SVĚT V ROCE 2015 (VÝBĚROVĚ)

Co lze ve světě očekávat v roce 2015 (výběrově)

Podle předpokladu dosáhne v roce 2015 obyvatelstvo Země počtu 7,2 miliard osob. Očekává se, že ve většině zemí budou lidé žít déle než dosud. Stále více lidí na Zemi bude hovořit anglicky, francouzsky, španělsky, čínsky, rusky a arabsky. V přírůstku obyvatelstva Země připadne na rozvojové země podíl 95%. V nejrozvinutějších zemích světa má žít něco přes jednu miliardu lidí (téměř všichni budou obyvateli nejrychleji rostoucích měst).

Všeobecně se uznává, že odcházející rok 2014 přinesl několik velmi nebezpečných mezinárodních krizí, avšak neztrácí se naděje, že se nakonec, byť značně obtížně, najdou cesty jak se postupně z krizí dostat. Na mezinárodně politické úrovni se rok 2014 nejvýrazněji odrazil především vývojem situace ve dvou zeměpisných zónách. Jsou jimi jsou za prvé Severní Afrika a Blízký Východ, za druhé pak východ Evropy. V prvním případě je možné hovořit o uzavření paraboly “arabských jar” vyznačeném demokratickými volbami v Tunisu a uchopením moci v Egyptě vojenským velením, rozpadem libyjského státu a stále pokračující válkou v Libyi.

Blízký Východ

Na Blízkém Východě vystřídal uměřenost islámských zemí, které se rozhodly osvobodit se od náboženského radikalizmu, mnohem nebezpečnější fenomén reprezentovaný (dnes již neblaze a osudově známými) sunnitskými ozbrojenými formacemi islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL), které se vojensky zmocnily severních a východních oblastí Iráku. Od července 2014 až dosud se hnutí ISIL podařilo vyplnit politickou prázdnotu Iráku a další části - silám islámského státu v Sýrii (ISIS) - zasáhnout do občanské války v Sýrii. Nebezpečí spočívá zejména v tom, že “Islámský stát” k sobě připoutává nové generace muslimů z celého světa (nezávisle na jejich původu, vzdělání, sociálním postavení apod.). Ty jsou připraveny fanaticky bojovat  za věc chalífátu a obětovat i své životy. Hnutí ISIL/ISIS vytváří své atributy státní moci - začínají fungovat ministerstva, staví se školy, nemocnice, formuje se vlastní domobrana. Tím se zajišťuje podpora ze strany obyvatelstva, a vstupování dobrovolníků do armády. Přesný počet osob ve vojenských formacích islámského státu není znám, odhaduje se na 30 až 80 tisíc (z toho 10 až 16 tisíc jsou cizinci ze zahraničí). Vojsku velí bývalí důstojníci armády Saddáma Husajna. Výzbroj a vojenská technika byla ve velkých počtech ukořistěna na základnách irácké armády. Islámský stát se stal nechvalně známým masovými vraždami zajatců a zvlášť bestiálními vraždami rukojmích.

Všichni vůdci islámského státu, včetně chalify Abú Bakra al-Bagdádího, prošli americkým táborem pro vězně v oblasti iráckého města Umm Kasr. Podle (neznámo jak důvěryhodných) informací Edwarda Snowdena byl Islámský stát vytvořen speciálními službami USA, Spojeného království a Izraele se zaměřením proti šíitům podporujícím Írán a proti arabským státům, které neuznávají Izrael (jimiž jsou Irák, Sýrie a Egypt).

Nyní to vypadá tak, že ofenzivní schopnosti sil ISIL a ISIS slábnou a v roce 2015 by mohlo docházet k jejich poklesu až do stavu, kdy by se moc chalífátu udržela pouze v sunnitských oblastech Iráku, nebo možná, až do konečného vymýcení těchto sil. Mnohé bude záviset na situaci v Sýrii, kde se kromě přítomnosti ozbrojených skupin ISIS, kříží zájmy Moskvy a Washingtonu v probíhající vyšší a rozsáhlejší hře.

Zdá se, že nová role připadá, při pohledu do roku 2015, Turecku. Turecko dnes stojí před volbou, která může nejen radikálně změnit jeho zahraniční politiku, ale i ohrozit jeho nestabilní zahraničně-politickou koncepci “nulových problémů” se sousedy. Pod hrozbou je nyní spolehlivost regionální vlády Kurdistánu, jako strategického partnera Turecka na Blízkém Východě.

V současné době je po Německu druhým největším exportním trhem pro Turecko Irák, přičemž významná část dodávek exportovaného zboží jde do Kurdistánu. Podpora autonomního Kurdistánu může podlomit ekonomické vztahy Turecka s ostatním Irákem. I když se Kurdistán v současné době jeví jak tureckým, tak i západním investorům jako výjimečně přitažlivý trh, v střednědobé perspektivě jsou s ním spojena značná rizika, jelikož v případě vypuknutí občanské války v Iráku (a takový vývoj nelze pro jeho dosti vysokou pravděpodobnost vyloučit), nastane rychlý konec kurdského ekonomického boomu. V současnosti zřejmě turecká podpora Kurdistánu přináší dividendy, avšak potenciální konflikty mezi iráckou provincií Arbílem a Bagdádem mohou Turecko přinutit vrátit se pro zajištění bezpečnosti k tradiční orientaci své regionální politiky.

