HYPERZVUKOVÁ RAKETA X-51A S PLOCHOU DRÁHOU LETU

Prostředek s potenciální schopností nahradit jaderný úder

Začátkem května tohoto roku proběhla světovým tiskem zpráva o úspěšné zkoušce hyperzvukové trakety X-51A "WaveRider" v USA. Podívejme se blíže na smysl a význam této aktuální události.

Hyperzvuková raketa s plochou dráhou letu X-51A "WaveRider" se má stát jedním ze zamýšlených zbraňových prostředků v americkém programu rychlého globálního úderu PGS (Prompt Global Strike) zaměřeném na provedení přesných "bodových" úderů na vybrané cíle kdekoli na světě, a to do jedné hodiny od rozhodnutí na provedení úderu (obdobným způsobem jako při použití mezikontinentálních balistických raket (ICBM). Jde o prostředky s charakterem konvenčních zbraní, které však mohou svým ničivým účinkem nahradit údery jadernými zbraněmi proti až 30% cílů. Důležitým hlediskem zde je to, že zbraně programu PGS nespadají do dohody USA a Ruské federace o jaderném odzbrojování ("Nový START"), ač jde, stejně jako u jaderných zbraní, o strategické zbraně zásadního významu pro zajištění a udržování strategické stability ve světě.

 

 



Jak vypadá a z čeho sestává X-51A "WaveRider"

X-51A "WaveRider" je bezpilotní létající prostředek typu rakety s plochou dráhou letu, který zatím slouží jako demonstrátor létajícího prostředku s náporovým motorem pro hypersonické zkušební lety s rychlostí do šesti machů (6 M, což je přibližně 6400 km/h). Je součástí společného programu vzdušných sil USA, organizací DARPA a NASA a společností Boeing a Pratt & Whitney Rocketdyne. Raketa je poháněna uhlovodíkovým náporovým raketovým motorem (scramjet). Hlavní části X-51A "WaveRider" jsou znázorněny na obrázku níže.

 



Konstrukčně X-51A sestává ze dvou dílů - těla rakety a uhlovodíkového náporového motoru (montuje se na spodní část těla rakety). Pomocný motor ATACMS (Army Tactical Missile System) na pevné palivo, který zpočátku pohání raketu se po dosažení rozběhové rychlosti odhodí a zrychlení letu rakety na rychlost až 6 M zajistí náporový motor Pratt & Whitney Rocketdyne SJX61-2 pro nesenou zátěž na palubě asi 120 kg. Podrobnější pohled do "vnitřností" rakety je na dalším obrázku níže.

 

O letové zkoušce X-51A "WaveRider"

První, částečně úspěšný, zkušební hypersonický let tohoto prostředku se uskutečnil 26. května 2010. Po dvou neúspěšných letech (2011 a 2012), se teprve v minulých dnech, 1. května 2013, uskutečnil úspěšný tří a půl minutový zkušební let nad Tichým oceánem rychlostí 5,1 M po dráze dlouhé 426 km. Raketa byla vynesena do výšky přes 15 000 m strategickým bombardovacím letounem B-52H, který odstartoval z letecké základny Edwards v jižní Kalifornii. Raketu měl upevněnou pod křídlem (viz obrázek níže). Nad Tichým oceánem byla raketa z letounu uvolněna a pohon začaly zajišťovat její vlastní palubní motory. Nejprve počáteční rozběhový motor ATACMS (Army Tactical Missile System) s dobou pohonu 26 sekund pro zrychlení na 4,8 M (po této době byl pomocný motor odhozen) a pohon převzal hlavní náporový raketový motor Pratt & Whitney Rocketdyne (s dvěma režimy - ramjet/scramjet), který pro spalování paliva JP-7 využívá atmosférický kyslík ze vzduchu, vháněného dovnitř vlastním pohybem motoru. Po spálení celé dávky paliva se uskutečnil řízený pád rakety do moře. Po celou dobu byly do pozemního střediska přenášeny telemetrické údaje a další data, využitá pro vyhodnocení průběhu letu.



Nedávná zkouška hyperzvukové rakety X-51A byla čtvrtou a poslední zkouškou pro šanci dosáhnout cíle vytýčeného v programu, zahájeném již v roce 2004, s celkovými náklady 300 milionů USD. Prokázala se životaschopnost pohonu pro dosažení hyperzvukové rychlosti na bázi malého náporového motoru "dýchajícího" vzduch. Prokázala se také správnost změn, postupně provedených v technickém a softwarovém vybavení elektronických prostředků rakety.

Závěr

V případě vyhodnocení zkušebních letů v projektu X-51A "WaveRider" jako úspěšné realizace hypersonické rakety a splnění stanovených cílů projektu, lze očekávat, že mohou USA získat zbraňový prostředek, který umožní provádět silné a přesné ničivé "bodové" údery na kterákoli místa na světě.

óóóóóóó

 

VÝZNAMNÉ NAROZENINY WEBU (NA INTERNETU)

 

Blahopřejeme celosvětové pavučině - webu - k 20. narozeninám

 

Život webu na internetu se počítá od 30. dubna 1993, kdy jej Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě, kde pracoval britský fyzik Tim Berners Lee, učinila jako službu WWW (World Wide Web), všeobecně dostupnou a otevřela k ní přístup všem zájemcům. Tvůrce této převratné technologie Tim Berners Lee, na ní pracoval už od roku 1989 s cílem umožnit fyzikům v různých světových univerzitách a ústavech si navzájem vyměňovat informace.



Podle slov Rolfa-Dietera Heuera, generálního ředitele CERNu, nezůstal ve světové společnosti ani jeden sektor, který by vynález webu, pocházející z fyzikální laboratoře, nezměnil. Od vědeckých výzkumů až po byznys změnila "světová pavučina" způsoby našich komunikací, práce i života. Stala se snad nejvýraznějším příkladem toho, jak může teoretický výzkum přinést užitek všemu lidstvu.

První webová stránka na světě byla umístěna na počítači NeXT, který patřil Bernersovi Lee, nejnovějším počítači vytvořeném ve společnosti nesoucí týž název, jako společnost založená Stevem Jobsem po jeho odchodu z firmy Apple. Webová stránka obsahovala informace o základních vlastnostech pavučiny, o tom jak bylo možné získat přístup k dokumentům jiných lidí a jak se nastavovaly vlastní servery. Podle informací z CERNu, původní webový server NeXT stále existuje. První webová stránka na světě již však na jeho původní adrese (první URL adrese na světě) není: http://info.cern.ch/hypertext/WWW/TheProject.html (účastníci se z této adresy přesměrovávali na hlavní webovou stránku CERNu). Na počest dvacetiletého jubilea byla tato adresa obnovena (pomocí archivní kopie stránky, která se po celých těch dvacet let uchovávala na serveru CERNu).

Je dosti rozšířen nepříjemný omyl. Bernerse Lee často nazývají kmotrem internetu. On však "nevynalezl" internet, sám tyto fámy odmítá. V jednom článku na své webové stránce vysvětluje rozdíl mezi jím vytvořeným webovým protokolem a internetem. Webová pavučina byla vytvořena v době, kdy internet již půldruhého desetiletí existoval. Jeho hlavními otci jsou američané Vinton Cerf a Robert Kahn, mimo jiné tvůrci síťového protokolu IP (Internet Protocol), který je základem směrovaných přenosů informací mezi počítači v internetu.

Dalo by se mnoho říci o dalším rozvoji webových technologií až do našich dnů. Jim děkujeme za tzv. "sociální sítě" (lépe by bylo "komunitní sítě"), jakými jsou Facebook, Twitter a mnoho dalších. Kromě počítačových dat a textových informací se na webu usídlila široká oblast multimédií (obrazové informace, video, hudba aj.).

K obrovskému významu webu přispěla možnost přímé interakce uživatelů a nové technologie Web 2.0, Web 3.0 (připravuje se Web 4.0). Ty, mimochodem, pronikají i do vojenského využití informačních technologií k velení a řízení a stávají se mimořádně důležitou součástí řešení nových aplikací pro oblast C4ISR.

 

óóóóóóó

 

K SOUČASNÉ VOJENSKOPOLITICKÉ SITUACI NA KOREJSKÉM POLOOSTROVĚ

Ozbrojené síly KLDR a potenciální válečná hrozba

 

 

Vedení Severní Koreje (KLDR) ke konci března tohoto roku vyhlásilo, že vstupuje do "stavu války" s Jižní Koreou. Podle informací z tisku se od té chvíle mají všechny otázky mezi dvěma Korejemi řešit podle podmínek "válečné doby". V prohlášení KLDR se také praví, že jakékoli provokace na hranici mezi dvěma korejskými státy vyvolají konflikt velkého měřítka a jadernou válku. Ve skutečnosti byly i tak oba korejské státy ve stavu války, jelikož korejská válka z let 1950 až 1953 nebyla ukončena mírovou smlouvou, ale jen podepsáním příměří. Již předtím v březnu Pchjongjang (dříve Fenjan) oznámil, že na protest proti společným vojenským cvičením Jižní Koreje a USA přestává uznávat mírové dohody podepsané se Soulem. V KLDR bylo také oznámeno, že se připravuje možný jaderný úder na kontinentální část USA, a rovněž na americké vojenské základny v Tichém oceánu. Vůdce KLDR Kim Čong-un dokonce podepsal rozkaz o uvedení raketových jednotek do stavu pohotovosti.

