Předválečný lehký tank LT vzor 35
Významná součást historie vyzbrojování československé armády
(Psáno na počest meziválečného obranného průmyslu Československé republiky)
Část 1
Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie zdědila nově vzniklá samostatná Československá republika (ČSR) na svém území vybudované a poměrně značně rozvinuté těžké strojírenství. To představovalo především dva, v tehdejší době významné průmyslové komplexy Škodův závod v Plzni a podniky - předchůdce pozdější Česko-moravské Kolben-Daněk. Podnik Škoda byl od počátku 20. století základním dodavatelem těžké dělostřelecké výzbroje pro rakousko-uherskou armádu a námořnictvo. Proto bylo logické, že v tomto tehdy vyspělém podniku byl postaven lehký tank LT vzor 35, který byl ve 30. letech minulého století pokládán za jeden z nejlepších na světě.
Československý lehký tank LT vz. 35
V této první části příspěvku se stručně popisuje vznik a život pozoruhodného lehkého tanku LT vz. 35 v prvorepublikové čs. armádě. Uvádí se v jakém prostředí a podmínkách tehdejšího čs. obranného průmyslu byl tento typ tanku vyvinut a vyráběn. Jelikož požadavky na počet tanků pro čs. armádu nebyly velké, čeští průmyslníci a konstruktéři se (vedle dodávek pro čs. armádu) hned od začátku orientovali na export. Této problematice a se věnuje druhá část příspěvku.
Závěrečná, třetí část popisuje smutnou část historie tanku LT vz. 35, kdy se stal účinnou zbraní v rukou Wehrmachtu nacistického Německa, tj. osudu tanku v době po Mnichovu 1938 a v období druhé světové války
Stručný průřez historií tankových jednotek prvorepublikové čs. armády
Útočná vozba v armádě samostatného československého státu
Tankové síly branné moci ČSR (s jejich tehdejším názvem "útočná vozba") se začaly po první světové válce formovat již v roce 1919 (tehdy sestávaly ze tří obrněných automobilů zděděných po čs. legiích a jednoho obrněného vlaku bývalé rakousko-uherské armády). Poměrně brzy bylo sestaveno několik dalších obrněných vlaků. V roce 1920 plzeňská Škoda urychleně přebudovala 12 podvozků nákladních vozů Fiat-Torino na obrněné automobily.
Za těchto podmínek se první samostatnou formací bojových vozidel stalo tzv. velitelství zvláštních bojových prostředků (VZBP) zřízené v říjnu 1920, do kterého byly zařazeny všechny tehdejší obrněné vlaky a obrněné automobily dislokované v Milovicích. V podstatě to byla jednotka, která odpovídala za výcvik velitelů a osádek, správné provozování obrněných prostředků a zajišťování součinnosti s ostatními jednotkami čs. armády. Disponovala šesti existujícími obrněnými vlaky a 14 obrněnými automobily. Postupně dostávala další prostředky - osobní a nákladní automobily, a také motocykly. Zřídila také výcvikové středisko pro osádky vozidel a mechaniky.
V červenci 1922 MNO reorganizovalo VZBP a tak vznikl v Milovicích místo něho prapor útočné vozby s pevnou organizací, velitelstvím a podřízenými jednotkami. Zahrnoval sedm čet obrněných automobilů, tři skupiny obrněných vlaků, cvičnou a náhradní rotu. Tanky byly v sestavě cvičné roty. Územně byl prapor útočné vozby podřízen 3. pěší divizi v Litoměřicích. Vojáci jednotek útočné vozby podléhali přísnému výběru a v naprosté většině byli české národnosti.
Od obrněných automobilů vzniklých adaptací podvozků existujících nákladních automobilů se přešlo k vývoji a výrobě nových strojů od počátku koncipovaných jako bojová vozidla pro čs. armádu. V letech 1924 až 1925 byla stará obrněná auta postupně vyřazována a nahrazována novými konstrukcemi obrněných automobilů z výroby plzeňské Škody. Byla to vozidla PA-I a PA-II). Poté byl tehdejší nejnovější obrněný automobil firmy Škoda, PA.III, byl přijat do výzbroje jako obrněný automobil OA vz. 27. Prapor dostal patnáct vozidel tohoto typu mezi květnem a říjnem 1929. Téhož roku čs. armáda objednala nový lehký obrněný automobil Tatra OA vz. 30. V roce 1933 zakoupila sedmdesát tančíků vz. 33 a 51 vozidel OA vz. 30.
Obrněné automobily Škoda PA-I (vlevo), PA-II “Želva” (vpravo) a OA vz. 30 (dole)
Obrněné automobily byly zařazeny do jezdeckých jednotek a některé z nich byly, společně s tančíky, určeny pro hraniční oblasti. Formace v síle divize vznikaly pro případ mobilizace a odpovídaly za prvotní obranu hranic.
V roce 1929 proběhla reorganizace praporu útočné vozby. Do jeho sestavy byla zařazena rota bojových automobilů (ve složení četa tanků a dvě čety bojových automobilů) a rota obrněných vlaků. Poté sestava zahrnovala rotu obrněných automobilů číslo 1 (tři čety obrněných automobilů), a rotu obrněných automobilů číslo 2 (četa obrněných automobilů, četa tanků a četa tančíků - každá jednotka se čtyřmi stroji).
