pondělí 12. srpna 2013

HISTORIE VOJENSKÉ ELEKTRONIKY V PŘEDVÁLEČNÉ ČSR (1)




Historie vojenské elektroniky Československé republiky v meziválečném období (1918 - 1939)


Část 1


Tento příspěvek volně váže na stať "Stručně o historii výzkumu a vývoje vojenské elektroniky v ČSSR a ČR", publikovanou ve Sdělovací technice č. 9/2010. Tématika historie výzkumu a vývoje vojenské elektroniky pro ozbrojené síly v jednotlivých obdobích vývoje státních útvarů českých zemí a Slovenska je stále “polem neoraným”. Její zpracování bylo motivováno snahou zachytit, utřídit a publikovat informace o historii vojenské elektroniky v období mezi dvěma světovými válkami. Nechť tento příspěvek je připomenutím málo známé dílčí kapitoly našich národních dějin a poklonou složenou obrovskému úsilí, poctivé práci a zásluhám opravdových vlastenců předchozích generací.


Zrození a postupný rozvoj výzkumu a vývoje vojenské elektroniky

Tak jako všude jinde ve své době ve světě byly i v první republice – samostatné ČSR - počátky vojenské elektroniky představovány rozvojem vojenských komunikací (v té době vojenského telegrafního a telefonního spojení) a tehdejší době odpovídajících technických prostředků spojovacího vojska (od vzniku samostatné ČSR mělo historicky oficiální název telegrafní vojsko). Vojenskými elektronickými prostředky tehdejší doby byly prostředky telegrafního, telefonního a radiotelegrafního spojení.
Nositelem a hybatelem rozvoje tehdejších komunikačních prostředků pro čs. brannou moc (takový byl název ozbrojených sil té doby) byly Vojenské telegrafní dílny (VTD), jejichž existenci je možné datovat od května 1923, ač měly bohatou prehistorii. Ze skrovných začátků postupně vznikl z VTD útvar, jehož význam přesahoval daleko obsah skromného označení "dílny" v názvu organizace. Měl velkou šíři záběru, uskutečňoval vědecko-výzkumnou činnost, vývoj i tovární výrobu komunikačních prostředků telegrafního vojska armády meziválečné ČSR. Činnost a význam VTD samozřejmě není možné zkoumat a posuzovat mimo kontext historie čs. telegrafního vojska a historického vývoje celé prvorepublikové čs. branné moci.
Důstojníci ve vedení VTD a příslušníci jejich vojenského i civilního personálu si dnes zasluhují náš velký obdiv a uznání za obětavou práci v těžkých a složitých podmínkách meziválečné doby, díky níž svými mimořádnými schopnostmi a invencí pozvedli významnou oblast dřívější československé vojenské techniky na úroveň srovnatelnou s tehdejší evropskou špičkou (představovanou především vybavením armád Francie, Anglie a Německa).
Pokusme se aspoň stručně analyzovat a popsat cesty pokroku vojenské elektroniky 20. a 30. let minulého století (kterou tehdy představovaly spojovací prostředky telegrafního vojska čs. branné moci), charakterizovat důležité etapy jejího rozvoje a objasnit jevy a okolnosti, které provázely vznik bohaté škály dobově velmi technicky vyspělých zařízení. Pokus zachytit to co je podstatné a pro čtenáře zajímavé, znamená oprostit se od "suchého" popisu plného čísel a takticko-technických údajů a spíše se zaměřit na souvislosti jevů a skutečností v reálné situaci dané doby, včetně jejích vojensko-politických aspektů. V podmínkách značně omezených pramenů a dochovaných dobových dokumentů to vůbec není snadné.

