akcí.

Pozemní operace

Další etapa války by mohla ze strany útočníka začít vytvořením podmínek k provedení úspěšných pozemních operací a námořních výsadkových operací při utrpení minimálních ztrát. To by bylo možné v případě spolehlivého potlačení protivýsadkové obrany protivníka a zničení systému opevněných objektů, alespoň na omezeném úseku severokorejské obrany. Operace a bojová činnost ozbrojených sil obou stran by probíhala na severokorejském území. Cílem etapy pozemních operací ze strany útočníka by bylo rozdrcení ozbrojených sil KLDR a okupace jejího území. Ze strany KLDR by v této etapě šlo o zmaření útočných a výsadkových operací protivníka se způsobením pro něho nepřjatelných ztrát, což by mělo (a mohlo) přimět útočníka k mírovým jednáním.

Vpád pozemních vojsk útočníka na území KLDR by pravděpodobně začal provedením strategické námořní a vzdušné výsadkové operace velkého měřítka. Pro její uskutečnění by mohlo být nasazeno až 150 lodí různých kategorií a řádově 150 až 200 tisíc příslušníků námořní pěchoty, vzdušných výsadkových, mechanizovaných a tankových vojsk, kteří by se vysazovali na pobřeží Severní Korejekak, aby se vytvářela sestava o třech až čtyřech sledech. Toho by se mohly v plné míře zúčastnit také síly leteckého uskupení koaličních spojenců.

S ohledem na geografické zvláštnosti tamního válčiště, rozvinutou síť opevněných objektů na přilehlém území KLDR a vysoký morální bojový duch armády i obyvatelstva KLDR, by toto období mohlo být provázeno velkými ztrátami živé síly, zbraní a techniky, a to na obou stranách. Počet mrtvých a raněných u všech sil zúčastněných v operaci by mohl dosáhnout desítek tisíc osob, z toho 25% až 30% by mohly tvořit ztráty spojeneckých účastníků útočící koalice. Takové ztráty by pro uskupení útočníka mohly být kritické, což by jej mohlo přimět k tomu, aby se zřekl dalších bojových akcí  a přešel k mírovým jednáním. K tomu by mohl napomoci i tlak světového společenství v diplomatické oblasti, přímý zásah Číny, hrozba použití jaderných zbraní Severní Koreou, případně i nárůst protiválečných akcí obyvatelstva a krizových jevů v ekonomice vedoucích zemí koalice, především Jižní Koreje, USA a Japonska.

Nebezpečí použití jaderných zbraní

Riziko rozhodnutí o použití jaderných zbraní by mohlo být značné. Pokud by se KLDR ocitla před hrozbou úplné vojenské porážky, se značnou pravděpodobností by se mohla odhodlat provést jaderný úder všemi dostupnými prostředky. Ten by mohl být proveden brzo po zahájení strategické výsadkové operace koalicí a spočívat ve výbuších jaderných fugasů, odpálení raket středního dosahu a vzdušných úderů. V závislosti na efektivnosti protiopatření protivníka, by celkem mohlo být použito až pět nebo šest jaderných prostředků. Pravděpodobnými objekty cílených jaderných úderů by mohla být vojska protivníka, objekty vojenské infrastruktury a administrativně politická centra na ůzemí Jižní Koreje, avšak také i jedna z amerických vojenských základen. Následkem by byly obrovské oběti (několik set tisíc lidí, zejména civilního obyvatelstva Jižní Koreje, velké materiální ztráty a rozsáhlé, těžko překonatelné zóny radiačního zamoření).