Díky naprosto iracionální vojenské politice severokorejského politického vedení, stále vzrůstá na korejském poloostrově napětí a hrozba nepředložené ozbrojené akce. Severokorejský vůdce Kim Čong-un se svým okolím neváhá stupňovat napětí až do krajnosti. Vyvstává otázka nakolik je pravděpodobná možnost vypuknutí války a jaký je poměr vojenských potenciálů proti sobě stojících stran.

 

 



Je známé foto, na kterém Kim Čong-un vydává svým generálům pokyny na pozadí mapy s nápisem "Plán úderu na základní území USA". Na rozdíl od předchozích propagačních kampaní spočívajících v hysterických hrozbách, se v poslední době události neomezují jen na propagandu. Průzkumné družice zaregistrovaly zvýšenou aktivitu na startovacích pozicích severokorejských raket. Nikdo v podstatě neví, jakými motivy se řídí vládce KLDR. Je docela dobře možné, že šílené hrozby na adresu USA jsou pro něho jediným způsobem jak si zachovat a upevnit svou moc. A nikdo také neví, kde se Kim může zastavit.

 

Podle hodnocení mnoha vojenských expertů se vojáci i velitelský sbor severokorejské armády vyznačuje dobrou úrovní bojové připravenosti a je silně ideologicky zpracován. Mentalita armády i obyvatelstva způsobuje navíc nízkou citlivost lidí na oběti a ztráty, což vede k odhodlání v případě nutnosti bojovat až do posledního vojáka.

 

Ze širšího pohledu jsou ozbrojené síly KLDR jako celek schopné vést efektivní obrannou bojovou činnost, a to i proti vysoce technologicky vyspělému protivníkovi , a to i v podmínkách jeho vzdušné nadvlády. V oblasti útočné bojové činnosti je situace zcela jiná. Útočné operace armády KLDR proti takovému protivníkovi by byly provázeny mimořádně velkými ztrátami při značně pochybné šanci na úspěch.

 

Jsou důvody počítat s úspěchem ozbrojených sil KLDR v případě vleklé vyčerpávající války, a to dokonce i při značných ztrátách vojsk a civilního obyvatelstva. Je to dáno nám těžko pochopitelnou vnitřní politickou stabilitou severní Koreje a vysokou úrovní politické a ideologické motivace armády a obyvatel země, a také rozhodností politického a vojenského vedení státu bojovat až do konce. Tomu přispívají také velké vytvořené zásoby zbraní a munice, a rovněž značné mobilizační zdroje s možností opřít se o vlastní výrobu vojenského materiálu.

 

Je možné usoudit, že celkově by pro rozdrcení severokorejských ozbrojených sil bylo nutné postavit počtem a některými dalšími schopnostmi přinejmenším srovnatelná uskupení protivníka.

Stručně o stavu ozbrojených sil KLDR

Severní Korea má dostatečně mohutné ozbrojené síly čítající zhruba jeden milion osob, byť vybavené zastaralou výzbrojí a technickými prostředky. Více než 4,5 milionu osob vycvičených záloh dává vojenskopolitickému vedení možnost na začátku války rozvinout několikamilionová silná uskupení vojsk. Ozbrojené síly KLDR se člení na pozemní síly, vzdušné síly, námořnictvo, strategické jaderné síly a síly pro speciální operace. Pohlédněme na stručnou charakteristiku hlavních součástí.

 

Pozemní síly

 

Základem severokorejských ozbrojených sil jsou v regionu počtem mohutné pozemní síly - v době míru čítají kolem 900 000 osob. Převládající většina pozemních sil se má rozvinovat do třech sledů - prvního operačního sledu ze třech pěších sborů, podporovaného druhým operačním sledem ze dvou mechanizovaných sborů, obrněného sboru a dělostřeleckého sboru, a třetího sledu tvořeného strategickou zálohou ze dvou zbývajících mechanizovaných sborů a dalšího dělostřeleckého sboru. Tyto síly zahrnují 806. a 815. mechanizovaný sbor a 820. obrněný sbor. Síly jsou dislokovány v posádkách podél hlavních styčných linií sever-jih, které zajišťují rychlý přístup k přibližovacím směrům do Jižní Koreje. Pozemní síly mají blízko demilitarizované zóny, oddělující dva korejské státy, rozmístěné velké počty dělostřeleckých zbraní (včetně falešných).

 



K dispozici mají asi 3500 tanků (asi 1800 typu T-62, ostatní jsou typy T-54 a T-55 a jejich čínské kopie), 200 bojových vozidel pěchoty a na 2500 obrněných transportérů, přes 12 000 hlavní polního dělostřelectva a 2500 raketometů, přes 10 000 protitankových raketových a hlavňových zbraní. Pozemní síly mají vlastní prostředky protivzdušné obrany, kde je řádově 10 000 přenosných protiletadlových raket a přes 11 000 protiletadlových kanónů různé ráže, a rovněž určitý počet protiletadlových raketových zbraňových systémů "Krug", "Kub" a zřejmě i "Buk" z výroby bývalého Sovětského svazu.

Raketové zbraně severokorejské armády tvoří více než 50 odpalovacích zařízení operačně-taktických a taktických raket. K nim patří taktické rakety sovětské provenience "Luna" a operačně-taktické "Scud". Na bázi rakety "Scud" postavila KLDR vlastní raketu s dosahem 550 km. Celkový počet taktických a operačně-taktických raket se odhaduje zhruba na 1000 kusů.

Podle vlastního raketového programu postavila KLDR balistickou raketu "Nodong" s dosahem do 1000 km a balistické rakety středního dosahu "Taepo Dong-1" (dosah 3500 km) a "Taepo Dong-2" (dosah 6000 km). Ty se již řadí ke strategickým jaderným silám.

 



Má se za to, že KLDR má v současné době 12 až 15 jaderných náloží. V podstatě to může být jaderná munice uzpůsobená pro použití jako letecké bomby nebo pozemní jaderné fugasy.

Všechny operačně-taktické rakety a rakety středního dosahu armády KLDR mají malou přesnost zásahu, což je činí neefektivními pro ničení bodových nechráněných cílů (pokud nemají jaderné hlavice).

Vzdušné síly

 

Ve vzdušných silách KLDR je asi 1500 letounů různých typů. Za moderní lze považovat pouze 36 stíhacích letounů MiG-29, 45 stíhačů MiG-23 a 34 bitevní letouny Su-25. Ostatní letouny mají velmi omezenou bojovou hodnotu. Celkově je severokorejské letectvo velmi slabé.

Protivzdušná obrana

Základ PVO KLDR tvoří 24 bývalé sovětské protiletadlové raketové systémy S-200, 125 systémů S-125 a 240 systémů S-75. K dispozici je značný počet protiletadlových dělostřeleckých prostředků. Systém vzdušné výstrahy je založen na pozemních radarech sovětské výroby z 60. let a jejich čínských kopiích, což jej činí mimořádně zranitelným moderními prostředky elektronické neutralizace. Značné množství radarů na nejnebezpečných směrech úderů vzdušných útočných prostředků umožňuje vytvořit mnohovrstvé radiolokační pole se spodní hranicí 200-300 m, na dalších směrech 400-600 m. Vlastními prostředky elektronické neutralizace Severní Korea nedisponuje, má však značné možnosti provádění opatření pro operační maskování, čemuž napomáhá příznivý profil terénu (právě operační maskování totiž může sehrát rozhodující roli v zmaření vzdušného napadení protivníkem).

Systém velení a řízení PVO svou úrovní odpovídá 60. až 70. letům minulého století a současným požadavkům neodpovídá ani co se týče operativnosti i odolnosti proti rádiovému a radiotechnickému rušení. Velký počet protiletadlových palebných prostředků na poměrně omezené rozloze však umožňuje vytvářet velmi husté sestavy. I když jde o zastaralou výzbroj, činí to systém PVO KLDR dosti efektivním, dokonce i v boji se současnými moderními typy letounů.

Vojenské námořnictvo 





Údernou silou vojenského námořnictva KLDR jsou ponorky - 22 ponorek z projektu 033 (jde o čínskou kopii sovětské ponorky z projektu  633 pocházející z 50. let minulého století), 50 malých a supermalých ponorek vlastní výroby, a dále 33 raketových člunů sovětské provenience a jejich čínských a severokorejských kopií. Kromě toho severokorejské námořnictvo disponuje značnými zásobami námořních min, převážně zastaralých typů.

Doplňkové faktory

Hornatý terén a po více než 50 roků v horských masivech budovaný systém objektů pevnostního typu (100 i více metrů hluboko) umožňuje ukrýt a chránit před zničením důležité výrobní podniky vojenského průmyslu (včetně jaderného) a skrývat tam i velké kontingenty vojsk s těžkou výzbrojí, včetně tanků a obrněných vozidel, prostředků dělostřelectva a PVO, a nakonec i odpalovací zařízení balistických raket středního dosahu.