Stručný průřez významnými historickými údobími rozvoje čs. telegrafního vojska

Prehistorie telegrafního vojska čs. branné moci

Můžeme říci, že první technické základy pro moderní spojovací vojsko byly položeny v první polovině 19. století. Hlavní roli sehrál vynález telegrafu (Samuel Morse – 1838 a Alfred Vail – 1844). Telegrafie byla revolučním skokem a přinesla ve své době rychlé a snadné spojení. To zase ovlivnilo vývoj taktiky v armádách. Později nastoupil pro praktické využití ve světě i v armádách vynález telefonu (Alexander Graham Bell – 1876).
Poznatky, které přinesla první světová válka ukázaly, že již tehdejší úroveň techniky, využívající telegrafních a telefonních zařízení, umožňovala přenosy informací v polních podmínkách. Již v druhé polovině 19. století měly mladé německé telegrafní oddíly výrazný podíl na vojenských úspěších pruské armády (v bitvě u Hradce Králové (1866) pruské velení poprvé v masovém měřítku nasadilo telegraf). První světová válka (1914-1918) důkladně prověřila možnosti jednotek telegrafního vojska. Zároveň byla obrovskou hnací silou v oblasti vývoje organizace tohoto druhu vojska a neméně i v oblasti rozvoje jeho technických prostředků. Praktické poznatky, získané v 1. světové válce, jednoznačně prokázaly zásadní význam efektivních spojovacích prostředků pro vedení a výsledek operací na obou stranách válečného konfliktu.
Z toho vycházelo velení nově vzniklé čs. branné moci a podniklo všechna opatření k tomu, aby mohlo co nejdříve vzniknout řádné čs. telegrafní vojsko. V rakousko-uherské armádě sloužili čeští vojáci v malém počtu u jediného telegrafního pluku (s třemi prapory) v dolnorakouském Sv. Hipolitu (St. Pölten). Ti se stali jádrem československého telegrafního pluku, který se začal vytvářet v roce 1918 v Josefově (zpočátku měl jen jeden prapor).

Vznik čs. telegrafního vojska

Telegrafní vojsko čs. branné moci

Oficiálně telegrafní vojsko čs. armády vzniklo 1. dubna 1920 jako součást procesu unifikace čs. branné moci, která tehdy sestávala z jednotek domácího vojska a čs. zahraničních legií. Telegrafní vojsko se stalo jedním z podpůrných druhů vojsk branné moci.
Organizační základ telegrafního vojska tvořil náhradní prapor telegrafního pluku, vzniklý v listopadu 1918 v Josefově. Jeho mužstvem zpočátku byli zejména příslušníci dřívějšího telegrafního pluku rakousko-uherské armády. Postupně se čs. telegrafní pluk v Josefově početně zvětšoval a v březnu 1919 byl náhradní prapor přemístěn do Mladé Boleslavi. Tam byly zahájeny telegrafní kurzy pro důstojníky pěchoty a dělostřelectva, kteří byli významnou personální posilou vznikajícího telegrafního vojska..
V létě roku 1920 měl pluk již tři prapory (každý telegrafní prapor měl v té době tři až pět telegrafních rot, školu spojovací služby pro hlavní druhy vojsk, náhradní telegrafní rotu, telegrafní sklad zemského vojenského velitelství a tři až šest vojenských holubníků). V nové situaci byl zrušen původní náhradní telegrafní prapor, který zaměnily tři náhradní telegrafní roty dislokované v Kutné Hoře (číslo I), Králově poli (číslo II), a Mladé Boleslavi (číslo III). Ke konci roku 1920 bylo nutné provést zásadní dislokační změny. Jejich výsledkem bylo přemístění velitelství pluku do Mladé Boleslavi, spolu s jemu podřízeným prvním praporem a hlavním telegrafním skladem (reálně přemístěn až v roce 1925), navíc též s Vojenským telegrafním učilištěm.
Koncem roku 1920 se velitelství telegrafního pluku přemístilo z Mladé Boleslavi do Kutné Hory. Po této dislokační změně převládla tendence k omezení pravomocí velitelství pluku, osamostatnění telegrafních praporů a převedení jejich řízení do kompetence zemských vojenských velitelství ( ZVV). Ještě v době zářijové mobilizace 1938 byli velitelé telegrafních praporů zároveň náčelníky spojovací služby armády nebo sboru.