Pokud by se rozhodlo o odvetném jaderném úderu prostředky USA, mohl by být proveden strategickými i taktickými jadernými zbraněmi na základní administrativně politická centra Severní Koreje, odolné objekty jejích jaderných prostředků a klíčové uzly severokorejské obrany na pozemních a přímořských směrech. Rozsah odvetného úderu by byl omezen snahou minimalizovat zóny radiačního zamoření, jak na směrech k Rusku a Číně, tak i na straně k Jižní Koreji a Japonsku, zejména v blízkosti oblastí rozvinutých vlastních vojsk. V tom případě by při odvetném úderu prostředky USA, bylo možné odhadnout pravděpodobný počet jaderných bojových hlavic počtem šest až osm hlavic malé a střední ráže. Oběti u obyvatelstva KLDR by mohly přesáhnout statisíce, případně dosáhnout až miliony lidí.

V dalším průběhu by se mohly prostředky USA provádět ojedinělé jaderné údery zbraněmi velmi malé ráže s cílem zničení vysoce odolných opevněných objektů. Výměna jaderných úderů by mohla na straně KLDR vést ke ztrátě schopnosti organizovaného odporu. Značné ztráty mezi obyvatelstvem Jižní Koreje a vojsky koalice, rozlehlé zóny radioaktivního zamoření, tlak mezinárodního veřejného mínění a možný zákrok Číny, by však mohl přimět bojující strany k hledání způsobu rychlého ukončení válečných akcí. Na základě výsledků jaderné výměny by válka opravdu mohla být ukončena. Její následky by ovšem byly nevratné.

Pokud by se severokorejské vedení rozhodlo nepoužít jaderné zbraně, válka by zcela jistě pokračovala. Dokonce i po rozdrcení základních uskupení severokorejských vojsk, by byla pravděpodobnost toho, že by se severokorejské vedení zřeklo dalšího odporu (za předpokladu, že na ně nebude vyvíjen tlak ze strany Číny) velice nízká. Nedá se vyloučit ani to, že by v případě okupace země protivníkem, mohla být část severokorejského vedení (pro zachování politického představenstva KLDR) evakuována do Číny. Lze předpokládat, že by útvary, které by si zachovaly bojeschopnost, samostatně pokračovaly v odporu a mohly na okupovaných územích přecházet k vedení partyzánské války.

Možnost partyzánské války

Cílem třetího období války by ze strany útočníka zřejmě bylo nastolení kontroly nad Severní Koreou s úplná likvidace jejího státního zřízení a orgánů. Ze strany představitelů severokorejského vedení, kteří by vyvázli, a útvarů, které by si zachovaly bojeschopnost, by zase bylo cílem nedopustit úplnou politickou likvidaci severokorejské státnosti.

Pravděpodobnost použití jaderných zbraní v této etapě by byla nízká, vzhledem ke ztrátě spolehlivého a odolného velení vojskům nebo zničení jaderných zbraní útočníkem. Během další doby by se postupně ničily útvary KLDR, které si zachovaly bojeschopnost. Jejich zničení by se mohlo stát počátkem etapy partyzánské války. Široce rozvinutá síť opevněných objektů, hornatý a hustě porostlý terén, předem vytvořené značné zásoby zbraní, munice a jiných materiálových prostředků, by umožnily rozvinout na území KLDR rozsáhlou partyzánskou válku, která by se mohla rozšířit i na území Jižní Koreje. Akce partyzánských formací by s velkou pravděpodobností mohly být koordinované a materiálově podporované z území jiných států, jmenovitě z Číny.

Není vyloučeno, že etapa možné partyzánské války by mohla trvat i několik let a podle zkušeností z Iráku a Afghánistánu by mohla skončit odchodem USA a jejich spojenců ze Severní Koreje, bez splnění dříve stanovených cílů.

Závěrem

Velkým nedostatkem všeho toho, co bylo uvedeno je to, že to nikdy nemůže vystihnout způsob a průběh řešení krize kolem Severní Koreje, a to ani v úplnosti, ani v realitě, která by mohla nastat. Existuje takové množství nejrůznějších faktorů, které by mohly do situace zasáhnout, že je nelze popsat, a v některých případech vůbec ani předpokládat. V případě vzniku válečného konfliktu, by vše mohlo být úplně jinak. To, co bylo uvedeno, však může pomoci uvědomit si, co by také bylo možné očekávat a jaké by mohly být všechny možné důsledky (nezabývali jsme se například tím, jaké možné události by se v té souvislosti mohly odehrát ve světě mimo Dálný Východ).

