VZNIK RUSKÉHO KYBERNETICKÉHO VOJSKA

Vznik kybernetického vojska Ruské federace

Prakticky v celosvětovém měřítku se specialisté na informační bezpečnost shodují v tom, že války na kybernetické frontě na úrovni jednotlivých států už začaly. Snad nejvýraznějším a nejznámějším potvrzením toho byly kybernetické útoky na íránské jaderné objekty v roce 2010. Společný americko-izraelský vývoj počítačových virů a jiných prostředků kybernetického boje, byl realizací největší kybernetické operace v poměrně krátkých dějinách kybernetických konfliktů. Počítačový červ Stuxnet poškodil pětinu íránských centrifug používaných k obohacování uranu a odsunul realizaci jaderného programu.

Od doby uvedeného konfliktu se uskutečnilo mnoho dalších kybernetických útoků různého druhu a intenzity. Je možné říci, že Rusko do nedávné doby chránilo relativní zaostávání v oblasti moderních informačních technologií. Důležité organizace, podniky a režimové objekty pracovaly dlouho postaru - s informacemi na papíře, což pro ně paradoxně byla poměrně spolehlivá ochrana proti kybernetickým hrozbám. V poslední době se však situace rychle mění. Úroveň kybernetizace a zavádění nejmodernějších informačních technologií se rychle zvyšuje. Léta se přešlapovalo na místě a uvažovalo o tzv. “informačním vojsku” (aby se zachovala přetrvávající tendence odlišnosti od Západu, dokonce i v terminologii). Nakonec dospělo nakonec politické a vojenské vedení Ruské federace (RF) k tomu, že je nutné přetvořit obecný názor, že kybernetické napadení může může způsobit obdobný rozsah rozrušení důležitých struktur státu, jako zbraně hromadného ničení, do reálných opatření. Na pořad dne se dostalo odvrácení kybernetických hrozeb jako prioritní úkol zajištění národní bezpečnosti RF. Iniciativu v řešení tohoto úkolu na sebe bere ruské ministerstvo obrany.

Všeobecná situace v oblasti kybernetických hrozeb a kybernetické obrany

V současné době jsou to Spojené státy, jež nemají v oblasti kybernetické války sobě rovného v celosvětovém měřítku. I NATO je připraveno k tomu, že bude čelit nejen ozbrojeným konfliktům, ale i útokům ve virtuálním počítačovém světě. Patřičný důraz je na to kladen již od doby konání lisabonského summitu NATO v roce 2010, a to jak na úrovni jednotlivých členských států, tak i Aliance jako celku.

Je zřejmé, že RF nemůže sedět se složenýma rukama, jedná-li se o takovou strategicky významnou oblast. V nejbližší době učiní vláda a ozbrojené síly RF řadu opatření zaměřených na všestranné odražení cizích kybernetických hrozeb prostřednictvím urychleného růstu vojenské kybernetické síly pod přímým řízením resortu obrany.

Na nedávném zasedání Rady bezpečnosti RF prohlásil prezident V. Putin, že je nutné zvýšit úroveň připravenosti k efektivnímu odražení hrozeb v kybernetickém prostoru, spolu s úrovní ochrany informačních systémů strategických objektů. Poznamenal také, že informační útoky se již používají, a že jejich ničivá síla muže být vyšší než u klasických druhů zbraní. Podle prohlášení pocházejícího z ministerstva obrany RF se v ruské armádě vytvoří ještě v tomto roce vojsko nového typu, které bude odpovídat za informační bezpečnost v celostátním měřítku. Jeho základní povinnosti budou zahrnovat monitorování a zpracování informací přicházejících z vnějších zdrojů a boj s kybernetickými hrozbami. Jinými slovy má to být něco podobného jako kybernetické vojsko USA. Ruské politické a vojenské vedení neskrývá úmysl vzít si pro oblast kybernetické obrany za vzor americké kybernetické jednotky.

Hrubá koncepce vytvoření kybermetického velitelství byla v zásadě schválena ministerstvem obrany RF již v létě minulého roku. Vzhledem k zvyšujícím se aktivitám USA, zaměřeným na kybernetický prostor, se začala tato koncepce rychle proměňovat v realitu. Vychází se z toho, že ochrana ruských informačních sítí není jen úkolem ruských ozbrojených sil, ale celého státu, všech jeho silových resortů. Kybernetická válka stále probíhá a proto proto se vytvářenému velitelství ukládá plnit nejen ochranné funkce, ale v případě nutnosti i provést potřebné odvetné údery. Má to však háček. Sféra kybernetických útoků (na niž výdaje neustále rostou) má svoje vážná rizika. Džin vypuštěný z láhve se vymkne kontrole a může namířit svoji zbraň proti svému tvůrci.

Na Západě jsou tací, kteří sní o tom použít “íránský model” kybernetické války proti Severní Koreji, islamistům Al-Kajdy, nebo sýrijským vládním vojskům. Jiní varují, dnes totiž jakékoli nové poznatky umožňující vytvářet kybernetické zbraně, se brzy stanou známými jiným zemím nebo mocnostem a pak budou směřovat proti tomu kdo je původně použil. I současní hackeři-aktivisté se mohou stát kybernetickými teroristy, s kterými se navíc mohou spřátelit klasičtí teroristé. Ukazuje se, že je nutné zastavit se dokud není pozdě. Myšlenky a úmysly se šíří velmi rychle.

Opatření k přípravě na budování ruské “kybernetické armády”

Podle ruského deníku Izvěstija již ministr obrany S. Šojgu nařídil hlavní operační správě, organizačně-mobilizační správě a řadě jiných souvisejících struktur, co nejrychleji ukončit práce na zřízení kybernetického velitelství. V hlavních rysech má být první varianta kybernetického velitelství hotová již před začátkem roku 2014.

Pokud jde o přidělení pravomocí této struktuře, vicepremiér a předseda vojensko-průmyslového komplexu D. Rogozin zdůraznil to, že služební pravomoci kybernetického velitelství budou pokrývat nejen plnění vojenských cílů, ale i ochranu civilní infrastruktury země. Kromě toho bude nutné rozvinout širokou síť národního monitoringu internetu.

V této době již některé silové resorty RF vytvořily své vlastní mechanizmy pro čelení kybernetickým hrozbám. Ministerstvo vnitra má pro tento účel například svoji tzv. správu “K”, Federální bezpečnostní služba (FSB) má Centrum informační bezpečnosti. I když budou silové resorty nadále věnovat síťovému prostoru stále větší pozornost, jejich činnost se nemusí křížit. Správa “K” vyšetřuje kybernetické trestné činy na území Ruska a volá viníky k odpovědnosti. Centrum informační bezpečnosti čelí akcím zahraničních speciálních služeb v kybernetickém prostoru, akcím extrémistických a zločineckých organizací ohrožujících národní a ekonomickou bezpečnost Ruska. Kybernetické velitelství ministerstva obrany má zadržovat kybernetické hrozby při pokusech otevřeného útoku na zájmy Ruska ze strany cizích států.

Po vytvoření kybernetického velitelství při ministerstvu obrany ve své základní formě, vznikne organizační schéma rozdělení ruských vlivových sil na síťový (kybernetický) prostor. Z organizací příslušejících různým silovým resortům se vytvoří “velká trojka”. Každá ze třech struktur bude mít ve vztahu k kybernetickému prostoru své pravomoci a zájmy, každá z nich se bude věnovat své práci. To vše má umožnit minimalizovat náklady a možné kompetenční problémy, a spolu s tím značně zvýšit efektivnost využívání prostředků pro kybernetický boj. Armáda si na sebe bere úkol, který je nejbližší k praxi vedení války, tj. boj s kybernetickým napadením jinými státy. To, že se v řadách ruské armády objeví kybernetické vojsko, v plném smyslu tohoto názvu má být otázkou nejbližší budoucnosti. Oficiálně to ruské ministerstvo obrany potvrdilo 15. srpna tr. Hlavním nedostatkem vyhlášené iniciativy je to, že se opozdila asi o 10 roků. Podle okřídleného rčení je však lépe pozdě než nikdy.

Poměrně ucelená koncepce použití kybernetických zbraní je stará šest až sedm let. Dnes jsou kybernetické zbraně svým významem na druhém místě, hned za jadernými zbraněmi. Aktivně se používají ve vojenských konfliktech. Při vojenské intervenci USA v Libyi umožnily nejen kontrolování vzdušného prostoru (narušily celý libyjský systém protivzdušné obrany), ale i komunikačních sítí. Intervenční síly vstupovaly do libyjských televizních sítí a prosazovaly tam svoje vysílání pro místní obyvatelstvo.