Od června 2014 se Turecko prakticky stalo cílem útoků ozbrojenců ISIL a ISIS. Již dříve byla turecká vláda kritizována za účast ve vzniku chaosu, který je charakteristický pro dnešní Irák. Turecko bylo již dávno obviňováno v tom, že propouštělo přes své území ozbrojené džihádisty snažící se vstoupit do řad protiasádovských sil v Sýrii. Avšak klást vinu za radikalizaci občanské války v regionu pouze na Ankaru, je velkým zjednodušením reálné situace. Jak už nejednou ukázala historie džihádistického hnutí, občanské války a represe ze strany vlád, jen posílila podporu extrémistických bojových skupin působících ve jménu islámu místním obyvatelstvem.

Jedno je možné tvrdit s jistotou. Turecko dnes platí velmi vysokou cenu za svoje úsilí o svržení režimu Bašára al-Asáda v Sýrii. V nových politických podmínkách se téměř 900 kilometrová hranice se Sýrií stala pro tureckou bezpečnost stálou hrozbou.

Válka v Syrské arabské republice trvá již od léta 2011 a dosud si vyžádala kolem 200 000 lidských životů a nejméně milion zraněných. Opustit svá bydliště musela téměř polovina obyvatelstva. I za této situace vláda Bašára al-Asáda prokázala svoji stabilitu, požívá podpory obyvatelstva (vládne asi 65% obyvatel) a morální duch armády nikdy nebyl tak vysoký. Vládní vojska vybojovávají dříve zabraná území od islámistických formací zpět. Sýrie využívá podporu Ruska, Číny a Íránu, kteréžto státy ji poskytují kredity i výzbroj. Nepřátelskou stranu podporuje finančně i výzbrojí především Saúdská Arábie, která usiluje o zničení šíitsko-alávistické vlády v zemi. Státy Západu, společně s USA, zásobují zbraněmi i municí tzv. Svobodnou syrskou armádu (paradoxně napojenou na al-Káidu). Většina oddílů této armády se přimkla k hnutí Islámského státu. Pomoc získanou od Západu jim nezřídka zabaví silnější islamisté. Izrael periodicky provádí údery na syrská vládní vojska a dodává povstalcům zpravodajské informace.

Nedojde-li k politickému a diplomatickému řešení, bude v roce 2015 konflikt v Sýrii pokračovat a může i narůstat. Pokračující destrukce syrské infrastruktury, spolu s neurčitostí a neustálými změnami průběhu bojových linií, bude dále ztěžovat uskutečňování humanitárních akcí. Od poloviny roku 2014 je podle kvalifikovaných odhadů 10,8 milionů lidí, z 22 milionového obyvatelstva Sýrie, tak postiženo konfliktem, že potřebují humanitární pomoc. Na území Sýrie je přes 33 000 uprchlíků a lidí hledajících azyl, převážně z Iráku, menší počet z Afghánistánu a Somálska.

Zatímco USA připravují další podporu a posílení bojujících rebelantských formací s různým složením a usilují o to, aby se rok 2015 stal ve válce pro jimi podporované síly rokem přelomu, má se koncem ledna 2015 v Moskvě uskutečnit čtyřdenní setkání vládních představitelů Sýrie a opozice. Na setkání budou pozváni představitelé nejširšího spektra syrské opozice. Podaří-li se proti sobě bojující strany skutečně posadit za jednací stůl, bude to pro budoucí možné mírové řešení konfliktu, normalizaci situace a pro celé světové společenství velkým úspěchem.

Pokud jde o trvale konfliktní situaci mezi Izraelem a Palestinou, nelze toho o roku 2015 mnoho říci. Trvá nebezpečí, že se skutečné problémy jako vždy zamluví, když se namísto seriózní politické analýzy situace budou stále jen opakovat fráze o naději a dobrých úmyslech, avšak nové rozhodné kroky vedoucí k vytvoření a odpovídajícímu naladění vztahů dvou států nebudou následovat.

Ukrajina, východ Evropy a Rusko

Krize na Ukrajině a kolem Ukrajiny je stále příliš živá. Země představuje osudový kámen úrazu mezi Ruskem a Spojenými státy. Trvající zostřování krize je odrazem mimořádně špatných vztahů mezi Washingtonem a Moskvou. Dvoustranný dialog se posunul o mnoho let zpět. A aby toho nebylo málo, do konfrontace mezi Vladimirem Putinem a Barackem Obamou se vklínila ještě i Kuba. Dosažení dohody s “Ostrovem svobody” je možné považovat za velmi zdařilý krok amerického prezidenta, a to i přesto, že, rok 2014 se charakterizoval mimořádně vysokou aktivitou ruského prezidenta.

Vladimir Putin byl právem označován za člověka roku 2014. Ukázal, že je schopen mnohého - do značné míry sblížil Asádovu Sýrii se Západem (a tím předešel nepředvídatelným důsledkům hrozby eskalace konfliktu), předal světovému společenství arzenál chemických zbraní Damašku, zkrotil Írán, aby se otevřela cesta k jednání o jaderné otázce, odřízl od Ukrajiny Krym a připojil jej k Rusku, a na hlubší objektivní zhodnocení čeká i jeho skutečná role sehraná při tom, jak se vymkla z moci velmi problematického (Západem vehementně podporovaného) Kyjeva výbušná území jihovýchodu Ukrajiny.