Válka proti Severní Koreji by, v principu, mohla trvat od několika dní až do několika let. Lidské ztráty by se mohly pohybovat v širokých mezích - od několika set osob při válce omezené pouze na její vzdušnou fázi, do několika milionů obětí, kdyby přerostla do války jaderné. Snad nejpravděpodobnější je to, že by válka skončila během několika málo týdnů vzdušné kampaně, kdy by se stalo zjevným vysoké riziko jejího přerůstání do jaderné fáze. Výsledkem by mohl být kompromis - KLDR zcela skončí se svým raketojaderným programem a USA s ostatními členy koalice přistoupí na vynucené zrušení sankcí vůči Severní Koreji a podepíší dohodu o záruce nepoužití vojenské síly proti KLDR. Spojené státy by také mohly dosti snížit svoji vojenskou přítomnost v Jižní Koreji. Ale i to je možné brát jako značně strojenou a přemrštěnou konstrukci.

Důležité a vzbuzující naději je to, že nedojde k nevratné katastrofě, a přitom logicky hodné uznání je to, že válka na korejském polostrově by pro nikoho ze zúčastněných a zainteresovaných nebyla podstatnou výhrou. Způsobené ztráty, lidské, materiální politické a morální, by pro nikoho nemohly vyvážit to, co by případně získal.

Vezmou-li se v úvahu všechny souvislosti, je možné učinit závěr, že zahájení válečného konfliktu v "Zemi jitřní svěžesti" (jak bývá Korea poeticky nazývána), je alespoň v nejbližší a dokonce i v střednědobé perspektivě, málo pravděpodobné.

 

óóóóóóó

ROZVOJ VOJENSKÝCH LETOUNŮ 5. GENERACE V RF

Nový ruský strategický bombardér-nosič raket páté generace PAK DA

 

Hlavní velitelství ruských vzdušných sil v březnu tohoto roku schválilo projekt tzv. perspektivního leteckého komplexu dálkového letectva PAK DA (perspektivnyj aviacionnyj komplex da­­­l´něj aviacii). Jde o projekt dálkového strategického bombardovacího letounu (a nosiče raket) 5. generace, který v perspektivě nahradí současné strategické bombardéry-nosiče raket Tu-95MS a Tu-160. Ty jsou dosud vzdušnou komponentou triády jaderných sil Ruské federace (RF). V provedeném konkurzním řízení na dodavatele PAK DA zvítězila konstrukční kancelář Tupolev. Po široké a vzrušené diskusi o koncepci nového letounu padla volba na podzvukový letoun s rozsáhlým použitím technologie "stealth" pro maximální snížení možnosti radarového zjišťování letounu ve vzduchu.

Tak tedy nastal nástup 5. generace strategického dálkového bombardovacího a raketového letounu ruského vojenského letectva. Dochází k němu zhruba po třech letech od realizace ruského programu stíhacího letounu 5. generace PAK FA (perspektivnyj aviacionnyj komplex frontovoj aviacii). Jeho vyobrazení je na obrázku níže.

 

Aspoň stručně připomeňme základní fakta o tomto stíhači. Jde o mnohoúčelový dvoumotorový proudový stíhací letoun 5. generace z konstrukční kanceláře Suchoj, kde měl pracovní označením (pro výrobu) T-50. Je následovníkem stíhacích letounů MiG-29 a Su-27. Současně je výchozím základem pro konstrukci stíhače Suchoj/HAL FGFA vyvíjeného ve spolupráci s Indií. První let prototypu letounu T-50 se uskutečnil 29. ledna 2010. Podle plánů (jejichž současná platnost není jasná) se od roku 2012 mělo prodat 10 zkušebních vzorů letounu pro zkušební a hodnotící účely a po roce 2016 vyrobit 60 sériových letounů. Jejich provozní život má být 30 až 35 let.