Vojáci meziválečné čs. armády na tancích LT vz. 35
S pokračujícím příchodem nové techniky byl v září 1933 z praporu útočné vozby vytvořen pluk. Podle nových organizačních tabulek byly obrněné automobily vyčleněny do nového typu jednotky - korouhve (zhruba odpovídala praporu). Korouhev měla čtyři eskadrony bojových automobilů a dvě výcvikové eskadrony. Ve složení pluku byla rota lehkých tanků, dvě roty tančíků a rota obrněných vlaků. V té době měla čs. armáda jeden takový pluk útočné vozby, a to v Milovicích.
V roce 1935 rozhodl tehdejší Hlavní štáb čs. branné moci (armády), že budou dva pluky útočné vozby, jeden v Čechách a jeden na Moravě, na Slovensku pak pouze jeden prapor. V září téhož roku byla ze sestavy pluku vyjmuta korouhev obrněných automobilů. Všechny obrněné objekty, tj. bojové automobily, tanky a obrněné vlaky byly vřazeny do sestavy tří pluků obrněné vozby, jednoho v Milovicích, druhého v Olomouci a třetího (zatím stále ještě praporu) v Martině na Slovensku. V Milovicích bylo tehdy zřízeno učiliště útočné vozby.
Z hlediska výcviku, organizace a personálního zabezpečení byly všechny organizační součásti podřízeny velitelství brigády útočné vozby, které bylo vytvořeno v říjnu 1935 v Milovicích (v roce 1937 bylo přemístěno do Olomouce). Když byla v roce 1937 vytvořena motorizovaná brigáda, zahrnující prapor lehkých tanků vz. 35 a motorizovaný průzkumný odřad, vznikly předpoklady pro vytvoření motorizovaných divizí. Čtyři tehdy existující jezdecké brigády měly ve své sestavě eskadronu bojových automobilů a později i prapor útočné vozby. Právě ony se staly jádrem motorizovaných divizí.
Jezdecká brigáda splynula s motorizovanou brigádou, která sestávala ze dvou motorizovaných pěších praporů, dvou praporů lehkých tanků a motorizovaného dělostřeleckého oddílu. V sestavě jezdecké brigády byly dva dragounské pluky, motocyklový prapor a koňmi tažený dělostřelecký oddíl. V tabulkové organizaci divize byl kromě toho motorizovaný průzkumný odřad (rota obrněných automobilů, motocyklová rota a podpůrná četa), motorizovaná ženijní rota, spojovací prapor a některé další jednotky. Tabulkově měla motorizovaná divize 460 důstojníků, 218 poddůstojníků a 10 457 vojáků nižších hodností. Ve výzbroji měla 28 polních děl, 28 protitankových kanónů ráže 37 mm, šest minometů, 16 velkorážních protiletadlových kulometů, 264 lehkých (ručních) a 66 těžkých kulometů, 98 tanků a 12 bojových automobilů. Dopravní prostředky zahrnovaly 135 lehkých, 874 nákladních a speciálních automobilů, 298 motocyklů. Patřily tam také 2832 koně.
V říjnu 1937 byla schválena organizace založená na čtyřech motorizovaných divizích. První byla v Praze, druhá v Brně, třetí v Bratislavě a čtvrtá v Pardubicích. V třetí divizi byl pouze jeden prapor lehkých tanků (typu S-HA).
Ještě uveďme, že k počátku 30. let pronikl československý tankový průmysl úspěšně na mezinárodní zbrojní trh. Po málo úspěšných čs. tančících se základem čs. útočné vozby stal lehký tank LT vz. 35 (předtím Š-II-a z výroby firmy Škoda a konkurenční P-II-a z výroby firmy ČKD). V podniku Škoda se LT vz. 35 vyráběly od prosince 1936 do dubna 1938, v ČKD probíhala výroba tanků téhož vzoru v roce 1937.
Do výzbroje čs. branné moci tanky LT vz. 35 přišly v prosinci 1936, nejdříve k 1. tankovému pluku (pluku útočné vozby PÚV-1 v Milovicích), a to 197 z celkového počtu 298 tanků.
V roce 1932 nabídla ČKD čs. armádě svůj lehký tank P-II, vyzbrojený 47 mm kanónem Vickers a dvěma lehkými kulomety ZB vz. 26. Armáda zakoupila 50 těchto tanků s označením LT vz. 34, ale s 3,7 mm čs. kanónem Škoda a dvěma těžkými kulomety brněnské zbrojovky ZB vz. 35.
Přehlídka jednoho z tankových útvarů čs. armády - květen 1938
Vpředu - obrněné automobily Tatra OA vz. 30 a Škoda OA vz. 27,
vzadu - lehké tanky LT vz. 35
vzadu - lehké tanky LT vz. 35
Jak to bylo s bojovým nasazením čs. tankových jednotek
Historie prvorepublikové čs. armády byla žalostně poznamenaná tím, že na tehdejší dobu skvělá výzbroj (od pušek a kulometů až po tanky a letouny) nebyla očekávaným způsobem bojově využita těmi, pro které byla určena, tj. jednotkami čs. armády. Velice dobře se, bohužel, osvědčila v rukou nepřítele - německého wehrmachtu a armád spojenců Třetí říše, tj. Maďarska, Rumunska, a (což bylo nejbolestnější) také Slovenska. Přesto však onu výzbroj českoslovenští vojáci bojově použili.
