HISTORIE VOJENSKÉ ELEKTRONIKY V PŘEDVÁLEČNÉ ČSR (4)



Historie vojenské elektroniky Československé republiky v meziválečném období (1918 - 1939)

Část 4

Pokračování rozvoje vojenské elektroniky ČSR v předválečném období

Cesty a metody modernizace a dosahování vyšší efektivnosti v rozvoji komunikační techniky

V celé době první republiky byla vojenská elektronika prakticky reprezentovaná komunikační technikou pro spojení v branných silách tehdejšího státu. A po celou předválečnou dobu byly hnacím motorem pokroku v této oblasti pražské  VTD.

V prvním desetiletí existence samostatné ČSR a jejích branných sil VTD prokázaly své schopnosti, efektivnost a velký přínos pro zajišťování technické vyspělosti čs. armády v životně důležité oblasti. Pro další období měly VTD před sebou slibnou budoucnost danou mj. tím, že se mohly přestěhovat do nové, na tu dobu moderně zařízené, továrny ve Kbelích. Díky objednávkám MNO měly dílny na delší období zajištěnou práci. Mohly se věnovat osvojování vývoje a výroby nových vzorů spojovacích prostředků, racionalizaci procesů vývoje a výroby a přípravě na plnění nových náročných úkolů od zadavatele. Vzhledem k nutnosti zajištění soběstačnosti útvaru, bylo v nových podmínkách nutné provést značné změny v organizaci VTD a metodách jejich práce s důrazem na efektivnost, zvyšování výroby a hospodárnost.

Na efektivnost veškeré činnosti dohlížel nově ustanovený inspektor výroby, k větší zainteresovanosti zaměstnanců přispívaly skříňky na zlepšovací návrhy umístěné na pracovištích (s odměňováním za úspěšné návrhy, což mimochodem připomíná Baťovu metodu), vyplácení prémií za zvýšené pracovní výkony apod. Začalo se dbát na zvyšování kvalifikace a vzdělanosti zaměstnanců. Rozšiřovaly se knižní a publikační fondy odborné knihovny, zavedly se studovny a pořádaly se odborné přednášky na vybraná aktuální témata. Přistoupilo se k zřizování továrního muzea s archivem významných a historicky cenných dokumentů, později i výstavkou výrobků VTD s velkým propagačním významem. Ukázal se přínos zapojení žen do výroby a zavedení úkolového stylu práce.

Mimořádná pozornost se logicky věnovala laboratořím a zdokonalování jejich vybavenosti přístroji a pomůckami jako základní podmínce dalších úspěchů VTD. Byl nastoupen kurs na dosahování a zvyšování odborné kvalifikace a úrovně vzdělání pracovníků VTD i technických důstojníků jejich odesíláním do přínosných kurzů radiotechnického zaměření, příp. zřizováním nových kurzů v potřebných oblastech slaboproudé techniky. Do laboratoří se začali přijímat volontéři z řad vysokoškolských a středoškolských studentů.

VTD tak nastoupily cestu, která pomáhala k tomu, že se stávaly stále významnější složkou čs. branné moci. Na nastoupené cestě se jim opravdu dařilo. V průběhu roku 1926 vyrobily VTD 280  rádiových stanic vz. 23/29 (zákopových), 650 osminásobných a 360 patnáctinásobných telefonních přepojovačů, 100 nových leteckých rádiových stanic vz. 26 (vysílač RV2, přijímač RP2) a řadu dalších prostředků, včetně (pro zajímavost) 10 000 pouzdérek pro holubí poštu, která tehdy měla v telegrafním vojsku evropských armád velký význam. Posledním typem vojenského komunikačního prostředku, vyvinutým ve 20. letech byla radiotelegrafní stanice vz. 29 s 40 wattovým vysílačem RV3 a tříelektronkovým zpětnovazebním přijímačem RP16. Souprava rádiové stanice byla dodávána armádě ve verzi pro bombardovací letouny, montovala se však také do tehdejších výborných terénních automobilů Praga RV.

Období blížící se 2. světové války

Na rozvoji komunikační techniky pro prvorepublikovou čs. armádu se podepsala velká hospodářská krize 30. let. Snížené položky státního rozpočtu určené na obranu státu neumožnily realizovat některé programy, které si tehdejší vojenskopolitická situace vyžadovala. Do telegrafního vojska se v tom kritickém období přesto podařilo zavést řadu nových komunikačních prostředků. Poměrně úspěšně se dařilo zkvalitňovat linkové telefonní spojení, kde se výrazně pozitivně projevilo nahrazení původního telefonního přístroje vz. 23 nově vyvinutým, na svou dobu mnohem modernějším telefonním přístrojem vz. 35.