Stručná chrakteristika stavu ozbrojených sil Jižní Koreje

Základní protistrana KLDR na korejském poloostrově, kterou je Korejská republika (KR), má jedny z největších ozbrojených sil v regionu, čítající zhruba 640 000 aktivních vojáků, 2 900 000 osob vycvičených záloh a k tomu 300 000 osob v polovojenských organizacích. Stejně jako v KLDR jsou základem ozbrojených sil  KR pozemní síly (přes 500 000 osob). Na rozdíl od severního souseda jsou vybaveny převážně moderní bojovou technikou.

Pozemní síly KR disponují více než 2000 tanků, přičemž 880 tanků jsou moderní typy (z nich 800 tanků je z vlastní výroby (typ 88), a 80 tanků jsou ruské T-80U). Dále mají kolem 2500 obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, a také přes 500 bojových vrtulníků (z toho 60 typu AH-1F "Cobra" a 80 typu UH-60P "Black Hawk"). Polní dělostřelectvo má 900 samohybných dělostřeleckých zbraní a 3500 jiných. Raketovou výzbroj tvoří 12 odpalovacích zařízení operačně taktických raket NHK-1 a NHK-2 a řádově 200 operačně taktických raket ATACMS s dostřelem 150 a 300 km.

Vzdušné síly KR mají kolem 600 letounů, z nichž nejmodernější jsou stíhací letouny F-15K (60 strojů) a F-16 (165 strojů). Z jiných letounů, které mají uirčitý bojový význam, je možné uvést 170 strojů F-5 a 68 strojů F-4.

Prostředky PVO zajišťující palebnou ochranu jsou tvořeny 200 starými protiletadlovými raketovými systémy americké výroby "Nike-Hercules", 110 zdokonalenými systémy "Hawk", 35 palebnými systémy "Mistral" a asi 500 samohybnými protiletadlovými kanóny "Vulcan". Automatizovaný systém velení a řízení PVO do určité míry odpovídá současným požadavkům.

Základem vojenského námořnictva KR jsou zcela moderní torpédoborce, fregaty a korvety s řízenými raketovými zbraněmi. Ve výzbroji je 43 torpédoborců, asi 20 ponorek, z toho 8 zcela nových (neatomových) ponorek německé výroby z projektu 214. Hladinové lodě základních tříd námořnictva KR mají ve výzbroji protilodní rakety RGM-84 "Harpoon", avšak prostředky PVO v podstatě sestávají z protiletadlových dělostřeleckých zbraní, což podstatně snižuje jejich bojovou odolnost, a to i proti úderům poměrně starých prostředků vzdušného napadení. Prostředky pro vyhledávání a ničení min sestávají z 14 specializovaných plavidel. Pro námořní výsadky má námořnictvo KR 11 lodí pro tankové výsadky, 3 malé výsadkové lodě a přes 30 výsadkových člunů pro taktické výsadky. Námořní pěchota má asi 28 000 osob. Základní součástí námořního letectva jsou protilodní letouny, což je 8 letounů americké výroby - typy P-3B a P-3C a rovněž 15 letounů S-2F, které by mohly efektivně bojovat s severokorejskými ponorkami. Kromě toho má námořnictvo KR kolem 100 bojových člunů různých kategorií, z nichž 5 je raketových.

Úroveň bojové přípravy vojsk a operační přípravy velitelského sboru KR se experty hodnotí jako průměrná a v tomto ukazateli jako nižší než je v KLDR. I morální bojový potenciál vojáků není v porovnání s KLDR tak vysoký. Předpokládá se, že ozbrojené síly KR by byly mnohem citlivější k bojovým ztrátám.


Celkové zhodnocení možností ozbrojených sil KLDR a KR

Pokusme se nyní o celkový pohled na výše uvedené údaje o stavu ozbrojených sil, nejdříve KLDR.

Přes zastaralou výzbroj mají pozemní síly KLDR dosti velký bojový potenciál. Značné množství protitankových prostředků a dělostřelectva, spolu s rozvinutou sítí opevněných objektů jim může umožnit vést po delší dobu obrannou činnost i proti moderně technologicky vyzbrojenému a vybavenému protivníkovi (s 1,5 až 2 násobnou početní převahou), a to i v podmínkách nadvlády jeho letectva ve vzduchu. Útočné možnosti pozemních sil by však byly v takových podmínkách velmi omezené (zejména kvůli zastaralému tankovému parku).

Hornatý terén, předem připravené úkryty se zásobami zbraní a munice by umožnily zahájit a vést rozsáhlou, léta trvající, partyzánskou válku. Pro potlačení partyzánského hnutí by protivník musel na okupovaném území vyčlenit značné počty vojsk a prostředků pozemních sil (vycházeje ze zkušeností válek v Afghánistánu a Iráku, až 200 000 osob i více).

Síly KLDR pro speciální operace by s ohledem na možnosti jejich dopravení na území protivníka mohly podnikat efektivní diverzní činnost při nasazení několika desítek diverzních skupin a pronikat i do strategické hloubky, tj. prakticky na celé území Jižní Koreje.

Operačně-taktické a taktické raketové prostředky pozemních sil KLDR by umožnily provádět údery na objekty v taktické i operační hloubce. V závislosti na sestavě, by byly schopné vyřadit nebo zničit čtyři až šest důležitých objektů. Při uvážení možného odporu protivníka by celkově mohly operačně-taktické a taktické raketové prostředky pozemních sil zničit, nebo na určitou dobu vyřadit 10 až 15 objektů, jako jsou letiště, místa velení, komunikační uzly apod.

Omezená rozloha území Jižní Koreje by fakticky umožnila působit operačně-taktickými raketovými zbraněmi KLDR na celou hloubku operační sestavy nepřátelských uskupení.

Počet raket středního dosahu "Taepodong-1" a "Taepodong-2" je poměrně malý. Nízká přesnost jejich zásahu by umožnila způsobit citelné škody nanejvýš jedné americké základně. Předpokládané zásoby jaderných zbraní, kterými disponuje KLDR, umožňují hovořit o možnosti provést od jednoho-dvou do čtyř-pěti jaderných úderů na vojenské objekty na území Jižní Koreje, Japonska a USA, které jsou v hranicích dosahu.

 

 Vzdušné síly KLDR mají vzhledem k zastaralému parku letounů a souvisejících technických prostředků velmi omezené možnosti provést údery na pozemní cíle v Jižní Koreji. Na počátku případné války s jižním sousedem by mohla být základní část bombardovacího a bitevního letectva KLDR pravděpodobně zničena údery letectva a raket protivníka (a také neutralizací prostředků PVO) již během dvou až pěti dní.

S možnostmi PVO KLDR je to jiné, jsou podstatně větší. Mohly-li by být stacionární protiletadlové raketové zbraně s vysokou pravděpodobností zničeny již během třech-čtyř dnů vzdušné útočné operace, pak mobilní protiletadlové raketové zbraně by si nejspíš zachovaly svoji bojeschopnost a mohly by přinutit protivníka vyčlenit značné zdroje letectva na zabezpečení činnosti úderných skupin. Velké počty protiletadlového dělostřelectva by neumožnily letectvu protivníka přejít k akcím v malých letových výškách, které by mohly odhalit a zničit technické prostředky a objekty pozemních sil KLDR. Výsledná efektivnost bojové činnosti letectva protivníka by mohla být značně snížena. Spolu s efektivními opatřeními operačního maskování by to mohlo ohrozit nejen vzdušnou útočnou operaci, ale celou vzdušnou kampaň, a to i při naprosté kvantitativní a kvalitativní převaze vzdušných sil protivníka. Souhrnně je možné předpokládat, že systém PVO KLDR, společně s opatřeními operačního maskování a s využitím složitého  a členitého profilu terénu by mohl úspěšně odolat leteckému uskupení vyspělého protivníka s počtem dosahujícím 800 až 900 letounů. A pro úspěch vzdušné kampaně protivníka by bylo nutné vytvářet letecká uskupení s počtem přinejmenším 1800 až 2000 letounůrůzných kategorií.

Námořnictvo Severní Koreje by bylo schopné vytvořit pro námořní síly protivníka hrozbu pouze v pobřežní části přiléhajících moří a oceánů, a to hlavně minami, prostředky raketových člunů a supermalých ponorek. Ponorky z projektu 033 mají značně omezené možnosti v boji proti moderním hladinovým lodím a mají hodnotu jen jako nosiče minových zbraňových prostředků. Raketové čluny, které mají ve výzbroji zastaralé rakety, by nebyly pro moderní křižníky, torpédoborce a fregaty disponující spolehlivou PVO, skutečnou hrozbou. Supermalé ponorky by byly vzhledem k malé autonomnosti jejich činnosti a malé rychlosti schopné ničit pouze ty lodě, které by stály blízko břehu, nebo by se jen pomalu pohybovaly. Hlavní hrozbou pro námořnictvo pravděpodobného protivníka by byly minové zbraně. Velké počty různých min by umožnily vytvořit husté mořské minové zábrany, pro jejichž překonání by byly potřeba značné síly a prostředky vyhledávání a ničení min a vyžádalo by si to také značný čas. Doplnily-li by se minové zábrany ještě palbou pobřežního dělostřelectva a údery pozemních raketových protilodních zbraní, pak by byla opatření k likvidaci minového nebezpečí navíc spojena se značnými ztrátami. Pak by protivníkovi KLDR případně mohly minové zbraně vůbec znemožnit uskutečnění námořních výsadkových operací.