Cvičení čs. vojenských jednotek s lehkými tanky LT vz. 35 a letouny
Připomeňme si, že v česko-německém pohraničí (v Sudetech) žilo značně početné německé obyvatelstvo. Téměř současně s příchodem Adolfa Hitlera k moci v Německu (1933) vznikla v Čechách “Sudetoněmecká vlastenecká fronta” v čele s Konradem Henleinem (1898-1945). Vytyčila si postupový cíl - odtržení Sudet od Československa a jejich připojení k Německu. Strana sudetských Němců byla ve své podstatě nacistickou stranou. V roce 1938, po vlně demonstrací a vyhlašování nepřijatelných požadavků, přešli henleinovci k přímé a násilné teroristické činnosti. Byl vytvořen Freikorps - sudetoněmecký sbor dobrovolníků čítající kolem 15 000 teroristických bojovníků. Začalo ozbrojené napadání vojenských jednotek čs. armády, četnických stanic, úřadů, atd.
Jednotka dobrovolníků sudeťátského Freikorpsu
V dubnu 1938 vyhlásil K. Henlein tzv. Karlovarský program, prakticky vytvoření sudetského nacistického státu jako předehry pro připojení pohraničních území k Třetí říši. V květnu pak došlo k tzv. chebskému incidentu, kdy byli při přepadení čs. policie zastřeleni dva sudetští Němci. To využila německá Goebbelsova propaganda k rozpoutání ostré protičeské kampaně. K státní hranici se začaly přisouvat německá vojska. Odpovědí čs. vlády bylo 20. května vyhlášení částečné mobilizace. Události se rozvíjely dál.
Příslušníci Freikorpsu podnikali fanatické útoky na místa dislokace čs. armády. Čs. vojenské jednotky jim kladly rozhodný odpor. Spolu s pěchotou bývaly nasazeny i tanky. Například jako tzv. “létající oddíl” byla k likvidaci bojůvek nasazena četa tančíků. Tam, kde byly nasazeny tanky byly přepadové jednotky Freikorpsu vždy poraženy. Na podzim, v září jednání orgánů čs. moci s henleinovci ztroskotalo.
Těžko říci jak by vše skončilo nebýt dalšího prudkého vývoje vedoucího k tragickému Mnichovskému diktátu z 29. září 1938. Událost je všeobecně známá, proto se jí zde nebudeme podrobněji zabývat. Po ní došlo k odsunu jednotek čs. armády z pohraničních území (v období 1. až 10. října), abdikaci a odchodu prezidenta republiky Edvarda Beneše do exilu (5. října).
Situaci pohotově využilo Maďarsko. Již v srpnu 1938 požadovalo, aby mu byly předány ty oblasti ČSR, které byly hustě a souvisle osídleny Maďary. Říjnová jednání v maďarském Komárnu nepřinesla žádné výsledky. Došlo k ozbrojeným srážkám s maďarskými bojovými jednotkami. Například 5. října 1938 v prostoru Feledince překročil hranici celý maďarský prapor. Odražení útoku Maďarů se účasnily tři čs. tanky. Maďaři byli zatlačeni zpět a měli ztráty 30 zabitých a raněných. Na čs. straně byl jen jeden raněný.
Klid nebyl ani na východě ČSR. Vypukly nepokoje na Podkarpatské Rusi (později se stala Zakarpatskou oblastí SSSR). Na toto území si činilo nárok Maďarsko. Kromě toho tam vzniklo nacionalistické hnutí za oddělení území Podkarpatské Rusi od Československa. Objevili se i ozbrojenci z organizace s názvem Karpatská Sič, což byli ukrajinští nacionalisté usilující o vyhlášení nezávislosti tzv. Karpatské Ukrajiny. Povstání Karpatské Siče (ve skutečnosti puč teroristické organizace, zosnovaný německou tajnou službou, potřebující důkazy o neudržitelnosti situace v ČSR a nutnosti její likvidace) způsobilo ozbrojený střet ukrajinských nacionalistů s čs. vojáky (13. až 14. března 1939) v ulicích města Chust. V tomto, jakož i v dalších ozbrojených střetnutích se Sičevci, podporovanými maďarskými vojenskými jednotkami, se na čs. straně zúčastňovaly i tanky a obrněné automobily.
Na tomto místě je nutné zmínit ještě jednu protičeskoslovenskou organizaci, a to slovenskou Hlinkovu gardu - polovojenskou organizaci, nazvanou podle vůdce Hlinkovy slovenské ľudové strany (strany klerikálního typu), která vyhlásila 6. listopadu 1938 autonomii Slovenska. I při jejím působení docházelo k ozbrojeným srážkám s použitím obrněné techniky.
V době, kdy došlo k oddělení Slovenska od Českých zemí (14. března 1939) byl na jeho území dislokován pluk útočné vozby v Martině (ten nebyl na plných počtech). Kromě toho se tam vyskytovalo několik lehkých tanků LT vz. 35 a obrněných automobilů, které v březnových bojích na Podkarpatské Rusi opustila maďarská vojska. Poté přišly z Německa čs. lehlé tanky LT vz. 38 (tehdy již vlastněné Wehrmachtem), Pz.II a Pz.IV. Slováci se připojili k zemím Osy a v tomto postavení se v září 1939 zúčastnili vpádu do Polska. Zformovaný slovenský oddíl, který měl ve výzbroji několik tanků vstoupil na území Polska, i když se boje přímo nezúčastnil.