Dosti jiná situace, zdaleka ne tak příznivá, byla v oblasti radiotelegrafních a radiotelefonních, odposlechových a zaměřovacích prostředků, i když se podařilo zavést např. automobilní rádiovou stanici vz. 29, novou přenosnou rádiovou stanici vz. 31 a některé další prostředky. Z produkce VTD se v armádě nejvíce rozšířila polní radiotelegrafní stanice vz. 31. Stanic tohoto typu se vyrobilo na dva tisíce souprav, v čs. armádě mělo být zavedeno 790 souprav. Vyvážely se i do zahraničí, a to pro armády Rumunska a Jugoslávie. Relativně se rozšířila i rádiová stanice vz. 36, u té se dosáhlo objemu výroby kolem 500 souprav. Přes uvedené skutečnosti prožívalo telegrafní vojsko, stejně jako celá čs. branná moc, stagnaci a celkově ve vybavování moderní komunikační technikou v tom období zaostávalo.

Doba si vyžadovala zajištění potřebné mobilnosti míst velení a jejich komunikačních prostředků. V roce 1931 se VTD podílely na zavedení do výzbroje návěsového automobilu pro telefonní spojení vz. 30. Automobil typu Škoda 506 s návěsem typu "Martin" byl vybaven telefonním přepojovačem (ústřednou), spolu s dalším spojovacím materiálem.

Varovná situace pro čs. brannou moc a celý stát nastala v roce 1933, když se v sousedním Německu chopili moci nacisté v čele s Adolfem Hitlerem. Směřováním jeho zahraniční politiky se Československo právem cítilo ohroženo. V roce 1935 nastala doba reformy čs. branné moci.

Pro další vývoj organizace spojení mělo velký význam úplné osamostatnění telegrafního vojska. Již od září 1933 se stalo jedním ze šesti druhů zbraní branné moci. K datu 15. září téhož roku se počet telegrafních praporů zvýšil ze tří na pět (k 1. srpnu 1937 pak na sedm).

Dobudování a zdokonalení stálé vojenské radiotelegrafní sítě

Zrychleně se rozvíjela stálá vojenská radiotelegrafní síť, která byla řízena Hlavní radiotelegrafní stanicí z pražského Petřína. Provoz sítě zajišťovalo celkem 17 stanic na nichž se zajišťoval jak běžný provoz, tak i praktický výcvik radiotelegrafistů.

Pro zdokonalení systémového řešení radiotelegrafní sítě a zvýšení efektivnosti jejího provozu bylo 1. října 1935 v Praze na Petříně zřízeno nové Vojenské radioelektrické ústředí podřízené přímo 2. oddělení (telegrafnímu) IV. odboru (technického) MNO. Vznikla také Vojenská radioelektrická střediska I až III (v Praze, Kroměříži a Turčianském Sv. Martině) jako výkonné orgány zajišťující komunikační potřeby MNO a dohled nad uskutečňovaným provozem. Do roku 1938 se podařilo stálou vojenskou radiotelegrafní síť dobudovat a dovést do stavu, který v době předmnichovské mobilizace prokázal její plnou funkčnost.

Zkvalitnění polního telefonního spojení

Vojenské telegrafní dílny zajistily, aby v roce 1935 mohl být do čs. armády zaveden nový, na svou dobu výrazně moderní, polní telefonní přístroj vz. 35, představující značný kvalitativní skok v porovnání s původním polním telefonním přístrojem vz. 23 (z roku 1923). Uvádí se, že ve třech sériích bylo vyrobeno celkem 33 000 souprav tohoto nového výborného telefonního přístroje. Z důvodu výroby velkých sérií přístroje se na jeho výrobě podílelo více podniků tehdejšího elektrotechnického průmyslu. Při likvidaci čs. armády v roce 1939 se ukázalo, že ve výzbroji telegrafního vojska byla jen necelá třetina předchozích telefonních přístrojů vz. 23. Naprosto převažoval nový vzor polního telefonního přístroje.

Polní telefonní přístroj vz. 35 (VTD, 1935)

Dobový výkres polního telefonního přístroje vz. 35 (VTD)

Výcvik spojařů v provozu polního telefonního přístroje vz. 35

Rádiový odposlech a zaměřování

V polovině 30. let bylo značně aktuální zajištění možnosti odhalování nelegálního vysílání skrytých rádiových stanic. K tomu účelu byla vytvořena Kontrolní služba radioelektrická se svým specializovaným pracovištěm schopným vyhledávat a lokalizovat nelegální rádiové stanice. S účastí VTD v programu budování služby, dostala služba k dispozici  tři vybavená naslouchací a zaměřovací vozidla Škoda Rapid s přívěsem, ve kterém byl zabudován rádiový přijímač RP5 (druhé výrobní série) a otočná rámová anténa kruhového tvaru z produkce VTD. Kromě odposlechu, to umožňovalo zaměření směru na vyhledávanou vysílající stanici). Pomocí dvou či více takových pracovišť bylo možné určit polohu vysílající stanice. Poté byla zřízena podobná pracoviště i v Brně a v Košicích.