Opatření v organizační a personální oblasti, vytváření “vědeckých rot”

Mnohé bude záviset na tom, kdo bude od samého počátku dělat nábor lidí pro nové kybernetické síly RF. Není tajemstvím to, že úspěch technologicky náročného vojenského programu je v podstatné míře určen osobnostními kvalitami organizátora. Sovětský jaderný program měl štěstí na I. Kurčatova, americký na J. Oppenheimera a raketový program dvou supervelmocí měl štěstí na W. von Brauna a S. Koroljova. V úspěchu SSSR při realizaci jaderného a raketového programu, vedle I. Kurčatova a S. Koroljova, paradoxně sehrál jako velký organizátor důležitou roli L. Berija. Do budování ruského kybernetického vojska se mají jako hybatelé pokroku zapojit i futurologové. I zde platí to, že generálové, kteří se připravují na minulé války, prohrávají budoucí války.

Kybernetické vojsko je druhem vojska, který je silně závislý na vědecké podpoře. Proto je možné je vytvořit pouze tehdy, je-li k dispozici velký počet talentovaného personálu. Aby se mohlo zřídit kybernetické velitelství a vybudovat “kybernetická armáda” musely ozbrojené síly RF podniknout celou řadu kroků k posílení armády schopnými specialisty a z iniciativy ministra obrany S. Šojgu přistoupit k vytváření tzv. “vědeckých rot”. V den, kdy prezident RF V. Putin pronesl svůj projev na zasedání Rady bezpečnosti RF, zahájilo ruské ministerstvo obrany nábor lidí pro vytváření operačního vojska nového typu. První “vědecká rota” má, jako zárodek budoucích struktur, zahájit práci již na podzim tr. Zpočátku bude mít 35 absolventů místních vysokých škol.

Podstata myšlenky budování “vědeckých rot” spočívá v tom, aby talentovaní studenti regionálních vysokých škol vykonávali vědecko-výzkumné práce podle zadání ministerstva obrany a získávali se pro službu v armádě. Není v zámyslu hnát talentované studenty jako programátory do kasáren. Předpokládá se, že se “vědecké roty” budou vytvářet na bázi vojenských kateder vysokých škol (mnohé z nich byly zlikvidovány předchozím ministrem obrany A. Serdjukovem a po jeho odchodu znovu obnoveny), v jejich stěnách, tj. bez přerušení studia. Cílem je zainteresovat mladé lidi, aby si vybrali takovou práci. Pro dosažení těchto cílů je samozřejmě nutné vytvořit materiální stimuly. Za úspěšná řešení konkrétních úkolů mají být studenti dobře zaplaceni.

Jelikož se ruské kybernetické vojsko bude budovat “na zelené louce”, očekává se i to, že v plné síle mohou vyvstat personální problémy. Proto se předpokládá i široké využívání civilních specialistů. Ovšem třeba outsourcing, nebude z hlediska požadavků na utajení možný.

Ministr obrany S. Šojgu vyhlásil “velký hon” na počítačové programátory. Během nejbližších pěti let totiž bude ruská armáda potřebovat velký počet nových softwarových produktů. Ministr obrany by chtěl, aby se spolu s budováním “vědeckých rot” zformovala nová generace lidí, kteří budou schopni rychle rozvíjet nové směry vojenské vědy.

Odbornostní a kvalifikační předpoklady

V porovnání s jinými zeměmi se v Rusku příprava specialistů na informační technologie uskutečňuje na poměrně vysoké úrovni. Ruské vysoké školy opouští každým rokem velký počet schopných specialistů, připravených ke kvalifikované práci v oblastech softwarového vybavení a síťových technologií. Je známo, že Rusové jsou silní v matematice a ruští programátoři mají ve světě dobré jméno.

Z druhé strany tím získali “dobré jméno” i ruští hackeři, kterým se na mezinárodní aréně dostává velkého “uznání”. Jsou to značně zdatní programátoři, dobře ovládající počítačové sítě. Znají všechny procesy, které v nich probíhají, možné vstupy a výstupy, a což je důležité, dokáží nezanechat po své činnosti stopy, které by umožnily identifikaci “návštěvníka”. Dokonce i oficiální orgány USA mají zájem přetáhnout právě ruské hackery na svoji stranu. Jenže i u nich se velmi často projevuje pocit národní hrdosti a patriotizmu. Uvádí se případ kdy Amerika za velkou sumu naverbovala ruského hackera pod krycím jménem Zeus, který se vyjádřil tak, že je ochoten pracovat pro americkou vládu, je však pro něho důležité aby jeho práce nesměřovala proti Rusku, neboť se nechce stát zrádcem.

Předpokládá se, že mnoho ruských pachatelů kybernetických trestných činů bude mnohem raději pracovat pro ruskou vládu nebo armádu. Ruské hackery s vysokou úrovní je možné považovat za potenciální vedoucí kádry ruské “kybernetické armády” a nebylo by správné je podceňovat. S některými z nich se počítá i v etapě koncepčních a systémových příprav akceschopných kybernetických sil.

Kromě toho, je nesčetně mnoho ruských občanů pracujících v IT firmách USA i evropských států. V té či oné míře se tito Rusové dostávají k veškeré počítačové technice nebo síťovým produktům vyráběným velkými americkými nebo evropskými společnostmi. Jejich neomezené zapojení do budování ruského kybernetického vojska se však považuje za problematické.

Některé specifické přístupy

Specifikem ruského přístupu k budování kybernetického vojska je mj. to, že se nehodlá omezovat pouze na informační prostor, mají se zapojit také síly a prostředky pro vedení elektronického boje, důležitou roli má hrát i rádiový a radiotechnický průzkum. Taková  struktura ze spojených sil má uskutečňovat systémovou práci nejen v kybernetickém prostoru, ale i v hromadných sdělovacích prostředcích. Kybernetické vojsko má mít své velitelské centrum, a také svoji vzdělávací a výcvikovou základnu.

Závěrem

Rusko chce co nejrychleji zlikvidovat dlouhé zaostávání v budování svých vojenských kybernetických sil a chce se v této oblasti dostat na úroveň současných technologicky nejvyspělejších států. Je však nutné mít na vědomí i paradoxní situaci, spočívající v tom, že nejprogresivnější a nejdokonaleji počítačově technologizovaná společnost zapojená do síťových struktur je současně nejzranitelnější.

Nehledě na to, že existují příznivé faktory napomáhající vytvoření ruských kybernetických sil, je nutné vidět i faktory, které jsou překážkou v jejich budování a rozvíjení. První (jak již bylo zmíněno výše), je technologické zaostávání od potenciálních soupeřů. Sféra IT se sice v Rusku rozvíjí rychlým tempem, ale nadvládu ve světě IT mají stále USA a evropské státy. Takový technologický odstup dává “kybernetickým armádám” potenciálního soupeře poměrně značný náskok a Rusko se bude muset hodně snažit, aby se s tím vyrovnalo.

Druhý faktor souvisí s pracovními podmínkami a platem za práci. Odborníci v oblasti počítačových věd, softwarových a síťových technologií, kteří jsou specialisty vyšší třídy, jsou ve světě “na dračku”. Rozsáhlé vyhledávání takových lidí a vytvoření pro ně odpovídajících pracovních a životních podmínek, spolu s patřičným finančním zhodnocením jejich práce, vyžaduje obrovské finanční investice, které si ruská vláda a armáda sotva může v současné době dovolit.

Třetím faktorem je problém řízení. Vysoce zdatní počítačoví programátoři jsou lidé specifického ražení. Těžko by, například, šli pracovat do vojenských rot, a ještě kdyby tam veleli vojskoví důstojníci.

Byť je problémů mnoho, v Rusku panuje panuje víra v to, že armáda má dostatek rozhodnosti vytvořit silnou “kybernetickou armádu” odpovídající potřebám doby.

HISTORIE VOJENSKÉ ELEKTRONIKY V PŘEDVÁLEČNÉ ČSR (5)

Historie vojenské elektroniky Československé republiky v meziválečném období (1918 - 1939)

Část 5

Smutný konec rozvoje vojenské elektroniky ČSR v meziválečném období

Situace v ČSR a čs. armádě po přijetí mnichovského diktátu

Po přijetí mnichovského diktátu a jeho praktických důsledcích se stala základním problémem sama další existence Československé republiky.

Tvar a průběh nových hranic zbytku Československa Hitler prosadil tak, aby to odpovídalo jeho dalším záměrům. Byly obsazeny nejprůmyslovější oblasti, přerušeny hlavní železniční dopravní spoje a hlavně zlikvidována pohraniční opevnění. Byl tak rozvrácen přirozený obranný systém republiky. Ekonomika země byla oslabena ztrátou jedné třetiny průmyslové výroby, ztrátou celé hnědouhelné těžby a poloviny těžby černého uhlí.