K termínu přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem vytvořilo Slovensko motorizovanou brigádu (tzv. slovenskou “Rychlou brigádu”), která byla na počátku pronikání do hloubky území SSSR nasazena do bojů (i když bez jakéhokoli úspěchu). Pak byla 23. července 1941 zformována slovenská “Rychlá divize”, která měla ve své sestavě rotu lehkých tanků LT vz. 35 a LT vz. 38. V roce 1943 přešla část Rychlé divize na stranu Rudé armády. Když 29. srpna 1944 vypuklo protiněmecké Slovenské národní povstání octlo se v rukou povstalců až 25 lehkých tanků LT vz. 35, LT vz. 38 a německých PzHI.
Tento stručný historický průřez historií tankových jednotek můžeme ukončit tím, že českoslovenští tankisté pak museli jít ještě jednou do boje, avšak již na legendárních sovětských tancích T-34. Bylo to v roce 1947 na východním Slovensku, kde bylo tehdy nutné čelit největšímu náporu dobře vycvičených a vyzbrojených ukrajinských Banderovců.
Jak začínal vývoj a výroba čs. tanků
Všechno začalo v roce 1921 zakoupením osmi tanků Renault FT-17 (také označovaných Renault FT nebo prostě FT-17).
Od zahraničních tanků k vlastní (tuzemské) výrobě
Renault FT-17 byl francouzský lehký tank z období I. světové války. Poprvé v historii se objevil jako tank s výzbrojí umístěnou v otočné věži, prostorem řidiče v přední, a prostorem motoru v zadní části korby. Zkonstruován byl v roce 1917 a jeho průkopnická koncepce se v tom období stala základem pro další vývoj tanků. Tank měl samonosnou korbu a poháněl jej zážehový motor o výkonu 25 koní (25,7 kW). Hlavní zbraní byl lafetovaný kanón Puteaux ráže 37 mm.
Francouzský lehký tank Renault FT-17
Francie tank exportovala do mnoha států světa a sama měla v armádě ještě na počátku II. světové války 1560 těchto obrněnců. ČSR se pro jejich nakoupení rozhodla proto, aby měla hned po I. světové válce ve výzbroji aspoň nějaké tanky. Podle zámyslu měl náš průmysl další tanky tohoto typu vyrábět v licenci. Pro jejich poměrně rychlé zastarání však k tomu nedošlo. Tanky byly využity pro výcvik osádek a s příchodem nových čs. tanků LT vz. 34 (od roku 1934), byly z výzbroje postupně vyřazeny.
V letech 1925-1926 vyvinul německý konstruktér Joseph Vollmer (původem z německého Baden-Badenu), který pracoval v podniku Škoda, pro čs. armádu sérii zkušebních vzorů kombinovaných kolo-pásových tanků KH-50, KH-60 a KH-70 (označení KH znamenalo kolo-housenka).
Tehdejší zajímavá kolo-pásová koncepce tanku měla optimalizovat jízdu vozidla jak při dlouhých přesunech na silnicích, tak i při jízdě a bojové činnosti i v těžkém terénu. Měly se tím také šetřit články tankového pásu, které tehdy měly malou životnost.
Kombinovaný kolo-pásový lehký tank KH-50
Konstrukce tanku KH-50 kombinovala zdvihací čtyřkolový podvozek s pásovým podvozkem z dělostřeleckého traktoru Honomag WD-50 (později vyráběného v licenci podnikem ČKD). K přechodu z kolového podvozku na pásový a naopak tank vozil na bocích trupu speciální rampy (operace trvala asi 15 minut). Autorská práva na výrobu zakoupily od ministerstva národní obrany (MNO) podniky Ringhoffer (později Tatra), Laurin a Klement (později součást Škody) a Breitfeld-Daněk (později součást ČKD). Špatné výsledky zkoušek tanku KH-50 měly napravit dokonalejší následující typy KH-60 a KH-70. Ani ty však nebyly uspokojivé, rychle zastaraly a nedočkaly se širšího nasazení.
Malá odbočka:
V tomto příspěvku se sluší připomenout význam československých strojírenských podniků - “čs. gigantů” a chlouby čs. meziválečného obranného průmyslu - plzeňské Škody a pražské ČKD.
V roce 1859 založil hrabě Valdštejn v Plzni pobočku své slévárny a strojírny a tím se začala psát historie firmy Škoda. Výrobní sortiment továrny byl značně široký, připomeňme alespoň parní stroje, ocelové mostní konstrukce a zařízení pro železnice. Jejím hlavním inženýrem byl od roku 1866 Emil Škoda (1839-1900), který roku 1869 továrnu odkoupil (odtud pozdější název Škodovy závody či lidově “Škodovka”). Od roku 1899 se z firmy stala akciová společnost a začala orientace na zbrojní výrobu. To již z ní byl největší průmyslový podnik v Rakousko- Uherské říši. Významným milníkem v rozvoji společnosti se stal rok založení samostatné ČSR (1918), když do výrobního programu firmy přibyly mimo jiné lokomotivy a další dopravní prostředky (automobily, letouny a lodě). To již ve firmě pracovalo přes 35 000 zaměstnanců. Dalším důležitým milníkem bylo rozšíření společnosti o významnou firmu Laurin a Klement. O zařazení vývoje a výroby tanků do programu Škody pojednává tento příspěvek.