Přívěs k automobilu Škoda Rapid s prostředky pro rádiový odposlech a zaměřování

Zaměřovací přijímač RP5 zabudovaný v přívěsu

Vybavení přívěsu si ve VTD prohlédl i prezident republiky Dr. E. Beneš

Rádiový průzkum s monitorováním provozu vojenských rádiových stanic za hranicemi ČSR zajišťovala výborně vybavená síť vojenských odposlechových a zaměřovacích stanic, která byla provozována v rámci výcvikových radiotelegrafních stanic.

Rádiové spojení pro letectvo čs. branné moci

Od počátku 30. let byl silně podporován kvantitativní i kvalitativní růst čs. vojenského letectva. Pro jeho rozvoj bylo nutné vytvořit leteckou radiotelegrafní síť pokrývající celé území státu. K tomu účelu bylo k 1. březnu 1935 vytvořeno Letecké radioelektrické středisko v pražských Kbelích. V odborných otázkách bylo řízeno výše zmíněným Vojenským radioelektrickým ústředím, jinak podléhalo 1. odboru (leteckému) MNO. Postupně, k 1. září 1935, vznikla síť s 22 leteckými radiotelegrafními stanicemi podřízenými tehdejším leteckým plukům.

S přibližováním k roku 1938 (mobilizaci čs. branných sil) se stával hlavním strojem ve stíhacím letectvu letoun Avia B-534, v bombardovacím letectvu letoun Avia B-71, což byl sovětský letoun Tupolev SB-2, dodávaný z SSSR s československou výzbrojí a výstrojí. Hlavními rádiovými stanicemi v letectvu byly stanice vz. 29, vz. 26/34 a převládající letounová rádiová stanice vz. 35. Téměř všechny stíhací letouny jednotného typu B-534 byly vybaveny stanicí vz. 35. Bohužel, ne všechny měly novější stanice s radiotelefonním provozem. Starší stanice, s pouze radiotelegrafním provozem, byly pro spojení letounů přímo v boji prakticky nepoužitelné a provoz na nich bylo možné vést pouze v relativně klidné situaci.

VTD sehrály svoji roli v oblasti technického vybavení stanicemi letecké radiotelegrafní sítě a letounovými stanicemi, včetně vývoje a dodávek leteckých kukel vz. 35 se zabudovanými elektroakustickými měniči (viz obrázek).

Dobový výkres letecké kukly vz. 35 (VTD, 1935)

Rádiové spojení pro útočnou vozbu (tankové útvary a jednotky)

Vzhledem k narůstajícímu nebezpečí možné války se v polovině 30. let dostala v čs. branné moci do tempa výstavba tankového vojska (podle tehdejší terminologie útočné vozby). Již předtím (v září 1933) se prapor útočné vozby v Milovicích transformoval na pluk útočné vozby. Vypracoval se celkový plán reorganizace a posílení tohoto moderního druhu vojska. Plán se začal realizovat od podzimu 1935, kdy v polovině září vznikla brigáda útočné vozby se třemi pluky a učilištěm. Tím celkové složení útočné vozby dosáhlo tří pluků, sedmi praporů a 33 rot, což byl více než trojnásobný nárůst oproti předchozímu stavu. Hlavními typy tanků čs. útočné vozby té doby se staly kvalitní a úspěšné lehké tanky vz. LT-35 a vz. LT-38 (obrázek níže).

Lehké tanky čs. útočné vozby
(vlevo LT vz. 35 [1935], vpravo LT vz. 38 [1938])

Velení v útočné vozbě, jako základu tehdejších moderních mobilních sil, se nemohlo obejít bez prostředků rádiového spojení. Jako minimum mělo být rádiové spojení v tankovém vojsku (a též u tzv. smíšených předzvědných oddílů) zavedeno do úrovně roty, tam, kde to bude možné až do úrovně velitele čety. VTD vyvinuly a začaly pro tankové vojsko vyrábět rádiovou stanici vz. 35. Obdobně jako v tankovém vojsku se zavádělo i v dělostřelectvu rádiové spojení velitele dělostřeleckého oddílu s veliteli palebných baterií.

Tanková rádiová stanice vz. 35 (VTD, 1935)

Útočná vozba čs. branné moci se začala formovat již v roce 1919, kdy sestávala ze tří obrněných vozidel a jednoho obrněného vlaku. Po třech letech se množství techniky ztrojnásobilo a k počátku 30. let vyšel československý tankový průmysl úspěšně na mezinárodní trh. Základem čs. útočné vozby staly lehké tanky LT vz. 35 (předtím označované Š-II-a z výroby Škoda a konkurenční P-II-a z výroby ČKD) a poté LT vz. 38. V podniku Škoda se LT vz. 35 vyráběly od prosince 1936 do dubna 1938, v ČKD probíhala výroba tanků téhož vzoru v roce 1937. Do výzbroje čs. branné moci  tanky LT vz. 35 přišly v prosinci 1936 (nejdříve k 1. pluku útočné vozby (PÚV-1) v Milovicích, a to 197 z celkového počtu 298 tanků).