Obrovský rozsah okupovaných pohraničních území přivedl do nových cizích států také početné obyvatelstvo českého a slovenského původu. V roce 1938 se dostalo pod cizí svrchovanost 1 161 616 osob české a slovenské, případně ukrajinské národnosti. Připočteme-li k tomu ještě Čechy a Slováky , kteří na území sousedních států žili dříve, pak se předpokládalo, že koncem roku 1938, na území Německa žilo 900 000 Čechů a Slováků, v Maďarsku 600 000 a v Polsku 200 000. Pomnichovské Československo, které se stalo geograficky a hospodářsky zmrzačeným a vojensky bezbranným státním útvarem, se stále zřetelněji dostávalo do postavení vazala hitlerovského Německa, které bez jakýchkoli skrupulí zasahovalo i do jeho vnitřních záležitostí.

Od poloviny října 1938 začala čs. armáda demobilizovat a přecházet zpět do mírového stavu. Byl připraven nový mobilizační plán, značná redukce armády a její dílčí modernizace, 5. až 12. prosince 1938 bylo postupně rušeno vojenské krytí státních hranic.

Dne 20. prosince 1938 byl odvolán z funkce hlavního velitele operujících vojsk armádní generál Ludvík Krejčí. 3. února 1939 byla zrušena branná pohotovost. Na nátlak nacistů byl 1. března 1939 generál Krejčí odvolán z funkce náčelníka Hlavního štábu. 15. března 1939 obsadila německá vojska české země.

Likvidace československé armády byla zahájena v dubnu 1939, armáda měla přestat existovat do konce roku a od 1. srpna měli vojáci zakázáno nosit uniformu. Boje o republiku v letech 1938 a 1939 stály život přibližně 170 obránců. Další stovky vojáků, četníků, policistů a příslušníků finanční stráže byly zraněny nebo zajaty. Mnozí z nich navíc zahynuli v následujících letech okupace.

Osud Vojenských telegrafních dílen

Po rozbití Československa a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939, byl výzkumný, vývojový a výrobní potenciál VTD násilně podřízen účelům výroby vojenských zařízení ve prospěch hitlerovské německé armády. Tak se stalo to, že  po celou dobu druhé světové války musely jak VTD, tak i podniky čs. elektrotechnického průmyslu zaměřit využívání svých vývojových a výrobních kapacit ve prospěch vojenské mašinerie nacistického Německa.

Po březnu byly VTD nejprve přejmenovány na Telegrafen Werkstaten a později byly začleněny do říšského válečného průmyslu jako Ostmarkwerke Prag - Gbell. To však nikterak nemůže zastínit světlé stránky a obrovský přínos prvorepublikových VTD pro bojovou sílu armády a pro Československou republiku. Ostatně, jak uvidíme dále, vlastenectví příslušníků VTD březnem 1939 neskončilo.

Technika telegrafního vojska se stala kořistí Wehrmachtu

I když velikost a počty prostředků čs. armády nelze srovnávat o obdobnými ukazateli německé armády, byla výzbroj a další technické prostředky, které spadly okupací ČSR německé armádě “do klína”, pro její další válečné plány nezanedbatelným posílením. Celková hodnota výzbroje a výstroje čs. armády, která byla předána německé armádě, činila 24 416 milionů Kčs. Z toho spojovací materiál představoval hodnotu 372 milionů Kčs, tedy pouhých 1,52% celkové hodnoty ukořistěného materiálu.

Z hlavních položek spojovacího materiálu zabaveného při likvidaci čs. branné moci můžeme uvést 122 350 km telefonního kabelu, 7100 km telegrafního kabelu, z produkce VTD a čs. elektrotechnického průmyslu 29 700 polních telefonních přístrojů vz. 35, 15 000 starších polních telefonních přístrojů vz. 23 a stovky až tisíce polních telefonních přepojovačů.

Z více než 4000 pěchotních, tankových a leteckých rádiových stanic různého typu, byly desítky až stovky malých radiotelefonních a telegrafních stanic vz. 23/29, leteckých vz. 26/34, středních leteckých a pozemních vz. 29, malých radiotelegrafních vz. 31 a vz. 35, radiotelegrafních pěchotních vz. 36, krátkovlnných vz. 37, a dále různých typů samostatných rádiových vysílačů, přijímačů, naslouchacích a zaměřovacích rádiových přístrojů.

O tom, jaký význam měly spojovací prostředky čs. armády, jmenovitě ukořistěné rádiové stanice, pro německou armádu nepřímo svědčí jejich zahrnutí do německých vojenských předpisů. Na str. 100 důležitého předpisu D1, v části kde byl dokumentován spojovací materiál, je možné najít prostředky rádiového spojení, které vyvinuly a vyrobily VTD pro čs. armádu a které převzala německá armáda do své výzbroje. Spojovací prostředky čs. armády byly rovněž uvedeny v tabulce spojovacích prostředků cizích armád německého vojenského předpisu D999. Ukázky se uvádějí na obrázcích níže.

Titulní strana německého vojenského předpisu D1

Strana 100 německého vojenského předpisu D1

Tabulka spojovacích prostředků cizích armád z německého vojenského předpisu D999

Osobnosti Vojenských telegrafních dílen, které v době německé okupace naší vlasti tragicky zahynuly

V Protektorátu Čechy a Morava bylo obyvatelstvo podrobeno teroru německé okupační správy. Hned na začátku okupace Gestapo pozatýkalo velký počet antifašistů a mnoha dalších angažovaných a Československé republice věrných občanů. Represím se nevyhnula ani řada příslušníků Vojenských telegrafních dílen.

Původně štábní kapitán a nakonec plukovník Dr. Ing. Otto Tomský, který velel a řídil VTD po celou dobu jejich existence, prošel z rasových důvodů terezínským ghettem a pak byl v době německé okupace vězněn v koncentračním táboře Osvětim II-Birkenau, kde 7. března 1944 v plynu zahynul. Byl to vynikající vědecký pracovník a odborník, který se např. sám podílel na vývoji a konstrukci první čs. vojenské rádiové stanice TRD-I. Působil nejen jako důstojník čs. armády, ale pomáhal i v civilním vysokém školství. Mimo jiné byl členem komise pro státní zkoušky elektroinženýrského oboru na brněnské technice. Po válce byl za svůj podíl na rozvoji čs. radiotechniky jmenován in memoriam doktorem technických věd České vysoké školy technické v Brně. Pro zajímavost ještě dodejme, že ředitel VTD Otto Tomský (v hodnosti plukovníka), se spokojil pouze s hodnostním (plukovnickým) platem a na složku platu za vykonávání ředitelské funkce si nečinil nárok.

V předchozích částech zmíněný vynikající vědecký pracovník a později vedoucí laboratoří VTD Dr. Ing. Bedřich Goldschmied, prodělal věznění v několika koncentračních táborech. Naštěstí se mu nelidské podmínky podařilo přežít.

Řada pracovníků VTD se aktivně zapojila do protifašistického odboje. Ředitel závodu Ostmarkwerke dal pro vyhrožování zatknout bratry Karla a Štěpána Škorpilovy a Štěpán byl nacisty umučen v Terezíně. Stejný osud potkal dalšího pracovníka Františka Hájka. Další – František Patras byl poslán do koncentračního tábora za držení zbraně. A mohli bychom pokračovat dál.

V lednu 1945 zatklo Gestapo členy ilegální skupiny "Lípa", v níž byli i pracovníci VTD Václav Novák, Josef Novák, Karel Konrád a Josef Forejt. Do této skupiny patřili i odbojáři, kteří pracovali u firmy Philips v Hloubětíně. Z rádiových stanic převzatých německým přejímacím komisařem, tajně odebírali jednotlivé kusy a ty se pak předávaly partyzánům operujícím na Moravě, které vedl plukovník Ladislav Vladyka. Za tuto činnost byli vězněni až do konce války. Kruté výslechy na Gestapu prodělala řada dalších pracovníků VTD (např. F. Drda, J. Slánský, F. Zach, O. Vyčítal). Tolik k příkladům hrdinství příslušníků VTD, kteří na své vlastenectví za války doplatili.

Doplňkové související údaje

Souběžně s Vojenskými telegrafními dílnami působil od dvacátých let minulého století Vojenský technický ústav v čele s divizním generálem Mont-Dr. Ing. Františkem Kolaříkem (ve funkci v letech 1925 až 1932), který měl čtyři odbory – dělostřelecký, chemický, všeobecný a ženijní. Provozoval svoje laboratoře a zkušebny, kde zajišťoval zkoušky zařízení, která byla dodávána armádě z civilního průmyslu. Třetí (všeobecný) odbor zahrnoval i oddělení elektrotechniky, vedené od roku 1930 majorem (později generál) Ing. Josefem Trejbalem. V tomto oddělení pracovalo pět důstojníků a dvanáct občanských pracovníků. Bylo rozděleno do čtyř skupin a jeho činnost se zaměřovala především na materiál silnoproudé elektrotechniky (elektroagregáty, světlomety aj.), ale také na polní telefonní kabely, naslouchací a fotometrická zařízení.

