středa 14. srpna 2013

HISTORIE VOJENSKÉ ELEKTRONIKY V PŘEDVÁLEČNÉ ČSR (2)




Historie vojenské elektroniky Československé republiky v meziválečném období (1918 - 1939)

 

Část 2


Stručný historický exkurs do vzniku a počátků činnosti Vojenských telegrafních dílen v ČSR – nositele rozvoje vojenské elektroniky v meziválečném období

Prehistorie Vojenských telegrafních dílen

Podívejme se, čím vlastně začala prehistorie Vojenských telegrafních dílen. Po vzniku samostatného československého státu se na zvláštní výzvu Národního výboru československého přihlásilo pět vojáků – příslušníků bývalého telegrafního pluku a válečného námořnictva. Z těchto nadšenců vznikla "Telegrafní setnina Praha" s velitelem npor. Ing. Vojtěchem Večeřou a štábním šikovatelem Ferdinandem Snopkem. Setnina (což znamenalo rota) byla ubytována v památných vojenských kasárnách na Újezdě (tehdejší Praha III v blízkosti rodiště Jana Nerudy). Svoji činnost (tehdy to byly zejména opravy technických prostředků telegrafních jednotek) zahájila 11. listopadu 1918. Převzala telefonní ústřednu Vrchního velitelství čs. branné moci v Praze a pro velitelství vybudovala základní telefonní síť. Vybudovala také telefonní ústřednu na Pražském hradě. Byla to ona, která se stala předzvěstí pozdějšího vytvoření hlavního telegrafního skladu a telegrafních dílen MNO.

Kasárna na Újezdě (dobová pohlednice)

Malá historická odbočka

Národní výbor československý vznikl v červenci 1918 jako revoluční orgán pro přípravu k převzetí moci v samostatném státě. Měl 38 členů pléna a jeho předsedou se stal Karel Kramář. Po převratu se z něj stalo centrum mocenského a správního aparátu nově vzniklého státu, přičemž provizorně plnil funkce vlády a současně i zákonodárného orgánu (vydal první zákon č. 11/2018 Sb. z. a n. o zřízení samostatného státu československého s názvem Československá republika – ČSR).
Nejvyšší vojensko-politickou institucí se po 28. říjnu 1918 se stal Výbor pro národní obranu, který byl zřízen při Národním výboru československém. Funkce vrchního velitele čs. branné moci (polního podmaršálka-armádního generála Jana Diviše) a nejvyššího správce československých vojsk (starosty České obce sokolské Dr. Josefa Scheinera) se posléze sdružily ve Vrchní vojenské velitelství. Teprve později došlo k přechodu na resort obrany, formálně rozdělený do dvou ministerstev – ministerstva vojenství (generál Dr. Milan Rastislav Štefánik) a ministerstva národní obrany (Václav Klofáč). Po tragické smrti generála M. R. Štefánika (4. května 1919) nebylo již ministerstvo vojenství nikdy obsazeno. Instituce Výbor pro národní obranu i Vrchní vojenské velitelství ukončily svoji činnost již dříve, k počátku listopadu 1918. Jejich funkce plně převzalo ministerstvo národní obrany (MNO), které se stalo ústředním orgánem pro vojenskou správu, přičemž velitelsky bylo podřízeno prezidentovi republiky jako vrchnímu veliteli čs. branné moci.
MNO tvořilo šest odborů (definitivní platnost organizace nabyla v roce 1927), z nichž pro budování telegrafního vojska a rozvoj spojovací techniky byl důležitý IV. odbor – technický, s jeho telegrafním oddělením, kvalitně  řízeným až do mobilizace v září 1938, podplukovníkem, plukovníkem a poté brigádním generálem Ing. Josefem Dvořákem (viz text a foto v části 1).
Z front (ukončené 1. světové války) a později od likvidační komise z Vídně bylo přivezeno mnoho spojovacího materiálu (pro nedostatek vozidel byly do přepravy materiálu v hlavním městě zapojeny i pražské tramvaje pouliční dráhy s připojenými vlečnými vozy). Materiál musel být ve skladu zkoušen a opravován, aby mohl být ihned dopravován k útvarům (zejména na Slovensko, kde se v té době odehrávala maďarská invaze).
Postupně se organizačně se od sebe funkce skladu a dílen a oddělovaly. Počet vojáků setniny se zvětšil a to umožnilo zřídit telefonní ústředny ve Strakově akademii, na Pohořelci, na posádkovém velitelství Praha atd. Zakoupilo se potřebné nářadí a vznikla mechanická dílna. V březnu 1919 dostala setnina nový název "Telegrafní rota č. 13", proběhly změny ve velení a posléze přemístění útvaru do skladištních budov bývalého 8. zeměbranného pluku na Pohořelci.
Poté došlo k organizační změně a přejmenování již samostatného útvaru na "Hlavní vojenský telegrafní sklad" (HVTS). Telegrafní rota č. 13, která zůstala v kasárnách na Újezdě byla přejmenována na "Telegrafní rotu č. 20" a odpovídala za stavbu nových vedení a udržování vojenské telefonní sítě. Počet vojáků i civilních zaměstnanců HVTS se neustále zvětšoval a přibývaly i nové druhy činnosti s množstvím výstupů směřujících na Slovensko. Závažným problémem vojenské správy bylo zcela nevyhovující spojení pro orgány velení v Praze se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí.