Historický obrázek prvorepublikové Škody Plzeň
O to, že se z malé továrničky s původními 33 dělníky stal náš průmyslový gigant, se tedy zasloužil rakousko-uherský technik a podnikatel Emil Škoda, faktický zakladatel a majitel firmy, v dnešní terminologii - dokonalý manažer. Vycházel ze třech premis: z toho, že průmyslová revoluce potřebuje kvalitní ocel, z toho, že moderní státy k vedení válek potřebují zbraně a vojenskou techniku, a z toho, že éra malých továren ve strojírenství definitivně skončila. Ve výrobě lité a legované oceli brzy předehnal všechny evropské průmyslové podniky, kromě Kruppova závodu v Essenu. Byl nabitý obrovskou vnitřní energií, kterou plně věnoval rozvoji podniku. V prosinci 1899 se z jeho firmy stala akciová společnost a on byl jejím prezidentem a generálním ředitelem.
Čs. průmyslový velikán Emil rytíř Škoda
Počátky podniku Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) je možné vystopovat od roku 1871. Tehdy byla založena první českomoravská továrna na stroje v Libni. Vyráběla zařízení pro strojírenství, cukrovarnictví, hornictví a hutnictví, stavby mostů, topení a větrání. Kolbenova elektrotechnická továrna ve Vysočanech byla založena v říjnu 1896 vynálezcem Emilem Kolbenem a průmyslníkem Karlem Bondym. Vyráběla kompletní sortiment elektrických strojů - generátory, elektromotory, transformátory a další. Roku 1872 vznikla strojírna Breitfeld - Daněk a spol. v Karlíně sloučením strojírny Breitfeld a Evans, založené roku 1832 a Daňkovy strojírny, založené roku 1854. Výrobní program zahrnoval parní kotle, parní stroje, zařízení pro úpravu vody, pro pivovary a další obory.
Historické obrázky z továren ČKD
Sloučení Elektrotechnické akciové společnosti, dříve Kolben a spol. s První českomoravskou továrnou na stroje proběhlo roku 1921. Akciová společnost strojíren, dříve Breitfeld, Daněk a spol. byla připojena roku 1927. Od té doby nesl koncern jméno ČKD. V čele podniku stál Emil Kolben, a to až do roku 1939. V červenci 1943 zemřel v koncentračním táboře Terezín.
Emil Kolben (vlevo) a Čeněk (Vincenc) Daněk
(dva průmysloví velikáni historie ČKD)
|
Epizoda s tančíky
MNO řešilo otázku jaký postoj zaujmout k tehdejší všeobecné módě malých tanků, tzv. tančíků. Uložilo firmě ČKD zahájit jednání s britským koncernem Vickers-Armstrong o možnosti zakoupení licence a osvojení výroby tančíku MkVI z dílny Carden Loyd, vyráběném v letech 1927-1930 k nasazení proti lehkým zbraním protivníka.
Tančík Carden Loyd MkVI
Bojová hmotnost tančíku byla 1,8 t, osádku tvořily dvě osoby, měl 6 až 8 mm pancíř. Pohonnou jednotkou tančíku byl motor Ford T s výkonem 22 koní (zhruba 16 kW), umožňující jízdu rychlostí do 45 km/h po silnici a do 20 km/h v terénu. Vyzbrojen byl dvěma kulomety ráže 7,7 56 mm R těžký kulomet Vickers.
Do Prahy se přivezly tři stroje, firmy se dohodly o vytvoření dokonalejšího modelu, k čemuž však nedošlo. ČKD vyrobila 70 strojů a do výzbroje vojsk byly předány jako tančíky, vz. 33. Kromě ČSR se kopie tohoto stroje vyráběly v Itálii, Francii, SSSR, Polsku, Švédsku a Japonsku.
Současně konkurenční firma Škoda připravila tančíky MU-4 a MU-6, určené v podstatě pro export. Pod označením Š-1-d je v menším počtu objednala Jugoslávie. Spíše než tančík to bylo něco mezi lehkým tankem a samohybným dělem. Stroj MU-6 měl bojovou hmotnost 3,6 t, osádku dvě osoby, přední pancéřování dosahovalo tloušťky až 31 mm. Výzbroj tvořilo dělo ráže 37 mm a kulomet. V Jugoslávii byly ještě v dubnu 1941 tančíky nasazeny do bojů proti německému vojsku.
Obecně se již počátkem 30. let ukázalo, že v případě tančíků šlo o neperspektivní koncepci obrněného bojového vozidla a tato koncepce se opustila.
LT vzor 34 - přímý předchůdce lehkého tanku LT vz.35
Firmy Škoda a ČKD, ač spojené kartelovou dohodou, vstoupily do tuhého konkurenčního boje o vnitřní trh ČSR a zahraniční trhy. ČKD však byla v nevýhodném postavení, neboť byla závislá na spolupráci se Škodou. Ta totiž byla tehdy jediným (monopolním) výrobcem tankových kanónů ve státě.