V předvečer války schválilo MNO plán přeformování sil útočné vozby, který předpokládal vytvoření čtyř mobilních ( tzv. rychlých) divizí. Realizace plánu probíhala do doby, kdy po zostření předválečné vojenskopolitické situace, když začaly ozbrojené akce sudetského Freikorpsu proti českým orgánům a českému obyvatelstvu. Tehdy byly LT vz. 35 úspěšně bojově nasazeny k čelení sudeťáckým pogromům v pohraničních oblastech. Jak známo, hrdinná obrana hranic skončila pro čs. armádu ráno 15. března 1939, kdy německá vojska vtrhla na svobodné území okleštěného Československa a celé je okupovala. Tanky LT vz. 35 byly ještě potom 17. března bez valného významu nasazeny slovenskými vojsky proti Maďarům okupujícím území Podkarpatské Rusi.

Pouze o něco více než jeden den potřebovalo nacistické Německo k tomu, aby obsadilo území okleštěné ČSR. Z trofejí, které německému Wehrmachtu spadly do klína od čs. armády, byly nejvýznamnější kořistí tanky. Získání 244 čs. lehkých tanků LT vz. 35 byla pro tehdejší Německo opravdová velká výhra.Ve vybavenosti zbraněmi a odolnosti pancíře byly všechny tehdejší německé tanky horší než čs. tanky LT vz. 35. Ve Wehrmachtu dostaly ukořistěné tanky označení PzKfw 35(t),což znamenalo Panzer Kampfwagen 35 (tschechisch), zkráceně Pz.35(t), nebo pouze 35(t).

V rámci zavádění tanků k bojovým útvarům prošly LT vz. 35 modernizací podle německých standardů. Zejména byla nahrazena čs. rádiová stanice vz. 35c (která pracovala pouze v radiotelegrafním režimu s dosahem 2 km) německými stanicemi Fu2 nebo Fu5 s radiotelefonním provozem. Několik řadových tanků PzKfw 35(t) bylo v letech 1939-1940 předěláno na velitelské tanky. A to ve dvou verzích. Tanky velitelů rot dostaly další rádiovou stanici Fu7 s tyčovou anténou. Tanky velitelů praporů a plukovních štábů dostaly mj. rádiovou stanici Fu8 s rámovou anténou umístěnou na zadním pancíři. Všechny velitelské tanky byly navíc vybaveny gyrokompasem. Ve Wehrmachtu měly označení Pz.Bef.Wg.35(t).

K 1. září 1939 německý Wehrmacht disponoval 3166 tanky, z toho 174 byly tanky PzKfw 35(t). I když byl tento počet procentuálně nízký, svou palebnou silou a odolností pancíře, představovaly ukořistěné čs. tanky na tu dobu značný bojový potenciál.

Komunikace pro předválečná pohraniční opevnění

Stručné informace o čs. pohraničních opevněních

Píše-li se o komunikacích čs. armády v období blížící se 2. světové války, pak si alespoň stručné pojednání zaslouží komunikace pohraničních opevnění, budovaných jako "Benešova linie" v létech 1935 až 1938. Opevnění měla chránit přístupy na území ČSR proti armádám států s tehdy zjevným nepřátelským postojem k naší republice (Německa, Rakouska, Maďarska a Polska). V případě nepřátelského útoku měla, podle zámyslu orgánů velení čs. branné moci, zajistit jeho odražení a přechod do protiútoku. Samozřejmě se ani ve snu nepředpokládalo, že by opevnění byla bez boje vydána nepříteli, k čemuž nakonec po hanebné mnichovské dohodě, jak známo, došlo.  Budovaly se tři druhy opevnění:

1. Lehká opevnění (tzv. "řopíky", podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací) byla dvou typů, vz. 36 a vz. 37. První z nich byly kopií bunkrů francouzské Maginotovy linie, druhé byly tehdy novým, ryze československým vzorem. Z plánovaných 15 463 pevnůstek se s různým stupněm dokončení postavilo necelých 10 000.
2. Těžká opevnění (sruby), kterých bylo postaveno 226 z plánovaných 1276.
3. Dělostřelecké tvrze – nejmohutnější a nejnákladnější součásti pohraničních opevnění. Stavebně představovaly několik těžkých opevnění, vzájemně propojených systémem podzemních chodeb a sálů. 

Vnější vzhled srubu (příklad)

K opevněním patřil i rozvinutý systém těžkých a lehkých překážek proti postupu útočné vozby a pěchoty, spojovací cesty, prostředky pro přehrazení možných přístupů na československé území, strategicky důležitých komunikací, ochrany proti napadení z týlu a prostory vybrané pro postřelování automatickými zbraněmi.

Komunikace a spojovací prostředky pohraničních opevnění

Bylo samozřejmě předem zřejmé, že úspěch ve využití vybudovaných opevnění závisel v podstatné míře na kvalitním a spolehlivém spojení. Zámysl byl takový, aby sruby byly připojeny k rozsáhlé, důmyslně rozvinuté sítí podzemních kabelových spojů s tzv. kabelovými komorami a studněmi, což by umožňovalo prakticky přímé spojení jednotlivých srubů v pevnostní linii s velitelským stanovištěm vyššího stupně. Taková síť, bohužel, nebyla nikde úplně dokončena (nejdál se v jejím budování došlo na Ostravsku, Opavsku a Králicku). Pro případ narušení kabelové sítě telefonního spojení, byla připravena zařízení tzv. zemní telegrafie a ve velmi omezené míře rádiové stanice.