Československá republika 1920 - 1938
V únoru 1919 byl zřízen první telegrafní spoj mezi Prahou a Bratislavou. Dalším trvalým problémem byly chybějící telegrafní komunikace se zahraničím. V březnu 1919 se uskutečnilo přímé regulární radiotelegrafní spojení mezi Prahou (Petřínskou věží) a Paříží (Eiffelovou věží). Síť základního telegrafního spojení byla dobudována až v roce 1921. Telefonní spojení se Slovenskem fungovalo od května 1919.

Malá historická odbočka

Za Rakouska-Uherska platily přísné tresty za nepovolenou výrobu radiotechnických aparátů a součástek sloužících pro vysílání a příjem. Při vzniku ČSR tak na našem území existovala jen jedna zastaralá vojenská rádiová vysílací stanice s malým dosahem v Moravské Ostravě a jedna přijímací stanice na letišti v Chebu. Válka narušila telegrafní i telefonní spojení s okolním světem, takže mladý československý stát jen obtížně získával informace ze zahraničí, zejména od nově zřizovaných zastupitelských úřadů.
V prvních dvou poválečných letech byly veškeré otázky týkající se rádiového spojení v kompetenci MNO, a proto byla úkolem zajištění vnitřního i vnějšího rádiového spojení v ČSR pověřena vojenská správa. Ta rozhodla, že první československá vysílací stanice bude v nejkratší době vybudována v Praze na petřínské rozhledně. Spolu s vojenskými techniky (zkušenými bývalými válečnými telegrafisty) se na plnění úkolu podíleli odborníci-nadšenci z vysokých škol a civilních ústavů pod mimořádně cenným vedením profesory ČVUT – Ing. Ludvíkem Šimkem a Dr. Františkem Nušlem. Již v první polovině listopadu 1918 vznikla tzv. jiskrová vysílací stanice a k ní příslušející přijímací aparatura. Vysílalo se na dlouhé vlně 2400 m (kmitočtu 125 kHz) s výkonem 5 kW. Již ke konci roku 1918 se experimentálně dosáhlo oboustranného spojení s Paříží.
Prof. Ing. Ludvík Šimek (ČVUT) a jeho tzv. jiskrový rádiový vysílač
Posléze, začátkem roku 1919, zřídila vojenská správa na Petříně, na tehdejší poměry, velkou a moderní elektronkovou rádiovou stanici s vysílacím výkonem 10 kW. Byla obsluhovaná vojenským personálem (až do roku 1924) a kromě vojenských účelů se používala k vysílání meteorologických zpráv, tiskových oběžníků a příležitostně i pro soukromou korespondenci. V listopadu 1920 se rozhodlo o tom, že nevojenská radiotelegrafie přejde do kompetence ministerstva pošt a telegrafů.
Datem důležitým pro historii se stal 1. duben 1920, kdy v rámci procesu unifikace čs. branné moci oficiálně vzniklo československé telegrafní vojsko postavené z telegrafních jednotek na území státu, a také z příslušníků čs. zahraničních legií. Bylo to vyvrcholení předcházejících opatření, kdy např. ke konci roku 1919 byly telegrafním útvarům stanoveny počty a struktura válečné organizace (podle pokynů zkušených francouzských poradců).