A nyní, jak vypadá celkové zhodnocení možností ozbrojených sil KR. Armáda KR se všeobecně uznává za jednu z nejpočetnějších a technicky nejlépe vybavených armád v regionu. Její pozemní síly jsou schopné vést úspěšné útočné i obranné operace armádního měřítka. Operačně-taktické raketové zbraně jsou schopné zničit až 30 důležitých bodových a plošných cílů. Vezme-li se však v úvahu charakter terénu a velký rozsah přípravenosti opevnění důležitých prostorů v jižních oblastech Severní Koreje, sotva by pozemní síly KR mohly realizovat své útočné možnosti ve vztahu k severnímu sousedovi.

Vzdušné síly KR by samy nebyly schopné řešit úkol neutralizace PVO KLDR a zajistit tak efektivní součinnost s pozemními silami. Oproti tomu jihokorejský systém PVO by mohl prakticky zcela potlačit hrozbu ze strany vzdušných sil KLDR. Námořnictvo by bylo schopné ve své operační zóně samostatně vybojovat nadvládu na moři. Jak vyplývá z výše uvedeného, sestava odminovacích námořních sil by však nebyla schopna řešit úkol odstranění minového nebezpečí pro vlastní lodě. Stav výzbroje základních lodí námořnictva KR by neumožnil zajistit skutečnou palebnou podporu pro pozemní síly na přímořském směru a vyřadit pobřežní obranu protivníka. V souvislosti s nevelkými možnostmi jihokorejských vzdušných sil v potlačení PVO KLDR a omezenými možnostmi boje s minovým nebezpečím, by jihokorejské námořnictvo sotva mohlo počítat s uskutečněním úspěšných námořních výsadkových operací.


Celkové porovnání a otázka strategické rovnováhy

Při celkovém zhodnocení operačních a bojových potenciálů dvou korejských států je možné konstatovat určitou paritu vojenských sil. Technická převaha jihokorejských ozbrojených sil by se, spolu s dalšími faktory, kompenzovala početním stavem a nesrovnatelně vyšším bojovým morálním duchem ozbrojených sil KLDR. Setkáváme se s zajímavým případem, kdy obranný poteciál obou proti sobě stojících stran značně převyšuje jejich útočný potenciál. Přesto napětí na korejském polostrově vzrůstá a je tam soustředěn opravdu značný vojenský potenciál, který navíc ještě může být posílen uskupeními ozbrojených sil jiných států. Případné vojenské střetnutí by se na omezené rozloze korejského poloostrova s vysokou pravděpodobností dotklo i zemí, které hraničí s zónou konfliktu - Číny (ČLR) a zřejmě i Ruské federace. O to větší význam má prognóza charakteru vojenských akcí na poloostrově.
 
Jaké zájmy by se uplatňovaly a jak by ozbrojený konflikt mohl vypadat

Pro vojenské rozdrcení severokorejských ozbrojených sil jakýmikoli jejími protivníky, by bylo nutné postavit počtem přinejmenším srovnatelné seskupení ozbrojených sil, které by navíc muselo převyšovat síly KLDR všestranným bojovým potenciálem.

Možný záměr ozbrojeného konfliktu ze strany KR - podlomení, nebo úplná likvidace státní suverenity KLDR a nakonec sjednocení země včleněním severní části Koreje do Korejské republiky, ač se zdá logický, je některými experty silně zpochybňován s tím, že by to KR přišlo na 500 miliard až 3 biliony dolarů a vážně zpomalilo ekonomický růst jihokorejského "draka", odrazilo by se to na konkurenceschopnosti jeho podniků atd. Pokud jde o ČLR, považuje se za silně pravděpodobné, že by nechtěla dopustit rozdrcení KLDR.

Je zřejmé, že pro válku se Severní Koreou by bylo nutné zformovat koalici států. Jejím základem by nepochybně byla KR a USA. Při příznivé mezinárodně politické situaci by do koalice mohlo vstoupit Japonsko, případně některé další státy regionu, avšak také některé evropské státy, např. Spojené království a Francie.

Celková početní síla seskupení koaličních ozbrojených sil by mohlo dosáhnout od 900 tisíc do jednoho milionu osob (případně i více), až 3000 tanků, 5000 až 6000 bojových obrněných vozidel různých typů 8000 až 10 000 dělostřeleckých zbraní, 1800 až 2000 letounů různých kategorií, až 150 hladinových lodí (v tom až šest mateřských letadlových lodí), až 40 ponorek (v tom až 25 atomových majících rakety s plochou dráhou letu Tomahawk).

Vysoká citlivost obyvatelstva KR a USA na lidské, materiální a politické ztráty (zejména na základě zkušeností z válek v Iráku a v Afghánistánu), které by v případě války proti KLDR byly nevyhnutelné, by přinutilo vedení koalice proti KLDR hledat způsoby, jak zvítězit pomocí rychlé a krátkodobé vojenské kampaně. Prodlužování případné války s KLDR by reálně mohlo přivést USA, KR a jejich spojence k nutnosti jejího ukončení bez úplného dosažení vytýčených politických cílů.

Nelze vyloučit ani to, že v případě hrozby úplného rozdrcení ozbrojených sil Severní Koreje, by mohla zasáhnout Čína se seskupením svých ozbrojených sil, které by bylo dostatečné k odvrácení pádu severokorejského státu. K čemu by to dále mohlo vést je dnes těžké říci.

K otázce jaderné hrozby ze strany Severní Koreje a možných následných akcí

Pravěpodobným důvodem k rozhodnutí o vojenské intervenci proti KLDR, by mohlo být to, že dosáhne určitou kritickou hranici v raketojaderné oblasti, například to, že by provedla sérii jaderných zkoušek nebo odpálení balistických raket s mezikontinentálním dosahem.

V této souvislosti se důležitým momentem stalo to, že 12. prosince 2012 KLDR vypustila na oběžnou dráhu svoji první umělou družici Země "Kwangmyŏngsongŏ" ("Zářivá hvězda"), a tak se, de facto, stala členem klubu kosmických velmocí. Start nosné rakety "Unha 3" s družicí, ukázal pokročilost KLDR v technologiích, potřebných pro vytvoření mezikontinentálních balistických raket velkého dosahu. Dojem z této události byl o to silnější, že se to Severní Koreji podařilo uskutečnit zcela neočekávaně. Nedlouho poté, 12. února 2013, provedl Pchjongjang svoji třetí jadernou zkoušku.

Situace na poloostrově se od té doby stále mimořádně silně vyostřuje. Předseda sboru spojených náčelníků štábů jihokorejských ozbrojených sil generál Jeong Seung-jo se vyjádřil tak, že když v Soulu vyrozumějí, že se Severní Korea připravuje použít jaderné zbraně, mohou jihokorejské síly udeřit v předstihu, dokonce i bez dohody s patronem za oceánem. Válečnická propaganda ze severu poloostrova zase obsahuje hrozby o tom, že přišel čas završení úkolu sjednocení země a vyvěšení vlajky KLDR na ostrově Čedžu, který je nejvzdálenějším územím Jižní Koreje.

Jak je v současných podmínkách ve světě složité připravit jakoukoli vojenskou intervenci, je názorně vidět při snahách o řešení vleklé vnitřní a mezinárodně politické krize v Sýrii a kolem Sýrie.

Padlo-li by rozhodnutí o vojenské intervenci proti KLDR, nastalo by období předběžné přípravy válečných operací s cílem vytvoření vojenskopolitických, mezinárodně právních, morálně psychologických a vojensko strategických podmínek, které by zajistily možnost zahájení a dosažení úspěchu ve vedení války. To vše by si vyžádalo odpovídající čas a prostředky. Zvláště důležité by bylo úsilí v diplomatické oblasti zaměřené na zformování koalice států, připravených zúčastnit se tažení proti KLDR. Pravděpodobně by se řešila i odpovídající role NATO, které již několikrát demonstrovalo schopnost globálního vojenského působení.

Poté by začala bezprostřední příprava k válce proti KLDR. Formálním opodstatněním by mohla být ozbrojená provokace v blízkosti pozemních nebo mořských hranic KLDR, která by vyvolala adekvátní reakci severokorejských ozbrojených sil. Cílem této etapy by bylo vytvoření dostatečně silného seskupení koaličních ozbrojených sil pro zahájení a vedení války, vytvoření materiálních a technických rezerv a bezprostřední morálně psychologická příprava vojsk a obyvatelstva k vedení bojových akcí.

