pátek 16. srpna 2013

HISTORIE VOJENSKÉ ELEKTRONIKY V PŘEDVÁLEČNÉ ČSR (3)




Historie vojenské elektroniky Československé republiky v meziválečném období (1918 - 1939)



Část 3


Vybrané prostředky telegrafního vojska z výzkumu, vývoje a produkce VTD

Stav a úkoly vojenských komunikací armády ČSR

Základním druhem vojenského spojení v poli stále bylo spojení po vedení (jinak linkové spojení). Vedení v prostorech činnosti vojsk budovali polním kabelem spojaři, přezdívaní "dráteníci", neboť příslušný prostor zpravidla hustě "zadrátovali". Základem vybudované soustavy vedení (linek) byla, a dlouho zůstala, spojovací osa, která se dále rozvětvovala do spojovacích směrů. Soustava vybudovaná  pro běžný mírový provoz tvořila státní stálou síť, pro činnost vojsk v poli se na ni napojovala operační síť. Pokud byla vybudována až  k přednímu okraji pro zabezpečení bojové činnosti jednotek nejnižších stupňů, pak se tato část nazývala bitevní síť.
Úkolem VTD bylo zabezpečit pro armádu ČSR prostředky umožňující organizovat a budovat všechny tehdejší druhy spojovacích sítí. Koncem roku 1922 byly VTD již natolik personálně a materiálně zabezpečené a měly dostatečnou podporu 21. (telegrafního) oddělení (které bylo pro VTD nadřízenou složkou MNO), aby mohly začít efektivně zásobovat armádu ČSR tolik potřebnou spojovací technikou. Rok 1923 je možné považovat za začátek rozsáhlejší výroby spojovacích prostředků a jejich dodávek jednotkám telegrafního vojska. Je to možné doložit níže uvedeným výběrem významných technických prostředků, které byly výsledkem práce VTD a z hlediska vojenských komunikací pozvedly čs. branné síly na úroveň tehdejších vyspělých evropských armád.
V této souvislosti nelze neuvést, jak tehdejší armáda myslela na svého vrchního velitele. Posledním výrobkem VTD v roce 1924 byla speciální osmilampová rádiová stanice (se superheterodynním přijímačem), v tehdejší ČSR první svého druhu. Ta byla předána prezidentovi T. G. Masarykovi jako dar čs. branné moci k Novému roku. Byla stylově provedena v leštěné skříni z mahagonového dřeva se zlaceným kováním. Kromě reproduktoru měla dva páry sluchátek a za příznivých podmínek umožnila i příjem amerických rozhlasových stanic.
 
Rádiová stanice vyvinutá a vyrobená speciálně pro prezidenta T. G. Masaryka (VTD, 1924)
Zde stojí za to uvést slova tehdejšího ministra národní obrany Františka Udržala, kterými ocenil práci VTD:
 
"Je mnoho oborů, ve kterých se budeme musit ještě dlouhý čas učit od ciziny a v cizině. Ale jsou již mnohá odvětví v nichž – díky zdatnosti našeho průmyslu a díky pilnosti českých lidí – stali jsme se úplně, nebo aspoň ve značné míře neodvislými. Uvádím jako příklad vybudování Vojenských telegrafních dílen, jichž zřízením je pro armádu zabezpečena tuzemská výroba všeho spojovacího materiálu pro účely vojenské, a to jak pokud jde o materiál telegrafní a telefonní, tak i radiotelegrafní."

 

Přehled vybraných prostředků telegrafního vojska v meziválečném období pocházejících z VTD

Zde se stručnou formou uvádějí příklady významných produktů VTD, které byly zavedeny a provozovány v telegrafním vojsku armády ČSR meziválečného období. Obrázky, které jsou dobovými fotografiemi jednotlivých prostředků mají tomu odpovídající kvalitu, a proto je při jejich prohlížení vhodná jistá míra shovívavosti, za kterou autor příspěvku děkuje.