Útvar (HVTS) se od října 1920 nazýval "Čs. ústřední vojenské telegrafní skladiště a dílny", zvětšil se rozsah jeho oprav spojovacích prostředků a zajišťoval skladování množství materiálu přiváženého legiemi z front i získávaného z objednaných dodávek z Francie, Anglie, ale i z Německa. Dále se zvětšoval počet personálu a důležitým opatřením se stalo organizační oddělení skladu od dílen. V listopadu 1921 byla výnosem MNO zřízena sedmičlenná studijní skupina pro stanovení vzorů přístrojů pro vybavování nové čs. armády spojovacími prostředky.
Po značných počátečních problémech (zejména v zabezpečení měřícími přístroji) si dílny začaly vyrábět potřebné přístroje svépomocí, shromažďovaly se pomůcky k vědeckovýzkumné činnosti a tak mohly být zahájeny první vědeckovýzkumné práce a experimenty. Toto opatření MNO předznamenalo budoucí výzkumné a vývojové zaměření v činnosti dílen.
Dílny se začaly konsolidovat a měly dobře fungující administrativu. Již od června 1921 vydávalo velitelství denní rozkazy, v říjnu se rozběhla spisová služba, což byl počátek vzniku písemných dokladů o činnosti útvaru. V témže měsíci se uskutečnila první samostatná expozice MNO na významné letecké výstavě, kde byla z vývoje a výroby dílen představena přijímací rádiová stanice s rámovou anténou.
Do běžné činnosti dílen těžce zasáhla mobilizace v říjnu a listopadu 1921, kdy se poslední rakouský císař a uherský král Karel I. neúspěšně pokusil v Maďarsku o státní převrat a uchopení moci. Mobilizace se dotkla i civilních zaměstnanců dílen, ač zůstali v té době na svých místech v dílnách, ovšem jako vojáci. Na úkolech stanovených MNO v rámci mobilizace se pracovalo ve dne v noci, i o nedělích a svátcích. Po celostátně vzorně provedené mobilizaci, kdy se útvar dílen výtečně zhostil svých úkolů, nastalo uklidnění a pokračoval další rozvoj a vybavování pracovišť potřebnými prostředky.
První krok k osamostatnění dílen byl na základě výnosu MNO proveden začátkem roku 1922 úpravou vztahů mezi dílnami a skladem. Přímý vztah ke skladu měly dílny jen ve vojenských a hospodářsko-správních otázkách. Začalo se jednat o stavbě nových budov pro telegrafní sklad a dílny v Kutné Hoře. Pro stavbu dílen byla zpracována konkrétní dokumentace.
V té době dílny zajistily rekonstrukci antény rádiové stanice na Petříně. Jedině ta zajišťovala již od prvních let existence Československa na tu dobu rychlé spojení s vybranými státy v Evropě. Rádiové stanice byly pak zřízeny také v Bratislavě a v Košicích.
Provoz rádiové stanice na Petříně (1922)
Studijní komise dílen začala za vědecké pomoci kpt. Ing. O. Tomského a výrobní pomoci kpt. J. Racka pracovat na novém modelu zákopové rádiové stanice. Koncem roku 1922 již dílny zaměstnávaly 33 civilních zaměstnanců. Úspěchy dílen byly pro MNO znamením jejich výrobních schopností a z pozice MNO se útvaru dostávalo stále větší podpory. O růst dílen se staral zvláště tehdejší přednosta 21. (telegrafního) oddělení MNO plk. Ing. Josef Dvořák (později brigádní generál a velitel telegrafního vojska,viz text a foto v části 1), který se velmi zasloužil o rozvoj efektivních vývojových a výrobních provozů dílen.