Lehké "řopíky" měly být vybaveny barevnými signalizačními praporky, při použití viditelnými přes mřížová vrata, vedle toho se však přikročilo k osvědčené světelné signalizaci s použitím zrcátkových periskopů. Natočily-li se periskopy proti sobě do přímky, byla mezi dvěma stranami možná signalizace bateriovou svítilnou pomocí Morseovy abecedy. Několik "řopíků", tvořících skupinu, mělo velitelský "řopík" (který mohl být odolnější), vybavený telefonem a mohl tak mít telefonní spojení.

Síť kabelových spojů pro telefonní spojení

Spojení pevnostních objektů s využíváním sítě kabelů vedoucích v dostatečné hloubce pod zemí se považovalo za vysoce spolehlivé a dosahem nepředstavovalo žádná praktická omezení pro vysílání a příjem. Ztěžovalo, příp. vylučovalo odposlouchávání hovorů a zajišťovalo ochranu spojení před narušením při vedení palby, používání ručních granátů, apod. Organizace kabelového spojení byla založena na vybudování telefonních příček, spojovací osy a ústředny. Rovnoběžně s linií těžkých objektů vedly dvě telefonní příčky, první v malé vzdálenosti od linie pěchotních srubů, druhá vedla ve větší vzdálenosti ve vnitrozemí. Je samozřejmé, že projektování kabelové sítě bralo v úvahu konkrétní terén v daném prostoru. Uvedené dvě telefonní příčky byly po asi 5 km úsecích propojeny spojovacími osami. V uzlech příček a os byly v kabelových studnách (příp. komorách) odolné telefonní přepojovače (ústředny). Ve vhodných místech se pomocí rozvaděčů k síti připojovaly těžké, příp. i důležité lehké, pevnostní objekty.

Kabelové sítě byly budovány s použitím kabelů, které měly různý počet žil. Prostředky, jakými byla později zařízení nosné telefonie, která umožňovala vícenásobné využití telefonních párů v té době ještě neexistovaly. Zvýšenému počtu potřebných telefonních spojů odpovídal zvýšený počet žil v kabelu. K dispozici byly kabely s 8 až 120 žilami. Samostatné pěchotní sruby měly 16 žilové kabelové přípojky. Počet žil se zvyšoval, např. pokud bylo ve srubu také stanoviště dělostřeleckého pozorovatele. Zatímco k lehkému objektu vz. 37 (připojenému k síti, což byly jen vybrané objekty) vedl kabel se čtyřmi žilami, byly kabely vedoucí k tvrzím dimenzovány na 26 až 78 žil.

Kabely byly běžného provedení s papírovou izolací, olověným pláštěm a ochranou ocelovým opancířováním. Dodávaly je hlavně firmy Kablo Kladno, Kablo Vsetín, Bratislavská kabelovna a některé další.

Pro telefonní spojení pohraničních opevnění byla ve VTD zajištěna pevnostní verze polního telefonního přístroje vz. 35 přizpůsobená specifickým podmínkám provozu v pevnostních objektech.

Pevnostní telefonní přístroj zajištěný VTD

Zařízení zemní telegrafie v pohraničních opevněních

Jako záložní spojení pro pohraniční opevnění byla vybrána dnes již téměř neznámá tzv. zemní telegrafie. Využívá možnost šíření elektromagnetických vln s nízkými kmitočty vodivým prostředím země. Zařízení zemního telegrafu byla instalována v objektech těžkých opevnění.

Používaly se dvě vysílací elektrody v zemi. Na ně se na vysílací straně přiváděly elektrické impulsy nesoucí přenášené signály (informace). Jednu elektrodu tvořily uzemňovací kolíky, vějířovitě zakopané v týlu pevnostního objektu, druhou byla železobetonová armatura pěchotního srubu. Od elektrod vedly vodiče dlouhé 10, 100 a 200 m. Touto soustavou byl dán směr i dosah vysílání (zpravidla do 1,5 až 2 km). Na přijímací straně se vysílané signály indikovaly sluchátky připojenými k dvěma přijímacím elektrodám v zemi. Na stanovišti zemního telegrafu byla "zemní anténa" vyvedena k přepínači "vysílání/příjem", který ji střídavě připojoval na indukční cívku vysílače, nebo na sluchátka přijímače.

Provoz zemního telegrafu byl velmi jednoduchý a byl i spolehlivý. Navíc byl také úzce směrový, což jej chránilo před nepovolaným odposlechem. Poslech signálů byl možný pouze na přímce mezi sousedními pevnostmi. Po roce 1918 převzala vznikající čs. branná moc část zařízení zemního telegrafu typ AE 3.65 (Siemens & Halske) po rakouskouherské armádě (viz obrázek níže).