Polní telefonní přístroj vz. 23

Po první, velmi úspěšné sériové výrobě cvičné bzučákové soupravy vz. 22 z roku 1922, používané k výcviku ve vysílání a příjmu Morseovy (telegrafní) abecedy, se v roce 1923 stal důležitým výstupem VTD polní telefonní přístroj vz. 23 jehož vzorek byl výsledkem soutěže na vývoj a výrobu, vypsané MNO v roce 1922. Uplatnily se v něm přednosti i ostatních soutěžících vzorků. Jeho funkční (provozní) i fyzické parametry byly na svou dobu velmi dobré. Byl mj. vybaven výsuvným telegrafním klíčem (na obrázku v levé části vodorovného panelu přístroje), což kromě telefonního spojení umožňovalo i vysílání a příjem morse-fonogramů. Vyznačoval se malými rozměry a hmotností, mechanickou odolností a provedením, které zajišťovalo snadnou opravitelnost.
Polní TP vz. 23 se stal prvním čs. polním telefonním přístrojem úspěšně a ve velkém rozsahu zavedeným v armádě ČSR. Vzhled, provedení a provoz TP vz. 23 ilustrují níže uvedené obrázky.
Provedení polního telefonního přístroje vz. 23 (VTD, 1923)
Provoz polního TP vz. 23 při výcviku příslušníků telegrafního vojska

Zákopová rádiová stanice TRD-I (vz. 23/29)

Tato rádiová stanice byla prvním výrobkem svého druhu v tehdejší ČSR. O tom, že byla dílem trojice Tomský (radiotechnický vědecký základ) – Racek (zavedení výroby) a Deyl (laboratorní a experimentální práce, měření) již bylo psáno výše. Právě u této stanice byla, vzhledem k tehdejším nuzným podmínkám VTD (1922-1923), její výroba převážně dílem ruční práce. Navíc, tlačil termín významných podzimních manévrů u Poličky, kde musela být tato stanice nasazena a v polních podmínkách provozu ověřena. Nadměrným úsilím se podařilo VTD pro nasazení na manévrech vyrobit osm souprav rádiových stanic.
Zákopová stanice TRD-I prošla několika modifikacemi vylepšujícími její parametry, funkční a fyzické charakteristiky i technologické provedení. V dodávkách telegrafnímu vojsku nesla název rádiová stanice vz. 23/29. Níže se uvádějí obrázky ilustrující prototyp rádiové stanice a její provoz při výcviku v telegrafním vojsku (voják vpravo obsluhuje skládací ruční generátor pro napájení rádiové stanice).
Prototypové provedení rádiové stanice TRD (VTD, 1923)
Výcvik v provozování rádiové stanice TRD-I v terénu
Stanici bylo možné provozovat buď jako celek, nebo samostatně vysílač či přijímač, což vyjadřovalo tehdejší přístup k modularitě.
Vysílací a přijímací elektronky, jako jediné součástky, které nepocházely z VTD vyrobila dle požadavků laboratoře VTD firma Elektra v Praze-Hloubětíně. Na obrázku níže se ilustruje porovnání konečného vzoru rádiové stanice TRD s francouzskou a německou rádiovou stanicí té doby a prvním vzorem TRD (zleva doprava, konečný vzor TRD-I je zcela vpravo).
Porovnání konečné verze rádiové stanice TRD-I se zahraničními vzory a první verzí