Ing. Josef Dvořák (tehdy plukovník, později brigádní generál, viz část 1)
Následoval rušný rok 1923. Studijní komise dílen ukončila práce na vývoji modelu zákopové rádiové stanice a dílny se již osmi soupravami této stanice, novými telefonními přístroji vz. 23 a osminásobnými telefonními přepojovači zúčastnily významných vojenských manévrů u Poličky. Zákopová rádiová stanice, na níž se pracovalo i po nocích, nesla typové označení TRD (začáteční písmena jmen Tomský–Racek–Deyl) a v náročných podmínkách manévrů se skvěle osvědčila. Vysoké domácí i zahraniční hodnocení, spolu s následnými objednávkami MNO, byly pro vedení dílen velkou odměnou. V podmínkách nedostatečného strojového parku (většina komponent se vyrobila ručně) a počáteční nezkušenosti pracovníků, byl výsledek použití TRD na manévrech (ve francouzské, anglické a německé konkurenci) opravdu hodný obdivu.
Prototyp zákopové rádiové stanice TRD (1923)
Přenášení soupravy rádiové stanice TRD (třemi muži)
Výnosem MNO z května 1923 byly zřízeny již zcela samostatné "Telegrafní dílny" (HVTS získal vlastní opravnu). MNO stanovilo dílnám program výroby nových modelů spojovacích prostředků a schválilo nový pracovní postup. Ze studijní komise se stala výzkumná a vývojová laboratoř dílen a hlavní její tehdejší náplní se staly nové vzory rádiových stanic, telefonních přístrojů a přepojovačů (ústředen). Bylo rozhodnuto o zřízení vlastních samostatných provozoven v Praze-Kbelích, a to se také realizovalo. Počet civilních zaměstnanců dílen se zvýšil na 76 osob.
Vedení Vojenských telegrafních dílen (zleva): ředitel - škpt. Dr. Ing. Otto Tomský, zakladatel a vedoucí výroby škpt. Jan Racek a zakladatel a vedoucí laboratoří npor. Karel Deyl
Důležitým mezníkem v rozvoji dílen se stal rok 1924, v němž byly výnosem MNO (s platností od 1. ledna) ustanoveny samostatným útvarem s konečným názvem "Vojenské telegrafní dílny" (VTD), jejichž ředitelem se stal škpt. Dr. Ing. Otto Tomský. Došlo k zdokonalení výrobních kapacit dílen a rozběhla se skutečná sériová výroba přístrojů pro armádu. Úspěšná činnost VTD neušla pozornosti tehdejších vojenských i politických činitelů, kteří začali dílny navštěvovat a seznamovat se s jejich schopnostmi. Byli to např. ministr národní obrany František Udržal, náčelník Hlavního štábu čs. branné moci – francouzský divizní generál Eugene Désiré Antoine Mittelhausser, přednosta technického odboru MNO brigádní generál František Nosál, senátor Václav Klofáč, poslanec Emil Špatný a další.
Zleva doprava: Ministr obrany ČSR F. Udržal, náčelník Hlavního štábu francouzský div. gen. E. D. A. Mittelhausser a přednosta technického odboru MNO brigádní generál F. Nosál
Do HVTS se z VTD začaly dodávat první série rádiových stanic, polních telefonních přístrojů, osmi- a patnáctinásobných telefonních přepojovačů a světelných signalizačních přístrojů. Byly provedeny větší práce na rekonstrukci petřínské rádiové stanice a na stavbě rádiových stanic pro MNO v Bubenči a v Bratislavě. Realizovaly se vzorky nových přístrojů a v laboratořích se rozběhly práce  na modelech divizních a leteckých rádiových stanic. V Praze-Kbelích se stavěla vlastní výrobní továrna VTD. Ke konci roku 1924  v podniku pracovalo již 162 zaměstnanců (z toho 133 civilních).
V roce 1925 pokračovala na objednávku MNO rozsáhlá sériová výroba a dodávky spojovacích prostředků. V květnu se HVTS přestěhoval do Kutné Hory a většina tím uvolněných místností převzaly VTD, které z nich vytvořily své provozovny. Počet zaměstnanců vzrostl na 211 osob a organizace se vnitřně zracionalizovala.