Zařízení zemního telegrafu AE 3.65 (Siemens&Halske)
(vlevo - pohled zpředu, vpravo - pohled zezadu)

Prostředky rádiového spojení pohraničních opevnění

Ředitelství opevňovacích prací usilovalo o prozkoumání a poté zajištění možnosti rádiového spojení pro pevnostní objekty. Celkově se zajištění spojovacích prostředků pro opevnění zúčastnily VTD a firma Microphona Praha. Z hlediska prostředků pro rádiové spojení byla pro ověření a případnou další výrobu pevnostních rádiových stanic vyvinuta firmou Microphona robustní rádiová stanice VMK 514 stojanové konstrukce s velkými rozměry. Nebyly žádné praktické zkušenosti a nevědělo se, jak se rádiové spojení pro pevnosti osvědčí. Rozběhly se tedy zkoušky a ověřovací provoz, který probíhal až do zářijové mobilizace 1938. Do sériové výroby se rádiová stanice VMK 514 již nedostala.

Pevnostní rádiová stanice VMK 514 (Microphona Praha, 1937)

Ono se totiž ani s použitím rádiového spojení v pevnostních objektech při jejich bojovém využití nespěchalo. Byly obavy, že bude zranitelné především tím, že antény umístěné na těžkém objektu se mohou stát cílem nepřátelské (zejména dělostřelecké) palby. Při výstavbě objektů se, nicméně, pro jistotu, k zajištění rádiového spojení připravily v týlové stěně pevnosti průchodky pro anténní svody. Rádiové spojení mělo být až třetí v pořadí, jako záložní, za telefonním spojením po kabelové síti a spojením zajišťovaným zemní telegrafií. Ani tím se však rádiové spojení, až do tragického předání čs. pohraničních opevnění německým nacistům, nestalo.

Situace ve spojení čs. armády v předvečer konce samostatné ČSR a následujícího rozpoutání 2. světové války

Všeobecná situace

Již po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu (k čemuž došlo 30.ledna 1933) se Německo stalo pro ČSR nepřítelem číslo jedna a to si vyžádalo provedení nových opatření k zvýšení obranyschopnosti státu. Postupně se začaly realizovat plány na reorganizaci a modernizaci čs. armády. Na počátku roku 1938 v podstatě byla reorganizace armády ukončena. V létě roku 1938, kdy přípravy na válku probíhaly v plné síle, MNO předložilo Nejvyšší radě obrany státu (NROS) návrh na jednotnou organizaci a koordinované řízení výstavby a provozu radioelektrických zařízení, vybudovaných jednotlivými resorty státní správy. Šlo o to, aby důležitá opatření byly řízena celostátně a s plným respektováním potřeb obrany republiky. Znamenalo to, že vojenská správa měla mít podstatný vliv na přípravu a realizaci potřebných kroků. V tom smyslu NROS přijala 16. srpna 1938 odpovídající usnesení.

Malá historická odbočka

Složení mírové čs. armády zahrnovalo čtyři zemská vojenská velitelství, sedm velitelství sborů, sedmnáct pěších divizí a čtyři rychlé divize. Početní stav armády byl 200 000 mužů. Pro případ válečného stavu mělo být od 15. února 1938 připraveno k obraně republiky dvacet dvě divize, dvanáct hraničních oblastí (v síle divize), čtyři rychlé divize, dvě zvláštní skupiny v síle pěší brigády a padesát pět letek vojenského letectva.

Situace bezprostředního ohrožení samostatného státu ČSR (soustředění německých vojsk v Sasku, severním Rakousku a jižním Slezsku) si vyžádala vyhlášení všeobecné mobilizace, ke kterému došlo 23. září 1938. Hlavním velitelem mobilizované armády (s počtem 1 100 000 mužů) byl prezidentem Edvardem Benešem jmenován náčelník Hlavního štábu, armádní generál Ludvík Krejčí. Připraveno bylo 14 sborů, 34 pěší divize, 4 rychlé divize a 3 zvláštní skupiny.

Náčelník Hlavního štábu čs. branné moci, armádní generál Ludvík Krejčí

Namísto rozkazu k zahájení boje však rozhodlo 30. září 1938 politické vedení státu o tom, že se ČSR podrobí mnichovskému diktátu. Vysoce morálně odhodlaná a k boji připravená čs. armáda byla přinucena k ústupu bez boje.

Ještě ráno 30. září byli k prezidentu Benešovi povoláni generálové L. Krejčí, V. Luža, S. Vojcechovký a L. Prchala, kteří obhajovali nutnost, schopnost a odhodlání armády k obraně byť osamocené republiky. Ve svých pamětech o tomto setkání Edvard Beneš napsal: "Byl to rozhovor velice pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde stanovenou mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli, ale byly to prosby i výstrahy velmi důrazné".