Poslední čtvrtletí odcházejícího roku 2014 nechalo vyplout na povrch dřímající problémy Ruska s jeho národní ekonomikou, kriticky závislou na trzích s energetickými nosiči. Země přistoupila k nacházení a získávání alternativních strategických partnerů, jako reakci na Západem uvalované sankce, pokles cen ropy a další faktory působící na pokles rublu a celkově ekonomiky státu, z kterého se má ekonomika až dva roky vzpamatovávat.

Je možné, že v roce 2015 bude Putinovo Rusko v zahraniční politice zastávat mírnější pozice a ve vojensko-politické oblasti, že dojde k většímu či menšímu poklesu aktivity.

Všeobecně se ví o tom, že příslušné orgány amerického vedení v Rusku skrytě vyhledávají a organizují vnitřní politické síly, které by mohly pomoci svrhnout prezidenta V. Putina. Pokračující pokusy o destabilizaci, které podkopávají mírové urovnání vojenského konfliktu na Ukrajině, vedou k zvyšování role a posilování potenciálu NATO v Evropě. Je zřejmé, že Ukrajina má nesmírně daleko ke splnění kritérií pro vstup nových států do Severoatlantické aliance a nový generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se v tom smyslu vyjadřuje zcela jednoznačně. Přesto Kyjev dělá zbytečné a nikomu neprospívající gesto - zrušení neutrálního, tj. mimoblokového postavení země. Proč asi?

A Vladimir Putin bude jistě dost ostražitý na to, aby mohl spolehlivě zneškodnit “bombu”, snaživě umisťovanou pod jeho prezidentské křeslo. Snad bude moci i neutralizovat kroky vedoucí k zintenzivňování strategie studené války a podaří se mu namísto toho dospět k vedení tolik potřebného širokého dialogu.

Začaly se publikovat předpovědi ekonomů k základním ekonomickým ukazatelům Ruska na rok 2015. Američtí ekonomové všeobecně soudí, že rok 2015 bude pro Rusko špatným rokem. Průměrná hodnota inflace, předpovídané pro rok 2015 má činit 3,6%. Podle pesimistů má efektivnost ruské ekonomiky poklesnout o 7,9%, téměř o tolik, jako v krizovém roce 2009.

Širší a obecnější pohledy na svět roku 2015

Ve světové ekonomice se mají v roce 2015 obnovit vysoká tempa růstu, podobná těm, jaká byla v 60. až 70. letech minulého století. To mají způsobit politické tlaky - obyvatelstvo bude zainteresováno v dosahování vysokých životních standardů, globalizovaná ekonomika bude rychleji vstřebávat nové přínosy vědy a technologií, vstup na mezinárodní trhy bude jednodušší. Chronické nemoci ekonomiky, především finanční a energetické krize, však nikam nezmizí. Hlavními hrozbami pro budoucí rozvoj ekonomiky mají být spád ekonomiky USA, demografická krize v Evropě a Japonsku, skutečnost, že Čína a Indie neudrží vysoká tempa ekonomického růstu, země Východní Evropy, bývalého Sovětského svazu a Latinské Ameriky, které uspokojivě nereformují své finanční instituce a nezajišťují potřebný stupeň rozvoje svých ekonomik.

Spotřeba energií se má zvětšit o 50%. Přitom se již bude využívat 80% nalezených světových zásob ropy a 90% zásob plynu. Země Blízkého Východu, Afriky, Jižní Asie a severní Číny budou čelit ostrému nedostatku pitné vody (a dodnes není jasné jak tento životně kritický problém řešit).

Dvě oblasti technologií se budou rozvíjet zvláště rychlými tempy - informační (a komunikační) technologie a biotechnologie. Společenství roku 2015 bude ještě více globalizované, technologie budou vytvářet stále nové možnosti komunikací a provádění byznysu v celosvětovém měřítku.

Nízká úroveň řízení velmi velkých měst (megapolisů, tj. nad 10 milionů obyvatel) způsobí, že kvalita života a zdraví jejich obyvatel bude horší než v roce 2014. Z druhé strany, se projeví tzv. “demografické dividendy”, tj. růst počtu práceschopného obyvatelstva, zlepšení kvality vzdělávání a lékařské péče. Obyvatelé většiny průmyslově vyspělých zemí mají z uvedených důvodů žít déle. Porodnost v těchto zemích se bude snižovat a počet seniorů (přes 65 let) převýší počet práceschopných lidí. S těmito problémy se má setkat nejen Evropa a Japonsko, ale i Čína a některé postsovětské státy. Největšími problémy lidstva budou krize energetických zdrojů, ekologie, organizovaný zločin, obchodování s narkotiky, epidemie (např. AIDS, Ebola) a terorizmus.

Výroba potravin bude vcelku odpovídat počtu obyvatelstva na Zemi, avšak špatné podmínky zpracování, skladování, přepravy a rozdělování potravin se negativně projeví na zásobování mnoha regionů planety. Ve zvláště těžké situaci se ocitnou obyvatelé afrických zemí. Také ale země s represivními režimy a státy, které budou vést vojenské konflikty se sousedy nebo vlastními občany. Přírůstky ve výrobě potravin budou v některých asijských a postsovětských státech.