Jak probíhal rozvoj výzkumných, vývojových a výrobních schopností VTD

Hlavním problémem telegrafního vojska od samotného jeho vzniku byl kritický nedostatek spojovacích prostředků pro jednotky rozmístěné na území státu. Vedle prostředků, které zůstaly v ČSR po bývalé rakouskouherské armádě, bylo čs. telegrafní vojsko v počátku vybavováno především materiálem ze spojovací výzbroje čs. zahraničních legií (největší množství spojovacích prostředků dodali legionáři z Ruska). Něco bylo též zakoupeno z válečných přebytků francouzské, rakouské a německé armády. To, ovšem, neslo s sebou problém mimořádné roztříštěné struktury spojovací techniky spolu s velkou různorodostí mechanických dílů a součástkové základny komplikující opravy poškozených prostředků. Pokračující nákupy spojovacích prostředků ze zahraničí nemohly odpovídat zájmům, jak čs. branné moci, tak i nově zakládaného čs. průmyslu.
Před 1. světovou válkou nebyl v českých zemích žádný průmysl sdělovací techniky. Veškerý takový průmysl rakouskouherské monarchie byl soustředěn ve Vídni a byl zcela závislý na velkých říšskoněmeckých radiotelegrafních firmách (vídeňské podniky byly jen většími filiálkami německých firem, zejména Telefunken a Lorenz. Na našem území nemohla za války žádná továrna sdělovací techniky vzniknout.
Po vzniku čs. státu byly dodávky radiotelegrafní techniky pro vojenskou správu plně závislé na zahraničí, především na Francii odkud přišly první dodávky radiotelegrafních přístrojů (ve stejné situaci byla později i správa pošt a telegrafů, když plánovala výstavbu státní radiotelegrafní sítě). Bylo zřejmé, že pro vojenskou správu to byla situace neudržitelná a bez založení vlastních radiotelegrafních výrobních kapacit nebylo možné dále postupovat.
Na postupné dosahování soběstačnosti mělo zpočátku velký význam založení polostátní československé továrny na telegrafy a telefony Telegrafia, a.s. v Praze (říjen 1919). V roce 1921 byla v součinnosti francouzské společnosti Société Française Radio Electrique a Křižíkových závodů založena společnost Radioslavia vyrábějící radiotelegrafní stanice a přístroje. Kabely pro telegrafní a telefonní spojení začala od roku 1922 vyrábět pražská firma Kablo a bratislavská Továreň na káble. Nesmírně důležitou se stala výroba elektronek, zajišťovaná od roku 1923 pražskou továrnou Radioelektra v Hloubětíně.
Na civilní průmyslové kruhy však nemohla v té době vojenská správa spoléhat a proto se, s vědomím složitosti a náročnosti svého zámyslu, rozhodla zajišťovat výrobu radiotelegrafní techniky pro armádu vlastními silami. Tím se vracíme k popisu dalšího rozvoje výzkumné a vývojové činnosti s následnou výrobou prostředků ve VTD.
Rozumí se, že výroba vojenských rádiových přístrojů pro polní nasazení si nejdřív vyžádala velký rozsah výzkumných a experimentálních prací, a teprve na jejich základě se mohlo přistoupit k vývojovým a výrobním etapám.
Potřebné elektrické a mechanické komponenty, a především radiosoučástky nebyly dlouho z výroby našeho průmyslu k dispozici, proto si jejich výrobu postupně musely VTD zajišťovat samy (kromě elektronek). Osvojily si náročnou výrobu pevných a otočných kondenzátorů, pevných a otočných indukčních cívek a mnoha dalších komponent a součástek. Tak se postupně v VTD naladil vývoj a výroba v celém spektru, od součástek až po zkompletované a zkouškami prošlé stanice a přístroje. Svou technickou úrovní a kvalitou nijak neustupovaly špičkovým zahraničním produktům té doby.