Jako zajímavost je možné uvést to, že ve spolupráci se Škodovými závody v Plzni ústav uskutečnil společný vývoj akumulátorové elektrické lokomotivy, která byla první svého druhu v republice. Předávací zkoušky proběhly roku 1932 v muniční továrně v Poličce.

Během roku 1933 se  VTÚ přestěhoval z Pohořelce do nové budovy "K", která patřila Hlavnímu štábu čs. branné moci. Ústav tam měl velmi dobře vybavené pracovny, např. jen náklady na elektroinstalace přišly na 1,5 milionu Kčs. V té době se začalo měnit i zaměření ústavu. Vzrůstající ohrožení republiky, způsobené nástupem fašizmu v Německu si vyžádalo úzkou spolupráci VTÚ s Ředitelstvím opevňovacích prací (ŘOP) při budování a vybavování čs. pohraničních opevnění.

V roce 1936 byl k VTÚ přičleněn Letecký zkušební ústav v pražských Letňanech a vznikl tak Vojenský technický a letecký ústav (VTLÚ) Praha-Letňany. Situace přivedla i k těsnější spolupráci VTLÚ s VTD. Vzrůstající agresivnost německého fašizmu podnítila obě organizace k zvýšení intenzity jejich činnosti a spolupráce.

Po rozbití Československa a nastolení Protektorátu Čechy a Morava byl VTLÚ pod novým názvem Vědecko-technický ústav převeden pod Ministerstvo školství a po zahájení války s Polskem byl zrušen. Po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 byli zaměstnanci ústavu propuštěni.

Závěrem

Dospěli jsme ke konci seriálu o pěti částech – příspěvku tohoto blogu – věnovanému historii rozvoje vojenské elektroniky čs. branné moci v meziválečném období 1918 až 1939. Touto tématikou prakticky po celé období prolíná historie a činnost Vojenských telegrafních dílen (VTD) v Praze. Svojí usilovnou  a na svou dobu odborně vysoce kvalifikovanou prací se přičinily, aby se tehdejší telegrafní (dnes spojovací) vojsko naší armády svým technickým vybavením stalo důstojným partnerem všem ostatním druhům zbraní tak, jak se od vzniku armády samostatné Československé republiky vytvářely a rozvíjely.

Původní znak Vojenských telegrafních dílen

Vedení a pracovníci VTD byli vždy, i v obdobích nepříznivých podmínek, připraveni se ctí splnit náročné úkoly, tak významné pro zajištění obranyschopnosti ČSR. Za léta své existence byla z produkce VTD armáda zásobena množstvím technických prostředků za jejichž kvalitu a technickou úroveň se VTD nemusely stydět. Dosáhla a v mnoha případech předčila úroveň výrobků renomovaných firem, které představovaly tehdejší evropskou špičku.

Hlavní prameny:

1. Fejk: Almanach Vojenských telegrafních dílen, 1926
2. Michal Burian, Jiří Rýc: Historie Spojovacího vojska, Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb, Praha, Duben 2007
3. František Vícha: Telegrafní vojsko v letech 1918-1938, Historie a vojenství, 20, 1971, str. 873-922
4. Články a materiály p. Aloise Veselého z různých dob a zdrojů.
5. Dílčí údaje publikované na webových stránkách s vojenským zaměřením.

ooOoo

Autor příspěvku se snažil využít jemu dostupné prameny úsporně, a v odpovídající míře z hlediska účelu publikace. Bylo pro něho vnitřní potřebou a ctí zpracovat danou tématiku tak, aby se uchovala pro další generace. VTD jsou oprávněně pokládány za průkopníka vojenské elektroniky. Byly předchůdcem poválečného Vojenského technického ústavu a (z hlediska elektroniky) jeho pracovišť Kbely, Jenerálka a Ořechovka, od roku 1956 pak Výzkumného spojovacího střediska Kbely, a konečně Výzkumného ústavu 060 (VÚ 060), vytvořeného po reorganizačních změnách koncem roku 1958 (po mnoha změnách názvu s posledním názvem Vojenský technický ústav elektroniky - VTÚE Praha). Ten původně sídlil ve Kbelích a poté v Jinonicích. Autor měl tu čest věnovat práci v tomto ústavu téměř čtyřicet let svého života.

Nechť je publikování tohoto seriálu zasvěceno připomenutí blížícího se 73. výročí vyhlášení mobilizace (23. září 1938) a 95. výročí vzniku samostatného Československa.

HISTORIE VOJENSKÉ ELEKTRONIKY V PŘEDVÁLEČNÉ ČSR (4)



Historie vojenské elektroniky Československé republiky v meziválečném období (1918 - 1939)

Část 4

Pokračování rozvoje vojenské elektroniky ČSR v předválečném období

Cesty a metody modernizace a dosahování vyšší efektivnosti v rozvoji komunikační techniky

V celé době první republiky byla vojenská elektronika prakticky reprezentovaná komunikační technikou pro spojení v branných silách tehdejšího státu. A po celou předválečnou dobu byly hnacím motorem pokroku v této oblasti pražské  VTD.

V prvním desetiletí existence samostatné ČSR a jejích branných sil VTD prokázaly své schopnosti, efektivnost a velký přínos pro zajišťování technické vyspělosti čs. armády v životně důležité oblasti. Pro další období měly VTD před sebou slibnou budoucnost danou mj. tím, že se mohly přestěhovat do nové, na tu dobu moderně zařízené, továrny ve Kbelích. Díky objednávkám MNO měly dílny na delší období zajištěnou práci. Mohly se věnovat osvojování vývoje a výroby nových vzorů spojovacích prostředků, racionalizaci procesů vývoje a výroby a přípravě na plnění nových náročných úkolů od zadavatele. Vzhledem k nutnosti zajištění soběstačnosti útvaru, bylo v nových podmínkách nutné provést značné změny v organizaci VTD a metodách jejich práce s důrazem na efektivnost, zvyšování výroby a hospodárnost.

Na efektivnost veškeré činnosti dohlížel nově ustanovený inspektor výroby, k větší zainteresovanosti zaměstnanců přispívaly skříňky na zlepšovací návrhy umístěné na pracovištích (s odměňováním za úspěšné návrhy, což mimochodem připomíná Baťovu metodu), vyplácení prémií za zvýšené pracovní výkony apod. Začalo se dbát na zvyšování kvalifikace a vzdělanosti zaměstnanců. Rozšiřovaly se knižní a publikační fondy odborné knihovny, zavedly se studovny a pořádaly se odborné přednášky na vybraná aktuální témata. Přistoupilo se k zřizování továrního muzea s archivem významných a historicky cenných dokumentů, později i výstavkou výrobků VTD s velkým propagačním významem. Ukázal se přínos zapojení žen do výroby a zavedení úkolového stylu práce.

Mimořádná pozornost se logicky věnovala laboratořím a zdokonalování jejich vybavenosti přístroji a pomůckami jako základní podmínce dalších úspěchů VTD. Byl nastoupen kurs na dosahování a zvyšování odborné kvalifikace a úrovně vzdělání pracovníků VTD i technických důstojníků jejich odesíláním do přínosných kurzů radiotechnického zaměření, příp. zřizováním nových kurzů v potřebných oblastech slaboproudé techniky. Do laboratoří se začali přijímat volontéři z řad vysokoškolských a středoškolských studentů.

VTD tak nastoupily cestu, která pomáhala k tomu, že se stávaly stále významnější složkou čs. branné moci. Na nastoupené cestě se jim opravdu dařilo. V průběhu roku 1926 vyrobily VTD 280  rádiových stanic vz. 23/29 (zákopových), 650 osminásobných a 360 patnáctinásobných telefonních přepojovačů, 100 nových leteckých rádiových stanic vz. 26 (vysílač RV2, přijímač RP2) a řadu dalších prostředků, včetně (pro zajímavost) 10 000 pouzdérek pro holubí poštu, která tehdy měla v telegrafním vojsku evropských armád velký význam. Posledním typem vojenského komunikačního prostředku, vyvinutým ve 20. letech byla radiotelegrafní stanice vz. 29 s 40 wattovým vysílačem RV3 a tříelektronkovým zpětnovazebním přijímačem RP16. Souprava rádiové stanice byla dodávána armádě ve verzi pro bombardovací letouny, montovala se však také do tehdejších výborných terénních automobilů Praga RV.

Období blížící se 2. světové války

Na rozvoji komunikační techniky pro prvorepublikovou čs. armádu se podepsala velká hospodářská krize 30. let. Snížené položky státního rozpočtu určené na obranu státu neumožnily realizovat některé programy, které si tehdejší vojenskopolitická situace vyžadovala. Do telegrafního vojska se v tom kritickém období přesto podařilo zavést řadu nových komunikačních prostředků. Poměrně úspěšně se dařilo zkvalitňovat linkové telefonní spojení, kde se výrazně pozitivně projevilo nahrazení původního telefonního přístroje vz. 23 nově vyvinutým, na svou dobu mnohem modernějším telefonním přístrojem vz. 35.