V roce 2015 se prohloubí dělení zemí na “starý svět” a ”nový svět”. Do”starého světa” se budou počítat země s režimy, ve který se projevuje politický, náboženský, ideologický nebo etnický extrémizmus, což se nevyhnutelně odrazí na ekonomické situaci těchto zemí. K ”novému světu” budou patřit státy, které se aktivně a pozitivně účastní života světového společenství a kladou důraz nikoli na upevňování nějakých pseudoideologických koncepcí, ale na rozvoj ekonomiky a pokročilých technologií. Očekává se, že globalizace značně zvýší otevřenost a transparentnost vlád a projasní používané rozhodovací mechanizmy.

Nakonec, je zřejmé, že význam státních institucí ve světě podstatně poklesne. Globalizační procesy nutně zvýší význam struktur byznysu, nadnárodních nekomerčních a společenských organizací, které budou uskutečňovat stále větší a důkladnější kontrolu činnosti vlád. Důsledky těchto procesů je dnes těžké předpovědět, jen se zdá být jasné, že země s neefektivními vládami se budou rychle dostávat do pozice poražených, a že rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými zeměmi bude mnohem výraznější než dnes.

V roce 2015 ještě více zesílí procesy migrace lidí a různé národní diaspory budou hrát stále významnější roli. Očekává se, že to, spolu s dalšími faktory, může snížit pravděpodobnost vypuknutí válečných konfliktů velkého měřítka. Zato se nesníží, ale naopak se asi zvýší, počet menších etnických a náboženských konfliktů vznikajících většinou kvůli kontrole zásob energetických a vodních zdrojů. Vypadá to, že také známá “horká místa” asijsko- tichomořského regionu (Indie-Pákistán-Čína, Blízký Východ, Čína a Taiwan, atd.) zůstanou a přibudou k nim další.

Obloukem se vracíme k tomu, že zřejmě nejdůležitější mezinárodně-politickou událostí, která se očekává od příštího roku 2015 budou jednání o urovnání situace na jihovýchodě Ukrajiny. Bez ohledu na křehké příměří vyhlášené mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a místní domobranou na začátku prosince 2014 a volby, které proběhly v jednostranně vyhlášených republikách (Doněcké a Luganské), zůstala otázka o tom, budou-li uvedené republiky nadále součástí Ukrajiny viset ve vzduchu. Kyjevská vláda, která prohlásila, že Donbas je součástí Ukrajiny, svou činností, tj. provedením operace s charakterem trestné výpravy (a názvem protiteroristická), nesmyslným bombardováním měst a vesnic, však udělala všechno pro to, aby se obyvatelé obou republik součástí Ukrajiny necítili. Přesto však se vyhlášené (ale i dodržované) příměří může stát základem opravdového politického urovnání konfliktu a skutečného ukončení občanské války.

Je jen logické, že kritickou se stala i ekonomická situace na Ukrajině. Země se fakticky dostala na hranu neschopnosti plnění svých základních státních závazků (defaultu). Podle prohlášení premiéra A. Jaceňuka může Ukrajinu zachránit před defaultem mezinárodní dárcovská konference. Předpokládá se, že by ji Evropská komise mohla zorganizovat někdy začátkem roku 2015. Na řešení klíčové otázky, jakou je budoucí vývoj ukrajinská krize, čeká mnoho dalších souvisejících zásadních problémů.

Závěrem

Nejsou bohužel žádné opravdu realistické náznaky toho, že se v hlavních událostech a procesech negativní tendence z roku 2014 v novém roce brzy změní na pozitivní. Zatím trvá to, že procesy zahájené “arabským jarem” přinášejí namísto demokracie, buď válku typu “řízeného chaosu”, nebo nový autoritativní režim. V Egyptě bojuje armáda a policie na Sinajském poloostrově s místními teroristy. Libye je stále zachvácena krutou občanskou válkou. V Jemenu dochází k bojům mezi šíity a sunnity jak v provinciích, tak i v hlavním městě San’a. Na územích Iráku a bojující Sýrie se zabydlelo hnutí za Islámský stát ISIL/ISIS, které si dalo do štítu celosvětový džihád. Radikální džihádizmus se rozpíná na jih - do Mali, Čadu, Kamerunu, Nigérie a Středoafrické republiky.

Blízko středu Evropy stále je stále hrozbou závažné ohnisko nestability - konflikt na Ukrajině. Spojené státy tvrdě vyrazily proti strategickým konkurentům, tj. Rusku, a méně otevřeně i Evropské unii. NATO zintenzivňuje svoji aktivitu a rozšiřuje vojenskou infrastrukturu u ruských hranic. Jako by vše spělo k nové studené válce (pokud v ní již nejsme).

Bourá se bezpečnostní systém v Evropě. Pokračují procesy rozpadu států a revize hranic. V některých státech “staré dobré Evropy” periodicky sílí separatistické tendence. Nazrávají etnické a náboženské konflikty mezi původními Evropany a migranty.

Dosavadní svět a Evropa není světem a Evropou většiny obyvatelstva. Lidé žádají změnu. Namísto světa a Evropy se strachem z nezaměstnanosti, staroby a chudoby, neschopnosti zajistit slušný život všem vrstvám obyvatelstva, s režimy sloužícími zájmům oligarchů a bankéřů se volá po světu a Evropě sloužící potřebám naprosté většiny lidí.