Zrádcovskou mnichovskou dohodou odebraná a vyklizená příhraniční území ČSR byla vzápětí obsazena německou armádou. Další části čs. území byly zabrány beckovským Polskem (jižní část Těšínska a území na Oravě a Spiši) a horthyovským Maďarskem (část jižního a východního Slovenska a jihozápadní část Podkarpatské Rusi), na které si tyto státy dělaly nárok již dříve. Jak byla samostatná ČSR po Mnichovu okleštěná je zřejmé z obrázku níže.

Okleštěná a posléze okupovaná Československá republika

Naplněním mnichovské dohody a uskutečněním výsledků následné listopadové první vídeňské arbitráže (týkající se splnění maďarských nároků na  slovenská území) přišla ČSR zhruba o 30% své původní rozlohy a tím i o obyvatelstvo v počtu 4 992 440 osob. Nové úkoly čs. armády po přijetí mnichovského diktátu spočívaly v demobilizaci, a zabezpečení spořádaného vyklizení odejmutých pohraničních území, včetně evakuace majetků a materiálu. I v tomto pro čs. armádu tak těžkém období zůstali její příslušníci jednotnou a dobře organizovanou silou.

Okleštění ČSR učinilo z republiky státní útvar, jehož další obrana byla nesmírně ztížena, ne-li znemožněna.

Bylo škoda, že opatření ve státní správě nebyla učiněna dříve, tak aby na jejich realizaci bylo dosti tolik potřebného času. Vliv vojenské správy se v potřebné míře neuplatnil ani při budování stálé celostátní telegrafní a telefonní sítě, kterou poté čs. armáda využívala v mobilizaci, a která plně nevyhovovala vojenským požadavkům ani při nástupu k mobilizaci.

Jak se ukázalo, vojenskopolitické události v roce 1938 měly rychlý spád. To s čím se počítalo v telegrafním vojsku (stejně jako v celé čs. armádě) až za dva nebo za tři roky, bylo nutné uskutečňovat ihned. Plány na doplnění počtů v telegrafním vojsku (včetně technických prostředků) nemohly být v dané situaci plně realizovány.

 

I takto projevovali vojáci čs. armády v pohraničních opevněních odhodlání bránit svoji vlast

Připravenost telegrafního vojska a techniky na válku

Vyvstává otázka jak byly síly a prostředky telegrafního vojska připraveny na vysoce pravděpodobný válečný konflikt. Částečnou odpověď na to dala zářijová mobilizace čs. armády. Její hodnocení, jako podklad k výstavbě armády v nových podmínkách, bylo k dispozici počátkem roku 1939. Z hlediska stavu a připravenosti telegrafního vojska vyplývala z hodnocení řada vážných nedostatků v organizační, personální i technické oblasti, a co je důležité, v oblasti velení a řízení telegrafního vojska.

Z hlediska spojovací techniky byly rovněž závažné nedostatky. Velká potíž byla např. v tom, že chyběly radiovozy odpovídající tehdejším požadavkům, pro telegrafní vojsko neexistoval spolehlivý terénní automobil s trvale zabudovanou rádiovou stanicí. Taková vozidla, v počtu odpovídajícím tehdejší organizaci telegrafního vojska, čs. armáda velmi potřebovala. Zkoušky rádiového spojení s použitím speciálních automobilů (s náhonem na čtyři kola), které zorganizovalo MNO (oddělení IV/2) společně s Vojenským technickým leteckým ústavem, se odehrály příliš pozdě a tato vozidla se už nemohla dostat do výzbroje vojsk.

Při budování armády v druhé polovině 30. let bylo telegrafní vojsko v oblasti dopravní báze celkově opomíjeno. Vozidla pro ně nebyla dodávána v plánovaných počtech a tonáži, v řadě případů byla přidělovaná vozidla nespolehlivá (dobrá situace nebyla ani s vozy taženými koňmi, buď nebyly vůbec, nebo chyběli vojáci, kteří by s nimi jezdili). V potřebných počtech nebylo možné chybějící radiovozy nahrazovat improvizovaným řešením – používáním nákladních automobilů s naloženou pozemní rádiovou stanicí, která nebyla určena pro zástavbu do vozidel. Jediným neimprovizovaným prostředkem byl radiovůz  na bázi automobilu Praga RVR s trvale zabudovanou rádiovou stanicí vz. 29. Tyto vozy však nezajišťovaly spojení za jízdy, a to byla jejich velká slabina. Z hlediska spojení byl tedy budovaný obranný systém čs. armády prakticky nemobilní.

Časté stížnosti byly i na samotné rádiové stanice, ať už na bojové typy vz. 26 a vz. 26/34, nebo na cvičné rádiové stanice vz. 23/28, které se přidělovaly jako náhrada za rádiové stanice vz. 31. U obou typů bylo možné použít jen málo společných pracovních kmitočtů (tehdy se říkalo "vln"). Při zajišťování součinnosti dělostřelectva (s rádiovými stanicemi vz. 23/28) s pěchotou (s rádiovou stanicí vz. 31) to způsobovalo značné potíže. V mnoha místech rádiové stanice nebyly k dispozici (zpočátku až 50% stanic). Docházelo také k tomu, že kmitočtové rozsahy malých a středních vojenských rádiových stanic se v určité míře křížily s rozsahy (civilních) rozhlasových stanic, což představovalo pro provoz značná omezení. K řešení uvedených problémů se navrhovalo zavést do jednotek telegrafního vojska krátkovlnné (KV) rádiové stanice. Z hlediska jinak uspokojivého stavu v telefonním spojení, neměly útvary a jednotky telegrafního vojska k dispozici plánované radiotelefonní stanice.