Dosti jiná situace, zdaleka ne tak příznivá, byla v oblasti radiotelegrafních a radiotelefonních, odposlechových a zaměřovacích prostředků, i když se podařilo zavést např. automobilní rádiovou stanici vz. 29, novou přenosnou rádiovou stanici vz. 31 a některé další prostředky. Z produkce VTD se v armádě nejvíce rozšířila polní radiotelegrafní stanice vz. 31. Stanic tohoto typu se vyrobilo na dva tisíce souprav, v čs. armádě mělo být zavedeno 790 souprav. Vyvážely se i do zahraničí, a to pro armády Rumunska a Jugoslávie. Relativně se rozšířila i rádiová stanice vz. 36, u té se dosáhlo objemu výroby kolem 500 souprav. Přes uvedené skutečnosti prožívalo telegrafní vojsko, stejně jako celá čs. branná moc, stagnaci a celkově ve vybavování moderní komunikační technikou v tom období zaostávalo.

Doba si vyžadovala zajištění potřebné mobilnosti míst velení a jejich komunikačních prostředků. V roce 1931 se VTD podílely na zavedení do výzbroje návěsového automobilu pro telefonní spojení vz. 30. Automobil typu Škoda 506 s návěsem typu "Martin" byl vybaven telefonním přepojovačem (ústřednou), spolu s dalším spojovacím materiálem.

Varovná situace pro čs. brannou moc a celý stát nastala v roce 1933, když se v sousedním Německu chopili moci nacisté v čele s Adolfem Hitlerem. Směřováním jeho zahraniční politiky se Československo právem cítilo ohroženo. V roce 1935 nastala doba reformy čs. branné moci.

Pro další vývoj organizace spojení mělo velký význam úplné osamostatnění telegrafního vojska. Již od září 1933 se stalo jedním ze šesti druhů zbraní branné moci. K datu 15. září téhož roku se počet telegrafních praporů zvýšil ze tří na pět (k 1. srpnu 1937 pak na sedm).

Dobudování a zdokonalení stálé vojenské radiotelegrafní sítě

Zrychleně se rozvíjela stálá vojenská radiotelegrafní síť, která byla řízena Hlavní radiotelegrafní stanicí z pražského Petřína. Provoz sítě zajišťovalo celkem 17 stanic na nichž se zajišťoval jak běžný provoz, tak i praktický výcvik radiotelegrafistů.

Pro zdokonalení systémového řešení radiotelegrafní sítě a zvýšení efektivnosti jejího provozu bylo 1. října 1935 v Praze na Petříně zřízeno nové Vojenské radioelektrické ústředí podřízené přímo 2. oddělení (telegrafnímu) IV. odboru (technického) MNO. Vznikla také Vojenská radioelektrická střediska I až III (v Praze, Kroměříži a Turčianském Sv. Martině) jako výkonné orgány zajišťující komunikační potřeby MNO a dohled nad uskutečňovaným provozem. Do roku 1938 se podařilo stálou vojenskou radiotelegrafní síť dobudovat a dovést do stavu, který v době předmnichovské mobilizace prokázal její plnou funkčnost.

Zkvalitnění polního telefonního spojení

Vojenské telegrafní dílny zajistily, aby v roce 1935 mohl být do čs. armády zaveden nový, na svou dobu výrazně moderní, polní telefonní přístroj vz. 35, představující značný kvalitativní skok v porovnání s původním polním telefonním přístrojem vz. 23 (z roku 1923). Uvádí se, že ve třech sériích bylo vyrobeno celkem 33 000 souprav tohoto nového výborného telefonního přístroje. Z důvodu výroby velkých sérií přístroje se na jeho výrobě podílelo více podniků tehdejšího elektrotechnického průmyslu. Při likvidaci čs. armády v roce 1939 se ukázalo, že ve výzbroji telegrafního vojska byla jen necelá třetina předchozích telefonních přístrojů vz. 23. Naprosto převažoval nový vzor polního telefonního přístroje.

Polní telefonní přístroj vz. 35 (VTD, 1935)

Dobový výkres polního telefonního přístroje vz. 35 (VTD)

Výcvik spojařů v provozu polního telefonního přístroje vz. 35

Rádiový odposlech a zaměřování

V polovině 30. let bylo značně aktuální zajištění možnosti odhalování nelegálního vysílání skrytých rádiových stanic. K tomu účelu byla vytvořena Kontrolní služba radioelektrická se svým specializovaným pracovištěm schopným vyhledávat a lokalizovat nelegální rádiové stanice. S účastí VTD v programu budování služby, dostala služba k dispozici  tři vybavená naslouchací a zaměřovací vozidla Škoda Rapid s přívěsem, ve kterém byl zabudován rádiový přijímač RP5 (druhé výrobní série) a otočná rámová anténa kruhového tvaru z produkce VTD. Kromě odposlechu, to umožňovalo zaměření směru na vyhledávanou vysílající stanici). Pomocí dvou či více takových pracovišť bylo možné určit polohu vysílající stanice. Poté byla zřízena podobná pracoviště i v Brně a v Košicích.

Přívěs k automobilu Škoda Rapid s prostředky pro rádiový odposlech a zaměřování

Zaměřovací přijímač RP5 zabudovaný v přívěsu

Vybavení přívěsu si ve VTD prohlédl i prezident republiky Dr. E. Beneš

Rádiový průzkum s monitorováním provozu vojenských rádiových stanic za hranicemi ČSR zajišťovala výborně vybavená síť vojenských odposlechových a zaměřovacích stanic, která byla provozována v rámci výcvikových radiotelegrafních stanic.

Rádiové spojení pro letectvo čs. branné moci

Od počátku 30. let byl silně podporován kvantitativní i kvalitativní růst čs. vojenského letectva. Pro jeho rozvoj bylo nutné vytvořit leteckou radiotelegrafní síť pokrývající celé území státu. K tomu účelu bylo k 1. březnu 1935 vytvořeno Letecké radioelektrické středisko v pražských Kbelích. V odborných otázkách bylo řízeno výše zmíněným Vojenským radioelektrickým ústředím, jinak podléhalo 1. odboru (leteckému) MNO. Postupně, k 1. září 1935, vznikla síť s 22 leteckými radiotelegrafními stanicemi podřízenými tehdejším leteckým plukům.

S přibližováním k roku 1938 (mobilizaci čs. branných sil) se stával hlavním strojem ve stíhacím letectvu letoun Avia B-534, v bombardovacím letectvu letoun Avia B-71, což byl sovětský letoun Tupolev SB-2, dodávaný z SSSR s československou výzbrojí a výstrojí. Hlavními rádiovými stanicemi v letectvu byly stanice vz. 29, vz. 26/34 a převládající letounová rádiová stanice vz. 35. Téměř všechny stíhací letouny jednotného typu B-534 byly vybaveny stanicí vz. 35. Bohužel, ne všechny měly novější stanice s radiotelefonním provozem. Starší stanice, s pouze radiotelegrafním provozem, byly pro spojení letounů přímo v boji prakticky nepoužitelné a provoz na nich bylo možné vést pouze v relativně klidné situaci.

VTD sehrály svoji roli v oblasti technického vybavení stanicemi letecké radiotelegrafní sítě a letounovými stanicemi, včetně vývoje a dodávek leteckých kukel vz. 35 se zabudovanými elektroakustickými měniči (viz obrázek).

Dobový výkres letecké kukly vz. 35 (VTD, 1935)

Rádiové spojení pro útočnou vozbu (tankové útvary a jednotky)

Vzhledem k narůstajícímu nebezpečí možné války se v polovině 30. let dostala v čs. branné moci do tempa výstavba tankového vojska (podle tehdejší terminologie útočné vozby). Již předtím (v září 1933) se prapor útočné vozby v Milovicích transformoval na pluk útočné vozby. Vypracoval se celkový plán reorganizace a posílení tohoto moderního druhu vojska. Plán se začal realizovat od podzimu 1935, kdy v polovině září vznikla brigáda útočné vozby se třemi pluky a učilištěm. Tím celkové složení útočné vozby dosáhlo tří pluků, sedmi praporů a 33 rot, což byl více než trojnásobný nárůst oproti předchozímu stavu. Hlavními typy tanků čs. útočné vozby té doby se staly kvalitní a úspěšné lehké tanky vz. LT-35 a vz. LT-38 (obrázek níže).