Změna je možná a je naděje, že k ní dříve či později dojde. Ti, kteří tvrdí, že změna možná není, to opírají o své zájmy a důvody, pro které je pro ně jakákoli změna nevýhodná. Většinoví obyvatelé potřebují, aby se svět a Evropa znovu sjednotily a rekonstruovaly na multipolární, demokratické a progresivní bázi.

K SITUACI NA JIHOVÝCHODĚ UKRAJINY

Střety idejí a zájmů na jihovýchodě Ukrajiny

Charakteristika vojenského vedení povstaleckých sil

Od té doby co vojenské síly povstalců po dlouhých měsících obrany proti vojenským silám Kyjeva přešly nakonec do protiútoku, nedávno přerušeného křehkým příměřím, se na přetřes dostaly otázky co jsou to za síly ty jednotky domobrany Doněcké lidové republiky a Luganské lidové republiky a kdo je vede. Zejména se zvýrazňují údaje o náboženském pravoslavném základě složení a pohnutek vedení těchto sil. Právě z hlediska národovecké ideologie a náboženské víry je celkové situace a konfliktnost možného dalšího vývoje v těchto kritických oblastech nesmírně komplikovaná. Velmi konfliktní jsou ideologické názory a náboženské postoje mezi činiteli a vojenskými veliteli povstaleckých sil.

Zasazení problému do rámce celkové situace území Ukrajiny

Ve vědomí většiny obyvatel Ukrajiny jsou logicky hlavními tématy současné problémy země, ve které žijí. V hlavě mají stále nové informace, které se jim aktuálně dostávají, to co bylo před týdnem, měsícem, rokem, desetiletím je zcela upozaděno. Mají narušený souvislý obraz historie a světa kolem nich, narušený systém duchovních hodnot. A proto se dá takovým obyvatelstvem poměrně snadno manipulovat. Přes 20 let se narušoval jakýkoli souvislý a objektivní obraz světa.

Mozky velké části ukrajinských obyvatel se cílevědomě dostávaly pod působení skupiny oligarchů, kteří paradoxně třeba vůbec nebyli ukrajinské národnosti. A ti měli za zády patrony ze Západu. V ukrajinských elitách se v sovětské době udržovala rusofobie s tradicí od doby Tarase Ševčenka, nebo ještě dřívější. V tom duchu byl národ, zejména v západních částech země vychováván a duchovně zpracováván. Během liberálních 25 let se rusofobní nálady uměle a intenzivně přiživovaly. Osudným pro vývoj Ukrajiny se stal kyjevský “Majdan” a to, co po něm následovalo.

V prostředí ostrých válečných střetů vznikl obrovský problém a současně výbušná situace s ukrajinskými uprchlíky z jihovýchodu země hledajícími záchranu v Rusku. Logicky se to jeví jako jedna ze součástí plánu kyjevského vedení. Vypadá to tak, že plán předpokládal zničení infrastruktury Donbasu, aby tam pro obyvatelstvo nastaly neúnosné podmínky a to, aby pak lidi přinutilo masově odcházet do Ruska.

Doněcké letiště Sergeje Prokofjeva před a po válečném zničení

Je zřejmé, že cílem kyjevského vedení (a zřejmě jeho západních patronů) se stala destabilizace situace v Rusku. K tomu bylo nutné vytvořit obrovský proud utečenců. To mělo za prvé oslabit Rusko ekonomicky - zajišťovat pro utečence potraviny, práci a bydlení při dalším značném zvětšování počtu uprchlíků, k tomu by Rusku nemusely stačit síly a prostředky. A za druhé, takový obrovský proud uprchlíků z Ukrajiny by mohl ve válečné vřavě přivodit velký masakr lidí. Každá salva houfnic při palbě na Doněck, může způsobit přírůstek tisíců uprchlíků. Doněck se změnil na přízračné město, ve kterém zůstala jen asi třetina obyvatel. Děti a mladé ženy prakticky vymizely z ulic, téměř zmizela auta, přestaly jezdit autobusy. Přičemž uprchlí obyvatelé se chtěli vrátit, doma je doma. Při velké míře zničené infrastruktury města nebyl však návrat vůbec jednoduchý.

Místa hlavních bojů na území DLR a LLR

Vedoucí činitelé a velení vojenských sil povstalců

Snad nejlépe a nejobsažněji vystihuje podstatu povstaleckých vojenských sil na jihovýchodě Ukrajiny charakteristika z vyjádření vlivného pomocníka bývalého ministra obrany Doněcké lidové republiky (charizmatického Igora Ivanoviče Strelkova, jehož vlastní jméno je Igor Vsevolodovič Girkin) - Igora Michajloviče Druze.

Igor Ivanovič Strelkov - bývalý ministr obrany DLR a uznávaný vůdce povstaleckých sil

Igor Michajlovič Druz - pomocník Igora Strelkova

Tak tedy Igor Druz, se o vojenských silách povstaleckého jihovýchodu Ukrajiny vyjádřil tak, že jsou armádou “Nového Ruska” (celý text níže je obsahem jeho vyjádření) a představují kontrarevoluci, která je proti všem revolucím, i říjnové roku 1917, i ruské z roku 1991 i ukrajinské z roku 2004, i nedávné ukrajinské 2014. Je pro návrat k historickému Rusku a její válka je svatá. Je pro «Svatou Rus», pro pravoslavný typ státu, pro náboženský a sociální stát, proti oligarchům, liberálům a fašistům. Zdůrazňuje, že to ovšem neznamená, že někdo bude pro jiné náboženské vyznání poškozen.