Malá historická odbočka

Doba a politická situace ukázala nezbytnost dosažení nezávislosti československé elektroniky 20. let na problematických dodávkách drahých zahraničních elektronek. V rámci vojenské správy se stala kritickou potřeba tuzemských elektronek pro zákopovou rádiovou stanici TRD-I (posléze nesoucí označení vz. 23/29) a stanice, které po ní následovaly. Zadání dle požadavků laboratoře telegrafních dílen ve skutečnosti inicializovalo zahájení vývoje a výroby prvních československých elektronek v tuzemském průmyslu. První pokusy o zkonstruování elektronky v ČSR se uskutečnily v hloubětínské továrně na žárovky Elektra v Praze. Největším propagátorem osvojení vlastní výroby elektronek v ČSR byl vynikající radiokonstruktér Ing. Jan Bísek, který se stal jejich prvním konstruktérem a organizátorem výroby.
Ing. Jan Bísek - tvůrce prvních československých elektronek
První elektronky (dříve se jim říkalo "elektronové lampy", nebo pouze "lampy") byly vlastně jen upravenými žárovkami a také se žárovce velmi podobaly. Jev termoemise elektronů, na kterém byly založeny, objevil již Thomas Alva Edison v roce 1883 (na základě zčernání skleněné baňky), i když o samotných elektronech se tehdy ještě nevědělo. V počátcích posloužilo wolframové vlákno žárovek jako přímo žhavená katoda, niklový drát (ve větších žárovkách se používal jako nosník), se použil na nosníky vlákna katody a mřížky. Anoda byla z rozválcované niklové mince. Vysokého vakua (10-4 Pa) v baňce se dosáhlo pomocí dvoustupňové rtuťové vývěvy, průchodky ve skle se vyrobily z platiny.  Zrodila se první československá elektronka - trioda.
První československé elektronky ze závodu Elektra v Praze
Po úspěšném vyřešení řady úmorných problémů bylo vše zvládnuto a na podzim 1921 se mohly první vzorky elektronek předat prof. Ing. Ludvíku Šimkovi z vysokého učení technického, přednostovi Elektrotechnického ústavu v Praze (témuž, který je uveden výše v historické vložce o petřínské rádiové stanici) k testováni a zpracování posudku. Testování vzorků Bískových elektronek prof. Šimkem bylo velmi přísné a náročné. O to potěšující byl výsledek a autoritativní závěrečné zhodnocení. Elektronky byly shledány jako plnocenný ekvivalent zahraničních výrobků, zcela vyhovující  pro praktické použití. Ukázalo se mj., jak program a  vývojové úkoly v telegrafních dílnách vojenské správy urychlily technický pokrok v elektrotechnickém průmyslu ČSR 20. let a v důležité oblasti přispěly k dosažení nezávislosti na cizině.
Odborný posudek Prof. Ing. L. Šimka na první československé elektronky (1922)

Polní telefonní přepojovače (ústředny)

Logickou návazností na projekt polního telefonního přístroje vz. 23 byl vývoj 8-násobného polního telefonního přepojovače (ústředny), což umožňovalo vytvářet telefonní sítě (v daném případě s přepojováním až osmi účastníků). Šňůrový telefonní přepojovač byl, stejně jako zákopová rádiová stanice TRD-I, nasazen a v reálných podmínkách ověřen na vojenských manévrech u Poličky. Byl vyvinut v roce 1923 a na tehdejší dobu měl malé rozměry i hmotnost, byl přenosný a jednoduchý pro obsluhu i opravy. Proto se v dalším rozběhla jeho sériová výroba ve VTD. Jako manipulační telefon se používal nezávislý TP vz. 23. Vzhled 8-násobného přepojovače ukazuje obrázek níže.
Osminásobný polní telefonní přepojovač (VTD, 1923)
Dalším sériově vyráběným přístrojem byl 15-násobný polní telefonní přepojovač, typově plně odpovídající 8-násobnému přepojovači, avšak se zvětšeným počtem účastníků telefonní sítě (do 15 účastníků). Byl rovněž nasazen na vojenských manévrech u Poličky. Níže se uvádí obrázek 15-násobného přepojovače.
Patnáctinásobný polní telefonní přepojovač (VTD, 1923)
Dalším pokračováním programu vývoje polních telefonních přepojovačů bylo vytvoření 40-násobného šňůrového telefonního přepojovače, který měl na svou dobu rovněž velmi dobré provozní i fyzické parametry, byl přenosný a snadno obsluhovatelný. Svými uživatelskými vlastnostmi překonal všechny do té doby používané typy přepojovačů. Provedení 40-násobného přepojovače je na obrázku níže.
Čtyřicetinásobný polní telefonní přepojovač (VTD, 1923)