Bylo tedy zřejmé, že největší slabinou při zajišťování spojení čs. armády v počáteční fázi války na obranu našeho území, bylo rádiové spojení. Připravenost útvarů a jednotek telegrafního vojska v této oblasti zjevně nebyla na potřebné úrovni. Těžko odhadovat, jak by se z hlediska zabezpečování spojení situace v boji mohla vyvíjet. Skutečností zůstává to, že nedostatečná spolehlivost ve výše popsaných případech, by neumožnila v potřebném rozsahu a čase zajistit pro čs. armádu takové spojení, které by bylo adekvátní úrovni spojení v tehdy již kvalitně vybaveném spojovacím vojsku německé armády. To úsilí, které věnovalo velení čs. armády a orgány velení telegrafního vojska kvantitativnímu a kvalitativnímu rozvoji spojení od počátku 30. let, již nebylo možné dovést do požadovaného stavu. Doba činnosti telegrafního vojska po jeho reorganizaci byla pouze tříletá, a to nepostačovalo k vyrovnání zpoždění, ke kterému došlo zejména v personálním a materiálovém zabezpečení v průběhu předchozích let.

Je nutné vzít v úvahu to, že zde objektivně působila řada vnějších nepříznivých faktorů, jejichž negativní vliv bylo velmi obtížné překonávat nebo vyloučit. Šlo například o to, že na řízení velkých a důležitých společností telekomunikačního průmyslu s dopadem do armády, se kapitálově silně podílely cizí firmy, včetně německých. Ty měly na významný úsek výroby pro čs. armádu značný vliv a přitom (přinejmenším) nemusely mít zájem na vyzbrojování armády novými prostředky pro telegrafní vojsko. Ještě další příklad vnějšího nepříznivého faktoru – úsilí vojenských orgánů ČSR o radikální pokrok v zajištění výroby a vyzbrojování armády spojovacím materiálem se z větší části mohlo uplatnit jen v poměrně omezených podmínkách našeho státu. Vojenská a průmyslová spolupráce v této oblasti, ať již se státy Malé dohody (vojenskopolitické spojenectví ČSR, Rumunska a Jugoslávie 1921-1939, výrazně podporované Francií), nebo přímo se spojeneckou Francií se ukázala jako zcela iluzorní.

Členské státy Malé dohody

I toto krátké zhodnocení stavu spojovací techniky a možností telegrafního vojska ve vypjaté situaci roku 1938 ukázalo na závažné skutečnosti v zabezpečení armády spojovacím materiálem nutným pro bojovou činnost při obraně republiky. Zhruba od roku 1935, který byl z hlediska rozsahu výroby předělem v růstu výrobních kapacit VTD, narůstaly kvantitativní potřeby spojovacího materiálu tak, že už je VTD samy nestačily pokrývat a bylo nutné zvětšovat podíl účasti civilních firem ve výrobě. Z těch, které patřily k nejvýznamnějším uveďme především firmy Microphona a Telegrafia, a také Radioelektra, Korel a spol., Bratři Prchalové a bylo by možné pokračovat i dalšími.

Je nespornou skutečností, že vývoj a výroba VTD měla zásadní význam pro dodávky spojovacího materiálu do armády. Avšak nejen to, VTD přispěly neocenitelnou měrou k typizaci spojovací techniky čs. armády. To způsobilo, že ve třicátých letech se v armádě téměř výhradně používala československá zařízení a prostředky.

Není náhodou, že při likvidaci čs. armády v roce 1939, kdy se spojovací materiál předával německému Wehrmachtu, byla naše armáda vybavena prostředky rádiového spojení vlastní výroby na evropské úrovni (pomineme-li vysokou úroveň vojenské rádiové techniky v Německu).

Na závěr této části zdůrazněme to, že vznikem VTD byla zahájena historie rozvoje čs. vojenské elektroniky, a že až do hořkého konce Československé republiky v roce 1939 to byly VTD, které byly skutečně významným a důstojným nositelem pokroku v této pro ČSR nově vzniklé oblasti československého vojenství.

Z hlediska historické tématiky o telegrafním vojsku čs. armády a klíčové role Vojenských telegrafních dílen, zbývá už jen stručně naznačit, jak to bylo dál po konci našeho svobodného samostatného státu a jeho armády, která byla, přes všechnu hrdost a podporu obyvatel naší vlasti, tak nešťastně zrazená a zlikvidovaná. O tom v závěrečné páté části tohoto seriálu.

(Dokončení následuje v části 5.)