KLDR by s největší pravděpodobností, tváří v tvář zjevné přípravě vojenské intervence, provedla všeobecnou mobilizaci svých ozbrojených sil a záloh a přistoupila by k strategickému rozvinutí svých uskupení v prostorech očekávaných bojových akcí. Základním obsahem dané etapy by se stalo strategické rozvinování uskupení ozbrojených sil obou proti sobě stojících stran, zahrnující celou řadu mobilizačních opatření a pro vzdálené koaliční spojence ještě k tomu strategické přesuny vojsk, výzbroje a vojenské techniky (což by mohlo představovat rozsah - měřený hmotností přepravovaného materiálu - od pěti do osmi milionů tun). Současně by se uskutečňovaly informační operace zaměřené na dezinformaci vojenského a politického vedení KLDR, potlačení vůle vojsk a obyvatelstva k odporu, a další činnosti.

Vzdušné operace

Na začátku války by se konfrontace sil uskutečňovala převážně ve vzduchu (formou vedení vzdušných operací). Protiseverokorejská koalice by usilovala o získání nadvlády ve vzdušném prostoru nad Severní Koreou, rozvrácení jejího vojenského a politického vedení a řízení, zničení jaderného potenciálu a námořních sil KLDR, rozdrcení nebo potlačení uskupení pozemních sil v oblastech nadcházejících útočných a výsadkových operací svých vojsk a paralyzování vůle obyvatelstva KLDR k odporu (například provedením úderů na důležité civilní cíle). Základním úkolem v této etapě by ovšem bylo provedení raketových a leteckých úderů silami a prostředky koalice na klíčové objekty KLDR a paralyzování její PVO. Z analýzy zkušeností válek posledního období a stavu severokorejských ozbrojených sil vyplývá to, že náplní kampaně vedené silami koalice by bylo provedení celé série vzdušných útočných operací. Prvními cíly soustředěných raketových a leteckých úderů by určitě byly objekty systému PVO a prostředky jaderných sil KLDR.

KLDR by zase v průběhu vzdušné fáze války usilovala o to, aby nedopustila úplné rozdrcení své PVO a jiných uskupení vojsk, zachování odolnosti obrany a raketojaderného potenciálu, zajištění normálního fungování vojenského a politického vedení a řízení chodu země a podle možností způsobení co největších ztrát vzdušným a pozemním silám protivníka v mezích dosahu raketových zbraní a dostřelu dělostřelectva, převážně s cílem dosažení morálně psychologického efektu.

Nelze vyloučit ani to, že válečné akce by mohly být zahájeny Severní Koreou, a to provedením předstihového raketového a dělostřeleckého úderu, což by mohlo snížit efektivnost prvního soustředěného raketového a dělostřeleckého úderu protivníka. Politické ztráty, které by si takovým úderem KLDR způsobila, by však byly nesrovnatelně větší. Před očima celé světové veřejnosti by byla okamžitě označena za agresora.

Informační operace toho, kdo by zaútočil jako první, by byly kromě bezprostředního zabezpečení bojové činnosti, zaměřeny na dosažení příznivé mezinárodní reakce na jeho akce. Důležité by bylo to, aby se na straně KLDR zabránilo zapojení třetích stran do konfliktu, především Číny, a zejména, aby se Severní Koreji znemožnilo použití jaderných zbraní.

Celá daná etapa by se mohla ukončit buď skončením či přerušením bojové činnosti, nebo přechodem útočníka k pozemním operacím. Skončení či přerušení válečných akcí by mohlo nastat v případě, že by se Severní Korea zřekla dalšího odporu (což je velmi nepravděpodobné), že by došlo k diplomatickému tlaku světového společenství, nebo přímému zásahu Číny na straně KLDR, anebo, že by se objevila přímá hrozba přechodu KLDR k použití jaderných zbraní. Mohlo by k tomu také přispět překročení spotřeby zbraní a munice, nepřijatelné ztráty letectva, růst protiválečných vystoupení obyvatelstva v hlavních státech koalice, a také ekonomické problémy.

V dané etapě by bylo možné použití jaderných zbraní ze strany KLDR, nejpravděpodobněji s demonstrativním charakterem (bez způsobení nadměrných ztrát protivníkovi) pro odstrašení obyvatelstva a politických elit protistran s cílem jejich přinucení k zahájení mírových jednání. Odvetné použití jaderných zbraní USA není pravděpodobné, vzhledem k ntomu, že by to nevyhnutelně vyvolalo negativní reakci světového společenství a možnost nikoli demonstrativního, ale reálného ničivého použití jaderných zbraní KLDR. Už na základě možných výsledků této etapy je vysoká pravděpodobnost skončení válečných akcí.

Pozemní operace

Další etapa války by mohla ze strany útočníka začít vytvořením podmínek k provedení úspěšných pozemních operací a námořních výsadkových operací při utrpení minimálních ztrát. To by bylo možné v případě spolehlivého potlačení protivýsadkové obrany protivníka a zničení systému opevněných objektů, alespoň na omezeném úseku severokorejské obrany. Operace a bojová činnost ozbrojených sil obou stran by probíhala na severokorejském území. Cílem etapy pozemních operací ze strany útočníka by bylo rozdrcení ozbrojených sil KLDR a okupace jejího území. Ze strany KLDR by v této etapě šlo o zmaření útočných a výsadkových operací protivníka se způsobením pro něho nepřjatelných ztrát, což by mělo (a mohlo) přimět útočníka k mírovým jednáním.

Vpád pozemních vojsk útočníka na území KLDR by pravděpodobně začal provedením strategické námořní a vzdušné výsadkové operace velkého měřítka. Pro její uskutečnění by mohlo být nasazeno až 150 lodí různých kategorií a řádově 150 až 200 tisíc příslušníků námořní pěchoty, vzdušných výsadkových, mechanizovaných a tankových vojsk, kteří by se vysazovali na pobřeží Severní Korejekak, aby se vytvářela sestava o třech až čtyřech sledech. Toho by se mohly v plné míře zúčastnit také síly leteckého uskupení koaličních spojenců.

S ohledem na geografické zvláštnosti tamního válčiště, rozvinutou síť opevněných objektů na přilehlém území KLDR a vysoký morální bojový duch armády i obyvatelstva KLDR, by toto období mohlo být provázeno velkými ztrátami živé síly, zbraní a techniky, a to na obou stranách. Počet mrtvých a raněných u všech sil zúčastněných v operaci by mohl dosáhnout desítek tisíc osob, z toho 25% až 30% by mohly tvořit ztráty spojeneckých účastníků útočící koalice. Takové ztráty by pro uskupení útočníka mohly být kritické, což by jej mohlo přimět k tomu, aby se zřekl dalších bojových akcí  a přešel k mírovým jednáním. K tomu by mohl napomoci i tlak světového společenství v diplomatické oblasti, přímý zásah Číny, hrozba použití jaderných zbraní Severní Koreou, případně i nárůst protiválečných akcí obyvatelstva a krizových jevů v ekonomice vedoucích zemí koalice, především Jižní Koreje, USA a Japonska.

Nebezpečí použití jaderných zbraní

Riziko rozhodnutí o použití jaderných zbraní by mohlo být značné. Pokud by se KLDR ocitla před hrozbou úplné vojenské porážky, se značnou pravděpodobností by se mohla odhodlat provést jaderný úder všemi dostupnými prostředky. Ten by mohl být proveden brzo po zahájení strategické výsadkové operace koalicí a spočívat ve výbuších jaderných fugasů, odpálení raket středního dosahu a vzdušných úderů. V závislosti na efektivnosti protiopatření protivníka, by celkem mohlo být použito až pět nebo šest jaderných prostředků. Pravděpodobnými objekty cílených jaderných úderů by mohla být vojska protivníka, objekty vojenské infrastruktury a administrativně politická centra na ůzemí Jižní Koreje, avšak také i jedna z amerických vojenských základen. Následkem by byly obrovské oběti (několik set tisíc lidí, zejména civilního obyvatelstva Jižní Koreje, velké materiální ztráty a rozsáhlé, těžko překonatelné zóny radiačního zamoření).

Pokud by se rozhodlo o odvetném jaderném úderu prostředky USA, mohl by být proveden strategickými i taktickými jadernými zbraněmi na základní administrativně politická centra Severní Koreje, odolné objekty jejích jaderných prostředků a klíčové uzly severokorejské obrany na pozemních a přímořských směrech. Rozsah odvetného úderu by byl omezen snahou minimalizovat zóny radiačního zamoření, jak na směrech k Rusku a Číně, tak i na straně k Jižní Koreji a Japonsku, zejména v blízkosti oblastí rozvinutých vlastních vojsk. V tom případě by při odvetném úderu prostředky USA, bylo možné odhadnout pravděpodobný počet jaderných bojových hlavic počtem šest až osm hlavic malé a střední ráže. Oběti u obyvatelstva KLDR by mohly přesáhnout statisíce, případně dosáhnout až miliony lidí.