V letech 1934-1936 vyrobila ČKD 50 lehkých tanků LT vz. 34. Práce na konstrukci tanku byly zahájeny již před rokem 1932. Po ověřovací sérii prvních šesti tanků, byla v roce 1933 zahájena jejich sériová výroba. První tanky se dostaly k vojskům na jaře 1934. Tanky byly přijaty do výzbroje čs. armády jako náhrada za dříve dovezené francouzské tanky Renault FT-17 (viz výše). Konstruktérem tohoto typu tanku, stejně jako po něm následujících, byl ruský emigrant Alexej Surin, který se stal začátkem 20. let zaměstnancem ČKD a postupně šéfkonstruktérem tanků vyvíjených a vyráběných koncernem (ještě o něm bude řeč níže).
LT vz. 34 - první lehký tank čs. armády tuzemské výroby
Tank s hmotností 7,5 t měl věž s 37 mm kanónem spárovaným s těžkým kulometem ZB (Zbrojovka Brno) ráže 7,92 mm (druhý kulomet mohl být zabudován v kterémkoli jiném pancířovém listu tanku v kulové lafetě). Pro zaměřování zbraní sloužily záměrné dalekohledy. Tloušťka pancéřování byla 8 až 15 mm, osádku tvořily až tři osoby. Tank byl poháněn vodou chlazeným čtyřválcovým motorem o výkonu přes 62 koní (46 kW), který zajišťoval rychlost jízdy 30 km/h. Pro spojení byla v tanku zabudována rádiová stanice vzor 35 z vývoje a výroby Vojenských telegrafních dílen.
Podstatného využívání se tank LT vz. 34 v čs. armádě nedočkal (pro jeho zamýšlené použití jako průzkumného tanku měl nedostatečnou rychlost). Musela nadejít éra podstatně modernějšího, proslulého lehkého tanku vzor 35.
Reálný příchod čs. tanků do předválečné armády ČSR a na export
Historii výroby a využití meziválečné československé obrněné techniky (jmenovitě tanků), je možné rozdělit na tanky vyrobené pro čs. armádu, zavedené do její výzbroje a mnohdy nasazené do bojů, a dále na tanky úspěšně exportované.
Důstojnou součástí této historie je mírové i bojové využití tanků předmnichovskou čs. armádou. Vysoké ocenění si zaslouží to, jak tehdejší velení dokázalo za necelých dvacet let uskutečnit přechod od původního symbolického oddílu k hrdým plukům útočné vozby - tehdejší elity vojska (i když organizace obrněných jednotek nebyla, díky francouzskému vlivu na strukturu armády, šťastně zvolena a vedla k rozdrobování nového druhu vojenské síly). Z hlediska dodávek tanků pro obrněné jednotky čs. armády sehrály mimořádně významnou roli vývojové a výrobní kapacity obou našich tehdejších národních průmyslových gigantů, jak ČKD, tak i Škoda.
Malá odbočka:
V tomto příspěvku nemůžeme pominout hlavní “duchovní otce” - šéfkonstruktéry československých meziválečných tanků obou základních výrobních koncernů. Historie těchto tanků je totiž kromě osádek, které v nich jezdily a plnily své úkoly, neoddělitelně spjata s lidmi, kteří stáli u jejich vývoje a výroby. Plným právem můžeme za jejich představitele považovat právě vedoucí konstruktéry - muže, kteří v nelítostném konkurenčním prostředí vedli náročné práce na konstrukci i výrobní realizaci nejen tanků, ale i řady jiných prostředků obrněné techniky. Byli to Ing. Alexej Surin (ČKD) a Ing. Josef Zubatý (Škoda).
Alexej Michajlovič Surin (1897-1974) byl bývalý ruský bělogvardějský důstojník (původem Ukrajinec) a absolvent Polytechnického institutu v Kyjevě. Z SSSR emigroval a přes Turecko a Jugoslávii se nakonec dostal do ČSR, kde v Praze zakotvil. Českého inženýrského titulu dosáhl po složení vyrovnávacích zkoušek na fakultě strojního a elektrotechnického inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze na jaře 1923.
Již od roku 1925 pracoval v Českomoravské továrně na konstrukci zbraní, čemuž zůstal věrný po většinu své profesní dráhy. Přes konstrukční úpravy licenčního kanónu systému Vickers , vývoj a úpravy korby a věže kolopásového vozidla (tzv. “Kolohousenky”) a úpravy tančíku Carden Loyd zahájil jemu souzenou dráhu geniálního tankového konstruktéra. V roce 1932 získal čs. státní občanství a všechno své úsilí věnoval zkonstruování co nejdokonalejšího tanku pro armádu své nové vlasti. Po odpracování deseti let v ČKD byl roku 1933 pověřen vybudováním významného oddělení speciálních konstrukcí (tzv. SPE) vojenské výzbroje a techniky s převažujícím vývojem tankové techniky.
Konstrukční tým pod vedením A. Surina dal v třicátých letech vzniknout lehkým tankům LT vz. 34 a mimořádně ceněnému LT vz. 38, také malému tanku AH-4, střednímu tanku V-8-H s řadou jejich modifikací. A. Surin pojal program velkoryse, představoval si, že továrna by měla postavit racionálně navrženou řadu tančíků a tanků různých hmotnostních kategorií, které by pak ČKD nabízela potenciálním zahraničním kupcům podle jejich představ a požadavků. Kromě vysokých technických parametrů kladl důraz na optimální kombinaci moderního tvaru tanku, silného a kvalitního motoru, převodovky a samozřejmě výzbroje. Usiloval i o zajištění rozumného stupně pohodlí pro osádku.