Spojovací služba telegrafního vojska a telegrafní sklady

V rozvoji telegrafního vojska sehrály velmi důležitou úlohu telegrafní sklady. Staly se součástí spojovací služby telegrafního vojska. V telegrafním vojsku byla tato služba samostatnou složkou, jejímž hlavním úkolem bylo doplňování a udržování stanovené zálohy spojovacího materiálu v rámci čs. branné moci. Kromě opatřování materiálu a vedení jeho evidence musela v určité míře zajišťovat i jeho opravy a odpovídala za jeho uložení.
Působnost spojovací služby pokrývala všechny útvary čs. branné moci. Pohyb materiálu telegrafního vojska začínal jeho přejímkou v hlavním vojenském telegrafním skladu, odkud se přiděloval vojenským telegrafním skladům ZVV. Tam se vydával zbrojním stanicím a spojovacím útvarům a jednotkám branných sil.

Malá historická odbočka

Při vytváření sborových velitelství (v polovině 30. let, viz níže) se ve spojovací službě uskutečnily podstatné změny. Ke konci roku 1935 skončil Hlavní vojenský telegrafní sklad a vznikly vojenské telegrafní sklady v Novém Městě nad Váhem (číslo 1) a v Praze (číslo 2). Vojenské telegrafní sklady ZVV byly na začátku roku 1937 zrušeny a MNO odesílalo dispoziční zásoby spojovacího materiálu pro I., II. A IV. sbor vojenskému telegrafnímu skladu číslo 2, a pro III., V., VI. a VII. sbor telegrafnímu skladu číslo 1. Podrobněji, viz níže.
Velitelství spojovací služby bylo přímo podřízené MNO a bylo vrcholným orgánem, který plnil ve věcech vybavování telegrafního vojska materiálem jeho nařízení. Směrnicemi velitelství služby se jednotně řídil technický výcvik a odborná příprava telegrafních jednotek jak přímo podřízených MNO, tak i telegrafních jednotek u vojsk ZVV (později sborů). Náčelníci spojovací služby ZVV byli zároveň veliteli telegrafních praporů. Velitelství spojovací služby podléhalo i Telegrafní učiliště (od roku 1921, předtím Ústřední vojenská telegrafní škola) v Kutné Hoře, od roku 1928 v Turnově.

Řízení telegrafního vojska ze stupně MNO

Nejvyšším nadřízeným orgánem pro všechny orgány a útvary telegrafního vojska bylo telegrafní oddělení MNO. V původní organizaci z roku 1918 nebyla v technickém odboru MNO oddělení, nýbrž referáty – kromě telegrafního také dělostřelecký, automobilní, zákopnický, železniční a vzduchoplavecký. V telegrafním oddělení, které bylo 2. oddělením IV. technického odboru (MNO IV/2) byly tři skupiny – organizační a výcviková, materiální a technická. Přednostou telegrafního oddělení byla od samotného začátku až do pomnichovské likvidace čs. armády (s výjimkou období říjen 1928 až září 1929) Ing. Josef Dvořák (prošel důstojnickými hodnostmi až po brigádního generála – 1931), bývalý příslušník čs. legií v Rusku a absolvent významného francouzského spojovacího kursu, viz dobové foto níže.
 Prvorepublikový velitel spojovacího vojska brigádní generál Ing. Josef Dvořák
Pro vývoj a výrobu spojovacích prostředků čs. branných sil měla největší význam činnost skupiny materiální. Hospodařila s rozpočtem celého telegrafního oddělení a měla v kompetenci řízení VTD a vojenských telegrafních skladů. Evidovala výrobní a obchodní organizace a firmy, které měly ve své působnosti radioelektrická zařízení a součástky. V součinnosti s generálním sekretariátem Obrany státu se podílela na budování a přípravě čs. válečného průmyslu i na dovozu a vývozu spojovacího materiálu.