V dalším průběhu by se mohly prostředky USA provádět ojedinělé jaderné údery zbraněmi velmi malé ráže s cílem zničení vysoce odolných opevněných objektů. Výměna jaderných úderů by mohla na straně KLDR vést ke ztrátě schopnosti organizovaného odporu. Značné ztráty mezi obyvatelstvem Jižní Koreje a vojsky koalice, rozlehlé zóny radioaktivního zamoření, tlak mezinárodního veřejného mínění a možný zákrok Číny, by však mohl přimět bojující strany k hledání způsobu rychlého ukončení válečných akcí. Na základě výsledků jaderné výměny by válka opravdu mohla být ukončena. Její následky by ovšem byly nevratné.

Pokud by se severokorejské vedení rozhodlo nepoužít jaderné zbraně, válka by zcela jistě pokračovala. Dokonce i po rozdrcení základních uskupení severokorejských vojsk, by byla pravděpodobnost toho, že by se severokorejské vedení zřeklo dalšího odporu (za předpokladu, že na ně nebude vyvíjen tlak ze strany Číny) velice nízká. Nedá se vyloučit ani to, že by v případě okupace země protivníkem, mohla být část severokorejského vedení (pro zachování politického představenstva KLDR) evakuována do Číny. Lze předpokládat, že by útvary, které by si zachovaly bojeschopnost, samostatně pokračovaly v odporu a mohly na okupovaných územích přecházet k vedení partyzánské války.

Možnost partyzánské války

Cílem třetího období války by ze strany útočníka zřejmě bylo nastolení kontroly nad Severní Koreou s úplná likvidace jejího státního zřízení a orgánů. Ze strany představitelů severokorejského vedení, kteří by vyvázli, a útvarů, které by si zachovaly bojeschopnost, by zase bylo cílem nedopustit úplnou politickou likvidaci severokorejské státnosti.

Pravděpodobnost použití jaderných zbraní v této etapě by byla nízká, vzhledem ke ztrátě spolehlivého a odolného velení vojskům nebo zničení jaderných zbraní útočníkem. Během další doby by se postupně ničily útvary KLDR, které si zachovaly bojeschopnost. Jejich zničení by se mohlo stát počátkem etapy partyzánské války. Široce rozvinutá síť opevněných objektů, hornatý a hustě porostlý terén, předem vytvořené značné zásoby zbraní, munice a jiných materiálových prostředků, by umožnily rozvinout na území KLDR rozsáhlou partyzánskou válku, která by se mohla rozšířit i na území Jižní Koreje. Akce partyzánských formací by s velkou pravděpodobností mohly být koordinované a materiálově podporované z území jiných států, jmenovitě z Číny.

Není vyloučeno, že etapa možné partyzánské války by mohla trvat i několik let a podle zkušeností z Iráku a Afghánistánu by mohla skončit odchodem USA a jejich spojenců ze Severní Koreje, bez splnění dříve stanovených cílů.

Závěrem

Velkým nedostatkem všeho toho, co bylo uvedeno je to, že to nikdy nemůže vystihnout způsob a průběh řešení krize kolem Severní Koreje, a to ani v úplnosti, ani v realitě, která by mohla nastat. Existuje takové množství nejrůznějších faktorů, které by mohly do situace zasáhnout, že je nelze popsat, a v některých případech vůbec ani předpokládat. V případě vzniku válečného konfliktu, by vše mohlo být úplně jinak. To, co bylo uvedeno, však může pomoci uvědomit si, co by také bylo možné očekávat a jaké by mohly být všechny možné důsledky (nezabývali jsme se například tím, jaké možné události by se v té souvislosti mohly odehrát ve světě mimo Dálný Východ).

Válka proti Severní Koreji by, v principu, mohla trvat od několika dní až do několika let. Lidské ztráty by se mohly pohybovat v širokých mezích - od několika set osob při válce omezené pouze na její vzdušnou fázi, do několika milionů obětí, kdyby přerostla do války jaderné. Snad nejpravděpodobnější je to, že by válka skončila během několika málo týdnů vzdušné kampaně, kdy by se stalo zjevným vysoké riziko jejího přerůstání do jaderné fáze. Výsledkem by mohl být kompromis - KLDR zcela skončí se svým raketojaderným programem a USA s ostatními členy koalice přistoupí na vynucené zrušení sankcí vůči Severní Koreji a podepíší dohodu o záruce nepoužití vojenské síly proti KLDR. Spojené státy by také mohly dosti snížit svoji vojenskou přítomnost v Jižní Koreji. Ale i to je možné brát jako značně strojenou a přemrštěnou konstrukci.

Důležité a vzbuzující naději je to, že nedojde k nevratné katastrofě, a přitom logicky hodné uznání je to, že válka na korejském polostrově by pro nikoho ze zúčastněných a zainteresovaných nebyla podstatnou výhrou. Způsobené ztráty, lidské, materiální politické a morální, by pro nikoho nemohly vyvážit to, co by případně získal.

Vezmou-li se v úvahu všechny souvislosti, je možné učinit závěr, že zahájení válečného konfliktu v "Zemi jitřní svěžesti" (jak bývá Korea poeticky nazývána), je alespoň v nejbližší a dokonce i v střednědobé perspektivě, málo pravděpodobné.

 

óóóóóóó

ROZVOJ VOJENSKÝCH LETOUNŮ 5. GENERACE V RF

Nový ruský strategický bombardér-nosič raket páté generace PAK DA

 

Hlavní velitelství ruských vzdušných sil v březnu tohoto roku schválilo projekt tzv. perspektivního leteckého komplexu dálkového letectva PAK DA (perspektivnyj aviacionnyj komplex da­­­l´něj aviacii). Jde o projekt dálkového strategického bombardovacího letounu (a nosiče raket) 5. generace, který v perspektivě nahradí současné strategické bombardéry-nosiče raket Tu-95MS a Tu-160. Ty jsou dosud vzdušnou komponentou triády jaderných sil Ruské federace (RF). V provedeném konkurzním řízení na dodavatele PAK DA zvítězila konstrukční kancelář Tupolev. Po široké a vzrušené diskusi o koncepci nového letounu padla volba na podzvukový letoun s rozsáhlým použitím technologie "stealth" pro maximální snížení možnosti radarového zjišťování letounu ve vzduchu.

Tak tedy nastal nástup 5. generace strategického dálkového bombardovacího a raketového letounu ruského vojenského letectva. Dochází k němu zhruba po třech letech od realizace ruského programu stíhacího letounu 5. generace PAK FA (perspektivnyj aviacionnyj komplex frontovoj aviacii). Jeho vyobrazení je na obrázku níže.

 

Aspoň stručně připomeňme základní fakta o tomto stíhači. Jde o mnohoúčelový dvoumotorový proudový stíhací letoun 5. generace z konstrukční kanceláře Suchoj, kde měl pracovní označením (pro výrobu) T-50. Je následovníkem stíhacích letounů MiG-29 a Su-27. Současně je výchozím základem pro konstrukci stíhače Suchoj/HAL FGFA vyvíjeného ve spolupráci s Indií. První let prototypu letounu T-50 se uskutečnil 29. ledna 2010. Podle plánů (jejichž současná platnost není jasná) se od roku 2012 mělo prodat 10 zkušebních vzorů letounu pro zkušební a hodnotící účely a po roce 2016 vyrobit 60 sériových letounů. Jejich provozní život má být 30 až 35 let.

Po této malé vložce o stíhači PAK FA se vraťme k dálkovému strategickému bombardovacímu letounu-nosiči raket PAK DA. Svou konstrukcí to má být letoun tvaru "létajícího křídla" (viz první titulní obrázek). Další uvažovaná provedení jsou vyobrazena níže.

 

Vzhledem k vlastnostem zvolené konstrukce nebude letoun moci překonat zvukovou bariéru. Vyvážením tohoto handicapu má být to, že letoun prakticky nebude "viditelný" pro radary. Pojetí nového bombardéru jako podzvukového letounu v konkurzu konkurovaly verze nadzvukové a jedna hyperzvuková. Požadavek ruského vicepremiéra odpovědného za obranný průmysl RF D. Rogozina byl dokonce na vytvoření PAK DA jako hyperzvukového letounu s rychlostí kolem 6000 km/h. Zvítězil ale názor vojenských odborníků a převážil požadavek na radarovou "neviditelnost" letounu. Požadavky na rychlost (aerodynamické vlastnosti a sílu motorů) a požadavky na radarovou "neviditelnost" jsou totiž neslučitelné. Základním faktorem pro volbu podzvukové varianty letounu bylo také zajištění  značného doletu bombardéru. Velká úspornost podzvukového letounu v optimálním letovém režimu mu zajišťuje velký rádius doletu.

PAK DA bude čtyřmotorový letoun s maximálním tahem 4 ×15 500 kg síly. Maximální startová hmotnost 124 000 kg, hmotnost užitečné zátěže 24 000 kg. Hmotnost paliva 50 000 kg. Dolet bez bojové zátěže 12 000 až 15 000 km.