Po této malé vložce o stíhači PAK FA se vraťme k dálkovému strategickému bombardovacímu letounu-nosiči raket PAK DA. Svou konstrukcí to má být letoun tvaru "létajícího křídla" (viz první titulní obrázek). Další uvažovaná provedení jsou vyobrazena níže.

 

Vzhledem k vlastnostem zvolené konstrukce nebude letoun moci překonat zvukovou bariéru. Vyvážením tohoto handicapu má být to, že letoun prakticky nebude "viditelný" pro radary. Pojetí nového bombardéru jako podzvukového letounu v konkurzu konkurovaly verze nadzvukové a jedna hyperzvuková. Požadavek ruského vicepremiéra odpovědného za obranný průmysl RF D. Rogozina byl dokonce na vytvoření PAK DA jako hyperzvukového letounu s rychlostí kolem 6000 km/h. Zvítězil ale názor vojenských odborníků a převážil požadavek na radarovou "neviditelnost" letounu. Požadavky na rychlost (aerodynamické vlastnosti a sílu motorů) a požadavky na radarovou "neviditelnost" jsou totiž neslučitelné. Základním faktorem pro volbu podzvukové varianty letounu bylo také zajištění  značného doletu bombardéru. Velká úspornost podzvukového letounu v optimálním letovém režimu mu zajišťuje velký rádius doletu.

PAK DA bude čtyřmotorový letoun s maximálním tahem 4 ×15 500 kg síly. Maximální startová hmotnost 124 000 kg, hmotnost užitečné zátěže 24 000 kg. Hmotnost paliva 50 000 kg. Dolet bez bojové zátěže 12 000 až 15 000 km.

Finanční rozpočet na výzkum a vývoj PAK DA má být předložen vládním orgánům koncem roku 2014, sériová výroba má bý zahájena v roce 2020. V žádném případě nemá jít ani o hloubkovou modernizaci bombardéru Tu-160, ani o kopii amerického dálkového strategického bombardéru B-2. PAK DA má být principiálně novým letounem navrženým s důslednou orientací na nová technologická řešení. Významnou inovací má být nový komplex navigačních systémů a miřidlových prostředků. Mají se také použít nejnovější komunikační systémy a prostředky elektronického boje.

Výzbroj nového bombardéru má zahrnovat perspektivní, vysoce přesné rakety s plochou dráhou letu nesoucí jaderné i nejaderné nálože, a rovněž letecké bomby (jaderné a nejaderné), jak řízené, tak i volně padající.

Závěrem se pokusme charakterizovat to, jaký cíl sleduje Rusko vývojem letounu PAK DA a jaké úkoly budou pro bombardér 5. generace stanoveny. Je zřejmé, že hlavním záměrem je udržení bojeschopnosti Ruska v oblasti jaderného zadržování. Jsou mnohé názory, ve kterých se tvrdí, že v porovnání s pozemní a námořní komponentou (především atomovými ponorkami nesoucími mezikontinentální balistické rakety s jadernými náložemi) jaderné triády, klesá význam vzdušné komponenty. Vzdušné nosiče jaderných zbraní - dálkové letectvo se strategickým bombardérem 5. generace si však svůj význam v jaderné triádě udrží.

Rusko je odhodláno zůstat v nejbližší perspektivě jadernou velmocí a pomocí svých jaderných zbraní eliminovat potenciální vnější hrozby. A právě ve vzdušné složce jaderné triády RF  je hlavní místo nového strategického bombardéru 5. generace. Potřebný počet strojů PAK DA pro vzdušné síly RF se hodnotí čísly v řádu desítek s tím, že jejich export se neplánuje.

  

óóóóóóó