Pravoslaví však má dostat status státního náboženství. Vytvářet ideologii takového státu vůbec není nutné. V učení pravoslavné církve je jasně popsáno jaké mají být vztahy církve a státu. Povstalecká armáda chce zřídit institut plukovních kaplanů a již nyní má plukovní kněze. Mají své farnosti, přijíždějí však k vojákům.

V armádě Nového Ruska jsou i komunisté, i ateisté. Jsou to však takoví “levičáci”, které by jacíkoli trockisté za jejich lásku k Rusku zastřelili. Jádro nové armády je pro historickou cestu Ruska z doby kdy bylo silné a jeho síla rok od roku vzrůstala. Přikázání “nezabiješ” se neporušuje, ozbrojeného nepřítele vlasti je možné zabít. Kyjevské ukrajinské síly likvidují mírumilovné obyvatelstvo, což znamená, že se postavili proti základům křesťanské víry. Podle pravoslavného učení platí jednota Ukrajiny, Běloruska a Ruska. A tyto země odmítají to, že by chtěly být s prohnilým jazykově sjednoceným Západem - antikristem této doby.

Armáda Nového Ruska zavedla (v Doněcku) určitý pořádek: poslala do centra města vojenské hlídky, u vojenských útvarů zavedla “suchý zákon”. V armádě Nového Ruska byly zakázány necenzurované hrubé nadávky. I to je důležité opatření k zavedení pořádku. Ve Strelkovově rozkaze se uvádí, že armáda je pravoslavná, bojuje za ideu a nepatří se, aby voják pravoslavné armády používal výrazy urážející Boha a Matku Boží. Státní status pravoslaví je právně zakotven. Mezi vojáky jsou i takoví, kteří nevyznávají pravoslaví, jde však o absolutní menšinu. Neznamená to, že budou nuceni vyznávat většinovou víru druhých vojáků, že se budou potlačovat jejich práva. V carském Rusku také nebyli v armádě samí pravoslavní, byla to však pravoslavná armáda, a nikdo v ni nebyl pronásledován. Například islamisté měli dokonce obdobu Svatogeorgijevského řádu.

Úkolem armády Nového Ruska je nejdřív zastavit útok nepřítele a potom zavést pořádek na celém území Ukrajiny. Kyjevští teroristé musejí být bezpodmínečně potrestáni, jsou to váleční zločinci. Armáda Nového Ruska má za úkol osvobodit Kyjev a další oblasti, které jsou nyní podmaněny kyjevskými teroristy. Ukrajinská, po zuby ozbrojená armáda, nic nezmůže proti silám armády Nového Ruska, která je svým válečným potenciálem nesrovnatelně slabší, zato však silnější duchem, má jasnou a železnou motivaci. Hájí Svatou Rus a sociální spravedlnost proti fašizmu. A buduje křesťanský sociální stát “Nové Rusko”, který se v této části Ukrajiny stane oporou ruského světa. V ideálu chce zavést pořádek na celém území Ukrajiny.

Potud vyjádření vlivného Igora Druze. Tak tedy vypadá idea o výsledku vítězné osvoboditelské války - vytvoření křesťanského sociálního státu Nového Ruska. Nebudeme to zde komentovat, myslet si o tom můžeme cokoli, nicméně je nutné vzít to v úvahu.

Tato idea doslova oslnila vůdčí osobnosti domobranců. Sdílejí ji i takoví velitelé jako iniciátor a vůdčí osobnost odporu proti kyjevskému vedení v Lugansku, velitel jedné z brigád Alexej Mozgovoj. Samozřejmě i sám hrdina obrany Slavjansku - Igor Strelkov. V armádě Nového Ruska doslova zavládl kult Igora Strelkova, proto jeho pozdější opuštění postu ministra obrany DLR bylo mnohými hodnoceno jako úder proti morálnímu duchu povstalců.

Ani Igor Druz nešetří velkými slovy v charakteristice svého druha. Říká, že Igor Strelkov je bezpochyby člověkem ideje. Je absolutně neúplatný, vůbec ho nezajímají peníze, nestojí o drobné ani velké výhody, nechce sbírat politické dividendy. Pokládá se čistě za vojáka. Je to bystrý a vzdělaný bojový důstojník, který prochází již čtvrtou válkou. Je odvážný a nebojí se jít do jakéhokoli rizika. Na první místo staví čest vojáka, nepokládá se za politika, považuje se za obránce pravoslaví a ruského světa. Již zmíněný A. Mozgovoj je přesvědčen o tom, že se I. Strelkov v brzké době vrátí a zaujme zákonné místo velitele ozbrojených sil Nového Ruska, že ho nikdo jiný nemůže nahradit. Říká se také, že I. Strelkov je ideální “bílý” (ve smyslu předrevolučního bělogvardějského důstojníka).