Finanční rozpočet na výzkum a vývoj PAK DA má být předložen vládním orgánům koncem roku 2014, sériová výroba má bý zahájena v roce 2020. V žádném případě nemá jít ani o hloubkovou modernizaci bombardéru Tu-160, ani o kopii amerického dálkového strategického bombardéru B-2. PAK DA má být principiálně novým letounem navrženým s důslednou orientací na nová technologická řešení. Významnou inovací má být nový komplex navigačních systémů a miřidlových prostředků. Mají se také použít nejnovější komunikační systémy a prostředky elektronického boje.

Výzbroj nového bombardéru má zahrnovat perspektivní, vysoce přesné rakety s plochou dráhou letu nesoucí jaderné i nejaderné nálože, a rovněž letecké bomby (jaderné a nejaderné), jak řízené, tak i volně padající.

Závěrem se pokusme charakterizovat to, jaký cíl sleduje Rusko vývojem letounu PAK DA a jaké úkoly budou pro bombardér 5. generace stanoveny. Je zřejmé, že hlavním záměrem je udržení bojeschopnosti Ruska v oblasti jaderného zadržování. Jsou mnohé názory, ve kterých se tvrdí, že v porovnání s pozemní a námořní komponentou (především atomovými ponorkami nesoucími mezikontinentální balistické rakety s jadernými náložemi) jaderné triády, klesá význam vzdušné komponenty. Vzdušné nosiče jaderných zbraní - dálkové letectvo se strategickým bombardérem 5. generace si však svůj význam v jaderné triádě udrží.

Rusko je odhodláno zůstat v nejbližší perspektivě jadernou velmocí a pomocí svých jaderných zbraní eliminovat potenciální vnější hrozby. A právě ve vzdušné složce jaderné triády RF  je hlavní místo nového strategického bombardéru 5. generace. Potřebný počet strojů PAK DA pro vzdušné síly RF se hodnotí čísly v řádu desítek s tím, že jejich export se neplánuje.

  

óóóóóóó

INTEROPERABILNÍ OTEVŘENÁ ARCHITEKTURA

Interoperabilní otevřená architektura a současné systémy C4ISR

 

(Co je IOA a proč má mimořádnou důležitost)

 

V současné době je téměř každý významný vojenský elektronický systém spadající do kategorie C4ISR svým charakterem 'systémem systémů'. Pro takové systémy (ať již je to například operačně taktický systém velení a řízení, nebo třeba elektronická výbava velitelských, bojových a speciálních vozidel), má dnes interoperabilní otevřená architektura (IOA) klíčový význam. Chápe se jako možnost systémů a jejich uživatelů (jednotek druhů vojsk a služeb) zajišťovat funkce a služby pro jiné systémy a jejich uživatele a opačně - využívat funkce a služby poskytované jinými systémy a jejich provozovateli. Jde tedy o vzájemnou výměnu služeb tak, aby mohly být efektivně provozovány společně.

 

Jednoduše řečeno - interoperabilita v otevřené architektuře umožňuje kterémukoli systémovému integrátorovi funkčně i fyzicky propojovat celou řadu komponent vyvinutých v různých dobách, různými výrobci a dodavateli.

 

To je mimořádně důležité nejen pro efektivní uspokojování operačně taktických potřeb velitelů a štábů, ale i pro nemalé úspory nákladů, jak na straně vojenského zadavatele, tak i na straně systémového integrátora a zúčastněných vývojových a výrobních organizací. Je zřejmé, že v dnešních ekonomických podmínkách jsou rozpočtové úspory kritickým faktorem.
 

Potřeba a význam IOA pro vojenské elektronické systémy
 

Vypracování architektury moderních vojenských elektronických systémů (zejména s charakterem 'systému systémů') je při zajišťování kombinovaných atributů funkčnosti, výkonu, škálovatelnosti a spolehlivosti značně obtížným úkolem. Doplňkové požadavky uživatelů na další, mimofunkční vlastnosti (interoperabilitu, modularitu, portabilitu, aj.) činí úkol ještě obtížnějším. To se samozřejmě promítá i do výdajů při pořizování (nákupu) nových a modernizaci existujících systémů. Právě v oblasti pořizování vojenských systémů dochází v poslední době ve světě k radikálnímu myšlenkovému posunu. Namísto systémových integrátorů začínají definovat architekturu významných elektronických systémů (včetně jejich potřebného softwarového vybavení) samy orgány ministerstev obrany. Tím, že ministerstva obrany berou na sebe "vlastnická práva" na architekturu systémů, a stanovují důsledně plně interoperabilní otevřenou architekturu, přispívají k vytvoření reálného otevřeného konkurenčního prostředí.

 

Hned poznamenejme, že IOA není totéž co otevřená architektura (OA). Sice z ní vychází, ale představuje její další významné rozvinutí. Jak již sám název říká, je nejdůležitějším ukazatelem nového přístupu interoperabilita. Nový přístup s IOA se ovšem musí ve formě úspor promítnout do cenových ukazatelů v oblasti dodávek pro armádu.

 

Aby byly různé systémy (vyvinuté a vyrobené v různých obdobích, s různými hardwarovými komponentami, s různou strukturou a charakterem softwaru, s různou technologií, ale i s různým využíváním dat a systémových informací) opravdu smysluplně interoperabilní, musejí být jejich komponenty snadno a účelně integrovatelné.

Přehled základních pojmů

Pojem interoperabilita se v praxi často zaměňuje nebo směšuje s jinými příbuznými pojmy a dochází tak k zmatečnému chápání interoperability s možnými negativními důsledky. Proto nebude od věci zpřesnit chápání obsahu jednotlivých, často těsně souvisejících, pojmů. K tomu slouží níže uvedená tabulka. 

 

 

Pojem	Technická definice	Vztah k interoperabilitě a komerční souvislosti
Interoperabilita	Schopnost systémů a jejich uživatelů    (jednotek, druhů vojsk a služeb) zajišťovat služby pro jiné systémy a jejich uživatele, a rovněž využívat služby poskytované jinými systémy a jejich uživateli. Týká se to i vzájemně vyměňovaných služeb, které musí být možné efektivně provozovat společně.	Základní podmínka pro otevřený řetězec možných konkurenčních dodávek. Definuje počáteční možnosti služeb systému při vývoji a konečné možnosti služeb pro provoz. Umožňuje systémovému integrátorovi propojovat potřebné komponenty vyvinuté různými výrobci bez nutnosti jejich změn.
Integrovatelnost	Možnost vytvářet, kombinovat nebo koordinovat různé díly do jednoho funkčního (příp. konstrukčního) nebo unifikovaného celku.	Nenárokuje požadavek na systémovou interoperabilitu. V krajním případě je každý softwarový systém integrovatelný, je to otázkou ceny. Nezahrnuje žádný atribut doškolování.
Nahraditelnost	Schopnost, která zajistí to, že věc nebo osoba může nahradit jinou věc nebo osobu (náhradním dílem, náhradníkem nebo nástupcem).	Je-li nahraditelný podsystém vlastněn, nelze očekávat to, že nahrazující systém je zdokonalen nebo jakkoli změněn, jeho funkčnost bude nejspíš identická.
Zaměnitelnost	Vlastnost znamenající to, že nový předmět pro záměnu může být umístěn v pozici původního předmětu, nebo oba předměty se mohou vzájemně zaměňovat bez narušení funkce.	Zdokonalení nahraditelnosti neboť podsystémy budou pravděpodobně schopné chovat se v systému po jejich vložení odlišně. To však musí být předem stanoveno a dokumentováno.
Rozšiřitelnost	Schopnost doplňovat do systému nové komponenty, podsystémy a rozšiřovat jeho schopnosti.	Při integraci nového podsystému nejsou žádná omezení na dominový efekt změny požadavků týkajících se zbytku systému. To platí i tehdy, když to způsobí, že nový systém si bude moci smysluplně vyměňovat informace s jakýmkoli podsystémem, který v systému již je.
Komponovatelnost	Softwarový balíček, služby nebo moduly nesoucí příslušné funkce, které komunikují přes definovaná rozhraní.	Užitečný stavební blok v softwarových architekturách, jehož rozhraní však nemusí být nutně otevřeně definováno pro zajištění interoperability.
Modularita	Charakteristika vyjadřující strukturu funkčních bloků systému s přiřazením vlastností a funkčních schopností jednotlivým modulům.	Zlepšuje udržovatelnost, avšak nezakládá požadavky na interoperabilitu, jelikož rozhraní mohou být uzavřená a proprietární.
Přenositelnost (portabilita)	Možnost snadného přenesení prvků systému, obvykle softwarových aplikací, z jednoho prostředí do druhého, což je zpravidla dáno společnou (jednotnou) platformou.	I když tato vlastnost umožňuje opakovaně používat aplikaci, nijak nesouvisí s interoperabilitou aplikace s jinými aplikacemi v prostředí, do kterého byla přenesena. Pouze zajišťuje integrovatelnost v rámci platformy.
Otevřený systém	Systém, pro jehož určitou úroveň se zajišťuje schopnost, která vyjadřuje interoperabilitu, portabilitu a použití otevřených standardů.	Neexistuje žádný standard, který by definoval úroveň otevřenosti systému, ani takový, ke kterému by se vztahovala interoperabilita.