Lehké tanky čs. útočné vozby
(vlevo LT vz. 35 [1935], vpravo LT vz. 38 [1938])

Velení v útočné vozbě, jako základu tehdejších moderních mobilních sil, se nemohlo obejít bez prostředků rádiového spojení. Jako minimum mělo být rádiové spojení v tankovém vojsku (a též u tzv. smíšených předzvědných oddílů) zavedeno do úrovně roty, tam, kde to bude možné až do úrovně velitele čety. VTD vyvinuly a začaly pro tankové vojsko vyrábět rádiovou stanici vz. 35. Obdobně jako v tankovém vojsku se zavádělo i v dělostřelectvu rádiové spojení velitele dělostřeleckého oddílu s veliteli palebných baterií.

Tanková rádiová stanice vz. 35 (VTD, 1935)

Útočná vozba čs. branné moci se začala formovat již v roce 1919, kdy sestávala ze tří obrněných vozidel a jednoho obrněného vlaku. Po třech letech se množství techniky ztrojnásobilo a k počátku 30. let vyšel československý tankový průmysl úspěšně na mezinárodní trh. Základem čs. útočné vozby staly lehké tanky LT vz. 35 (předtím označované Š-II-a z výroby Škoda a konkurenční P-II-a z výroby ČKD) a poté LT vz. 38. V podniku Škoda se LT vz. 35 vyráběly od prosince 1936 do dubna 1938, v ČKD probíhala výroba tanků téhož vzoru v roce 1937. Do výzbroje čs. branné moci  tanky LT vz. 35 přišly v prosinci 1936 (nejdříve k 1. pluku útočné vozby (PÚV-1) v Milovicích, a to 197 z celkového počtu 298 tanků).

V předvečer války schválilo MNO plán přeformování sil útočné vozby, který předpokládal vytvoření čtyř mobilních ( tzv. rychlých) divizí. Realizace plánu probíhala do doby, kdy po zostření předválečné vojenskopolitické situace, když začaly ozbrojené akce sudetského Freikorpsu proti českým orgánům a českému obyvatelstvu. Tehdy byly LT vz. 35 úspěšně bojově nasazeny k čelení sudeťáckým pogromům v pohraničních oblastech. Jak známo, hrdinná obrana hranic skončila pro čs. armádu ráno 15. března 1939, kdy německá vojska vtrhla na svobodné území okleštěného Československa a celé je okupovala. Tanky LT vz. 35 byly ještě potom 17. března bez valného významu nasazeny slovenskými vojsky proti Maďarům okupujícím území Podkarpatské Rusi.

Pouze o něco více než jeden den potřebovalo nacistické Německo k tomu, aby obsadilo území okleštěné ČSR. Z trofejí, které německému Wehrmachtu spadly do klína od čs. armády, byly nejvýznamnější kořistí tanky. Získání 244 čs. lehkých tanků LT vz. 35 byla pro tehdejší Německo opravdová velká výhra.Ve vybavenosti zbraněmi a odolnosti pancíře byly všechny tehdejší německé tanky horší než čs. tanky LT vz. 35. Ve Wehrmachtu dostaly ukořistěné tanky označení PzKfw 35(t),což znamenalo Panzer Kampfwagen 35 (tschechisch), zkráceně Pz.35(t), nebo pouze 35(t).

V rámci zavádění tanků k bojovým útvarům prošly LT vz. 35 modernizací podle německých standardů. Zejména byla nahrazena čs. rádiová stanice vz. 35c (která pracovala pouze v radiotelegrafním režimu s dosahem 2 km) německými stanicemi Fu2 nebo Fu5 s radiotelefonním provozem. Několik řadových tanků PzKfw 35(t) bylo v letech 1939-1940 předěláno na velitelské tanky. A to ve dvou verzích. Tanky velitelů rot dostaly další rádiovou stanici Fu7 s tyčovou anténou. Tanky velitelů praporů a plukovních štábů dostaly mj. rádiovou stanici Fu8 s rámovou anténou umístěnou na zadním pancíři. Všechny velitelské tanky byly navíc vybaveny gyrokompasem. Ve Wehrmachtu měly označení Pz.Bef.Wg.35(t).

K 1. září 1939 německý Wehrmacht disponoval 3166 tanky, z toho 174 byly tanky PzKfw 35(t). I když byl tento počet procentuálně nízký, svou palebnou silou a odolností pancíře, představovaly ukořistěné čs. tanky na tu dobu značný bojový potenciál.

Komunikace pro předválečná pohraniční opevnění

Stručné informace o čs. pohraničních opevněních

Píše-li se o komunikacích čs. armády v období blížící se 2. světové války, pak si alespoň stručné pojednání zaslouží komunikace pohraničních opevnění, budovaných jako "Benešova linie" v létech 1935 až 1938. Opevnění měla chránit přístupy na území ČSR proti armádám států s tehdy zjevným nepřátelským postojem k naší republice (Německa, Rakouska, Maďarska a Polska). V případě nepřátelského útoku měla, podle zámyslu orgánů velení čs. branné moci, zajistit jeho odražení a přechod do protiútoku. Samozřejmě se ani ve snu nepředpokládalo, že by opevnění byla bez boje vydána nepříteli, k čemuž nakonec po hanebné mnichovské dohodě, jak známo, došlo.  Budovaly se tři druhy opevnění:

1. Lehká opevnění (tzv. "řopíky", podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací) byla dvou typů, vz. 36 a vz. 37. První z nich byly kopií bunkrů francouzské Maginotovy linie, druhé byly tehdy novým, ryze československým vzorem. Z plánovaných 15 463 pevnůstek se s různým stupněm dokončení postavilo necelých 10 000.
2. Těžká opevnění (sruby), kterých bylo postaveno 226 z plánovaných 1276.
3. Dělostřelecké tvrze – nejmohutnější a nejnákladnější součásti pohraničních opevnění. Stavebně představovaly několik těžkých opevnění, vzájemně propojených systémem podzemních chodeb a sálů. 

Vnější vzhled srubu (příklad)

K opevněním patřil i rozvinutý systém těžkých a lehkých překážek proti postupu útočné vozby a pěchoty, spojovací cesty, prostředky pro přehrazení možných přístupů na československé území, strategicky důležitých komunikací, ochrany proti napadení z týlu a prostory vybrané pro postřelování automatickými zbraněmi.

Komunikace a spojovací prostředky pohraničních opevnění

Bylo samozřejmě předem zřejmé, že úspěch ve využití vybudovaných opevnění závisel v podstatné míře na kvalitním a spolehlivém spojení. Zámysl byl takový, aby sruby byly připojeny k rozsáhlé, důmyslně rozvinuté sítí podzemních kabelových spojů s tzv. kabelovými komorami a studněmi, což by umožňovalo prakticky přímé spojení jednotlivých srubů v pevnostní linii s velitelským stanovištěm vyššího stupně. Taková síť, bohužel, nebyla nikde úplně dokončena (nejdál se v jejím budování došlo na Ostravsku, Opavsku a Králicku). Pro případ narušení kabelové sítě telefonního spojení, byla připravena zařízení tzv. zemní telegrafie a ve velmi omezené míře rádiové stanice.

Lehké "řopíky" měly být vybaveny barevnými signalizačními praporky, při použití viditelnými přes mřížová vrata, vedle toho se však přikročilo k osvědčené světelné signalizaci s použitím zrcátkových periskopů. Natočily-li se periskopy proti sobě do přímky, byla mezi dvěma stranami možná signalizace bateriovou svítilnou pomocí Morseovy abecedy. Několik "řopíků", tvořících skupinu, mělo velitelský "řopík" (který mohl být odolnější), vybavený telefonem a mohl tak mít telefonní spojení.

Síť kabelových spojů pro telefonní spojení

Spojení pevnostních objektů s využíváním sítě kabelů vedoucích v dostatečné hloubce pod zemí se považovalo za vysoce spolehlivé a dosahem nepředstavovalo žádná praktická omezení pro vysílání a příjem. Ztěžovalo, příp. vylučovalo odposlouchávání hovorů a zajišťovalo ochranu spojení před narušením při vedení palby, používání ručních granátů, apod. Organizace kabelového spojení byla založena na vybudování telefonních příček, spojovací osy a ústředny. Rovnoběžně s linií těžkých objektů vedly dvě telefonní příčky, první v malé vzdálenosti od linie pěchotních srubů, druhá vedla ve větší vzdálenosti ve vnitrozemí. Je samozřejmé, že projektování kabelové sítě bralo v úvahu konkrétní terén v daném prostoru. Uvedené dvě telefonní příčky byly po asi 5 km úsecích propojeny spojovacími osami. V uzlech příček a os byly v kabelových studnách (příp. komorách) odolné telefonní přepojovače (ústředny). Ve vhodných místech se pomocí rozvaděčů k síti připojovaly těžké, příp. i důležité lehké, pevnostní objekty.