Duchovní vůdčí osobnost Igor Druz je kontrarevolucionář (sám to o sobě říká) a je proti všem revolucím, zejména proti říjnové 1917. Je pro historické, to znamená carské Rusko. Nevšímá si toho, že tehdejší carské Rusko vůbec nebylo úspěšným státem, že bylo v hluboké krizi a ekonomicky bylo kolonií Západu, kterému patřil téměř celý průmysl, finanční a bankovní systém. Státní, zejména zahraniční dluh byl neúnosný.

Významný představitel povstaleckých velitelů Alexej Borisovič Mozgovoj (ukrajinsky Olexij Borisovič Mozgovij) o sobě paradoxně říká, že je ruským pravoslavným sovětským člověkem a raduje se ze získání každé nové duše pro pravoslaví, zejména když nejde o obřadnost, ale o upřímnou víru. Budování křesťanského státu a učinění z křesťanství státního náboženství (se zavedením institutu kaplanů) pro něho však znamená slepé kopírování pořádků Romanovské imperie, která byla shnilá již dlouho před revolucí.

Alexej Mozgovoj - vůdce domobrany Luganské oblasti

Jako zajímavost je možné uvést to, že A. Mozgovoj je sólistou saratovského pěveckého sboru a spolu s ním reprezentoval luganskou oblast na festivalu lidových talentů.

Povstalečtí bojovníci

Za ideální se v mnoha povstaleckých kruzích považuje oddělení církve od světského státu, ovšem se zachováním naprosté svobody církve v náboženské sféře, navázání konstruktivní spolupráce se státní mocí a současné uplatňování vlivu církve na státní aparát. Má se za to, že obnovovat v 21. století pravoslavný stát a dávat pravoslaví status státního náboženství mohou jen nenapravitelní romantikové. Je správné, když se vojákovi, který jde do smrtelného boje dá možnost vyzpovídat se knězi, všechno ostatní se ale považuje za přehnané.

Bojovník domobrany

Nelze se divit tomu, že pod prapory domobrany se postavila pouze nevelká část mužů Donbasu a mládež tam není téměř žádná. Copak by chtěl jít někdo na smrt pro vítězství nějaké kopie předrevolučního pravoslavného Ruska? Navíc, bojovníci ukrajinských sil se přece také mohou opírat o církev, a to ještě ve větší míře než proruská domobrana, snad téměř každý druhý má v kapse modlitební knížku.

Názory na morální i jinou pomoc Ruska se různí. Mnozí si sice váží Vladimira Putina, ale slepě se řídit jeho doporučeními v žádném případě nehodlají. Mají za to, že to, co chce Moskva a to, co chce “Nové Rusko” jsou dvě zcela odlišné věci. V době, kdy oficiální představitelé odštěpeneckých republik (DLR a LLR) na zasedání kontaktní skupiny v Minsku prohlašovali, že neuplatňují žádné nároky na území jiných oblastí Ukrajiny, se někteří vojenští velitelé povstalců v žádném případě nevzdávali přesvědčení, že po osvobození území svých oblastí se půjde rovnou na Kyjev. Je to například pevné přesvědčení A. Mozgového. Když mu jiní říkají, že je k tomu nutná podpora i dalších ukrajinských regionů, že dvou oblastí je málo, přesvědčeně odpovídá, že nikde není psáno, že takovou podporu mít nebudou. Že se nyní připravuje domobrana v několika dalších regionech. Jen v jedné z oblastí, že je, například, připraveno k nasazení na čtyři tisíce bojovníků. Že cílem je osvobodit od oligarchů a prodejného úřednictva celou Ukrajinu. Že již stačilo hrbit se před těmi, jejichž soukromé rozpočty několikrát převyšují státní rozpočet.

A. Mozgovoj je kategoricky proti vyjednávání s kyjevským vedením, jakož i proti federalizaci Ukrajiny. Jeho řešením je úplné vítězství nad “kyjevskou Ukrajinou”. Tvrdí, že on, stejně jako mnozí lidé Nového Ruska, nemohou žít s tou ideologií, kterou Kyjevu vnutil Západ. Nemůže pochopit homosexuální manželství, to, že vychovávat děti by neměli vlastní rodičové, nemůže uznávat nevyzrálou justici. Říká, že dřívější pevné kořeny jsou již tak zpřetrhány. A teď by se mělo lidem zakazovat, aby byli sami sebou. Říká, že právě ve válce, v boji za správné a pevné zásady, začal žít tak, aby mohl být sám se sebou spokojen. Tolik k tomu A. Mozgovoj.

Samozřejmě, nic není tak jednoduché. Války vyhrávají vojáci a generálové, výsledky zpravidla zakotvují diplomaté. A plody vítězství velmi často využívají úplně jiné společenské síly.

Z příkladu názorů a postojů vybraných osobností vedení povstaleckých bojových sil je zřejmé, jak mohou jejich světonázorové rozdíly ovlivňovat, a zejména komplikovat vojensko-politickou situaci na Ukrajině, a jistě také znesnadňovat nacházení oboustranně přijatelných kompromisních řešení.

K poměru sil a charakteru výzbroje na jihovýchodě Ukrajiny

Domobrana dvou neuznávaných republik (DLR a LLR) disponuje proměnnými počty lidských sil, zpravidla se uvádí od 19 do 23 tisíc osob. V hodnocení štábu domobrany se počítá s tím, že celkové uskupení sil soustředěné na východě Ukrajiny čítá 48 až 52 tisíc osob.