Podřízení útvarů telegrafního vojska zemským velitelstvím

V roce 1924 došlo k úplnému a definitivnímu zrušení velitelství telegrafního pluku jako organizačního mezistupně. K té době se již dosáhlo jednotnosti ve výcviku jednotek telegrafního vojska, v čemž plukovní mezistupeň sehrál důležitou roli. Pro další období se však již nejevil jako účinný a perspektivní. Telegrafní prapory se staly samostatnými útvary.
Území ČSR se rozčlenilo na čtyři zemské vojenské obvody v jejichž čele stála zemská vojenská velitelství (ZVV). Sídlila v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodě (později v Košicích) a bylo jim podřízeno 12 divizních oblastí s velitelstvími divizí (pěti v Čechách, třemi na Moravě a ve Slezsku, třemi na Slovensku a jedním v Podkarpatské Rusi). Zemská vojenská velitelství byla v přímé podřízenosti MNO. Organizaci ZVV bylo nutné přizpůsobit i strukturu telegrafního vojska.
Až do srpna 1926, kdy vznikl čtvrtý telegrafní prapor, byla ZVV pokryta telegrafním vojskem tak že ZVV pro Čechy mělo jeden prapor, další prapor mělo ZVV pro Moravu a Slezsko, avšak ZVV pro Slovensko a ZVV pro Podkarpatskou Rus měly jeden (třetí) prapor společný. Vznikem čtvrtého telegrafního praporu a jeho umístěním v Prešově, došlo k tomu, že ZVV pro Podkarpatskou Rus a část východního Slovenska se sídlem v Košicích, dostalo vlastní telegrafní prapor.

Stav dlouhodobé stagnace v telegrafním vojsku

Ve druhé polovině 20. let byla čs. branná moc ve stavu značné stagnace. Projevovalo se to jak v organizaci, tak i v technickém vybavení vojsk. Organizace, vybudovaná podle zkušeností z první světové války a dřívější vojenské doktríny Francie, již zjevně vývoji tehdejší situace neodpovídala.
Již delší dobu přetrvávaly vážné nedostatky v materiálním vybavení telegrafního vojska. Naléhavé pokusy o nápravu neuspokojivého stavu ze strany telegrafního oddělení MNO narážely na tendenci celkového omezování telegrafního vojska. Potřeby v zabezpečení nových směrů činnosti telegrafního vojska (v radiotelegrafním a radiotelefonním provozu, naslouchací službě a rádiovém zaměřování i v dalších směrech) byly dlouho ignorovány.
V nepoměru k praktickým potřebám byly i počty osob v telegrafním vojsku. V mírové 150 tisícové čs. armádě na počátku 20. let byl početní stav telegrafního pluku kolem 2000 osob, ten však byl rychle snížen. V roce 1929 činil necelých 1650 mužů, přičemž za počet potřebný pro efektivní činnost telegrafního vojska se považovalo něco přes 2700 mužů (toto číslo mělo být výchozím i pro stanovení nových mobilizačních počtů. Podle staré válečné organizace z roku 1921 se v telegrafním vojsku v případě mobilizace zřizovalo 157 formací se souhrnnými počty 772 důstojníků, 194 rotmistrů a 15 142 poddůstojníků a mužstva (dohromady 16 108 vojenských osob). Nově, pro pokrytí potřeb celé armády, válečná organizace předpokládala telegrafní vojsko s 29 000 vojenskými osobami.
Součástí celkového nepříznivého stavu bylo i nedostatečné materiální vybavení telegrafního vojska, zejména prostředky potřebnými pro výcvik. To naráželo na nedostatek finančních prostředků. Do roku 1926 činily průměrné výdaje na spojovací materiál ročně 6 908 905 Kč, v dalších letech (až do roku 1938) již 15 487 500 Kč, což je asi 2¼ krát více.