Dílny byly nejprve zřízeny v provizorních místnostech dřevěných baráků a některých objektů v zadním traktu někdejších zeměbraneckých kasáren na pražském Pohořelci postavených v roce 1896 (v hlavní budově na západní straně pohořeleckého náměstí byla Válečná škola, ústřední knihovna MNO a mnohé další útvary, úřady a složky).
Dobové foto historických kasáren na Pohořelci v Praze (sídla Válečné školy)
Základními funkcionáři velení VTD při jejich rozvoji byli ředitel škpt. Dr. Ing. Otto Tomský s přednostou technické správy dílen kpt. Josefem Šípkem a pobočníkem npor. Ladislavem Šťastným, vedoucí výrobních provozů kpt. (záhy škpt.) Jan Racek a vedoucí laboratoří npor. Karel Deyl, absolvent Vysoké školy radiotelegrafní v Paříži. Trojice osobností Otto Tomský, Jan Racek a Karel Deyl sehrála v historii dílen nezastupitelnou roli. Nelze také nezmínit roli vynikajícího vědeckého pracovníka Dr. Ing. Bedřicha Goldschmieda, který se později stal vedoucím laboratoří VTD. Ve svých laboratorních provozech začaly VTD zaměstnávat také erudované matematiky a fyziky. Rozběhla se i oboustranně přínosná spolupráce VTD s vysokými školami.
Samostatnou kapitolou v rozvoji VTD byly jejich výrobní kapacity. Až do roku 1922 nebyly prakticky k dispozici žádné obráběcí stroje. Výroba prakticky byla pouze ruční se všemi omezeními, které to s sebou neslo. V dílnách se zajišťovalo pouze omezené zkoušení a menší opravy přístrojů. Teprve v dalších letech se situace začala měnit k lepšímu a výroba ve VTD postupně začala dosahovat úrovně vyspělých zahraničních pracovišť.
Čas plynul až přišel říjen 1926, kdy se VTD přestěhovaly do nových budov v pražských Kbelích. Tam se pak mohla výroba rozjet na plné obrátky. Základním východiskem zůstávala činnost oddělení laboratoří, kde se prováděly nezbytné a náročné analytické a experimentální práce, navrhovaly a rozpracovávaly se nové vzory spojovacích prostředků a přístrojů, navrhovala se zdokonalení již zavedených a provozovaných prostředků a uskutečňovala se měření, bez kterých se VTD, ani provozovatelé v telegrafním vojsku nemohli obejít. Právě laboratoře VTD byly faktickými předchůdci výzkumných a vývojových pracovišť Výzkumného ústavu 060 (VÚ 060) Praha, jehož poslední název byl Vojenský technický ústav elektroniky (VTÚE) Praha.
Budova VTD v Praze-Kbelích
Výrobní provozy měly svoji konstrukční a dílenskou kancelář, telegrafní, radiotelegrafní a telefonní dílnu a podpůrné dílny – zámečnickou, kovářskou, slévárenskou, a také truhlárnu a strojovnu.
O tehdejším rozsahu výroby prostředků pro telegrafní vojsko ČSR svědčí skutečnost, že v tom přelomovém 1926 roce VTD vyrobily 280 zákopových rádiových stanic, 100 souprav nových leteckých rádiových stanic vz. 26 (s přijímačem RP2 a vysílačem RV2), 650 osminásobných a 360 patnáctinásobných polních telefonních přepojovačů (ústředen) a řadu dalších prostředků. Posledním typem rádiové techniky, vyvinutým ve dvacátých letech byla radiotelegrafní stanice vz. 29. O důležitých výstupech VTD ve třicátých letech (do osudných mnichovských událostí) bude řeč dále.


(Pokračování následuje v části 3.)