Podle zpráv povstaleckých orgánů ze srpna 2014 má druhá strana, tzn. nasazené kyjevské ukrajinské síly k dispozici 550 až 600 obrněných bojových platforem a až 270 dělostřeleckých a raketometných palebných prostředků, k tomu ještě 15 letounů a 5 až 10 bojových vrtulníků. Povstalecké síly disponují, kromě uvedeného počtu 19 až 23 tisíci osob, až 150 obrněnými bojovými platformami a asi 50 dělostřeleckými a raketometnými palebnými prostředky.

Nehledě na trvající celkovou převahu kyjevských sil v lidech a technice, se komplexně vzato poměr sil pozvolna vyrovnává a převaha nemá již tak extrémní charakter jako v červnu nebo červenci 2014.

Doplníme ještě informace specializované mezinárodní konzultační společnosti ARES (Armament Research Services), která publikovala své poznatky o tom jakými zbraněmi bojují vojska Ukrajiny, a jakými síly domobrany DLR a LLR. Prestižní společnost především uvádí, že nejsou žádné věrohodné důkazy o dodávkách zbraní z Ruska na jihovýchod Ukrajiny, i když to Západ od samého začátku nepřestává oficiálně prohlašovat. Ve speciální zprávě sestavené společností se tvrdí to, že velké části výzbroje domobranců, od ručních až po těžké zbraně, se povstalci zmocnili buď v bojích, nebo je získali z území útvarů a skladů ukrajinské armády, policejních nebo jiných bezpečnostních složek. A skutečnost, že povstalci v podstatě bojují sovětskými nebo ruskými zbraněmi, vyplývá z historicky vzniklého a stále přetrvávajícího stupně unifikace bojových prostředků obou stran.

Autoři zprávy také konstatují naprostou převahu ukrajinských vojsk nad bojovníky Nového Ruska ve všech druzích výzbroje i v životně důležitém logistickém zabezpečení. A žádná podpora z vnějšku (i kdyby existovala) na tom nemůže nic změnit.

Zprávu vypracovali vysoce kvalifikovaní odborníci, se zkušenostmi jak z účasti ve vojenských operacích, tak i z práce v oblasti výroby zbraní. Oficiální propagandistické kruhy Západu, bohužel, ignorují takové dokumenty, jsou-li v rozporu s jejich nepodloženými tvrzeními, které mají lidi přesvědčit o tom, že příčinou všech hrůz na Ukrajině není nikdo jiný než Rusko.

Jaká budoucnost čeká Doněcko a Lugansko (“maximální” autonomie?)

Výsledkem konzultací kontaktní skupiny pro mírové řešení krize z předělu července a srpna 2014 v Minsku se stala nejen dohoda o přerušení palby na Ukrajině, ale i o možnosti zachování povstaleckých regionů v sestavě Ukrajiny v podmínkách zvláštního statusu. Experti se domnívají, že dvě kritická území mohou získat rozšířenou autonomii, avšak opakování řešení z Podněstří (jehož status prakticky znamená nezávislý stát) se neočekává.

Současnou situaci komplikuje a vyostřuje výnos prezidenta Ukrajiny P. Porošenka o prakticky ekonomické blokádě jihovýchodu země. Zejména je skutečnou tragédií rozhodnutí zbavit penzisty důchodů a sociálních dávek. Tím se velká část obyvatel staršího věku dostává do neřešitelných situací a již bez toho neúnosná situace se ještě víc zhoršuje.

Za velmi závažné se kromě snahy ekonomicky a sociálně zdeptat kritické regiony, za dané situace považují náznaky toho, že tyto kroky mohou být přípravou půdy pro další rozsáhlou vojenskou ofenzivu a definitivní silové potlačení protestního hnutí v regionu. Ze zahraničně politického hlediska je záměrem Západu “vyčistit” jihozápad Ukrajiny od ruskojazyčného obyvatelstva, které je hrozbou pro kyjevský režim. Podle společnosti ICH (Information Clearing House) se dá na Ukrajině očekávat zahájení neomezené války (podporované NATO a spojenci v Asii a na Blízkém Východě). Uvádí se, že NATO má zájem na tom, aby se z Ukrajiny stala obrovská univerzální vojenská základna USA. Kromě toho se očekává, že by se Ukrajina mohla stát neokolonií Německa, které by je zásobovala potravinami a surovinami a stala se i dalším velkým trhem pro odbyt německých výrobků.

Mnohým se situace na Ukrajině zdá být beznadějnou. Samo ukrajinské vedení nemá šanci dosáhnout pevného a trvalého vítězství v “hybridní válce”, která donedávna v zemi v plné síle zuřila. Jakékoli silové ukončení konfliktu by rozhodně konečným řešením nebylo. Ať tak, nebo tak, tato nešťastná země bude dlouho krvácet a s krutými následky války se zřejmě bude těžce ekonomicky i morálně vypořádávat přinejmenším po dvě další generace.

Je si přáti, aby se naplnil pohled amerického státního činitele, excelentního politologa a bývalého poradce pro národní bezpečnost USA Zbigniewa Brzezińského, který lituje toho, že uplynulých dvacet let nezávislosti Ukrajiny bylo pro budování lepší budoucnosti země ztraceno. Přesto však prohlásil, že ve věci budoucnosti Ukrajiny a budoucnosti Ruska má dostatek optimizmu.