O jeho vztahu k práci na konstrukci tanků mj. svědčí i značný počet velmi hodnotných přihlášených a přijatých patentů. A. Surin podle potřeby (tak, jak to vyžadoval prospěch zahraničního obchodu ČKD s tanky) cestoval po řadě měst Evropy a světa, přičemž vždy důstojně a velice kvalifikovaně reprezentoval československý průmysl. Velmi ho pohoršovaly některé negativní jevy ve vztazích ČKD - Škoda, ke kterým docházelo ve vyšší sféře politiky koncernů, tedy mimo odbornou technickou oblast. Ty je ovšem dnes obtížné objektivně posoudit.
Josef Zubatý (nar. 1895 - 〸?) pracoval původně v pražské firmě Walter. Odešel za odbornou prací a získáním cenných zkušeností do zahraničí (Francie a USA). Když se vrátil do vlasti, začal od roku 1932 pracovat ve firmě Škoda jako přednosta vývojového oddělení speciálních (obrněných) vozidel. J. Zubatý se prakticky stal tvůrcem všech druhů obrněných vozidel vyvinutých a vyráběných v letech první republiky koncernem Škoda. Kromě své profesní práce se stal i zástupcem ředitele plzeňské Škody. Hojně také publikoval své odborné práce. V dlouhodobém procesu prakticky stálého soupeření se zbrojařskou částí koncernu ČKD se J. Zubatý projevil jako silný soupeř a typický protipól A. Surina, a to jak profesně, tak i osobnostně. A. Surin si jako cizinec vypěstoval k své druhé vlasti velmi vřelý vztah, vážil si toho jak ho čs. společnost přijala a snažil se ČSR byť jen dočasně neopouštět, J. Zubatému nečinilo žádný problém odejít pracovat do světa daleko od své vlasti.
|
Neméně závažnou roli v rozvoji čs. tankového průmyslu sehrál i export, již jen proto, že vnitřní trh byl vzhledem k poměrně nevelké čs. armádě pro tuzemskou výrobu a odbyt tanků výrazně omezený. Jak z předchozího textu vyplývá, počínaje rokem 1935 obě československé zbrojní firmy Škoda a ČKD vyvinuly pro zahraniční zákazníky několik vzorů tančíků a lehkých tanků. Vzhledem k vysokému renomé meziválečného průmyslu ČSR, po všech čs. tancích byla v tehdejším světě neobvykle velká poptávka. Mezi stálými zájemci o čs. tanky a jejich importéry bylo Švýcarsko, Rumunsko, Litva, Írán, Peru a další země. To se stalo důvodem zvětšení počtu vzorů tankové techniky a zvýšeného úsilí o zajištění jejich vysoké spolehlivosti.
Tanky se staly pro čs. zbrojní průmysl významným vývozním artiklem nejen svým finančním objemem, který oběma hlavním výrobcům přinášel velké zisky, ale zejména skutečností, že ukázaly světu schopnost čs. strojírenského průmyslu produkovat složité a výrobně náročné technologické celky zbrojního sektoru. Zahraniční obchod obou koncernů dokázal s tankovou technikou prorazit na tři kontinenty, a to i při tehdejší nesmírně silné konkurenci britských a francouzských značek. Kromě jednání, která skončila úspěšným vývozem tanků do zahraničí, podnikly obě konkurenční společnosti řadu pokusů o dobytí trhů v dalších státech, které z nejrůznějších důvodů (zpravidla finančních), do jednání o nákupu tanků nevstoupily. I neúspěšné obchodní pokusy však svědčí o široké exportní strategii a mimořádné aktivitě v zahraničních obchodních operacích koncernů ČKD a Škoda. Podrobněji o tom však v druhé části příspěvku.
Nelehká historie lehkého tanku LT vz. 35 v čs. armádě
Peripetie kolem objednávek a zahálení výroby
Po zmíněných prvních krocích ve snaze vybudovat v čs. armádě tehdy moderní tankové síly se jejich základem stal lehký tank LT vz. 35 (předtím Š-II-a, výrobek firmy Škoda z poloviny roku 1934 a konkurenční P-II-a, vylepšený LT vz. 34, z výroby firmy ČKD). Po vojenských zkouškách byla 30. října 1935 velením čs. armády podepsána objednávka 160 tanků firmy Škoda s definitivním typovým označením LT vz. 35. V podniku Škoda se LT vz. 35 vyráběly od prosince 1936 do dubna 1938, v ČKD probíhala výroba omezeného počtu tanků téhož vzoru v roce 1937. Plzeňská škoda dokázala navrhnout a vyrobit tank pro jednotky čs. předmnichovské armády, které tvořily páteř tehdejšího vojska a přinesl úspěch i v oblasti exportu. Tank LT vz. 35 vydržel v několika armádách po celou dobu druhé světové války.