Malá historická odbočka

V samém počátku existence telegrafního vojska stálo telegrafní oddělení MNO před ostrým problémem co nejrychlejšího vybavení čs. vojska telegrafním materiálem. Kromě materiálu přivezeného čs. legionáři (především z Ruska) byl spojovací materiál vyhledáván a opatřován v zajateckých táborech na českém území. Hlavní jádro spojovací výbavy a zařízení však bylo nakoupeno v zahraničí, především v Rakousku, z materiálu bývalé rakousko-uherské armády. Narychlo se materiál objednával také ve Francii a později i v Německu (spojovacím materiálem dovezeným z Francie bylo vybaveno osm čs. divizí).
Kromě vysokých cen nakupovaného materiálu se velmi nepříznivě projevila i různorodost a nejednotnost technických prostředků, a to jak ve výcviku, tak i v opravách a doplňování zásob.
Roční výdaje na telegrafní materiál tehdy mohly být několikanásobně vyšší než výdaje do roku 1926. Celkové materiální výdaje v daném období činily 241 milion Kč.
Na tehdejší dobu dalekosáhlé změny a zvýšené nároky byly nezbytné především vzhledem k vojenskopolitické situaci ve Střední Evropě související s vzrůstajícími hrozbami ze strany nacistického Německa. Je zřejmé, že je bylo možné uskutečnit pouze na základě reorganizace v celé branné moci.

Telegrafní prapory ve sborové organizaci čs. branné moci

Postupně stále více narůstající hrozba války si v roce 1935 vynutila v armádě zřízení vyšších stupňů velení, jimiž se staly sbory. Na území republiky vzniklo celkem sedm sborů, každý se svým velitelstvím, podřízeným příslušnému ZVV. V roce 1935 byly sbory dislokovány tak, aby zajistily toto pokrytí:
  • Sbor č. I – Praha (střední, západní a jihozápadní Čechy).
  • Sbor č. II – Hradec Králové (severovýchodní Čechy).
  • Sbor č. III – Brno (jižní Morava).
  • Sbor č. IV – Olomouc (severní Morava).
  • Sbor č. V – Trenčín (severozápadní Slovensko).
  • Sbor č. VI – Košice (východní Slovensko a Podkarpatská Rus).
  • Sbor č. VII – Báňská Bystrica (střední a jižní Slovensko).
Po správně-oblastní stránce podléhala velitelství sborů přímo MNO. V podřízenosti zemských vojenských velitelství, od roku 1935 pak v podřízenosti velitelství sborů byla velitelství divizí a v jejich podřízenosti byla zpravidla velitelství brigád.
S převáděním čs. branné moci na sborovou organizaci byly spjaty podstatné události ve vývoji telegrafního vojska a jeho struktury. Šlo o zvýšení počtu telegrafních útvarů do roku 1935 na celkový počet sedm praporů, a to se zachováním stejných mírovými počtů osob. V pořadí pátý telegrafní prapor (říjen 1933) byl z Kutné Hory kde vznikl, přemístěn do Týna nad Vltavou) a od září 1936 byl dislokován v Benešově. Další – šestý telegrafní prapor (Brno, 1935) byl od září 1937 dislokován v Lipníku nad Bečvou (od roku 1936 v podřízenosti velitelství IV. sboru v Olomouci). Sedmý telegrafní prapor (Trnava, 1935) měl místo dislokace v Turčianském sv. Martině.
Od roku 1935 měla tři ZVV po dvou telegrafních praporech. Nové telegrafní prapory byly v podřízenosti sborů takto: I. sboru v Praze – telegrafní prapor 5, IV. sboru v Olomouci – telegrafní prapor 6 a VII. sboru v Bánské Bystrici – telegrafní prapor 7. Tento počet praporů a jejich přiřazení sborům vcelku odpovídalo situaci a potřebám čs. branné moci poloviny 30. let.


(Pokračování následuje v části 2.)