Kabelové sítě byly budovány s použitím kabelů, které měly různý počet žil. Prostředky, jakými byla později zařízení nosné telefonie, která umožňovala vícenásobné využití telefonních párů v té době ještě neexistovaly. Zvýšenému počtu potřebných telefonních spojů odpovídal zvýšený počet žil v kabelu. K dispozici byly kabely s 8 až 120 žilami. Samostatné pěchotní sruby měly 16 žilové kabelové přípojky. Počet žil se zvyšoval, např. pokud bylo ve srubu také stanoviště dělostřeleckého pozorovatele. Zatímco k lehkému objektu vz. 37 (připojenému k síti, což byly jen vybrané objekty) vedl kabel se čtyřmi žilami, byly kabely vedoucí k tvrzím dimenzovány na 26 až 78 žil.

Kabely byly běžného provedení s papírovou izolací, olověným pláštěm a ochranou ocelovým opancířováním. Dodávaly je hlavně firmy Kablo Kladno, Kablo Vsetín, Bratislavská kabelovna a některé další.

Pro telefonní spojení pohraničních opevnění byla ve VTD zajištěna pevnostní verze polního telefonního přístroje vz. 35 přizpůsobená specifickým podmínkám provozu v pevnostních objektech.

Pevnostní telefonní přístroj zajištěný VTD

Zařízení zemní telegrafie v pohraničních opevněních

Jako záložní spojení pro pohraniční opevnění byla vybrána dnes již téměř neznámá tzv. zemní telegrafie. Využívá možnost šíření elektromagnetických vln s nízkými kmitočty vodivým prostředím země. Zařízení zemního telegrafu byla instalována v objektech těžkých opevnění.

Používaly se dvě vysílací elektrody v zemi. Na ně se na vysílací straně přiváděly elektrické impulsy nesoucí přenášené signály (informace). Jednu elektrodu tvořily uzemňovací kolíky, vějířovitě zakopané v týlu pevnostního objektu, druhou byla železobetonová armatura pěchotního srubu. Od elektrod vedly vodiče dlouhé 10, 100 a 200 m. Touto soustavou byl dán směr i dosah vysílání (zpravidla do 1,5 až 2 km). Na přijímací straně se vysílané signály indikovaly sluchátky připojenými k dvěma přijímacím elektrodám v zemi. Na stanovišti zemního telegrafu byla "zemní anténa" vyvedena k přepínači "vysílání/příjem", který ji střídavě připojoval na indukční cívku vysílače, nebo na sluchátka přijímače.

Provoz zemního telegrafu byl velmi jednoduchý a byl i spolehlivý. Navíc byl také úzce směrový, což jej chránilo před nepovolaným odposlechem. Poslech signálů byl možný pouze na přímce mezi sousedními pevnostmi. Po roce 1918 převzala vznikající čs. branná moc část zařízení zemního telegrafu typ AE 3.65 (Siemens & Halske) po rakouskouherské armádě (viz obrázek níže).

Zařízení zemního telegrafu AE 3.65 (Siemens&Halske)
(vlevo - pohled zpředu, vpravo - pohled zezadu)

Prostředky rádiového spojení pohraničních opevnění

Ředitelství opevňovacích prací usilovalo o prozkoumání a poté zajištění možnosti rádiového spojení pro pevnostní objekty. Celkově se zajištění spojovacích prostředků pro opevnění zúčastnily VTD a firma Microphona Praha. Z hlediska prostředků pro rádiové spojení byla pro ověření a případnou další výrobu pevnostních rádiových stanic vyvinuta firmou Microphona robustní rádiová stanice VMK 514 stojanové konstrukce s velkými rozměry. Nebyly žádné praktické zkušenosti a nevědělo se, jak se rádiové spojení pro pevnosti osvědčí. Rozběhly se tedy zkoušky a ověřovací provoz, který probíhal až do zářijové mobilizace 1938. Do sériové výroby se rádiová stanice VMK 514 již nedostala.

Pevnostní rádiová stanice VMK 514 (Microphona Praha, 1937)

Ono se totiž ani s použitím rádiového spojení v pevnostních objektech při jejich bojovém využití nespěchalo. Byly obavy, že bude zranitelné především tím, že antény umístěné na těžkém objektu se mohou stát cílem nepřátelské (zejména dělostřelecké) palby. Při výstavbě objektů se, nicméně, pro jistotu, k zajištění rádiového spojení připravily v týlové stěně pevnosti průchodky pro anténní svody. Rádiové spojení mělo být až třetí v pořadí, jako záložní, za telefonním spojením po kabelové síti a spojením zajišťovaným zemní telegrafií. Ani tím se však rádiové spojení, až do tragického předání čs. pohraničních opevnění německým nacistům, nestalo.

Situace ve spojení čs. armády v předvečer konce samostatné ČSR a následujícího rozpoutání 2. světové války

Všeobecná situace

Již po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu (k čemuž došlo 30.ledna 1933) se Německo stalo pro ČSR nepřítelem číslo jedna a to si vyžádalo provedení nových opatření k zvýšení obranyschopnosti státu. Postupně se začaly realizovat plány na reorganizaci a modernizaci čs. armády. Na počátku roku 1938 v podstatě byla reorganizace armády ukončena. V létě roku 1938, kdy přípravy na válku probíhaly v plné síle, MNO předložilo Nejvyšší radě obrany státu (NROS) návrh na jednotnou organizaci a koordinované řízení výstavby a provozu radioelektrických zařízení, vybudovaných jednotlivými resorty státní správy. Šlo o to, aby důležitá opatření byly řízena celostátně a s plným respektováním potřeb obrany republiky. Znamenalo to, že vojenská správa měla mít podstatný vliv na přípravu a realizaci potřebných kroků. V tom smyslu NROS přijala 16. srpna 1938 odpovídající usnesení.

Malá historická odbočka

Složení mírové čs. armády zahrnovalo čtyři zemská vojenská velitelství, sedm velitelství sborů, sedmnáct pěších divizí a čtyři rychlé divize. Početní stav armády byl 200 000 mužů. Pro případ válečného stavu mělo být od 15. února 1938 připraveno k obraně republiky dvacet dvě divize, dvanáct hraničních oblastí (v síle divize), čtyři rychlé divize, dvě zvláštní skupiny v síle pěší brigády a padesát pět letek vojenského letectva.

Situace bezprostředního ohrožení samostatného státu ČSR (soustředění německých vojsk v Sasku, severním Rakousku a jižním Slezsku) si vyžádala vyhlášení všeobecné mobilizace, ke kterému došlo 23. září 1938. Hlavním velitelem mobilizované armády (s počtem 1 100 000 mužů) byl prezidentem Edvardem Benešem jmenován náčelník Hlavního štábu, armádní generál Ludvík Krejčí. Připraveno bylo 14 sborů, 34 pěší divize, 4 rychlé divize a 3 zvláštní skupiny.

Náčelník Hlavního štábu čs. branné moci, armádní generál Ludvík Krejčí

Namísto rozkazu k zahájení boje však rozhodlo 30. září 1938 politické vedení státu o tom, že se ČSR podrobí mnichovskému diktátu. Vysoce morálně odhodlaná a k boji připravená čs. armáda byla přinucena k ústupu bez boje.

Ještě ráno 30. září byli k prezidentu Benešovi povoláni generálové L. Krejčí, V. Luža, S. Vojcechovký a L. Prchala, kteří obhajovali nutnost, schopnost a odhodlání armády k obraně byť osamocené republiky. Ve svých pamětech o tomto setkání Edvard Beneš napsal: "Byl to rozhovor velice pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde stanovenou mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli, ale byly to prosby i výstrahy velmi důrazné".

Zrádcovskou mnichovskou dohodou odebraná a vyklizená příhraniční území ČSR byla vzápětí obsazena německou armádou. Další části čs. území byly zabrány beckovským Polskem (jižní část Těšínska a území na Oravě a Spiši) a horthyovským Maďarskem (část jižního a východního Slovenska a jihozápadní část Podkarpatské Rusi), na které si tyto státy dělaly nárok již dříve. Jak byla samostatná ČSR po Mnichovu okleštěná je zřejmé z obrázku níže.

Okleštěná a posléze okupovaná Československá republika

Naplněním mnichovské dohody a uskutečněním výsledků následné listopadové první vídeňské arbitráže (týkající se splnění maďarských nároků na  slovenská území) přišla ČSR zhruba o 30% své původní rozlohy a tím i o obyvatelstvo v počtu 4 992 440 osob. Nové úkoly čs. armády po přijetí mnichovského diktátu spočívaly v demobilizaci, a zabezpečení spořádaného vyklizení odejmutých pohraničních území, včetně evakuace majetků a materiálu. I v tomto pro čs. armádu tak těžkém období zůstali její příslušníci jednotnou a dobře organizovanou silou.