Firma ČKD uplatnila na průběh obchodní soutěže několik stížností a MNO, aby se vyhnulo řešení sporů rozhodlo, že daný typ tanku budou vyrábět obě firmy společně. Po původní objednávce 160 tanků (z konce října 1935) bylo v květnu 1936 objednáno dalších 35 tanků a v červnu posledních 103 tanků. Pro mnoho závad zjištěných přu zkouškách prvních tanků ze sériové výroby a nutnosti jejich odstranění, došlo k definitivnímu potvrzení poslední objednávky až v listopadu 1937. Tehdy si již MNO bylo vědomo potíží, které zavádění LT vz. 35 do výzbroje armády provázely a do budoucna počítalo s novým standardem představovaným lehkým tankem LT vz. 38.
Do výzbroje čs. branné moci tanky LT vz. 35 tedy přišly v prosinci 1936. Struktura a počty tanků v tankových jednotkách jednotlivých pluků byly odlišné. Nejdříve byly tanky dodány k 1. tankovému pluku (pluku útočné vozby PÚV-1 v Milovicích), - 197 z celkového počtu 298 tanků. Ostatní partie (v počtech 49 a 52 tanků) přišly k druhému a třetímu pluku útočné vozby. Z pluků se měly stát čtyři rychlé divize, samostatné tankové čety měly podporovat další pěší a příhraniční útvary. Část tanků 1. tankového pluku měla být přesunuta k čtvrtému pluku v Kolíně, to se však pro jeho rozpuštění neuskutečnilo.
Stručně o takticko-technických vlastnostech a konstrukci lehkého tanku LT vz. 35
Výkres tanku LT vz. 35 (pohled z boku, shora, zpředu, zezadu)
Korba tanku LT vz, 35
Věž tanku LT vz. 35
Pohled na věž shora - zpředu a zezadu, pohled na velitelskou věžičku - zavřenou a otevřenou
Přední část základu věže tanku LT vz. 35
Svými takticko-technickými charakteristikami byl LT vz. 35 celkově srovnatelný s jinými tehdejšími evropskými tanky a v mnohém je předčil. Osádku mohly tvořit tři (nejvýše čtyři) osoby a jeho bojová hmotnost byla 10,5 t. Celkové rozměry tanku (délka/šířka/výška) byly zhruba 4,9/2,1,/2,4 m, světlá výška 0,35 m. Tloušťka pancíře byla 8 až 25 mm (podle místa). Výzbroj tanku tvořil poloautomatický tankový kanón vz. 34UV ráže 37 mm (výroby “Škoda”), s vysokou kadencí palby činící 12 až 15 výstřelů/min a velkou počáteční rychlostí střely zajišťující vysokou průraznost pancířů. Bojový komplet kanónu činil 78 nábojů. Dále to byly dva těžké kulomety ZB vz. 37 ráže 7,92 mm (Zbrojovka Brno). Bojový komplet kulometů činil 2700 nábojů.
Úsek řízení tanku LT vz. 35
1 - skříňky s kanónovými náboji 37 mm; 2 - vzduchový kompresor; 3 - rádiová stanice; 4 - sedadlo střelce/ radisty; 5 - kulomet ZB vz. 35; 6 - signalizační lampičky pro vnitřní spojení; 7 - hasící přístroj; 8 - brzdové pedály; 9 - páky řízení; 10 - sedadlo řidiče/mechanika; 11 - schránky s náboji; 12 - lékárnička.
Motor T-11 “Škoda” byl řadový karburátorový šestiválec s vodním chlazením a výkonem 120 koní (88,2 kW) při 1800 ot/min, umožňoval rychlost jízdy po silnici 34 km/h, v terénu 12 až 16 km/h. Dojezd s vlastní zásobou paliva byl 190 km. Tank byl schopen překonávat stěnu o výšce 0,8 m, zákop 2 m a brod 0,8 m.
Motor Škoda T-11-0
Pohybový mechanizmus (na jedné straně tanku) byl tvořen osmi spárovanými koly malého průměru uspořádanými ve dvojicích na dvou vozících. Každý vozík byl zavěšen na čtyřech čtvrteliptických listových pružinách připevněných na držácích. Mezi předním vozíkem a vodícím kolem byla umístěna jedna zdvojená kladka, která tanku usnadňovala překonávání vertikálních překážek. Hnací kola byla umístěna vzadu. Horní část pásu se opírala o čtyři zdvojené podpůrné kladky. Všechny kladky byly pokryty gumou. Konstrukce pohybového mechanizmu zajišťovala tanku měkkou jízdu bez silných vertikálních výkyvů a rozhoupávání. Odlévané držáky vozíků byly k tělu tanku přinýtovány. Popsané konstrukční provedení pohybového mechanizmu je patrné z obrázku níže.
Pohybový mechanizmus tanku LT vz. 35
Tank LT vz. 35 měl pokrokovou konstrukci s pneumatickým řazením a pneumatickým posilovačem řízení, což snižovalo únavu řidiče při delších přesunech. Konstrukce závěsu v pohybovém mechanizmu umožnila rovnoměrně rozložit hmotnost tanku na všechna kola, a proto průměrná výdrž pásu umožnila ujetí až 6000 km místo 1500 až 2000 km u jiných strojů. Připevňování pancířových listů nýtováním bylo zastaralé, a také měrný výkon motoru (11,4 koní na tunu hmotnosti tanku) byl malý (to se v určité míře kompenzovalo 12-rychlostní planetární převodovkou). Konstrukce tanku byla na svou dobu pokročilá, ale tank byl po mechanické stránce značně složitý, což komplikovalo opravy.
(Následuje část 2 příspěvku.)