Superheterodynní rádiový přijímač typu VSH-1

Uvedený typ rádiového přijímače byl osmielektronkový superhet odvozený od přijímače výše zmíněné, dříve vyvinuté, rádiové stanice pro prezidenta ČSR T. G. Masaryka. Ve své době měl přijímač vynikající parametry, účelnou konstrukci a cenné uživatelské vlastnosti. Proveden byl ve vzhledné, leštěné dřevěné skříni s otvíracím horním víkem. Typové značení VSH-1 znamenalo vojenský superheterodyn -1. Ilustruje jej níže uvedený obrázek.

Osmielektronkový rádiový přijímač (superhet) VSH-1 (VTD, pravděpod. 1925)

Stanice pro příjem meteorologických a časových zpráv

Ve stanici byl použit přijímač zákopové rádiové stanice TRD-I vybavený sadou výměnných cívek pro pokrytí kmitočtového rozsahu 10 až 1000 kHz. Pro delší vlny (nižší kmitočty) se používal 11-elektronkový heterodyn s rozsahem s kmitočtovým rozsahem 10 až 75 kHz. Pro snadné přenášení byla celá souprava uložená v kufru (jak je vidět níže na obrázku).
Souprava pro příjem meteorologických a časových zpráv
(vlevo uložená v kufru, vpravo rozvinutá k provozu)

Letecký rádiový přijímač

Velení branných sil si ve dvacátých letech minulého století uvědomovalo význam komunikací v letectvu, kterému se do té doby potřebných prostředků nedostávalo. Vývoj prvního leteckého rádiového přijímače pro vojenské letectvo ČSR byl ve VTD ukončen ke konci roku 1926. Přijímač byl podroben intenzivním laboratorním i praktickým provozním zkouškám na jejichž základě byl několikrát modifikován, především s cílem technologického a provozního zjednodušení. To je vidět i z níže uvedeného obrázku. U novější verze přijímače se na předním panelu zmenšil počet ovládacích prvků. Ve spodní části obrázku lze porovnat konečnou verzi leteckého šestielektronkového rádiového přijímače VTD (uprostřed) s předchozím vzorem (vlevo) a s německým leteckým čtyřelektronkovým rádiovým přijímačem té doby, výrobkem firmy Huth (vpravo).
Vyvíjené verze leteckého rádiového přijímače (VTD, 1926)

Doplňkové vývojové i provozní práce a produkce VTD

Ke stručnému přehledu vybraných prostředků z produkce VTD je třeba dodat to, že v popsaném období (do roku 1926) byla ve VTD vytvořena také řada přístrojů a prostředků pro vlastní potřebu podniku při řešení vývojových a výrobních úkolů. Byly to především měřící přístroje pro laboratoře (jinak je nebylo v té době možné získat), kromě toho i řada různých pomůcek. Velká pozornost se ve VTD věnovala výzkumu a měření antén pro prostředky rádiového spojení, například tehdy hojně používaných rámových antén.
Ukázka rámových antén z vývoje VTD (vlevo pro laboratorní účely, vpravo
skládací rámová anténa pro potřeby Geodetického ústavu)
Mnohé přístroje a produkty byly pak v potřebném množství ve VTD vyráběny. Mimo vývoj a výrobu zabezpečily VTD také celou řadu oprav přístrojů ve prospěch HVTS, instalaci vedení pro telefonní spojení objektů MNO a rekonstrukční práce na rádiových stanicích strategického významu v Praze a v Bratislavě.
Jako zajímavost z činnosti VTD je možné uvést technické zabezpečení prvního veřejného radiofonního koncertu, který uspořádalo MNO v sále Elektrotechnického ústavu pražského ČVUT. VTD zajistily technická zařízení, instalaci a provoz tak, aby se, na tehdejší dobu mimořádná akce, mohla úspěšně uskutečnit.


(Pokračování následuje v části 4.)