Okleštění ČSR učinilo z republiky státní útvar, jehož další obrana byla nesmírně ztížena, ne-li znemožněna.

Bylo škoda, že opatření ve státní správě nebyla učiněna dříve, tak aby na jejich realizaci bylo dosti tolik potřebného času. Vliv vojenské správy se v potřebné míře neuplatnil ani při budování stálé celostátní telegrafní a telefonní sítě, kterou poté čs. armáda využívala v mobilizaci, a která plně nevyhovovala vojenským požadavkům ani při nástupu k mobilizaci.

Jak se ukázalo, vojenskopolitické události v roce 1938 měly rychlý spád. To s čím se počítalo v telegrafním vojsku (stejně jako v celé čs. armádě) až za dva nebo za tři roky, bylo nutné uskutečňovat ihned. Plány na doplnění počtů v telegrafním vojsku (včetně technických prostředků) nemohly být v dané situaci plně realizovány.

 

I takto projevovali vojáci čs. armády v pohraničních opevněních odhodlání bránit svoji vlast

Připravenost telegrafního vojska a techniky na válku

Vyvstává otázka jak byly síly a prostředky telegrafního vojska připraveny na vysoce pravděpodobný válečný konflikt. Částečnou odpověď na to dala zářijová mobilizace čs. armády. Její hodnocení, jako podklad k výstavbě armády v nových podmínkách, bylo k dispozici počátkem roku 1939. Z hlediska stavu a připravenosti telegrafního vojska vyplývala z hodnocení řada vážných nedostatků v organizační, personální i technické oblasti, a co je důležité, v oblasti velení a řízení telegrafního vojska.

Z hlediska spojovací techniky byly rovněž závažné nedostatky. Velká potíž byla např. v tom, že chyběly radiovozy odpovídající tehdejším požadavkům, pro telegrafní vojsko neexistoval spolehlivý terénní automobil s trvale zabudovanou rádiovou stanicí. Taková vozidla, v počtu odpovídajícím tehdejší organizaci telegrafního vojska, čs. armáda velmi potřebovala. Zkoušky rádiového spojení s použitím speciálních automobilů (s náhonem na čtyři kola), které zorganizovalo MNO (oddělení IV/2) společně s Vojenským technickým leteckým ústavem, se odehrály příliš pozdě a tato vozidla se už nemohla dostat do výzbroje vojsk.

Při budování armády v druhé polovině 30. let bylo telegrafní vojsko v oblasti dopravní báze celkově opomíjeno. Vozidla pro ně nebyla dodávána v plánovaných počtech a tonáži, v řadě případů byla přidělovaná vozidla nespolehlivá (dobrá situace nebyla ani s vozy taženými koňmi, buď nebyly vůbec, nebo chyběli vojáci, kteří by s nimi jezdili). V potřebných počtech nebylo možné chybějící radiovozy nahrazovat improvizovaným řešením – používáním nákladních automobilů s naloženou pozemní rádiovou stanicí, která nebyla určena pro zástavbu do vozidel. Jediným neimprovizovaným prostředkem byl radiovůz  na bázi automobilu Praga RVR s trvale zabudovanou rádiovou stanicí vz. 29. Tyto vozy však nezajišťovaly spojení za jízdy, a to byla jejich velká slabina. Z hlediska spojení byl tedy budovaný obranný systém čs. armády prakticky nemobilní.

Časté stížnosti byly i na samotné rádiové stanice, ať už na bojové typy vz. 26 a vz. 26/34, nebo na cvičné rádiové stanice vz. 23/28, které se přidělovaly jako náhrada za rádiové stanice vz. 31. U obou typů bylo možné použít jen málo společných pracovních kmitočtů (tehdy se říkalo "vln"). Při zajišťování součinnosti dělostřelectva (s rádiovými stanicemi vz. 23/28) s pěchotou (s rádiovou stanicí vz. 31) to způsobovalo značné potíže. V mnoha místech rádiové stanice nebyly k dispozici (zpočátku až 50% stanic). Docházelo také k tomu, že kmitočtové rozsahy malých a středních vojenských rádiových stanic se v určité míře křížily s rozsahy (civilních) rozhlasových stanic, což představovalo pro provoz značná omezení. K řešení uvedených problémů se navrhovalo zavést do jednotek telegrafního vojska krátkovlnné (KV) rádiové stanice. Z hlediska jinak uspokojivého stavu v telefonním spojení, neměly útvary a jednotky telegrafního vojska k dispozici plánované radiotelefonní stanice.

Bylo tedy zřejmé, že největší slabinou při zajišťování spojení čs. armády v počáteční fázi války na obranu našeho území, bylo rádiové spojení. Připravenost útvarů a jednotek telegrafního vojska v této oblasti zjevně nebyla na potřebné úrovni. Těžko odhadovat, jak by se z hlediska zabezpečování spojení situace v boji mohla vyvíjet. Skutečností zůstává to, že nedostatečná spolehlivost ve výše popsaných případech, by neumožnila v potřebném rozsahu a čase zajistit pro čs. armádu takové spojení, které by bylo adekvátní úrovni spojení v tehdy již kvalitně vybaveném spojovacím vojsku německé armády. To úsilí, které věnovalo velení čs. armády a orgány velení telegrafního vojska kvantitativnímu a kvalitativnímu rozvoji spojení od počátku 30. let, již nebylo možné dovést do požadovaného stavu. Doba činnosti telegrafního vojska po jeho reorganizaci byla pouze tříletá, a to nepostačovalo k vyrovnání zpoždění, ke kterému došlo zejména v personálním a materiálovém zabezpečení v průběhu předchozích let.

Je nutné vzít v úvahu to, že zde objektivně působila řada vnějších nepříznivých faktorů, jejichž negativní vliv bylo velmi obtížné překonávat nebo vyloučit. Šlo například o to, že na řízení velkých a důležitých společností telekomunikačního průmyslu s dopadem do armády, se kapitálově silně podílely cizí firmy, včetně německých. Ty měly na významný úsek výroby pro čs. armádu značný vliv a přitom (přinejmenším) nemusely mít zájem na vyzbrojování armády novými prostředky pro telegrafní vojsko. Ještě další příklad vnějšího nepříznivého faktoru – úsilí vojenských orgánů ČSR o radikální pokrok v zajištění výroby a vyzbrojování armády spojovacím materiálem se z větší části mohlo uplatnit jen v poměrně omezených podmínkách našeho státu. Vojenská a průmyslová spolupráce v této oblasti, ať již se státy Malé dohody (vojenskopolitické spojenectví ČSR, Rumunska a Jugoslávie 1921-1939, výrazně podporované Francií), nebo přímo se spojeneckou Francií se ukázala jako zcela iluzorní.

Členské státy Malé dohody

I toto krátké zhodnocení stavu spojovací techniky a možností telegrafního vojska ve vypjaté situaci roku 1938 ukázalo na závažné skutečnosti v zabezpečení armády spojovacím materiálem nutným pro bojovou činnost při obraně republiky. Zhruba od roku 1935, který byl z hlediska rozsahu výroby předělem v růstu výrobních kapacit VTD, narůstaly kvantitativní potřeby spojovacího materiálu tak, že už je VTD samy nestačily pokrývat a bylo nutné zvětšovat podíl účasti civilních firem ve výrobě. Z těch, které patřily k nejvýznamnějším uveďme především firmy Microphona a Telegrafia, a také Radioelektra, Korel a spol., Bratři Prchalové a bylo by možné pokračovat i dalšími.

Je nespornou skutečností, že vývoj a výroba VTD měla zásadní význam pro dodávky spojovacího materiálu do armády. Avšak nejen to, VTD přispěly neocenitelnou měrou k typizaci spojovací techniky čs. armády. To způsobilo, že ve třicátých letech se v armádě téměř výhradně používala československá zařízení a prostředky.

Není náhodou, že při likvidaci čs. armády v roce 1939, kdy se spojovací materiál předával německému Wehrmachtu, byla naše armáda vybavena prostředky rádiového spojení vlastní výroby na evropské úrovni (pomineme-li vysokou úroveň vojenské rádiové techniky v Německu).

Na závěr této části zdůrazněme to, že vznikem VTD byla zahájena historie rozvoje čs. vojenské elektroniky, a že až do hořkého konce Československé republiky v roce 1939 to byly VTD, které byly skutečně významným a důstojným nositelem pokroku v této pro ČSR nově vzniklé oblasti československého vojenství.

Z hlediska historické tématiky o telegrafním vojsku čs. armády a klíčové role Vojenských telegrafních dílen, zbývá už jen stručně naznačit, jak to bylo dál po konci našeho svobodného samostatného státu a jeho armády, která byla, přes všechnu hrdost a podporu obyvatel naší vlasti, tak nešťastně zrazená a zlikvidovaná. O tom v závěrečné páté části tohoto seriálu.

(Dokončení následuje v části 5.)