Interoperabilita jako klíčový atribut 'systému systémů'

Interoperabilita, jako požadavek na systémy, který má být nedělitelnou součástí architektury, se dostala do popředí zájmu orgánů ministerstev obrany a armád, a to nejen z hlediska nových systémů, ale všech systémů téže nebo příbuzné kategorie (např. elektronických systémů bojových a velitelských vozidel). IOA je typickou architekturou 'systému systémů', která je založena na otevřených standardech, jež mohou zajistit interoperabilitu mezi dílčími systémy, podsystémy a aplikacemi vytvořenými a zavedenými v různých dobách. Otevřené standardy umožňují vojenským orgánům učinit vybranou architekturu závaznou pro dodavatele a nepodléhat možným zájmovým tlakům, případně potenciálnímu diktátu dodavatelů.

 

Velice důkladně jsou metody a způsoby implementace IOA rozpracované například pro oblast bezpilotních letadel (USA) a elektronické výábavy vozidel (Spojené království). Klíčem k dosažení žádoucího stavu v IOA v příslušném systému je řízení a kontrola dat. Nástrojem k tomu jsou datové modely systému (nebo 'systému systémů'). Definování architektury na základě dat systému vyvolává potřebu otevřeného standardu datově orientovaného middleware (na middleware pohlížíme jako na cíleně volené obslužné aplikace). Základním produktem je slovník systémových dat 'systému systémů' vypracovaný na základě dat jednotlivých dílčích systémů (podsystémů), který umožní uskutečňovat mezi nimi komunikace (výměnu dat). Obecný přístup k sestavení slovníku systémových dat (SDD - System Data Dictionary) zahrnuje nejen jazyk pro komunikace mezi podsystémy a aplikacemi, ale také sémantický význam dat. Takže se z toho hlediska rozeznávají tři úrovně interoperability:

• Technická interoperabilita - na úrovni bitů a bajtů dat s jednoznačnou výměnou dat pomocí standardizovaných komunikačních protokolů.
• Syntaktická interoperabilita - v rámci ní se definuje společný formát dat umožňující jednoznačné sdílení informací.
• Sémantická interoperabilita - informace nesoucí obsahový význam dat se vyměňují na základě společného modelu informací tak, že je zaručeno jednoznačné definování a sdílení významu informací.

 

První dva druhy interoperability jsou běžné a poměrně dobře známé, zatímco třetí -sémantická interoperabilita, ač důležitá, není v současné době běžnou praxí. Z toho pak vyplývají mnohé praktické problémy.

 

Výběr middleware IOA

 

Komunikační middleware pro IOA představuje počítačové programové vybavení, které umožňuje dvěma různým softwarovým komponentám, procesům nebo aplikacím, vzájemnou výměnu informací (ať již v rámci jednoho hardwarového prvku, nebo mezi několika prvky). Jde o specifický druh middleware - vrstvu, která leží mezi operačním systémem (např. Windows, MAC OS, Linuxem, nebo např. operačním systémem reálného času QNX) a různými uživatelskými, případně i systémovými aplikacemi a umožňuje potřebné komunikace mezi softwarovými komponentami (viz obrázek níže).
 

 

 

Komunikační middleware může být přímo zabudován, nebo doplněn do jedné či více aplikací. Někdy se mu také přezdívá "potrubí", protože propojuje dvě nebo více aplikací, tj. umožňuje, aby přes ně procházela data. Zjednodušuje návrh, programování a řízení softwarových aplikací tím, že zefektivňuje způsob, jakým aplikace přijímají a zpracovávají data. Komunikační middleware se používá se širokou varietou softwarových systémů v nejrůznějších počítačových prosředcích - od mobilních zařízení (personálních digitálních asistentů, chytrých mobilních telefonů s Androidem, iPadů, počítačových tabletů apod.) až po velké podnikové systémy, včetně databázových. Zařízení v informačních systémech se mohou lišit obrazovkami, možnostmi vizuálního zobrazování, informační propustností i výpočetním výkonem. Komunikační middleware umožňuje komunikace i mezi takovými odlišnými zařízeními a jejich softwarem. Může rozumět a podporovat řadu programovacích jazyků (např. "C", "C++", Java, PHP aj.). Jako příklad je možné uvést výměnu informací mezi chytrým mobilním telefonem a PC. I když funkčně mají obě zařízení značně odlišné možnosti, pomocí komunikačního middleware jsou schopny se vzájemně "domlouvat" a "spolupracovat". To platí i pro zařízení, která sice mají podobné možnosti, ale pracují s odlišnými operačními systémy (např. spolupráci Mac Apple s PC, speciálního vyhodnocovacího softwaru třeba s textovým editorem apod.).

 

Řešitelé vojenských elektronických systémů jsou při tvorbě rozsáhlejších soustav zainteresováni na integraci původních nezávislých aplikací s novými vyvinutými prvky a technologiemi. Integrační proces zahrnuje "zděděné" aplikace, včetně starších a třeba i zastaralých, avšak osvědčených softwarových produktů. Mnohé z nich mohou používat pouze svá vlastní nestandardní rozhraní a jejich modifikace je příliš nákladná, nebo jinak nepřijatelná. Takový problém se může vyskytnout když je nutné aktualizovat softwarové produkty, nebo když je jedna organizace předává druhé a jejich odlišné systémy mají pracovat společně. Právě tyto problémy je možné řešit na bázi komunikačního middleware, jehož základem je služba distribuce dat (DDS - Data Distribution Service).


Názorný příklad přínosů řešení systémů na bázi IOA

Jako příklad vezměmě třeba elektronické podsystémy kolového obrněného transportéru. Když obrněný transportér opouští výrobní linku je zprojektován a vyroben tak, aby všechny významné komponenty zajišťovaly možnost vzájemné interakce a mohly pracovat společně (viz obrázek níže).
 

 

Modernizuje-li se však vybavení obrněného transportéru a doplňují-li se do něj nové elektronické komponenty dalších výrobců nebo dodavatelů, bývá zpravidla obtížné zajistit, aby se původní a nové komponenty mohly navzájem "domluvit". Zadavatel, nebo koncový uživatel, bývá omezen tím, co je systémový integrátor schopen při modernizaci zajistit, protože on je jediný, který ví, jak mohou být podsystémy integrovány (viz obrázek níže).

 

 

Použije-li se řešení s využitím middleware, který bude řídit a kontrolovat činnost celého systému a jeho jednotlivých podsystémů, vytvoří se předpoklady pro implementaci IOA, která umožní kterémukoli systémovému integrátorovi propojit potřebný počet a druhy podsystémů, a to i tehdy, když jsou vyvinuty různými stranami (viz obrázek níže).

 



 

 

Možné úspory v plánovaných nákladech při implementaci IOA

 

Vezmou-li se v úvahu všechny důležité organizační, technické a další faktory rozvoje moderních vojenských elektronických systémů, představuje orientace na IOA mimořádně významný posun ve strategii pořizování 'systémů systémů' vojenskými orgány. Mění se nejen nákladovost při zajišťování interoperability v rámci otevřené architektury systémů, ale i položky jejího strukturního členění. To názorně ukazuje níže uvedený obrázek s vyjádřením položek zahrnutých ve výdajích na pořízení příslušného systému pro armádu.

 









 

 

Vlevo na obrázku se uvádějí položky, které odpovídají oblastem (činnostem) zabezpečovaným vojenskými orgány (MO), průmyslem představovaným systémovým integrátorem (SI) a ty, o které se dělí obě dané strany. Šířka (průměr) kužele v příslušných úrovních symbolicky znázorňuje podíl dané oblasti v rámci celkových nákladů na systém. Obrázek znázorňuje možnost dosažení úspor při zajišťování interoperability v případě významného zapojení vojenských orgánů MO do tvorby architektury nově vznikajícího systému.

 

Co má pro IOA zvláštní význam

 

Závěrem zdůrazněme pro IOA význam (především ekonomický) integrovatelnosti nových podsystémů, prvků a funkčních schopností do existujících (dříve pořízených) systémů, což se v současné epoše extrémního omezování vojenských rozpočtů i těch nejvyspělejších států, stává faktorem zásadní důležitosti.

 

Rozhodující roli zde hraje správný přístup k definování integrační strategie ze strany vojenských orgánů, který musí zajistit, aby strategie respektovala:

 

• Dodržení zásady modularizace podsystémů a komponent.
• Co nejjednodušší modernizaci a nahrazování podsystémů a prvků v celém průběhu technického života systému.
• Možnost efektivního provádění inovací v podsystémech a komponentách.
• Technicky a softwarově racionální způsob zabudování nových inovativních podsystémů a prvků.
• Zabránění nutnosti nesystémového a nestandardního propojování jakýchkoli podsystémů.
• Možnost zdůvodněného včlenění a integrace dřívějších  ("zděděných") podsystémů a prvků, které svým provedením neodpovídají nové otevřené architektuře. 

 

 óóóóóóó